SONP

VÁnice

NOc

CEsta

Přichází večer. Napadlo můj otupený mozek. Bílá tma se mění v šedou a za chvíli se kolem rozprostře čerň. Nelítostně pohltí každou barvu - už neuvidím ani sněhové vločky, které mi létají do očí.

Plášť, který jsem si omotal kolem hlavy mě téměř nechrání před řezavým větrem. Naštěstí kůže už neprotestuje. Nejspíš už ji omrzelo vysílat signály, které ignoruji.

Když jsem v poledne odcházel, nebo spíš utíkal z města, chtěl jsem být co nejdřív pryč. Od lidí, které jsem potkával minulé roky. Všichni se ke mně otočili zády.

Teď si nepřeji nic jiného než narazit na lidské obydlí.  Jakýkoli úkryt před bouří. Jedinou známkou civilizace kolem jsou však pouze dřevěné tyče. V řadě se vinou krajem. Alespoň díky nim držím směr. Nevím kam vedou, ale oni jediné mě nutí pokračovat dál. Každá cesta má někde konec. Jen aby to bylo ještě na této zemi.

Každý pohyb mi dělá čím dál větší potíže. Levá. Pravá. Jak dlouho ještě? Dříve bych se modlil k Bohu. Teď už nemám sílu vůbec na nic.

Svaly to již nevydržely a podlomila se mi kolena. Trvá věčnost než si uvědomím zem pod sebou. Přetočím se na bok. Příjemná měkkost. Klid. Neudržím otevřená víčka - kdo by o to stál? Mé tělo zaplavuje klid.

ooo

Vítr už se uklidnil. Ticho večera ruší pouze zatoulané dopadající vločky. Příroda mlčí. Louky leží pod čerstvou vrstvou sněhu. Zvěř se v lese připravuje k spánku.

Křoup. Křoup.

Kdo si to dovolil rušit posvátný klid? Dokonce i ten prosťáček na cestě leží tiše.

V ohybu cesty se za stromy vynořila postava. V šeru se nedají rozeznat detaily, pouze vysoká postava a rychlá chůze. Muž je nejspíš navyklý brodit se sněhem - jeho tempu by normální člověk nestačil. Stoupá do kopce. Z blízka lze vidět už i jeho oblečení. Od hlavy po půlky lýtek ho halí nějaká látka. Nejedná se o žádný přepychový plášť ani kabát, ale přikrývku pokrytou bílým popraškem.

Jeho oči si nevšímají okolí, pozornost věnují pouze dlouhým tyčím. Proto není divu, když zakopne o hromádku na zemi.

„Sakra.“ ulevil si, když se snažil vybalancovat rovnováhu. Ustál to, ale jen aby se nakonec stejně sklonil k překážce.

Odhrnul vrstvičku sněhu a překvapeně se zarazil. Látka šatů jasně naznačuje, co před ním leží. Rychle sáhl do míst, kde očekával obličej.

Odkryl bílou tvář. Konečky prstů přejel po kůži. Chlad mluví jednoznačně. Přesto se ještě sklonil k jeho ústům, zdali nezachytí dech. Na uchu ucítil lehký závan. Pokud rychle něco neudělá, mladík nemá nejmenší šanci přežít. Blíží se noc a k nejbližší vesnici to je určitě alespoň dvě hodiny cesty.

Rozhlédl se kolem a rozhodl se pro les. Sám už několikrát nocoval v podobných podmínkách, takže by to dnes nemělo být o nic horší. Popadl mladíka pod rameny a začal ho táhnout k lesu. Moc daleko se však nedostal - bořili se a tělo se mu neustále vysmekávalo. Proto vytáhl z tašky plachtovinu, do které ho zabalil. Látka po sněhu klouzala mnohem lépe. Přesto za chvíli dýchal jak lokomotiva.

„Koukej se snažit, když jsem tě dotáhl až sem!“ promluvil k němu, zatímco připravoval v závětří stromů provizorní lůžko. Po jeho dokončení se mohl znovu věnovat nalezenému pokladu. Opatrně z něj odmotával všechny zmrzlé i vlhké vrstvy oblečení. Nechal mu jedině spodní prádlo.

Pak se dal do sebe - svlékl se do košile a kalhot. Suché věci vložil pod celtu jako další izolační vrstvu a zaplul k mladíkovi. Deky, stejně jako tělo před ním, studily. Přesto si rozepnul všechny knoflíčky na košili a přitiskl se k jeho zádům.

Brr. Nejradši by se znovu odtáhl, ale teď bylo nejdůležitější zahřát prochladlé tělo. Přes hlavu jim přetáhl cíp látky, takže jejich dech alespoň částečně zahříval malý prostor. Mladíka si přitáhl více do náruče a dlaněmi ho začal třít. Namlouval si, že jediným důvodem jeho počínání je záchrana lidského života, ale jedním z nich byla i neomezená možnost dotýkat se jeho těla. Když se pokožka trochu zahřála, tření se změnilo spíše v hlazení. Důkladně zkoumal všechna místa. Hrudní kost, prsa, bradavky, ploché bříško. Všude se potkával s hladkou kůží, pouze na nohách narazil na hrubší chloupky.

Mladíkův zadeček se opíral o jeho bedra a špička hlavy mu sahala těsně pod mužovu bradu. Ten se zvyšujícím se teplem cítil stále intenzivněji jeho vůni. Čistota smísená s mládím. Nosem se zavrtal hlouběji do jeho vlasů, aby požitek ještě zintensivnil.

Co vlastně dělá takový klouček sám v zimě uprostřed pustiny. Vrací se snad z návštěvy rodiny, nebo se k ní teprve chystá? Podle toho co předtím zahlédl, mu mohlo být tak osmnáct, devatenáct. Jeho obnošené oblečení by mu možná poskytlo ochranu v lehkém jarním deštíku, nebo při zamračeném podzimním dni, ale vyjít v něčem podobném teď byla skoro sebevražda. Nedivil se, že skončil takhle prochladlý uprostřed cesty. Konečky prstů mu přejel po žebrech. Neobaloval je žádný zbytečný tuk, podvyživený však také nebyl. Takže donedávna určitě netrpěl hlady. Kdepak ses tu asi vzal?

Během jeho přemýšlení se mladíkův tichý dech stále prohluboval, až zněl skoro normálně. Ani tělo už nestudilo. „Dobrou noc.“ zašeptal nakonec k uchu před sebou. Odpověď neočekával.

ooo

Probudím se do příjemného tepla. Kde to jsem? Myslí mi proběhne vzpomínka na sněhovou vánici a měkký sníh. To už jsem v nebi? Na krku ucítím zašimrání a dotyk něčeho teplého, mokrého. Jako by si vlk ochutnával svoji snídani. Rychle otevřu oči a prudce otočím hlavu. Místo žlutých zvířecích očí zírám do modrých. Lidských. Smějících se. Připomínají letní půlnoční nebe.

„Dobře, že ses konečně probral.“ Slova přitáhla můj pohled k jeho ústům. Krásně růžové, oba koutky stočené nahoru.

Chtěl jsem se k němu otočit celý – nešlo to. Teprve teď si uvědomuji ruku svírající mě kolem pasu. Na okamžik jsem se zarazil. Cítím jeho těsnou blízkost. Sevření povolilo a já se konečně přetočil čelem k němu. Snažil jsem se mezi našimi těly udržet odstup alespoň pár centimetrů, ale nedovolil mi to. Znovu si mě přitáhl těsně k sobě.

„Bude tu zima.“ Vyslovil to jako největší samozřejmost. To má být důvod proč se tisknu k chlapovi, kterého jsem nikdy neviděl?

Tělem jsem ležel částečně na něm, ale co s hlavou? Věčně zvednutou ji držet nemůžu. Opět rozhodl za mě, když si ji přitiskl k hrudi. Pod uchem jsem uslyšel ševelení, jak se mu plíce plní vzduchem. Z druhé strany tiše tepe srdce. Jak je to dlouho, co jsem slyšel něco podobného? Zavrtěl jsem se. Na tváři mě polechtaly kudrnaté chloupky. Natáhl jsem ruku a dotkl se jich. Když jsem si uvědomil co dělám, snažil jsem se to zamaskovat. Rukou jsem si podložil tvář.

„Jak se cítíš?“ zašeptal ke mně, než mi vjel prsty do vlasů.

„Fajn,“ odpověděl jsem, než mi došel možný dvojsmysl otázky. Myslí jak se mám, nebo jestli se mi líbí co se mnou dělá?

Jeho druhá ruka mě lehce hladila po zádech. V kruzích sjížděl čím dál níž. Kůži mi rozechvívaly jemné vlnky rozkoše. Znovu jsem zavřel oči a nechal se hýčkat. Takhle nějak musí vypadat nebe.

Nechtěl jsem tenhle okamžik kazit, ale potřeboval jsem se dozvědět, zdali je tohle vážně ráj. Vychumlal jsem se z přikrývek a rozhlédl se kolem nás.

Ostré světlo mě bodlo do očí. Bílá plocha kolem zářila tisíci odlesků. Mráz rychle vysál všechno teplo.

Ozvalo se hlasité zakručení. Tak to jsme pořád na zemi - bez těla by mě hlad netrápil.

„Takže vstáváme?“ zeptal se muž pode mnou. Uvědomil jsem si, že neznám ani jeho jméno. Podíval jsem se znovu do jeho očí. Jsou nádherné. Na světle ještě více vyniká jejich sametová měkkost. Je vůbec možné, aby oči byly sametové? Přesně takhle vypadaly šaty jedné dámy, která si k nám přišla nechat ušít boty. A myslím, že to byl vážně samet.

„Slyšíš mě? Neohluchl jsi náhodou v té zimě.“

„Slyším.“ To bylo jediné na co jsem se zmohl. Položil jsem si hlavu znovu na jeho teplou kůži, ale předchozí blízkost se už nevrátila. Přesto mi bylo příjemně.

„Tak vstáváme.“ Odstrčil mě a začal si zapínat knoflíčky. Potom vytáhl další oblečení a za chvíli už vylézal ven do zimy.

Bez něj tu bylo nepříjemně prázdno, takže jsem se také posadil. Než jsem stihl najít svoje oblečení, na hlavě mi přistál balíček prádla. Rozbalil jsem ho. Tak tohle moje rozhodně není - prostá bílá košile vypadala jak nová, žádné známky častého spravování. Nechápavě jsem se po něm podíval.

„Těžko si můžeš vzít svoje mokré prádlo. Byl by z tebe jeden velký rampouch. Takže ti musí stačit tohle.“

„Díky, pane.“ Rychle jsem to na sebe natáhl, vážně tu byla zima. Obětoval dokonce i svůj velký kabát.

„Potřebuješ ho více než já.“ utnul jakékoli moje nevyslovené protesty. Zmohl jsem se jen na další děkuju.

Rychle sbalil všechny naše věci a byl připraven vyrazit. Přes ramena mi přehodil přikrývku, sám se zabalil do druhé a navrch přidal plachtu. Museli jsme vypadat jako dva vandráci, ale já věnoval víc pozornosti jemu. Z tašky vytáhl kus chleba, který roztrhl. Větší část podal mě.

Připadal jsem si jak malé dítě, o které pečují rodiče. Jenže on rozhodně nevypadal jako můj otec, nanejvýš jako starší bratr.

Bez jediného slova vyrazil směrem, který naznačovaly tyče. Kousl jsem si a rychle ho doběhl. „Kam jdeme?“

„Nevím jak ty, ale já nejkratší cestou k nějakému pořádnému teplému jídlu. Už mám docela hlad,“ odpověděl na mou hloupou otázku. Vedla tu jen jedna cesta, takže nebylo moc z čeho vybírat. Naštěstí jsem se nemusel vracet do míst, ze kterých jsem včera utíkal.

Jít v jeho stopách bylo mnohem jednodušší, než si sám prošlapávat cestu.

„Jak se vlastně jmenujete, pane?“ promluvil jsem k jeho zádům.

Zastavil se a otočil se ke mně. „Simon. A nejsem žádný pán. Ale jednomu takovému pánovi sloužím.“

„Já jsem Kai.“ - ztracená existence. Chtělo se mi dodat.

„Tak fajn Kai. Nad džbánkem teplého vánočního piva si popovídáme. Teď mi ale akorát mrznou plíce.“ Otočil se zpět k cestě a kráčel dál.

Už jsem ho nerušil. Dal jasně najevo, že se mu mluvit nechce. Takže jsem měl spoustu času na přemýšlení. Díval jsem se na jeho postavu před sebou a uvědomoval si, že se mi s ním na další křižovatce nechce loučit. I to mlčení mi připadalo příjemné, když tu byl se mnou.

Pomalu jsem přestával stačit jeho tempu, nechtěl jsem ale vypadat jako slaboch. Musel si toho však všimnout, protože výrazně zpomalil. Nevšímavost mu tedy nikdo vytýkat nemohl.

Z vrcholku kopce jsem naštěstí zahlédl vesnici pod sebou. Z většiny komínů se kouřilo a lidé se nejspíš hřáli doma u kamen.

Simon zastavil před skromnou budovou hned u cesty. Na druhou stranu snad nejlepší široko daleko. Už jsem se nemohl dočkat, až se posadím k talíři polévky. V žaludku mi pořád kručelo – kousek chleba nedokázal zahnat hlad na déle než pár minut.

Než vstoupil dovnitř, zkontroloval si, jestli mě cestou neztratil.

Nejspíš tu nebyl poprvé - hostinská se s ním okamžitě srdečně zdravila. Lehce se na ni usmál a objednal nám brzký oběd. Posadili jsme se k jednomu ze tří stolů, které stáli v jídelně. Simon mi přišel podivně odměřený, z usměvavého muže z rána nezbylo téměř nic. Provedl jsem něco? Urazil jsem ho?

V tichosti jsme si každý snědl svůj talíř. Opatrně jsem ho pozoroval a čekal až něco řekne. Očima bloudil po místnosti, ale na mě se ani nepodíval.

Hostinská nám každému přinesla ještě půllitr kouřícího nápoje. Linula se z něj vůně skořice a medu. Mňam. Nedočkavě jsem se pro něj natáhl.

„Kde jsi Simone splašil tohohle kluka?“ zeptala se žena, než se posadila k nám.

„To víš. Na cestě se válí různé věci.“ Při představě, jak jsem musel vypadat na zemi ve sněhu, jsem se začal červenat. Sklopil jsem oči a raději dělal, že tu nejsem. Z jejich rozhovoru mi však neuniklo ani slovo. Vydedukoval jsem, že Simon bydlí ještě pár hodin odsud na nějakém dvorci a teď se vrací od rodičů a sestry, se kterými trávil svátky. Snažil jsem se představit si ho jak okopává zeleninu, nebo orá pole. Nějak mi to k němu nesedělo. Sílu by na to určitě měl, ale s jeho inteligencí by ho byla škoda.

Když žena na chvíli odběhla, konečně se otočil ke mně. „Tak teď bys mi měl něco říct o sobě. Co tě včera vyhnalo do toho nečasu?“

Přemýšlel, kolik mu toho říct. Přeci jenom z městečka jsem neodcházel zrovna v dobrém. „Nepohodl jsem se s mistrem a tak jsem odešel hledat si místo jinde.“

„Tos nemohl počkat ani do nového roku?“

„Ne. Dohodli jsme se že odejdu hned.“ Jestli se takhle dá nazvat, když vás ráno téměř bez vysvětlení vyhodí na ulici. Teprve od přátel jsem se dozvěděl, co za tím stojí. Dcerka jednoho z měšťanů přišla s historkou, že jsem ji obtěžoval a nebýt přítomnosti její služebné, nejspíš bych jí i znásilnil. Jako by mě ta slepice někdy zajímala.

Její tatík si sice určitě domyslel, jak to bylo. Ale tak jako tak jsem prostě musel zmizet. Pro jeho dcerku se najde lepší ženich, než podřadný švec. Nic na tom nezměnilo ani to, že jsem se jí snažil všemožně vyhýbat. Jenže vysvětlujte tohle někomu, když jeden z nejbohatších mužů ve městě tvrdí opak. Proč si dělat zbytečné problémy, stejně by to nemělo cenu. A tak jsem se rozloučil s pár lidmi, co se nebáli se mnou promluvit a vyrazil hledat štěstí jinam.

Tohle ale Simonovi vykládat nechci.

„A čím ses učil. Třeba bych ti mohl nějak pomoct,“ nabídl se.

„Učil jsem se ševcovině. Vlastně bych řekl, že už toho dost umím.“ Bodejť by ne, čím víc jsem se toho naučil a udělal, tím více měl mistr volna. „Jen papír mi na to chybí.“

„Tak ševců moc neznám. Každopádně dohlídnu, abys nezůstal zase někde na cestě.“ Upřímně se na mě usmál a ve mně se hned začaly probouzet libé pocity z rána. „Byla by tě škoda,“ dodal, než mě pohladil po tváři. Než se stihl odtáhnout, přitiskl jsem se k jeho dlani. Bylo příjemné cítit něčí dotek.

„Vážně škoda,“ zašeptal, když si mě přitáhl do náruče.

ooo

Teď už téměř rok žiju na dvorci Vrbové pole. Z Simona se totiž vyklubal správce jednoho z nejúrodnějších míst v kraji. Ševcovinu jsem sice pověsil na hřebík, ale místo toho většinu času trávím v místním sadu. Pouze jako vánoční dárek pro mého milovaného zachránce už týden vyrábím ty nejpohodlnější boty, jaké kdy obul. Doufám, že se mu budou líbit.

Vlastně Simon je ta nejlepší věc na celém dvorci. Když večer odejdou všichni spát, začíná ten nejkouzelnější čas. Odloží totiž všechny svoje starosti dole v síni a celou noc patří jenom mě. Se mnou se směje, mazlí, hraje. Občas mám pocit, jako bych se vrátil do svého dětství. Času zázraků, kdy mi přišlo jakékoli přání uskutečnitelné.