SONP

Pustil si rádio, uvelebil se v křesle s notebookem na klíně. Jenom rychle projede e-mail a facebook, stává se to závislostí. Pak půjde spát, zítra je Štědrý den a on jede k matce – každoroční rutina. Už deset let. Co vyšel školu, našel si práci, odjel do města, každý rok jezdí na Vánoce k matce. Bydlí v menší obci, mají tam hrad, samošku, dva kostely, dvě základky a střední potravinářskou. Je kuchař, pracuje v malé, útulné restauraci, je spokojený. A stejně se tam rád vrací, do míst, kde strávil dětství, trochu pošramocené ztrátou otce, který od nich odešel, ještě než se narodil. Žil tam bezmála jednadvacet let, teď je mu třicet a on se stále vrací, jako ve svých dvaadvaceti, domů sám. Ne, že by byl nechtěný, to ne, stále vypadá velice mladě, vlastně vždy byl křehčí s klučičí tvářičkou. Ani postavu neměl zrovna mužnou, dokud se před několika lety nevyburcoval a nezačal chodit do posilovny. Ze začátku to dělal jen kvůli vzhledu, ale později ho to začalo bavit a on tam chodil odpočinout mozek a chuťové a čichové buňky. Nikdy nestál o přílišnou pozornost dívek, slečen, žen; později si to uvědomil a nechal to být.

Vstal časně, venku je mínus pět, ojíněný okna vytváří kytičky a auto nepůjde nastartovat. Navíc ten sníh… No, tady dobrý, ale v tom prdelákově, odkud pochází, to vidí bledě. Doslova a do písmene bíle. Docela z toho má strach, přece jenom fabia, kterou si za své skromné úspory pořídil, není auto všemocné ani nezničitelné. Ani obrněné. Líně si nachystá již sbalenou tašku, nají se a vyjde z domu. Auto zasypané novou vrstvou sněhu poklidně čeká, až ho opráší a rozehřeje. Ještě naposledy zkontroluje maily, co kdyby náhodou? Zkoumavě přejede stránku. Tak už se načti. Blikne na něj zelené pozadí seznamu a ve schránce jeden e-mail. Zvědavě jej otevře a čelist mu málem upadne na podlahu. Přečte ještě jednou. Ne, nespletl se. Slučák střední školy. Na Silvestra. V Zapadákově, jak si říká tamější hospůdka a restaurace v jednom. V devět, až do rána. Zve všechny, kdo jsou schopni přijít. Ví, že to je trochu narychlo, ale teprve včera se dozvěděl, že bude doma. Igor. Našemu hrdinovi se zatmí před očima. Igor. Jeho nejlepší přítel z dob střední školy a také první a jediná láska. Tenkrát si to neuvědomoval, vlastně jej to vůbec nenapadlo, nepřemýšlel nad vztahy, ale s odstupem času mu to došlo a teď se s ním má sejít?

Ve vteřině se rozhodne. Bude tam. Toto si nenechá ujít. Vždycky se držel stranou a skláněl, ale teď ne. Tentokrát si za svý bude bojovat. Netuší, jaké to bude, až jej uvidí a jestli se mu vůbec bude líbit, nebo on jemu, ale i kdyby ne, aspoň obnoví staré přátelství. Po střední se ještě tak rok scházeli, občas, ale potom už ne. Přemýšlí, jestli se oženil a jestli ji vezme s sebou. Doufá, že ne, ale pomohlo by mu to vyřešit několik věcí. Věděl by s jistotou, jak na tom je a nemusel by se stresovat z reakce.

Nastartuje auto a zázrakem se mu to podaří napoprvé. Vyjede z několika centimetrové závěje do odhrnuté silnice a razí si to směrem k rodnému domku.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zaparkuje a otře si zpocené čelo. Sakra, to byla jízda. Každou chvíli sněhová mulda, jednou potkal auto na střeše. Na dálnici to bylo celkem v pohodě, ale zato na příjezdové cestě třikrát zapadl. Nechápe, jak se toto může stát na sto metrech. Nojo, odhrnutý jen chodníček, když matka potřebuje do obchodu. Zato zahrádka a dvůr jsou poklizené a upravené. Je rád, nechtěl by to dělat sám, ale kdo pomohl matce? Zvědavě nakoukne dovnitř, kde je příjemné teplo.

„Jeníčku!“ vždycky mu tak říká. Má toho plné zuby, ale odepřeli byste něco svojí matce? Obzvlášť této.  Rovné vlasy střižené do moderní kotvy, pečlivě nalíčený, ale nezmalovaný obličej a usměvavé vrásky kolem očí. Když byl malý, myslel si, že je dokonalá. Potom zjistil, že není a neměl ji rád, když mu zakazovala lítat s rukama venku do noci nebo když u nich nesměl přespat. Dodnes tomu moc nerozumí a vlastní děti mít asi nebude, jak mu říkala „Až budeš mít vlastní děti, tak to pochopíš“. Pousměje se, nepochopí.

„Ahoj mami,“ sám se pozve do kuchyně. Malý, ale moderně a krásně zařízený dům je uprostřed svahu, dole pod ním říčka, ve které se každé léto vyřádili. S Igorem a-

„Igo?“ Černovlasý muž u stolu zvedne hlavu, usměje se.

„Ahoj, Jene.“

„Co tady děláš?“ nechápe to, proč je tu? Bál se jejich setkání a teď na to není připravený a hlava jej nechce poslouchat. Musí si sednout, ale nechce vypadat zbrkle.

„Pomáhal jsem tvé matce odklízet sníh a no, chtěl jsem se ujistit, že za týden přijdeš.“ Ach bože, on se chtěl ujistit?

„Aha, díky, tos mi pomohl. Nerad bych to teď dělal sám.“ Oba se zasmějí, chová se jako dřív, ale prohlíží si ho. Jan se pod tím pohledem vnitřně ošije, ale navenek nedá nic znát. Není pubertální slečna, která se červená pod pohledem vysněného kluka. Vysněného? Ach, asi ano. Ale taky si ho prohlíží. Je pěkný, ne tak, jako předtím, kdy se na něj dívky lepily, ale pořád má v sobě jakési kouzlo. Vypadá mužněji, ve třiceti málokdo vypadá jako chlapec. Až na Jana, ale ten to má prostě odmalička. Pod trikem se rýsují svaly, ale ne moc. To se mu líbí, žádné přehnané tvrdé tělo, ale ani žádné másílko. Tak akorát a je skoro dokonalý. Ve tváři se moc nezměnilo, jen několikadenní strniště a oči už nezáří tím ohněm, vypadají smutně, i když se směje.

„A přijdeš teda? Budou tam skoro všichni, jen Marcela a Katka ne, mají malé děti a jsou ve městě. David je nemocný a Tomáš na druhém konci republiky. Jinak všichni tady.“ Zazubí se, bude tam narváno k prasknutí.

„Určitě půjdu, tohle si nenechám ujít,“ ujistí ho Jan, když si sedá na lavici u stolu a před ním přistane veliký hrnek s čajem.

„Pánové, já vás tu chvíli nechám o samotě, máme s ženskýma předvánoční sraz,“ zaculí se Janova matka. „Né že mi to tu zboříte, jako když jsem vás tu nechala tenkrát o Velikonocích.“ Spráskne ruce, ale usmívá se. Jan s Igorem se rozesmějí. Dveře se zavřou. Jan trochu očekával trapné ticho, ale Igor má vždycky co říkat.

„To bylo náhodou super,“ pořád se směje. Jan si vzpomíná, házeli pomalovanými vajíčky do terče a později i po sobě, všade se válely skořápky a rozmačkaná uvařená vejce. Matka jich nakoupila přes padesát a zbyly jí čtyři, které zachránila svým příchodem. Musí se tomu taky zasmát.

„Nebo pamatuješ, jak jsme v prváku ve třídě zvedali všem holkám sukně?“ Jan se trošku zčervená, jak tohle mohl někdy udělat? Jen malinko, ale Igor si toho stejně všimne. Nekomentuje to, ale v duchu si to poznamená do přihrádky K prozkoumání.

„Jo, jasně. A David začal zvedat sukně i učitelkám, to byl potom poprask, hotová bojovka.“ Oba se smějí. Vzpomínáním a vyprávěním strávili celé odpoledne. Ze smíchu je bolelo břicho, a, když se později uklidnili, úplně zmožení, Igor si povzdechne.

„Sakra chlape, je nám třicet a smějem se tu jak zamlada.“ Jan jen kývne, na nic víc se nezmůže.

„Neoženil ses, proč?“ napadne najednou Igora. Jan na něj nechápavě hledí.

„Nemáš prstýnek a hádám, žes nikdy neměl.“ Jan se usměje, Igor byl vždycky takový detektiv.

„Pravda, nemám a neměl jsem.“

„Proč?“ Co má na to říct? Protože je teplej a má rád jeho? To by vyznělo dost pitomě.

„Nevím, nějak nebyl čas nebo co...“ Snaží se to nějak obejít, ale tohle mu nikdy nešlo.

„Kecáš.“ Přisune se k němu Igor, ruku položí na opěrátko lavice kolem Jana. Ten si připadá jak na výslechu, ale taky se cítí podivně, Igor je najednou nějak moc blízko, má na tváři divný výraz. Igor neví, co vlastně dělá, ale najednou si je celkem dost jistý, že má pravdu. Moc toho nechce, ne? Jan si prohlédne Igorovy ruce.

„Ale vždyť ty taky nemáš prsten,“ namítne slabě, nechce řešit toto téma, ale začalo jej zajímat, co Igor. Ten se koukne na své ruce.

„To nemám, no.“

„Proč?“ Oplatí mu Jan otázku.

„Nějak nebyl čas…“ Igor se usmívá. Jan taky.

„Kecáš.“

„Jo, kecám. Ty taky.“ Igor se k němu nakloní trochu blíž. Dívá se mu do očí, vždy se mu líbily modro-zelené duhovky, orámované černými hustými řasami. Mohl by se v nich utopit, jako v moři. Jan se dívá do jeho oříškových a neví, co tam vidí. Nechápe, ale zároveň ano a Igor mu tu nabízí polibek? Nemá důvod odmítat, ale nestřílí si z něj? Igor vidí v těch očích otázku a tak se usměje a chytne Jana za bradu.

„Nejsme na blbosti už velký?“ A přitiskne se k jeho rtům. Tvrdé, ale to je šok, poddají se. A taky, že ano. Jan chvíli zadržuje dech, neskutečné, toto je neskutečné. Proboha je mu třicet a poblázní jej polibek? Ale toto je polibek od Igora, sakra! Pomalu vydechne a jednou rukou si Igora přitáhne blíž, trošku se nakloní, jak sedí vedle sebe, není to pohodlné. Igor se v duchu zaraduje, ale pak se okřikne, co to vlastně dělá? Viděl na Janovi, že se mu líbí, ale proč ho napadlo dělat takovou věc? Vždyť on na Jana nikdy nepomyslel jinak než na přítele, ale s žádnou ženou později nemohl najít uspokojení. Přemýšlel o mužích, to ano, ale nikdy se neodhodlal, až teď.

„Igo,“ zazní mu u úst a pak cítí jen příjemné mokré mravenčení a Janův polibek se stupňuje. Políbil on jeho, ale Jan se zdá být jistější, asi ví, co dělá. Možná, že tohle chtěl celou tu dobu? A možná to chtěli oba? Přitiskne se k němu blíž a pootevře ústa. Vsaje horní ret, ale to už se k němu dobývá jazyk a oba splynou v dechberoucím líbání. Když se od sebe po chvíli odtrhnou, červení jak rajčata, Jan stydlivě sklopí oči a Igor se musí pousmát. Tohle bylo skvělé a bude to lepší a lepší, ví to. Tenhle chlapec mu byl nejvěrnějším přítelem a teď snad bude také. A potom, potom i něco víc, že ano? Po tomhle polibku se jen tak nevzdá.

Jan přemýšlí, co to zase udělal. Jak? Vždyť sotva přijel, vůbec ho tu nečekal a po pár hodinách už se s ním líbá? Není to…špatný? Zlý? Divný? Ne, bylo to úchvatný. Jak se k němu tiskl a jak si bral jeho ústa, tiše vzdychne. Igor to slyší a přemýšlí, jestli to bylo radostí nebo vztekem?

„Podívej se na mě,“ zachraptí a sám se tomu diví. Nepoznává svůj hlas ale ta touha, bože nech mě v klidu dýchat. Jan se na něj podívá a hned toho zalituje. To, co vidí v jeho očích, mu nahání husí kůži. Strach i radost, proboha, kdy po něm naposledy někdo toužil? Takto očividně?

„Kdy že má přijít tvá matka?“ Igor se usmívá a myslí na další věci, které by chtěl dělat. Jan se trošku lekne, ale pak si řekne, proč ne?

„Většinou tam bývá tak do sedmi, aby nešla moc pozdě domů.“ Když to říká, obejme Igora kolem krku a otře se o jeho rty. Pod jeho pohledem se tetelí, vypadá skvěle.

„Tak toho bychom mohli využít, ne?“ Igor se zazubí, když jej vytáhne z lavice za stolem a namíří přímo do Janova pokoje. Hned jakmile se za nimi zavřou dveře, přitiskne Jana ke zdi naproti a začne jej vášnivě líbat. Jan si to nenechá líbit a přidá svůj jazyk a ruce, aby prozkoumávaly Igorovo tělo, které se mu tak nestydatě nabízí. Společně se dopotácí až k posteli v rohu místnosti a Igor tam Jana povalí, než si nad něj klekne a s úsměvem jej objeme.

„Jsi nádherný a budeme pokračovat?“ Jan se usměje, on se jej ptá? Po tom všem se ještě ptá?

„Nemel a už něco dělej, přece nás tak nenecháš,“ poukáže na jejich vzrušená těla a přitáhne si Igora blíž k sobě, aby se znovu vpil do těch měkkých úst.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přes Vánoce se neviděli, po Vánocích taky ne a Jana přepadla úzkost. Co když si z něj jen střílel? Co když toto dělá i s jinými? Byl jen jednovečerní povyražení? Bylo jednatřicátého, Silvestr a Janovi se tam ani trochu nechtělo. Jestli má pravdu, tak to s ním nevydrží v jedné místnosti. Ale taky možná pravdu nemá a konečně se zase uvidí. Půjde, rozhodne. Ať ví, jak to teda je.

Vejde do přeplněné místnosti, hned na prahu jej přivítá smích a veselá zábava jeho bývalých spolužáků. Je tu teplo, s potěšením zjišťuje. Nový design s rybářskými sítěmi a vločkami vypadá bláznivě a je to tak fajn. Za několika hlasného „Ahój Jendo“ vejde dovnitř a potřese si s každým rukou. Je zahlcen otázkami a hovory a musí se šťastně usmívat. Je mu fajn, ale v koutku mysli pořád hledá Igora. Tam je, vidí ho v obložení Tomáše a ženou, kterou nepoznává.

Igor si jej všimne, ale neví, co má dělat. Celý týden přemýšlel, jak se k němu teď chovat a po té noci byl celý šťastný, když ráno odcházel. Připadal si jako milenka, když se plížil ven, aby si jej Janova matka nevšimla.

A teď tam stojí, s Tomášem a jeho ženou a kouká se do těch milovaných očí. Vidí v nich stejnou otázku jako před týdnem u stolu a usměje se. Vztáhne ruku a tím mu jasně naznačí, že to, co se stalo, nepovažuje za chybu ani za výstřelek.

Jan se šťastně usměje, když vidí tu ruku, nataženou k němu. Jde k Igorovi a nevšímá si zvědavých pohledů. Všichni se na ně dívají, někdo se zájmem, někdo nechápavě, ale když si všimnou úsměvů na tvářích svých dvou spolužáků, většina z nich pochopí. Už bylo načase, řekne si Denisa, jedna z těch, kteří s nimi trávili dětství.

Jan položí svou ruku do Igorovy natažené dlaně a prostě se musí usmívat. Připadá si jako ve snu, nebo spíš kolumbijské telenovele, ale je šťastný. Igor se taky usmívá a dává mu jakousi jistotu. Přemýšlí, že teď se vlastně prozradili přede všema a vůbec mu to nevadí.

Zbytek večera probíhá ve znamení veselí, Vánoc a všeobecného vzpomínání. Igor Jana pořád drží za ruku, za celý večer ho pustil snad jen dvakrát, když to bylo opravdu nutné.

Náhle se ozve smích a odpočítávání. Deset, devět, osm, Igor si vezme sklenku, podá ji Janovi, sedm, šest, vezme si i pro sebe, pět, čtyři, tři, přitáhne si ho blíž k sobě a ruce se sklenkami překříží, dva, jedna, mrkne na něj a napije se. Všichni se napijí a potom se k sobě páry hrnou, aby pokřtili nový rok polibkem. I Igor s Janem se na sebe podívají a Jan přemýšlí, jestli to teda potvrdí, nebo ne. Zřejmě ano, když mu Igor vezme skleničku a postaví ji k té své na stůl. Potom ho objeme kolem pasu a Jan mu obtočí ruce kolem krku.

„Dáš mi svůj první novoroční polibek?“ Ptá se celkem zbytečně Igor a Jan najednou ví, co chce. Chce, aby políbil on jeho, aby mu dokázal, že to myslí stejně vážně. Usměje se a dotkne se Igorových rtů. Je mu skvěle a najednou se cítí tak celý, úplný. Igor si ho přitáhne blíž, přitiskne na tělo a cítí se jako v nebi. Tohle bude určitě úspěšný rok a oni oba doufají, že ne jenom tento.