Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání

15. 12. 2010

S cukajícím obočím se snažím protlačit davem šílícím v obchodě a znovu, jako každý rok, si nadávám do idiotů, že jsem nákup vánočních dárků zase nechal na poslední chvíli. Jako ostatně vždycky. Vždycky si slíbím, že to odbudu jako první a co se nestane? Najednou se nashromáždí mnoho jiných zájmů, koníčků, věcí, které se prostě musí udělat hned a nepočká to, to ani náhodou. Než se člověk vzpamatuje, je půlka prosince a vy si uvědomíte, že nemáte nic koupeného a kapesné je skoro v tahu. V mém případě jsou čtyři dny před vánocemi. Ten poslední případ se mě letos naštěstí netýká, protože jsem si svědomitě nějaké ty koruny dal, od ledna bokem a zapomněl jsem na ně jak na boží smilování. Vzhledem k tomu, že jsem ateista, se není čemu divit.

Teď se musím nějak vmáčknout do těch obchodů, do kterých potřebuji a ještě ke všemu se mě někdo snaží okrást! Zacuká mi vztekle obočí, když ucítím, jak mi někdo vytahuje peněženku z kapsy, příliš úzkých, i když oblíbených džínů. Bleskurychle se otočím a vyrvu nějakému chlápkovi svou peněženku z ruky a ještě ho knokautuji pěstí do břicha. Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude. A pak že jsou vánoce svátky pohody, klidu a míru. To určitě!

Zloději řádí hůř než černá ruka před výplatou. Peněženku narvu do přední kapsy a deru se znovu k obchodu.

„To byl dobrý postřeh,“ ozve se někdo vedle mě. Polekaně se otočím, nijak mi nepřekvapí, že nikde nikdo není.

„Už z toho začínám magořit,“ povzdechnu si a znovu se začnu prodírat k obchodu CD a DVD.

„Být tebou tak odsud, co nejrychleji vymáznu, zlodějovi kolegové na tebe mají pifku,“ promluví znovu ten hlas, spíš mě zašveholí do ucha. Polekaně se rozhlédnu a vidím, že se ke mně skutečně hrne pár lidiček s naštvanými výrazy, někomu se v ruce dokonce zaleskne nůž.

„No super, ale kam?“ zavrčím vztekle a už tak špatná nálada se ještě zhorší.

„Pojď za mnou,“ pousměje se hlas.

„Vážně vtipné, když tě nevidím,“ zavrčím si potichu. Něco mě chytne za rukáv a táhne směrem k postraním dveřím. Nechám se táhnout jen proto, že mě nic jiného nenapadá. Bočními dveřmi se dostaneme do nějakého úzkého prostoru a pak nějakými dveřmi ven do úzké ulice, pak mě táhne doleva a k mému údivu se dostaneme na náměstí, kde se koná každoročně prodej svařeného vína, cukroví, medoviny, zdobítek, hraček a všelijakého jiného zboží. Sem mě jít nenapadlo. Má špatná nálada se rázem rozplyne jako pára nad hrncem a já se přistihnu, že se usmívám.

„Děkuji, vůbec mě nenapadlo sem zajít,“ usměji se a vydám se na prohlídku stánků. Pro sestřičku tu dokonce najdu perfektního plyšového tygra i s tygřátkem, tyhle potvory sbírá, i když jí je patnáct let, určitě ji s tím udělám radost. Tátovi najdu dýmku do sbírky, tak už jen něco mámě, bráchovi a mému neznámému zachránci. Stánkaři mi dárky dokonce zabalí a dají v tašce.

„Dane,“ zaslechnu sestřin hlas, otočím se po hlase a jako vždycky ve mně vzbudí úsměv. Počkám, než ke mně doběhne s uplakanýma očima.

„Copak se děje Ariet?“ zeptám se jí a podám ji kapesník.

„Když já nevím, co mám koupit mámě. Pro ni mi zbylo jen sto třicet korun a za to nic pěkného nekoupím,“ potáhne plačky. Začnu přemýšlet a nakonec mě přece jen napadne spásná myšlenka.

„Ariet, tak mě napadlo, co kdybychom zavolali ještě Ericovi, a zeptali se ho, jestli má pro mámu dárek, jestli ne, mohli bychom se složit a koupit ji nové hodinky, už si dlouho stěžuje, že se ji zpožďují,“ usměji se na sestřičku, které se rázem rozjasní tvář. Odněkud vyhrabe mobil a už avizuje moje dvojče, co a jak. Podle jejich očí poznám, že moje dvojče souhlasilo a že k nám brzo dorazí. U blízkého stánku koupím čtyři horké čokolády.

„Proč jsi koupil čtyři čokolády, když budeme jen tři?“ podiví se Ariet.

„Jeden je pro mého anděla strážného,“ usměji se a jeden kelímek natáhnu před sebe. Vzápětí ucítím, jak mě pohladí hebké prsty a kelímek mi zmizí z ruky.

„Děkuji ti,“ ozve se hlas.

‚Nemáš za co, to spíš já děkuji,‘ pousměji se a začnu si zahřívat zkřehlé ruce o kelímek s čokoládou. Zima je tedy pořádná, ale sníh ne a ne napadnout. Docela mě to mrzí, i když na zimu bez sněhu jsem si už zvyknul, není nic krásnějšího, než když vše pokrývá sníh, který se leskne v zimním slunci.

„A jakpak se ten tvůj anděl jmenuje?“ zeptá se mě sestřička.

„Aziel,“ řeknu ji jméno, které zaslechnu, když mi ho anděl pošeptá.

„Chtěla bych ho vidět,“ zažadoní Ariet.

„Víš, anděly může vidět jen ten, kdo byl celý rok hodný na své brášky,“ neodolám a poškádlím ji.

„Tím chceš říct, že já nejsem hodná?“ zkrabatí obočí Ariet a vrhne se na mě. Se smíchem se ji snažím uhnout, aniž bych vylil sobě a bratrovy pití, které držím v ruce.

„Ale jistě, že jsi hodná Ariet,“ ozve se za mnou pobaveně Eric, který poslední věty slyšel, „ ale jen když spíš,“ dodá a už uhýbáme oba dva, protože ona svou čokoládu už stihla vypít a ohání se po nás oběma rukama.

„Kdyby teď spadla první vločka, přála bych si, abych neměla žádné bratry,“ povzdechne si smutně Ariet.

„Sestřičko a co bys dělala, kdybys nás neměla?“ zeptá se ji vážně Eric. Ariet se hluboce zamyslí a pak si povzdechne.

„To právě nevím, ale vím, že vy jste občas k nesnesení,“ zasměje se. S úsměvem se na sebe s Erickem podíváme a jako na povel se rozesmějeme.

„Tak půjdeme pro ty hodinky ne? Abych řekl pravdu, tak jsem také tápal, co mámě k vánocům,“ popožene nás Erick.

„A nekoupí je mámě táta?“ zarazí se na poslední chvíli Ariet.

„Ne mluvil jsem s ním, koupil mámě noční komplet a značkovou voňavku,“ vzpomenu si.

„Tak nevím, na co čekáme,“ usměje se Ariet a táhne nás do, podle jejího mínění, nejlepšího obchodu, kde prodávají kvalitní hodinky a tak za chvíli stavíme před zlatnictvím a hodinářstvím Rubelium.

Vejdeme dovnitř a prodavače požádáme o dámské hodinky.

„Pro slečnu?“ podívá se na Ariet.

„Ne pro mamku,“ odpoví Ariet s úsměvem, za chvíli před námi leží asi dva tucty hodinek, jedny hezčí než druhé.

„A teď babo raď,“ povzdechnu si a skloním se nad nimi.

„Asi bych nejdřív dal pryč, které jsou pro nás hodně drahé a z toho zbytku bychom si vybrali,“ navrhne zadumaně Erick a hned to provede, zbudou nám tam patnáctery hodinky a z nich vybíráme. Stojíme tam asi čtvrt hodiny a prodavač začíná být nervózní, protože dovnitř vešly další zákaznice. Jedny se nečekaně pohnou a tak zaměřím pohled na ně. Jsou krásné, dva silnější dráty náramkových hodinek se proplétají navzájem a ve středovém očku drží strojek hodinek.

„Co tyhle,“ ukážu je sourozencům. Jsou jednomyslně schváleny. Zaplatíme a k úlevě prodavače konečně vypadneme z obchodu. Začnu přemýšlet nad dárkem pro dvojče. Koutkem oka zpozoruji, že se zastaví u výlohy s počítačovými hrami, nakouknu mu přes rameno, ale sotva vím, po které se dívá, je jich tam v jednom chumlu deset. V duchu zanadávám.

„Neměl bys nadávat,“ ozve se hlas karatelsky.

„Když si tak chytrý tak mi ukaž, kterou tu hru chce,“ zavrčím v duchu. O dalších pár vteřin později se objeví tenoulinké světlo odnikud a zastaví se na souboru her. V kazetě jsou jak logické, tak střílečky, prostě všeho chuť a taky tak stojí. Opatrně se ujistím, že mám dost peněz.

„Vydržíte tu chvíli, padla mi do oka jedna hra,“ usměji se na sourozence a proklouznu dovnitř. Ani jsem nelhal, mě zaujali čistě logické hry. Prodavače požádám o ten soubor her, musí pro ně dojít do výkladu. Dárek mi ochotně zabalí a já ho rychle schovám k ostatním dárkům. Ven vyjdu se svými hrami.

„Už jsem tu,“ vyjdu ven a podívám se na Ericka, který vypadá jako hromádka neštěstí, už se těším, jak se bude tvářit pod stromečkem.

„Stalo se něco?“ zeptám se ho.

„Jo byl tu perfektní soubor her a někdo si vzal poslední. Neměl jsem dost peněz,“ povzdechne si brácha.

„Tak co kdybychom šli smutek zajíst do cukrárny, než se sladkého přejíme, zvu vás,“ obejmu ho kolem ramen.

„Ty jsi nějak v balíku,“ podiví se Erick.

„To víš, od ledna jsem šetřil na vánoce, měl bys to taky zkusit,“ usměji se. Neříkám, že mi ty dvě hry neudělaly vítr do peněženky, ale na tři griliotkové poháry tam ještě mám, vlastně čtyři, nesmím zapomenout na andílka.

„Asi dám na tvoji radu,“ usměje se.

„A nebude to mámě vadit?“ skousne si ret Ariet.

„Nemyslím, si, pokud vím, tátu vyhnala ještě před námi, ať si jde na pivko, aby měla klid na pečení cukroví. A vzhledem k tomu, že jsem ji ho ozobával taky, protože dělala kokosové ježky, mě vyhnala s tím, že jsme všichni stejní a že se nemáme vracet před večeří. Vidíte a já proč jsem vás hledal,“ plácne se Erick dlaní do čela a vytáhne zmiňované cukroví, jsou tam čtyři kousky a vzhledem k tomu, že je to dost velký sáček a na spodu je hodně kokosu musel, shrábnout celý nazdobený a zaschlý plech.

„Máma bude hartusit jak celé peklo,“ usoudím a zabavím si dva a Ariet taky.

„Hej a kde mám já?“ zaskučí Erick.

„V žaludku,“ odpoví mu Ariet a rychle do sebe nacpe ježka, druhého schová před Erickem, který po ní skočí. Jednoho ježka podám Azielovi a druhého sním. Koukám se, jak se ti dva hašteří a nakonec se rozhodnu zastat Ariet.

„Eriku na tvém místě bych se spíš staral o svou hlavu než o jednoho ježka, víš, co se stalo posledně tátovi, když ji snědl celý plech nastříkaných věnečků,“ napomenu Ericka, který v ten moment ztuhne a zesiná. Ani se mu nedivím, táta si musel na poslední dny před vánocemi vzít neplacené volno, protože měl modré a nateklé prsty, jak mu po nich máma párkrát přejela válečkem na těsto, no přejela, není to správné slovo, spíš praštila.

„Já mám svoji hlavu rád na krku, co budu dělat?!“ zpanikaří brácha.

„Klid můžeš jí tvrdit, že je snědl Santa Klaus, který k nám zabloudil,“ chlácholí ho Ariet se smíchem.

„Jenže ten chodí až o vánocích,“ chytne se za hlavu Erick. Vyprsknu smíchy, vážně je mi bratra líto, ale kdybyste viděli ten obličej.

„Tak jí řekneme, že se jí lekli a utekli,“ prohlásí nevzrušeně Ariet a do pusy strčí ježka, kterého drží v ruce.

„Nebo ji můžeš říct, že ti bylo líto, jak si každý rok stěžuje na nedostatek plechů a jeden jsi ji chtěl ušetřit,“ přidám se s dalším nápadem.

„Vy máte hlavičky,“ pochválí nás znovu s úsměvem.

Zasměji se a zaženu je do cukrárny, kde objednám poháry. Erick si ze mě už ani neutahuje, když servírka přinese čtvrtý, jen si povzdechne a nic neříká. Už je dávno zvyklý, že objednávám poháry, pro neviditelné přátelé. Rozproudí se příjemná zábava, kdy se snažíme uhodnout, co kdo pro koho koupil, je u toho plno smíchu. K večeru se zvedneme a po tom, co zaplatím poháry, se vydáme domů.

Z našeho domu se ozývá naštvaný křik, nechápavě se po sobě podíváme, na tohle nejsme zvyklý, a vejdeme do domu a po vysvléknutí bund, do obýváku, kde se rozesmějeme nad obrázkem, který se nám naskytne.

Táta sedí na gauči jako zmoklá slepice, na klíně mísu s vanilkovým krémem do plněných ořechů před sebou půlku plechu ježků a upatlaná pusa svědčí o tom, že ještě před momentem hodoval. Bohužel pro nás si nás máma hned všimne.

„Nechápu, čemu se smějete, můžu se vykašlat dělat všechno znovu! Na vánoce budete mít jen prázdné mísy. Mimochodem Eriku, nevíš, kam se poděl plech plný ježků?“ zamračí se máma na brášku.

„Kam se poděl plech to nevím, ale pro ježky si přišli skřítkové Santa Klause, že voní až na severní pól a chtěl je ochutnat,“ vyhrkne Erick. Mám co dělat, abych nevyprsknul smíchy, to je celý Erick, vždycky vymyslí takovou blbost na poslední chvíli, i když má připravenou výmluvu. Při tom udělá kukuč jako malé děcko, který je přichyceno s čokoládou v ruce a mámě se snaží vysvětlit, že se nad ním smiloval anděl.

„Dobře, tohle bych ti možná věřila, takže napiš Santa Klausovi, že po něm požaduji sto padesát korun jako odškodné, chci je mít ráno na stole,“ mávne nad tím rukou a rezignovaně se podívá na tátu, který si nějakým zázrakem stačil do pusy strčit zbytek ježků i s krémem.

„Zítra vy tři vyrazíte na jmelí, pro stromeček, ulovíte kapra,“ podívá se na nás s přehledem. Poslušně zakýváme hlavou a odporoučíme se do pokojů, poschovávat dárky. Pak se najíme a jdeme spát, ráno vstáváme brzo.

 

Jen co se ujistím, že tvrdě spí, objevím se v pokoji v záři světel, přijdu k jeho posteli a skloním se k němu. Vážně nemohu uvěřit, že mě Michael poslal právě k němu, je tak nádherný. Temné vlasy mu lemují obličej pravidelných rysů a zavřená víčka ukrývají překrásné smaragdově zelené oči, k tomuhle překrásnému stvoření daly sudičky, ještě dobré srdce. Zato se vyřádili na jeho bratrovi, kterému dali do vínku stejně nádhernou tvář, ale srdce bojovníka. Z těch dvou je Daniel rozumnější a řídí se hlavou, Erick ten divočejší, napřed jedná a až pak se ptá. Spolu se nádherně doplňují, ale ani bůh neví, proč mi ukradl srdce zrovna Daniel.

Natáhnu ruku a jemně ho pohladím po tváři. Víčka se jemně zachvějí a do mé tváře pohlédnou dva rozespalé smaragdy. Vůbec netuším, co dělat. Zapomněl jsem, že Daniel se snadno probudí i v sebetvrdším spánku, tohle mají společné. Zpanikařím a rychle vyběhnu ze dveří.

 

Otevřu oči, vůbec netuším, co mě probudilo a náhle se dívám do nádherné tváře, která snad patří andělovi. Jeho fialkově modré oči se rozšíří zděšením a vyběhne ze dveří.

„Počkej, kde jsi?“ vykřiknu a rychle vyskočím. Vyběhnu ze dveří pokoje a na chodbě se zastavím, zdá se mi jako bych zaslechl zašveholení křídel. Srdce mi najednou zavalí taková prázdnota, že skoro nemůžu dýchat. Byla to skutečnost nebo jen sen, který zmizí jen, co se probudím? Je možné se zamilovat do snu? Je možné se zamilovat na jediný kraťoučký pohled?

Někdo mě najednou chytne kolem krku a začne mě škrtit, spíš vycítím, než uvidím, že je to moje dvojče.

„Ericku, to jsem já,“ zachraptím.

„Dane, co tu strašíš takhle o půlnoci?“ pustí mě překvapený Erick.

„Já…“ začnu a hned zmlknu, pohled sklopím k zemi. Nevím, jestli by uvěřil. Naštěstí chápe rychle.

„Pojď si lehnout ke mně nebo se nevyspíme ani jeden,“ vezme mě za ruku a zatáhne do svého pokoje. Chtěli jsme mít společný, ale naši rodiče byli proti, tak ho aspoň máme zařízený ve stejných barvách ovšem zrcadlově.

Zatímco, mě v pokoji vévodí světlá barva, v Erickově naopak tmavá, podle něj praktičtější.

„Co ty jsi dělal na chodbě,“ dojde mi, že nevykoukl z pokoje.

„Byl jsem na mlsandě,“ uculí se Erik a ukáže mi misku cukroví. Tiše se uchichtnu a jen, co zalezeme k němu do postele, mlsáme a povídáme si. Dokonce mu i vyklopím, co se mi stalo v obchoďáku.

„Škoda, že jsem tam nebyl s tebou, ještě, že jsem tě aspoň trochu naučil bránit,“ zaslechnu Ericka. V hlase zní potlačovaný vztek, až se musím usmát. Vždycky mě bránil. Jednou si na mě na základce zasedla jedna parta, které dělalo radost někoho týrat, bránit jsem se neuměl, tak jsem to jen tiše snášel, jen do té doby, než mě našel brácha v parku s modřinami. Do dvou minut ze mě všechno vytáhnul a druhý den začal jednat. My jako jediní jsme museli nosit jmenovky, protože nás nikdo nerozeznal, ten den si vzal moji a jen, co ho ta parta obklopila, vyřídil si to s nimi ručně a stručně.

Od té doby jsem měl pokoj, ale po tomhle incidentu mě začal učit jak se rvát, což se mi na nynější škole vážně hodí, protože brácha pořád vyvolává potyčky a ostatní si nás pletou, tak nás hází do jednoho pytle. Nechtěně se uchichtnu a strčím Ericovi do pusy čtyřlístek.

„To by mě zajímalo, co je na tom tak zábavného,“ zamračí se huhňavě Erick.

„Jen jsem si vzpomněl na základku,“ odpovím mu.

„Aha, ty visačky jsem nenáviděl,“ otřese se.

„Tomu docela věřím, já taky ne,“ zívnu.

„Tak dobrou noc bratříčku,“ usměje se a něco, nejspíš misku šoupne pod postel. Nedá mi to a baterkou, která nepořádně leží na stolku, si pod ni posvítím, abych vyprskl smíchy, těch misek je tam nejmíň dvacet.

„Počkej, až je najde máma,“ zachichotám se.

„Tak pro změnu budeme mít misek spoustu,“ neřeší to Erick a zavrtá se do peřiny, napodobím ho a za chvíli usneme.

 

Vzbudí nás táta, který s námi jemně zatřese. Vyskočíme a oblečeme se, teprve poté vezmeme udice s návnadou a vyrazíme k místnímu rybníku. Táta má povolení rybařit, tak si každoročně ulovíme kapry sami. U rybníka nahodíme čtyři udice a jdeme na jmelí, které roste na nedalekých sosnách. S bráchou se na sebe podíváme a za chvíli jsme ve větvích a shazujeme jmelí, o okamžik později seskočíme na zem. Táta už má jmelí rozdělené do tří hromádek, pro nás, pro hajného a pro babičku, která bydlí sama, dáváme ji ještě jednoho kapra jako takové předvánoční překvapení, protože už skoro nemůže chodit. Sebereme jmelí a jdeme okouknout pruty, které jsou jako každý rok obsazené, krásnými kapry, táta je dá do síťovky a rychle běžíme k hajnému, který pro nás má stromeček připravený. Vyměníme stromeček za kapra se jmelím a jdeme k babičce, pro tu jedinou táta kapra už u hajného zabil a vykuchal. Když k ní přijdeme, pověsím tašku hned vedle dveří a jdeme domů, víme, že je za chvíli najde, jak půjde dát kočkám krmení.

Domů dorazíme tak akorát na snídani.

„Jdete akorát včas,“ usměje se na nás máma a táta jde pustit kapry do plechové vany.

„Zase mi zmizely dvě misky, nevíte o tom něco?“ dá si ruce v bok máma.

„Co my máme společného s miskami? To se tě tak bojí, že ti utíkají z kredence?“ zamrká táta ve dveřích. V ten moment nám s bráchou zaskočí čaj, kterého jsme se zrovna napili, abychom nemuseli odpovídat a jako na povel se oba rozkašleme.

„Vy abyste jeden den nevyváděli koniny,“ povzdechne si máma a praští nás do zad. Konečně se nám podaří se slzami v očích vykašlat zbytečky čaje.

„Copak jsme koně, abychom vyváděli koniny?“ zeptá se jí Erick, rozesměji se a podívám se z okna, kde padá sníh. Zesmutním.

„Jedno přání jsi prošvihnul, ale ještě ti zbývá vánoční hvězda,“ plácne mě Erick.

Usměji se a dám se do jídla. Potom nás máma zapřáhne do pečení, takže sladkého máme za chvíli plné zuby.

Zbývající dny uběhnou rychle v kolotoči úklidů, nákupů, rozesílání přání a dalších vánočních zbytečností, které dotvářejí kouzlo vánoc. K našemu velkému údivu se sníh udrží i o vánocích. Štědrý den, místo vysedávání u televize, strávíme  venku a hlavně v lese, kde nakrmíme zvířata. Náš dům začnou hlídat dva dvoumetroví sněhuláci, které máma ozdobí jmelím a vánočními ozdobami.

Táta si dokonce dá tu práci a u každého sněhuláka vytvaruje ze sněhu i sněhové psy.

Večer se nahrneme domů promrzlí na kost, kde každý dostane trochu svařeného vína a pustíme si tradičně Mrazíka, kterého známe nazpaměť. Díky tátově oživení, kdy předvádí hned čarodějnici, nebo loupežníci, či jinou postavu, mezi jeho nejoblíbenější patří stařeček, se válíme smíchy po zemi.

Konečně si sedneme k vánoční večeři, kdy táta nadává každé kostičce, až zaskočí nějaká kost nejdříve bráchovi a pak i mě, díky tomu, že nejsme schopni, díky smíchu, na kosti dávat pozor. Naštěstí máma, která je sestřička, je bez problému vytáhne.

Pak nastane čas na dárky, spokojeně hledím na skleněnou sadu šachů, která se mi dlouho líbila a podívám se, co řekne na můj dárek. Konečně se mu hry dostanou do ruky a on je opatrně rozbalí. Jeho výraz nevěřícnosti a následné radosti, kdy mi skočí po krku, protože mu dojde, kdo mu je koupil, vážně za to stálo.

„Já tě uškrtím, ty neřáde, víš, co jsem se kvůli těm hrám natrápil?“ drží mě kolem krku.

„Vím, strašně mě bavilo tě pozorovat,“ směji se mu.

„Stejně ti děkuji, Dane,“ usměje se a skočí mi kolem krku.

„Nemáš za co, já ti taky děkuji za šachy, už se těším, jak tě jimi budu porážet,“ uculím se.

„Toho se nedočkáš,“ zasměje se.

„To uvidíme,“ směji se. Po všeobecném veselí si poodnášíme dárky a já vyjdu na terasu, abych se chvíli díval na bílou nádheru, která se snáší tiše k zemi. Vzpomínám na svůj sen a z celého srdce si přeji, abych ho mohl obejmout.

Z ničeho nic se kolem mě roztančí světlo a zašumění křídel mě donutí otočit hlavu. Po chvíli si uvědomím, že se dívám do tváře, kterou z toho snu znám a jeho fialovomodré oči se na mě dívají s láskou. Pak si všimnu bělostných křídel. Jako ve snu dojdu k němu a natáhnu ruku, ani netuším, jak se ocitnu v jeho náručí. Přeji si jen jediné, aby se mnou zůstal napořád.

„Zůstanu s tebou,“ zašeptá mi do vlasů a já náhle vím, že se nám splnilo to nejtajnější přání.

Zůstat spolu.

Azielovi křídla se rozpadnou na jednotlivá peříčka, která poletuji kolem nás.

Přání vánoční hvězdy, která nám proletí nad hlavou, nechám Erickovi, který k ní pošle své přání, aby ho hvězda donesla do světa andělů.

 

bishi_008-1-.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-p

(Jasalia, 16. 1. 2011 14:39)

Asi sa budem opakovať, ale napíšem to. Mne sa tá poviedka páčila, hoci ma prehnane nenadchla. Tá vianočná atmosféra bola opísaná dobre, hoci napchávať sa toľkými sladkosťami je pre mňa záhadou. Ale pravdou je aj to, že ak si tam chcela dať romantickú zápletku, tak si ju mohla trochu viac prepracovať. Neviem si síce ani veľmi predstaviť, ako sa anjel napcháva sladkosťami, ale budiš, to je detail a je len na autorovi, či ho spraví uveritelným, alebo nie. Ale tá romantika medzi nimi tam chýbala. Najprv sa takmer bál, potom mu už zrazu kupoval sladkosti, ale keď ho zbadal, ani mu nenapadlo, kto to je? Ale stačilo to na to, aby sa zamiloval? Ale za celí deň si naňho ani nespomenul? ( v preklade - mohla tam byť zmienka o tom, že si naňho spomenul, hoci len pár slovami. ) Príjemná poviedka a ak sa rozhodneš na nej ešte trochu popracovať, môže byť aj výborná. Držím palce. A s komentov si veľa nerob. Autor má právo pochybovať o svojej práci, ale nemá sa nechať zhodiť pri prvej negatívnej kritike. Vieš, ako sa hovorí - kto nevie písať, kritizuje, xi! Ak ťa písanie baví, môžeš si vziať ponaučenie, ale nenechaj sa zhodiť!!!

.

(Mushu, 15. 12. 2010 20:11)

Čakala som nejakú klasickú Vianočnú poviedku s milou pointou. No pri tejto som mala pocit, že pointa autorovi/ke unikla a nakoniec sa stratila v opisoch tradičného klišé, aké sa často vyskytne v podobných poviedkach. To by ani nebolo najhoršie, ale ako som čítala ďalej „niečo“ medzi anjelom a hlavnou postavou úplne vymizlo. Respektíve to nedávalo zmysel- zrejme sa udialo veľa vecí pred ich „stretnutím“ v obchodnom dome apod., avšak žiadne vysvetlenie sa v poviedke neobjavilo. Celé to pôsobilo chaoticky, nakoniec sa z toho stal opis Vianočnej nálady a pečenia cukroviniek, čo mňa nijako neobohatilo.
Nabudúce sa snáď autor/ka zameria na určitú myšlienku a pekne ju rozvinie, keďže na to iste nejaký kúsok talentu má. :o)

Re: .

(Autor, 15. 12. 2010 21:34)

děkuji ti za tvůj názor, je fakt, že zrovna tohle se mi nepovedlo. Nebudu se vymlouvat nebo ti za tvůj názor nadávat. Sama jsem ráda, že to nebylo horší než je, protože mě vánoční nálada nezasáhla a co se týče klišé, občas ho má každý i když říká každý že ne a je těžké vymyslet něco nového na stále se opakující téma Vánoce. Těm kterým se to líbí, děkuji za pochvalu a zakomentář, vážím si jich

Re: Re: .

(Jiný autor, 25. 12. 2010 22:41)

ačkoli v něčem musím souhlasit s kritikou Mushu, víc než podivné a nedokončené schéma povídky mě rozčílila tvá reakce na Mushin (omlouvám se za skloňování) komentář. jak někdo uvedl v jednom obrázku na deviantartu, pokud není autor spokojen se svým dílem, proč by ho měl podstrkovat jiným a chtít po nich, aby byli spokojeni oni? jinak řečeno, i když se ti třeba tvá povídka nelíbí a myslíš si, že se nepovedla, nikdy to nedávej najevo, natož tak, abys to tady veřejně uznala! to je sebevražda. být v komisi, tohle pro mě tu povídku dokonale shodí. abych pravdu řekla, když jsem přemýšlela nad jejím obsahem, napadlo mě pár věcí, co by mohly být jinak, lepší, ale taky ty, co sou na něm krásný (možná ti budu připadat jako úchylák, ale vzhled postav a přítomnost dvojčat, charakter maminky, malá sestřička a praštěnej táta, to je prostě dokonalý!). jenže ve chvíli, kdy sem si přečetla tvůj komentář, napadlo mě jen "wtf to má bejt?!" a celá tahle věc pro mě ztratila to "vánoční kouzlo"....

prostě se neshazuj ^.~

hmmm...

(Wierka, 18. 12. 2010 23:16)

mňa sa to páčí....
když už to "něco" dle vás zmizlo... všimli jste si že se to na konci objevilo ...

...

(kitty, 16. 12. 2010 13:22)

mě se líbí to klasicky popsané klišé :-) je to pěkný jen musim trochu souhlasit s Mushu to "něco" mezi těma dvěma fakt chybělo vypařilo se to tam kde anděl utekl když ho prvně uviděl, to je škoda jinak se mi to i líbí

:-)

(Lachim, 16. 12. 2010 2:38)

Nádhera.

kawai

(Eclair, 15. 12. 2010 19:16)

nevím co říct:-)vážně nádhnerná povídka plná kouzel:-)

roztomilé

(angie, 15. 12. 2010 18:55)

veľmi príjemné čítanie teraz pred vianocami:)

...

(ElenEstel, 15. 12. 2010 18:03)

to je nádhera