SONP

Poslouchal tichý cinkot rolniček ve větru. Štíhlými prsty bubnoval na dřevěnou podlahu terasy a sledoval snášející se vločky. Někde mezi nimi byl i on.  V harmonii zvráceného světa skrytý rytmus, ladící s tóny, tvořenými jeho dlouhými nehty a zmrzlým javorovým dřevem.

Ten zvuk ho uklidňoval. Nechával ho zapomenout na minulost; na všechnu bolest, kterou mu způsobil ten, jemuž věřil. Ten, jemuž svěřil svůj život a nechal ho dělat si s ním, co chtěl. Odešel. Bez rozloučení, bez naděje na návrat. Odešel ve chvíli, kdy jeho moc začala překračovat tu místního soudce. Jak hladce pronikl meč zrádců jeho tělem; jak snadno sebral vše jemu i jeho lásce...

Tlumeně zaslechl smích lidí za zdmi svého domu. V období zimních svátků to tak bývalo vždy. Děti pobíhaly kolem, rodiče na ně pokřikovali a on seděl. Opřený o papírové dveře svého obydlí hleděl do zahrady na zamrzlá jezera, doufaje, že se jednou z té noční můry probudí; že mu jednou nebudou zasychat slané krůpěje na tvářích; že jednou jeho zdobný slavností šat získá zpět svůj jas.

Upřel prázdný pohled tmavých hlubokých očí někam do dálky. Nebylo pro něj nic.  Jen bolest, utrpení a touha po něm. Kolik nocí nespal, přejíce si, aby mu vyčerpání přineslo věčnou útěchu. Kolikrát ho pak v mrákotných představách zahlédl procházet se po terase tak, jak to dělával. Nikdy za ním nešel. Někde v pozadí svého otupělého rozumu věděl, že to není skutečné, přestože si to přál.

Bylo to v zimě. Najednou odběhl jen s tím, že brzy bude zpět; že musí něco dokončit. Přesvědčoval ho, že bude nadšený; že se mu to bude líbit. Kdyby tehdy tušil, nikdy by ho nenechal to vyslovit. Nenechal by ho jít.

Přišli brzy. Vesele otevřel dveře, avšak jediný pohled jeho štěstí ukončil navždy. Jak kruté od nich bylo prostě mu jen tak říct; že jeho životní láska leží na dně řeky; že už nemá pro co žít; že přišel o vše....

Proto sledoval jezera. Možná naivně doufal, že se objeví; možná věřil, že mu melodie vln vrátí zpět jistotu; že mu ukáže jeho vyvoleného nebo ho aspoň zbaví prokletí nového dne a vezme ho s sebou v tichém rytmu odlivu.

Nepřišlo to. Nikdo se neobjevil, aby mu splnil jeho jediné přání, nikdy se nestalo nic, co by ho přiblížilo jeho vytouženému konci. A tak jen seděl. Zhroucený u zdi, těžkou hlavu podepřenou dlaní, otřásán nekonečnými vzlyky trvajícími snad věčnost, přestože to byl teprve rok.

Každý den ho bolel. Nutil se jíst, ačkoli toužil zemřít hladem; nutil se pít, i když prahl po žízni; nutil se žít jen proto, že on by to chtěl. Čas pro něj neměl cenu. Nic nemělo cenu, jen pravidelný cinkot rolniček a vlhké krystalky, snášející se k zemi ve svém rozvážném tanci. Jediné věci, jež ho připomínaly. Tak krásně, nostalgicky, mučivě....

Přitáhl si šál blíž k tělu a pomalu klesl na jemný poprašek na studeném dřevě. Na ničem nezáleželo. Nechal vpíjet slzy do tmavě modrých rukávů drahého vyšívaného kimona. Nosil ho jen na svátky jako symbol hloubky vod, v nichž zemřel před rokem, spolu se svým druhem. Dřív ho měl rád. Dostal ho od něj jako nejdražší dar, než přistoupil na jeho dvoření, a byl si více než jistý, že za něj tehdy zaplatil celé jmění. Teď pro něj bylo jen ztělesněním smrti, neštěstí, nenávisti k vlastnímu životu. Přesto ho nedokázal odložit. Zůstal v něm kus jeho probodnutého srdce.

Byl mrtvý, přesto každou minutu umíral. Znovu a znovu topil své sny v hloubkách vod celého světa; znovu a znovu se trestal za čin, který nespáchal, přesto se z něj vinil. Kdyby nebyl v tom obchodě, kdyby ho odmítl, kdyby se nenechal unést iluzí dokonalého štěstí.... nic by se nezměnilo. Věděl to, ale nedokázal se zbavit pocitu, že důvod jeho smrti byl i on. On a jeho nečistá láska, určená jen těm nejvyšším a i u nich považovaná za odpornou.

Nesnášel vodu. Nikdy ji neměl rád, po jeho smrti ji však začal nenávidět. Za její chladný klid; za její netečnost, když bere lidem život.... přesto na ni stále hleděl a prosil ji, aby ho také pohltila. Tak jako ostatní. Tak jako jeho naději.

Zimou zbledlými prsty prohrábl tmavé zacuchané vlasy. Kdysi o ně možná pečoval. Teď už ne. Nebylo pro koho se strojit; nebylo proč vycházet z domu. Jen ležel na terase a nechával čiré zoufalství zaplavit svou duši, jako jemný sníh zasypával jeho tělo.

Pomalu napsal jeho jméno do bílé vrstvy na studeném dřevě. Hnusil se sám sobě. Za to, že ho ztratil; že ho nezastavil; že se do něj zamiloval, že s ním naivně chtěl být navždy.... že na něj nedokázal zapomenout. Ani se nesnažil zastavit slzy. Byly jen odrazem jeho krvácejícího srdce a to zacelit nešlo. Už nikdy. I kdyby potkal jiného muže, nikdy by nebyl tak šťastný jako se svým mrtvým milencem. Nikdy by neměl tak hřejivou náruč, tak milý úsměv, tak veselou povahu, jako protiklad k jeho vlastní melancholii; tak jemnou pleť, hluboký hlas, tak.... tak....

Tehdy tomu nemohl uvěřit. Přesvědčoval ty muže, že se museli zmýlit; že jeho přítel šel jen na okamžik ven a brzy se vrátí. Tolik si přál, aby se prostě spletli, až je obvinil ze lži. Jak zoufale se cítil, když o několik hodin později prosil ty samé muže, aby mu pomohli jeho lásku najít; jak moc se snažil namluvit si, že to není pravda, když jeho tvář spatřil celou zbledlou s překvapeným výrazem mezi těly mrtvých. Kolik slz tehdy prolil, než ho od něj dokázali odtrhnout. Křičel na ně, že je to jejich vina; že to oni ho zabili....

Pokusil se vzít si život. Chtěl ho znovu vidět, avšak nebylo mu to dovoleno. A tak jen seděl. Celou zimu, dokud nezačaly kvést sakury; seděl tam, sleduje jejich květy umírat; hleděl na jezera, když se listy barvily do ruda a bubnoval nehty do dřeva terasy ve chvíli, kdy začal padat nový sníh. Celou dobu jen upíral pohled do prázdna a čekal. Dokud se neobjeví nebo dokud nezemře. Jiná možnost nebyla.

Tichá melodie zvonkohry, hrající svou krutě utěšující píseň napříč jeho smutkem. Ničila ho, přesto ji nepřestával poslouchat. Naivní přání v jeho mysli, krátký meč u pasu, chladný sníh, jež viděl rudý, potřísněný krví osoby, pro kterou by zemřel.... jak snadné by bylo skončil to. Život, bolest, utrpení....

Povzdechl si a jeho teplý dech před ním vytvořil obláček. Rádi se tím bavili ve svých dětinských náladách. Byli tak mladí, přesto zemřeli. Každý jinak, oba stejně.

Posadil se a broukáním se připojil k hudbě zimní zahrady. S tichým cinknutím vytasil meč a jediným pohybem vytvořil další ránu na předloktí. Další k těm mnoha z bitev s nepřáteli i svou vlastní myslí. Opřený o papírovou stěnu svého domu nechal krev barvit jeho sváteční šat.

Harmonie zvráceného světa dál nekonečně tvořila ten rytmus. Rytmus, ladící s jeho smutkem; skrývající jeho lásku někde za množstvím vloček a den se měnil. Starou éru vystřídala nová. On však zůstával stále stejný. Tiše hledící na jezera, jež nenáviděl, ťukající do terasy, jež vyvolávala bolestivé vzpomínky, toužící po něčem, co už nemohl mít. V nekonečném kruhu bolesti a naděje, umírající a přesto žijící, otupělý časem stále plačící uvnitř čekal.

Čekal na vysvobození.