SONP

Myslím, že dnes se mi budou zdát hezké sny, pořád na sobě cítím jeho parfém, jeho rty mám pořád před očima a v uších mi stále šumí jeho zastřený hlas. A srdce mi tluče při každé vzpomínce na něj, oči žhnou jako hvězdy, září a svítí. Tak silné to je. Rozeznělé slzy v očích při vzpomínkách na něj jsou smutek nebo štěstí? Nevypadá snad takhle láska?

Co na tom, že je to všechno jenom sen?

„Dobrý den,“ pozdravím slušně naši sousedku Kopečkovou a zamknu dveře našeho panelákového bytu. Během noci napadla docela slušná hromada bílých vloček. Domovník se jako vždy na hrabání sněhu vykašlal, takže se v bílé záplavě brodím už od našeho paneláku. Ani jiné cesty na tom nejsou lépe, alespoň budou bílé Vánoce. Na chvíli se zamyslím nad tím, že jsem ještě rodičům nekoupil žádný dárek a v ten moment se to stane. Jednoduše na zamrzlé zemi uklouznu, než se vzpamatuji namáhavě se zvedám a třu si bolavé, naražené místo. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Viděl to někdo? Za sebou zaslechnu smích. Otočím se a zjistím, že se vyplnila ta nejhorší verze hororového scénáře. David!

„ Není ti nic,“ zeptá se mezi smíchem a popojde ke mně. Položí mi ruku na rameno, hřeje.

„ Dobrý.“ Jsem idiot.

„ Vypadal jsi, jako kdybys chtěl tančit mezi vločkami.“ Zmateně se na něj podívám a zvednu hlavu k obloze. Aha, tak ono začalo zase sněžit.

Můj spolužák, moje nic, i moje všechno. Je mi vzdálený stejně jako ty vločky, které padají z nebe. Vždy když mi dopadnou na horkou dlaň, rozpustí se.

„ Tak půjdeme, ať to do školy stihneme,“ praví dál bezstarostným tónem a elegantně seběhne několik schodů. Dole se na mě otočí a vyčkává, než jej dohoním. Křečovitě se chytnu zábradlí a následuji ho. Jeden pád mi dneska už stačil!

„ Půjdeš na tu vánoční akci?“ zeptá se mě David v autobuse, když se potácíme do školy. Div, že doprava funguje.

„ A ty?“

„ Chci tam jít, všichni ze třídy tam jdou.“

„ Hm.“

„ A to je co, to hm?“

„ Tak jdu taky, no.“

„ Nenutím tě.“

„ Ale nadšeně nevypadáš.“ Řeknu si spíše pro sebe.

„ Přemlouvat tě nebudu, ale kdybys chtěl, tak je sraz zítra na náměstí. Tam jak vždycky stojí anděl.“

„ Jo a je to v sedm.“

Ve škole se už každý rozprchneme do svých tříd. David je o rok starší a má jiné zaměření než já. Celý den přemýšlím, zda mám jít. Z jeho třídy nikoho moc dobře neznám, jen jeho. Vlastně, důvod proč tam chci jít, je on. Už ani nevím, kdy to celé začalo. Jedinou jistotou je, že je to stále silnější a stupňuje se to. Momenty, kdy se mě náhodou dotkne jeho teplá ruka, jsou pomíjivé, přesto hřejí dlouho. Několikrát jsem přemýšlel, že mu to řeknu, ale jak?

Před sedmou už nervózně podupávám před andělem. To místo má název podle sochy anděla, která zde každoročně stojí. Bílé šaty, modrá křídla, v každé ruce jednu truhličku, jednu na peníze a druhou na přání. Zmateně šlapám sníh okolo něj, ruce v kapsách bundy, mrznou mi, protože jsem si zapomněl rukavice. David nikde, ani nevidím nikoho z jeho spolužáků. A nakonec proč ne? Do jedné schránky hodím dvacetikorunu, víc drobných nemám, snad to andělovi bude stačit. Na prázdnou stranu jízdenky z autobusu načmárám neohrabaně přání. Už rok mám jediné.

„ Měl by ses činit Rafaeli,“ říkám a vhazuji přání do čistě bílé schránky.

„ Povídáš si už pro sebe?“ ozve se za mnou.

Opravdu si říkám proč mě vždy nachytá při těch nejnevhodnějších situacích.

„ Jdeš pozdě.“ Odvětím mu, aby se v tom dál nepitval, ale to by nebyl David.

„ Co sis přál?“

„ To je jedno, nudil jsem se.“

„ Tak nudil,“ přejde ke mně. Chvíli se hrabe v kapsách, než slavnostně vytáhne čistý bílý papírek.

„ Půjčíš mi tužku?“ zeptá se s úsměvem a nahne se ke mně. Z té blízkosti mi přejede mráz po zádech. Jen polknu, když vidím, jak mu to v té hnědě kožené bundě s kožíškem sluší. Dívám se na jeho tmavé nepoddajné vlasy a mám chuť je pohladit. Dívám se na jeho rty. Ano, dnes se mi budou zdát opět krásné sny.

„ Děkuji.“ Zašeptá, možná až moc blízko mě a podá mi zpátky tužku. Jeho parfém…Vhodí papírek do schránky, do druhé dá kovovou padesátikorunu. Vzpamatuji se.

„ To muselo být velké přání, když jsi andělovi dal takový úplatek.“ Zašklebím se na něj. Se smíchem se na mě otočí, sehne se a než pochopím, co chce dělat. Mám všude sníh.

„ Jak malé dítě,“ konstatuji.
“ To máš za to, že jsi řekl, že podplácím anděla,“ zasměje se a já s ním.

„ Dvakrát svařák,“ objedná David pití. Už při cestě jsme se domluvili, že si ho dáme. Neprotestuji. Večer příjemně ubíhá. Sedím vedle Davida a užívaá, si jeho blízkost. Sotva  se ovládám v tom, abych nedával najevo, jak příjemná mi jeho společnost je. Jak na mě působí jeho náhodné doteky i to, když mi občas šeptá do ucha něco o svých spolužácích. U stolu je těsno, z jeho třídy přišli opravdu všichni. Oběma dlaněmi obejmu horké víno. Kolikáté už? Za jak dlouho by se mi mohlo vyplnit mé přání? Přemýšlím. Anděl má asi plné ruce práce, napadne mě.

Miluji ho už rok. Začalo to o minulých vánocích. Tenkrát jsme byli na horské chatě. Zdobili jsme tenkrát stromek u  jeho rodičů. Stál na zchátralé židli a já se smál, už ani nevím čemu. Nasazoval na vrchol bílého anděla. Když skončil, zvláštně se na mě podíval a hodil mi za krk jeden ze zlatých řetězů. Bílý anděl naposledy zatřepetal křídly než se definitivně usadil na vrcholku stromečku. David pomalu slezl ze židle. Společně jsme se kochali tím naším dílem a já najednou zjistil, že mým andělem je on. Můj čistý anděl, který nikdy nesestoupí z nebes, ale vždy bude stát nade mnou a já jej budu obdivovat.

Dopiji sklenici rychle chladnoucího vína.

„ Ještě jednou,“ poručí David, když se objeví číšnice.

Svět se houpe, svět se točí. Vánoce jsou cítit z každého kroku, který udělám na ulici. Všechno je vyzdobené. Na náměstí září stromek, i anděl je nasvícený.

„ Mám tuhle dobu rád,“ řeknu Davidovi. Lehce se vzájemně podpíráme. Je trochu mimo, tak si můžu dovolit dívat se na něj déle, než by bylo společensky přípustné. Mohu se jej dotýkat více, než dovoluje nepsaný zákon mezi kamarádi.

„ Ty, Benjamíne, co sis vlastně přál?“

„ To je jedno, nech to být.“

„ Víš, já měl také přání. Přání, které se nikdy nesplní, ale tomu andělovi věřím.“

„ Určitě se tvé přání splní. Musíš jen věřit.“

„ Kdy se z tebe stal přesvědčený věřící?“

„ Není špatné v něco věřit. Zvláště na Vánoce. Víš, mám pocit, že tohle je doba, kdy opravdu něco visí ve vzduchu. Atmosféra nebo tak něco.“

„ Vím, přesně, co myslíš. A zvedni hlavu. Ve vzduchu opravdu něco visí.“

Stojíme pod branou v průchodu mezi parkem a městem.

Zvednu hlavu.

„ Jmelí.“ Zašeptám. Vločky na nás jakoby smířeně dopadají. Tiše, důstojně a tentokrát netají. Oba se díváme do vzduchu. V dálce zazáří hvězda.

„ Davi..,“ nedořeknu, když se jeho sametové rty přitisknou na mé. Ucítím jeho parfém, srdce se mi rozezněle chvěje. Na tváři ucítím stékat slzu. Tohle není sen. Pootevřu rty a nechám jej, aby vklouzl, co nejhlouběji. Opře se do polibku stejně jako já. Přitiskne mě k sobě. Zatočí se mi hlava. Stojíme tak dlouho ve vzájemném objetí. 

„ Děkuji,“ řeknu směrem k osamělé soše anděla, který stále stojí na stejném místě. Mám pocit, že se na mě, i přes tu dálku usmál.

„ Teď už mi řekneš, co sis přál?“ zeptá se David, když s rukou v jeho kapse, kráčíme společně domů. Usměji se a přikývnu. A prý, že zázraky se nedějí.