SONP

Silvestrovská oslava byla v plném proudu. Všichni ve skvělé náladě. Až na Michala. Ten sice předstíral, že se baví a usmíval se, ale jeho oči sklesle sledovaly jeho nejlepšího kamaráda Daniela, jak flirtuje s nějakou dívkou. Přál by si být na jejím místě, ale věděl, že to nebude nikdy možné.

Odvrátil pohled svých zelených očí a vydal se ke dveřím. Oblékl si bundu a vyšel ven před chatu. Před ním se rozprostřel pohled na noční oblohu, pod kterou se rýsovaly tmavé stíny hor. Sněžilo. Vítr mu cuchal krátké hnědé vlasy. Zevnitř tlumeně doléhala hudba. Na chvíli byla slyšet hlasitěji a poté se zase ztišila.

„Ahoj,“ ozval se příjemný hluboký hlas. Michal se otočil. Před ním stál mladík s delšími špinavě blond vlasy a čokoládovýma očima. Byl to Danův bratr Alex.

„Čau,“ odpověděl Michal. Příliš ho neznal. Byl o pět let starší než on a Daniel a studoval vysokou školu v Brně, takže většinu roku strávil mimo domov. Ale při těch několika setkáních a po posledních pár dnech tady na chatě se mu zdál celkem sympatický.

„Proč nejsi uvnitř?“

„Chtěl jsem na chvíli na vzduch,“ pokrčil Michal rameny.

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptal se Alex.

„Jak dlouho jsem tady venku?“ podivil se Michal té podivné otázce.

„Ne,“ zasmál se Alex a v koutcích rtů se mu objevili jemné stopy vrásek od úsměvu. „Jak dlouho jsi zamilovaný do mého bratra?“

„Cože? Ne, já nejsem…“ snažil se Michal popřít jeho tvrzení. Alex se na něj vědoucně zadíval. „To je to tak vidět?“ povzdechl si poraženě.

„Ne, neboj. Jen bys na něj možná nemusel tak zírat, když si myslíš, že tě nikdo nevidí,“ pousmál se.

„Co když si toho všimnul i Dan?“ zděsil se Michal při tom pomyšlení. Nebyl si jistý, jak by to Dan vzal a nechtěl ztratit přítele, i když věděl, že pro Daniela nic víc než kamarád nebude.

„Zrovna tohle, myslím, nehrozí. Bráška není zrovna nejvšímavější.“

Nastalo ticho. Jen stáli vedle sebe a dívali se na hory. Mlčení po chvíli narušil Alex.

„Víš, ale že Dan to nikdy nebude opětovat?“ zeptal se vážně.

„Jo,“ přisvědčil Michal.

„Fajn, jen jsem si chtěl být jistý, že si neděláš falešné naděje.“

„Tak to bylo upřímný,“ ušklíbl se Michal.

„Promiň, jestli to vyznělo nějak hnusně, nemyslel jsem to tak.“

„Já vím, že ne. Snažím se ho nemilovat, vážně, jenže to prostě nejde.“ Podíval se Alexovi do očí. „Nemůžu uvěřit, že to tu s tebou rozebírám. Vždyť tě skoro neznám a navíc jsi Danův brácha.“

„Občas je jednodušší svěřit se někomu cizímu. A Danovi nic neřeknu. Všechno zůstane mezi námi dvěma.“

„Díky.“ Michalovi se na tváři objevil opatrný úsměv.

„V pohodě,“ mrkl na něj Alex. „Taky jsem si už párkrát prošel něčím podobným.“

„Takže mi poradíš, jak z toho ven?“

„To bohužel ne. Chtělo by si to dát od něj na chvíli pauzu, ale to půjde těžko, když spolu chodíte do třídy. Prostě buď trpělivej. Ohlédni se po někom jiném. I když to teď tak nevypadá, časem se objeví někdo, s kým to vyjde.“

„A koho? Všichni v mým okolí jsou zaručeně na holky.“

„Aby ses ještě nedivil,“ zasmál se Alex. „Navíc proč by ses měl porozhlížet jen v tom vašem zapadákově. Já jsem svýho přítele potkal taky až v Brně.“

„Přítele?“ vyjevil se Michal.

„Domníval jsem se, že ti to Dan řekl. Asi ne, jak tak koukám. S Petrem chodím asi tři čtvrtě roku. Seznámili jsme se ve škole na semináři.“

„Takže mám čekat rok, než půjdu na vejšku?“

„To neříkám, ale proč ne. Vím, že se teď v tobě bouřej hormony, ale není kam spěchat. Všechno přijde.“

Michal přikývl. „Jen mě štve, že jsem asi jedinej maturant na světě, kterej ještě nedostal ani pusu.“

„Nikdy?“

„Poslouchal jsi vůbec předtím? Jedinej gay v okolí a tak?“ ušklíbl se Michal.

Ještě chvíli tam stáli. Když se do Michala dala zima, Alex zavelel k návratu do chaty. „Pojď, zvu tě na panáka.“

„Pokud to ovšem už všechno nevypili.“

„Mám vlastní zásoby.“

Stáli v pokoji s palandou, ve kterém přespávali, jak mu prozradil Alex, on a jeho bratr. Z útrob skříně vytáhl Alex lahev a nalil každému do skleničky.

„Na zdraví,“ pronesl a pozdvihl skleničku.

Michal do sebe hodil panáka a zakřenil se. „Co to sakra je?“

„Pravá moravská ořechovice,“ zazubil se Alex.

„Je to hnusný.“

„Po druhý už to tak hrozný není,“ prohlásil Alex a naléval mu další.

„Snažíš se mě snad opít?“ popichoval ho Michal.

„Ne,“ odvětil Alex pořád vysmátý. „I když by to možná stálo za pokus.“

„Nemáš náhodou přítele?“

„Tak to neprošlo,“ poznamenal Alex naoko zklamaně. Podával mu druhého panáka. „Do druhý nohy.“

Přiťukli si a vyklopili obsah skleniček do sebe.

„Je to stejně hrozný jako poprvý,“ ušklíbl se Michal.

Alex se náhle zarazil. „To má být výzva?“ Kývnul směrem nahoru.

Michal nechápal. Pohlédl nahoru. Přímo nad ním viselo z lustru jmelí. „Ne.“ Zčervenal a ucouvl. „To jsem neudělal schválně.“

„Dělal jsem si legraci.“ Alexovu tvář opět rozzářil úsměv. „I když zvyky by se měly dodržovat.“

„Říkal jsem ti, že jsem ještě nikdy…“

„Možná je čas začít,“ namítl Alex a jeho hluboký hlas, podbarvený veselím, zněl v tu chvíli nádherně něžně.

Zaskočený Michal vytřeštil oči, když si ho Alex přitáhl za svetr k sobě a jemně přitiskl své rty na jeho. Poddal se tomu příjemnému pocitu a zavřel oči. Rozrušeně vnímal Alexův něžný polibek. Svůj první polibek. Ten pocit byl nepopsatelný.

„Šťastné a veselé,“ zašeptal Alex zastřeně a odtáhl se.

Michal neochotně otevřel oči. Nechápal, co se právě stalo. „Máš přítele. Víš, že miluju Dana. Tak proč?“

„Abys mohl jít dál,“ odpověděl prostě, pohladil ho po tváři a odešel. Ten večer s ním už Michal nepromluvil. Druhý den odjeli domů a Alex na kolej.

Utekli tři roky. Čtvrt roku po onom silvestru Michal odmaturoval. Chystal se na vysokou do Prahy. Daniel jel na dobu neurčitou pracovat do zahraničí. Jejich cesty se rozešly, i když si spolu sem tam psali přes internet. Michal přišel do nového prostředí, poznal nové lidi. Jeho láska k Danielovi pomalu ovadala. Poznal první lásky. Z Alexe se stala krásná vzpomínka. První polibek – ten, který se nezapomíná. Michal na něj vzpomínal každé svátky, s příchodem sněhu se mu vždy v mysli zjevil obraz toho polibku.

„Michale?“ ozvalo se z kupé, které právě, obtěžkán taškami, minul. Otočil se. Před ním stál muž se špinavě blond vlasy, oblečený v černém zimním kabátu a nejistě si ho prohlížel. Michalovi se rozbušilo srdce. Je to vážně on?

„Alex?“

„Jsi to ty. Nechceš si přisednout, mám tu volno?“ nabídl s úsměvem.

„Jasně,“ souhlasil Michal ihned. Ještě stále tomu nemohl uvěřit.

„Ukaž, pomůžu ti.“ Alex mu vzal z rukou cestovní tašku a vešel do kupé.

„Jedeš domů na svátky?“ zeptal se Alex, když se usadili.

„Jo, právě jedu z koleje. Ale co ty tu děláš? Dan se tenkrát zmínil, že pracuješ v Brně.“

„Po vysoký jsem tam nastoupil, ale pak mi nabídli místo na pobočce v Praze a už skoro rok tu žiju. Vědět, že jsi taky v Praze…“ Odmlčel se. „Takže ty studuješ?“

„Jo, psychologii, jsem ve třeťáku.“ Michal se zarazil pod Alexovým upřeným pohledem. Nervózně se usmál. „Co?“

„Změnil ses.“

„To je dobře, nebo špatně?“

„Samozřejmě to myslím v dobrém. Teda, ne že bys nevypadal dobře už tenkrát. Jenže tenkrát jsi byl ještě kluk. Teď jsi starší.“

Michal se začervenal.

„Už je to doba, co?“

„Tři roky,“ přisvědčil Michal. „Divím se, že si mě pamatuješ.“

„Nápodobně.“

„První pusa se nezapomíná. Ale pro tebe to musela být jen jedna z mnoha.“

„Byla jedna z mnoha,“ potvrdil Alex. Michal se snažil nedat najevo zklamání. „Ale jedna výjimečná. Nevím co, ale bylo v tom něco zvláštního. Ta chvíle mi utkvěla v paměti.“

„A nezlobil se tvůj přítel?“

„Nikdy se to nedozvěděl, rozešli jsme se asi půl roku nato. Říkal jsem ti, že vše zůstane jen mezi námi. A co ty? Už jsi zapomněl na mého bratra?“

„Chvíli to trvalo, ale měl jsi pravdu, chtělo to čas. Dneska už je to jen podivně úsměvná vzpomínka.“

Zbytek cesty strávili klábosením o tom, co všechno se stalo za dobu, kdy se neviděli. Michal se dozvěděl, že se Daniel v zahraničí seznámil s jakousi Angličankou a svatba je na spadnutí.

Cesta utekla velmi rychle. Zdálo se, že jedou jen chviličku, když vlak zastavil na konečné a byl čas se rozloučit.

„Tak se měj hezky. Veselé Vánoce,“ rozloučil se neochotně Michal. Ale ani jeden se nehnul. Nakonec Michal udělal první krok k nádražní hale.

„Poslyš, chodíš s někým?“ vyhrkl náhle Alex.

„Ne, zrovna ne.“

„A co tedy někdy někam zajít?“

„To bych moc rád. Pokud jsi teda taky bez závazků.“

„Naprosto,“ usmál se Alex.

„Tak jo,“ opětoval úsměv Michal. „Dám ti svoje číslo.“ Vyměnili si telefonní čísla.

„Tak ahoj,“ rozloučil se Alex. Michal zůstal stát, snažil se nezačít skákat či tančit štěstím. Bál se, že exploduje tím náhlým pocitem štěstí. Nevydržel to.

„Počkej!“ zavolal na Alexe. Rozběhl se k němu a vtiskl mu pusu. Alex se usmál, objal ho kolem pasu a polibek mu dychtivě oplácel. Lidé kolem se po nich ohlíželi, někteří pronesli na jejich účet pár poznámek, ale Michal ani Alex si jich nevšímali. Nevěděli, jestli z toho vznikne nějaký vztah, jak dlouho jim to vydrží či co se stane budoucnosti. V tu chvíli byli na světě jen oni dva a to jim stačilo.