SONP

Skriptorium bylo tiché a strašidelné. Jindy tu bylo možno zaslechnout alespoň občasné zašustění rozpracovaných listů. Ne však dnes. Jakoby i tohle místo vědělo, co se tu dnes odehrává… Boží soud.

Heřman sklonil hlavu do dlaní. Pak hořké slzy dopadly na přichystané pergamenové listy. Největší pergamen, který kdo kdy viděl. A bylo ho tolik! Tolik, aby dal dohromady největší a nejskvělejší knihu světa.

Gigas librorum, nesoucí ve svých deskách všechno vědění lidstva. Kterou se on zavázal napsat do ranního kuropění. To si pro něj bratři přijdou a nebude-li kniha hotova, zaplatí on vlastním životem.

Hermannus monachus inclusus.

Nebyl mnichem dlouho, půl roku tomu, co složil časné sliby a oblékl hábit novice… Půl roku tomu, co podlehl pokušení světskému. Čtvrt roku tomu, co pošpinil své tělo nečistým smilstvem.

Proč? Snad pro krásná slova, snad pro hebkou kadeř, či jasný pohled… Protože byl Záviš tak krásný, že stálo pro něj zahodit i spásu své duše, kterou hledal mezi svatými zdmi. Ale za odpoledně zalité zlatými paprsky slunce, za dotek hebké kůže a pár chvil nebeské slasti byla cena příliš vysoká.

Brk tiše škrábal a práce šla tak pomalu! I když byl nejlepším písařem, sotva dopsal jeden sloupec a písek v hodinách, které mu odměřovaly čas, byl z poloviny přesypán! Ne, to nestihne. To není v lidských silách stihnout takový úkol! Není v lidských silách stvořit takové dílo… Jen pošetilá touha a lpění na vlastním životě mu vložilo do úst ta slova!

„Napíši knihu, která ohromí celý svět! Za jedinou noc sepíšu vše vědění lidstva!“

Měl by prosit za odpuštění. Svých hříchů. Své pýchy. Prosit Boha i svatou Pannu, aby nezatratili jeho duši. Smířit se se světem i lidmi. Sám se sebou. 

„Ale proč tak smutně, můj drahý?“

Heřman trhnuv sebou se otočil. Vždyť skriptorium je zamčené! Slyšel klapnout několikeré zámky, když bratři odešli. Tak kdo je tu?! Přes slzy sotva viděl, rozeznal jen siluetu.

„Jak ses sem dostal?“ zeptal se tiše.

„Jak se dostat tam, kde tě zvou?“ opáčil návštěvník.

„Sem tě nikdo nezval, dveře jsou zamčené a okna vysoko.“

„Však jsem tu,“ dostalo se mu odpovědi.

„Ale ještě jsi neřekl, co chceš.“ Heřman si konečně osušil oči rukávem sutany.

„Pomoci ti…“ usmál se Záviš.

Mnich jen tiše zalapal po dechu. Vzduch byl náhle palčivý a čímsi vyčpělý. A i zde, ve chladném skriptoriu náhle jakoby rozdělali oheň. A přece to byly tytéž zlaté vlasy, které líbal, když je zalévalo slunce. Tu zde byla košile, kterou svlékal, aby mohl polaskat tělo, které halila. Tu byl ten, který mu přinesl zkázu.

V jasně modrých očích, do kterých se zahleděl a kterým propadl, hořel plamen.

Konečně pochopil, kdo před ním stojí.

Rychle se znamenal křížem.

„Odstup ode mne!“ pronesl potom pevným hlasem.

„Chci ti pomoci, Heřmane. Má pomoc, výměnou…“ usmíval se ďábel.

„Nestojím o tvou pomoc!“

„Nestojíš o pomoc od milého?“

„Ty nejsi ten, komu jsem lásku sliboval.“

„Ale zemřít nechceš. Zítra tě zabijí. Zazdí ve tvé cele. Sám, bez jídla, pití, vzduchu, slunce, lidského hlasu…“

„Raději to, než se dát do rukou tobě!“

„Dobrá, víc nepřemlouvám tě! Ale za dvě hodiny se písek v hodinách přesype, zvon ohlásí půlnoc a tvůj trest se přiblíží! Pamatuj, co tě očekává!“

Heřman opět ve skriptoriu osaměl, jen pach ve vzduchu mu připomínal ďáblova slova.

Obrátil další list v Bellum Iudaicum Josefově, ale brk odpočíval v kalamáři a pergamen ležel ladem.

Nedokáže to. Ani kdyby… kdyby…

Pořád musel myslet, co mu ďábel řekl. Však to byl ďábel, přestože měl Závišovu tvář… Ach, Záviš. Vzpomene si vůbec? Ví, jaké neštěstí potkalo jeho milence? Ví, jaký si má odpykat trest za hříšnou touhu těla a smilstvo duše? Ví…? Vzpomíná…?

Stále se mu vracela ďáblova slova. Zemřít nechceš. Zítra tě zabijí. Zabijí… tě…

Smetl vzácné knihy se stolu. Zadunělo to, když dopadly na zem.

Poslední zrnka písku se přesypala a klášterní zvon odbil půlnoc.

Heřman nechtěl zemřít. Neudělal nic zlého, protože Bůh lásku nezakázal. Provinil se, protože se Závišem ulehl, ale co mu opat vyčetl nejvíce, totiž lásku, tím vinen nebyl! Láska přece nemůže být hříchem, když pochází z božích rukou!

Nechtěl nespravedlivě zemřít. Byť to znamenalo zatratit svou duši… Očistec. Peklo. Obrátil hodiny.

„Ďáble! Zjev se!“ zvolal pln odhodlání.

Žádná odpověď.

„Ďáble. Slyšíš?“ Zbělely mu klouby, jak zatínal pěsti.

Skriptorium bylo pořád tiché.

„Ďáble… Prosím…“ zašeptal do třetice zoufale.

Znovu ten palčivý pocit v hrdle a pach spáleného… Horko plamenů zatracení, které se mu rozlévalo po těle. Pocit, že mu kdosi zbraňuje dýchat. Nářek vlastní duše.

„Třikrát musíš vyvolávat, Heřmane. Dřív se nemohu objevit.“

„Třikrát…“ povzdechl si mnich. „Jako Boha jmenuji.“

„Inu, leccos je na tomto světě zvláštní.“

Písař zdvihl oči.

Tentokrát neměl Závišovu podobu, snad ho chtěl ušetřit trýzně, kterou při pohledu na tu milovanou tvář cítil. Snad i ďábel může soucítit… I on je přece dílem Boha.

„Už víš, jak jsem sem dostal?“ zeptal se.

Přikývl, vědělť to, jen přiznati sobě nechtěl.  

„Tedy se ti nechce zemřít?“

„Při Bohu všemohoucím, při slitování, proč mám umírat za něco, co nemůže být hřích?“

Ďábel zkřivil tvář, ale potom se usmál.

„Ano, správně.“

„Co si ceníš za svou pomoc, pekelníku?“ Heřman se choulil, jakoby mu teprve teď došlo, co vlastně páchá. A v příbytku Božím!

„Maličkost…“ Ďábel se k němu sklonil a zlehka se dotkl jeho tváře. „Maličkost. Napíši za tebe tu knihu. Zachráním tvůj život. Ale jako je trojí požádání, abys pekelné síly sobě ku pomoci přivolal, tak trojí bude odměna moje.“

„Cokoliv. Však Bůh mě již milovat nemůže.“

A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský.

„Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“

První podmínka. Kývl na ni.

„Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“

Druhá podmínka. Kývl i na ni.

„Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“

Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.

I kývl i napotřetí. Ďáblovy rty zkřivil úsměšek.

Vedl jeho ruku, když vykresloval nádherné nebeské město a jeho věčného protivníka. Dokonalá harmonie toho obrazu Heřmana téměř děsila, stejně jako sevření ďáblových prstů kolem jeho zápěstí. Ale jakoby mu snad s duší vzal i jazyk, ani slova ze sebe nevypravil.

„Rozeklanost mého jazyka, dvojznačnost mé řeči…“ ševelilo mu v hlavě.

„Zelený obličej, snad se vztekám, snad si nechci být podobný…“

„Však nebeské město je nádherné, ale moje podoba dá tvému dílu jméno.“

Heřman vzhlédl, ale stále měl jazyk svázaný.

Ďáblovy temné oči se usmívaly, stejně jako rty, kol bledého obličeje se stáčely tmavé prstýnky vlasů, z ramen splýval bohatě zdobený plášť z černého sametu.

„Tu ještě zapomněl’s…“ Dvě ruce zakreslily poslední tah společně.

„Hotovo.“

Mladík polknul, neb pamatoval na další část smlouvy.

Vyobrazení v knize jest hotové.

Duše jeho zaprodána.

Nezbývá než vlastním hříchem smlouvu tuto zpečetit.

Ďábel se usmíval, i on věděl, čím se teď zaobírá Heřmanova mysl. A když útlá ruka odložila brk a protáhla sobě ztuhlé prsty, vzal ji a k ústům svým přitiskl.

„Zbývá poslední…“ děl šeptem.

Heřman přikývl. Dávno pro něj nebylo cesty zpět, i když by se na ni možná rád obrátil.

Místo toho pomalu vstal, jakoby snad chtěl udělat krok, ale potom se zarazil a jen zavřel oči. Nechtěl to vidět. Bál se však, říká se, že kdo pohlédne do očí ďáblových, jakoby zrcadlo svojí duši nastavil. Sama sebe uvidí takového, jaký skutečně je. Bál se podívat do hloubi své skutečné podstaty. Bál se, třeba je jeho duše skutečně… černá.

Horké ruce stáhly sutanu z jeho ramen, hrubá látka sklouzla na zem a odhalila hubené tělo sotva dospělého muže, uvyklého odříkání a práci. Ďáblovy dlaně pohladily hladkou kůži, kterou kdysi tak pečlivě laskaly rty milencovy.

„Bojíš se, Heřmane?“ zeptal se tiše, když si k sobě ho sobě přivinul a nechal ho, ať mu spočine na prsou. Mladík zavrtěl odmítavě hlavou.

„Čeho se ještě bát… Snad, že má ďábel srdce?“

„Kdož ví?“ Sklonil se pekelný vyslanec k jeho ústům a vtiskl mu polibek. Prsty zapletl do vlasů barvy živého ohně, kratičkých sotva na palec.

Heřman se nebál, už neměl čeho…

Bylo to jiné, než láskyplné a něžné doteky Závišovy. Zakázané. Touhyplné. Obcovat s ďáblem… Tu noc, která měla být poslední v jeho krátkém životě, zcela pochopil, co tato slova znamenají.

Obcovat s ďáblem. Milovat se s ďáblem.

Ovinul ruce kolem jeho krku a hladově chňapl po těch ústech. Jejich dotek pálil. Tohle nebyla láska. To byl podpis vlastní krví na rozsudku neodvolatelném.

Jako Jidáš Iškariotský zaprodal Pána, tak on nyní zaprodal svou duši.

Ďáblovy polibky chutnaly sladce a planuly hříchem. Snad jiskra těch plamenů zažehla i hranici v Heřmanově nitru.

Líbal ho a padal, padal stále hloub, položený naznak na sametovém plášti. Kdesi pod jeho bedry to žalostně zašustilo, snad opis některého z bratří… Ach, co je komu do nich. Oni ho chtěli zabít, potrestat, že se odvážil zažít něco krásného.

Sténal, když mu ďábel polibky oplácel a ty horké ruce zkoumaly jeho kůži. Možná slyšel písek odměřující čas do ranního kuropění.

Ochotně se poddal jeho vůli, roztáhl nohy, odhalil své nitro, dovolil, aby ho laskal. Nabídl svou slast jeho očím. Však už má duši, ergo ať má i její schránu!

Naříkal, dopřál pekelníkovi potěšení ze svého hlasu, odpovídal na jeho doteky, pln touhy se vinul k tomu žhnoucímu tělu. Objal ďábla, držel ho a nechtěl ho pustit. Už nikdy!

Cítil hebkou látku, jak se otírá o jeho kůži. Cítil sám sebe, slaný pot na něm vyvstávající. Mocná síla v jeho nitru mu brala vládu sama nad sebou.

Jako Petr zapřel Pána, tak on nyní zapřel své svědomí.

„Jsi můj, Heřmane.“

„Ano, ano, ano, ano…“ přikyvoval zmámeně, zatímco ďáblovy ruce klouzaly po jeho bocích, svíraly jeho kolena, hladily ho a konejšily i trápily.

„Navěky.“

„Ano, ano, ano, ano…“ Byl by souhlasil se vším, sám by rozpoutal apokalypsu.

Žhavé vlhko ďáblových rtů obtáhl jeho čelist… Pod uchem ucítil štípnutí. Pak se mu před očima obrátil celý svět, z hrdla se vydral výkřik a rozlétl se místností. Stoupal, klesal, jak se mnich chvěl v ďáblově náručí.

Zvláštní, ve chvíli, kdy s ním otřásl vrchol slasti tělesné, plameny pekel neviděl.

* * *

Heřmana probudilo chřestění, jak bratří odemykali dveře jeho vězení. Hrůzná noc tedy došla svého konce.

Ošálila ho mysl, ošálil ho vlastní strach ze smrti, či co se mu to přihodilo?

Slyšel skřípění těžkého zámku, který včera zpečetil jeho osud, a zmaten se rozhlížel kolem. Knihy Josefa Flávia ležely na zemi, stejně jako svatá Bible. Stoly ostatních bratří vzorně srovnány… Jen jedno tu včera nebylo.

Obrovská kniha, která ležela na stole před ním.

Gigas librorum, kniha knih, všechno vědění světa mezi jejími deskami.

Heřman se jí opatrně dotknul. Byla skutečná. Sáhl si na krk. Na prstech se objevila krev.

První západ klapnul, slyšel opatův hlas.

Tedy to byla pravda. Tohle je kniha, která vykoupí jeho život. Zahlédl se v odraze na okně, na krku měl dvě krvácející ranky. Ďáblem poznamenán. .

Druhý západ a opat i s bratry vešel do skriptoria.

„Boží soud rozhodl,“ zamumlal představený, když byl knihu prohlédl. Zdála se mu vskutku úchvatná, však kde jinde možno spatřit tolik lidského vědění vedle sebe a v jedno svázáno? Jen ten obraz podivný…

„Pročs tohle namaloval?“ zeptal se tiše.

„Pro slávu božího města,“ odpověděl Heřman. „Protože tak velké a nádherné jest, že i ďábel vztekem zezelenal, protože se jeho kráse musí poklonit.“

„Ano, ano, pravda…“ přitakal opat poněkud roztržitě. Znovu a znovu listoval knihou a byl její krásou uchvácen víc a více. Takové dílo jistě povznese řád v očích lidských i božích, napadlo jej posléze.

Bylo však ještě třeba vynésti rozsudek nad jeho tvůrcem.

„Poslyš tedy. Pošpinil a pošlapal jsi dobré jméno, nám darované od našeho patrona. Za tuto knihu uchovám tvůj život, jak jsem byl slíbil. Však jdi od řádu a více se nevracej. A chceš-li mi popřát sluchu, vystříhej se lidí, o samotě rozjímej nad svou vinou. Snad ti potom i Pán odpustí.“

Heřman schýlil hlavu, avšak neprotivil se rozhodnutí.

Chtěl žít. To se mu splnilo.

Opatství opustil za svítání, doprovázen mlčenlivými pohledy bratří.

Sledovali ho až se jim dočista rozplynul před očima a teprve, když se ztratil v ohybu cesty a paprscích ranního slunce, vrátili se zpátky ke svému rozjímání.

Opat rozhodl zapřít původ nádherné knihy, rozhodl sprovodit celou tu potupnou historii z povrchu zemského stejně nenávratně, jako jejího strůjce vytrhl z lůna matky církve. Navždy.

Leč ďáblovo znamení ani sebelepší a ušlechtilejší úmysly nesmyjí. 

A zrodila se pověst o hříšníkovi, který si napsáním největší knihy světa, život zachrániti chtěl…

* * *

„Mnich v Podlažicích dopustil se těžkého zločinu, za který byl odsouzen k smrti. Měl býti zazděn. V zoufalství odhodlává se k poslednímu. Chce vykoupiti své viny a život slibem, že napíše největší knihu na světě za jedinou noc. I jsou mu přineseny velké kůže, na nichž má psáti. Leč k půlnoci poznává, že k tomuto dílu nestačí, neboť dosud popsal kůží velmi málo. I dopouští se toho největšího zločinu a volá ku pomoci ďábla. Ten pak za úpis duše mu knihu napíše a ušetří hrozícího trestu. Mnich je zachráněn a z vděčnosti vymaluje jeho podobu do knihy. Ale nemá na světě stání, prchá s místa na místo, až po dlouhém bloudění klesá před sochou Svaté Panny, již prosí za spásu své duše. Matka boží vyslyší kajícníka a posílá anděly, aby se dali s ďáblem v zápas. Michael vítězí a vrací ve snu bezbožníkovi zápis duše v poslední chvíli, neboť mnich právě umírá. Jest takto zachráněn po druhé a jeho duši, vysvobozenou z hříšného těla, odnášejí andělé do nebe.“ ⁽¹

Toliko vyprávění, které obrovskou knihu provází na její pouti.

Kde skutečnost je skrytá? 

- Kodex celkem čtyřikrát změnil majitele, když byl jeho předchozí vlastník z nejrůznějších důvodů donucen se ho vzdát.

Podlažičtí, aby se zachránili před chudobou, Sedlečtí, kteří ji prodali Břevnovu, ten ji musel nechat převézt do Broumova a zde se kniha stala majetkem světským, císaře Rudolfa II.

Nelze ovšem nezmínit jistou zajímavost, totiž že všechny čtyři kláštery i Rudolfovy sbírky v průběhu dějin postihlo nějaké neštěstí. Podlažice byly během husitských bouří zcela zničeny, Sedlec a Břevnov vyplundrovány, Broumov, který sice husitské bouře přečkal bez větších úhon, čelil potom několika zcela pustošivým požárům, Rudolfinské sbírky byly rozkradeny, částečně rozprodány a zcela určitě už se je nikdy nepodaří shromáždit. – ⁽²

Její útočiště byla zničena, však kniha samu osud ušetřil.

Ďábel nespouští ze zřetele svá díla.

Kodex Gigas má svého strážce. Nešťastného písaře, který za lásku měl zemřít, ale zaprodal svou duši a krvavou podepsal dohodu. Nyní následuje a ochraňuje své dílo na jeho nadobyčejné pouti a bude tak činit dokud se ze smlouvy s ďáblem nevyváže, či neskončí dny pozemské.

Vidíte ho? Támhle stojí…

KONEC (?)

(1 Citováno dle Antonína Friedla „Kodex Gigas: český ilustrovaný rukopis románský v královské knihovně ve Stockholmu“

(2 Citováno ze seminární práce autora na toto téma