Jdi na obsah Jdi na menu
 


Michelova zrada

6. 9. 2010


Bývalý trestanec a propagátor „volné lásky“  Berthelémy-Prospera Enfantine seděl v hospodě U Tří kohoutů a zcela nepokrytě se snažil zpít do němoty. Z vězení, kde strávil rok ho pustili teprve před několika dny. Přátelé se k němu moc nehlásili a těch několik málo zlatých, které mu zbývaly v měšci propíjel právě teď.

„Ach Michele, to zatracené vězení nás rozdělilo, nemělo se to stát,“ mumlal si pro sebe u dřevěného stolu. V den, kdy ho ti byrokrati odsoudili na rok do vězení byl nešťastný, pak zase šťastný, protože Michel se k němu připojil a nechal se dobrovolně zavřít  s ním. Tam se jejich vztah pokazil. Přestali si rozumět. Michel po půl roce z vězení odešel a on zbytek trestu nemohl strávit jiným způsobem, než nešťastně. Jedinou věcí, na kterou se celou dobu upínal byl Michel, hodlal ho po propuštění najít, omluvit se mu, odprosit, obnovit jejich vztah!

Kdyby jen tušil, jak naivní byl! Ušklíbl se a dopil na jeden lok zbytek piva.

Setkal se s ním včera. Slunce mohlo opět svítit o něco veseleji, ale člověk se kterým mluvil nebyl on. Byl to nějaký cizinec, studený a odměřený. Jeho roztomilý Michel byl pryč. Ten dokonale upravený a oholený muž v černém, s pronikavým pohledem a vyklenutým obočím, byl jiný, nový Michel. Zahlédl ho na hlavním bulváru Paříže, chvíli ho sledoval, aby se ujistil, že je to skutečně on.. Nevzdal se a  probojoval se k němu skrze hlouček stejně unitárně vypadajících mužů. Snažil se s ním mluvit, ale on dělal, že ho nezná. Snažil se ho chytit za ruku, ale byl odstrčen. Michel se změnil nejen vzhledem ale i myšlením. Už nenavštěvoval  hraběte Saint Simona, nechodil do klubů ani se nestýkal se starými přáteli. Své přesvědčení vyměnil za jistou kariéru ve službách císaře Napoleona, jak ho o tom informoval  Henry, kterého náhodou předevčírem potkal v hostinci U Tří sluncí. Michel Chevalier byl teď osobou jehož společenská prestiž rostla každý den.

„Ach Michele, kde je můj starý Michel?“ nepřestával blábolit a točivým krokem se dopotácel k hospodskému a s neurčitým zamumláním požadoval další pivo.

 

„Vstávej, lotře,“ zahřměl ochraptělý hlas hospodského a Enfantine se rozkašlal jak mu studená voda z vědra stékala po celém obličeji.

„Blé, hnus,“ řekl a postavil se mátožně na nohy.

„Dlužíš mi za ubytování a za včerejší útratu. Zaplať!“ opáčil hospodský a demonstrativně se s rukama založenýma v bok postavil před něj a svým tělem mu bránil v odchodu. Enfantine, který podobný scénář předpokládal si pro všechny případy chytře skryl několik zlatých do pouzdra v pravé botě. Opřel se o stůl a rukama si přitáhl pravé chodidlo. S několika poskočeními se mu  podařilo udržet rovnováhu. Sundal si botu a vysypal hospodskému do napřažené dlaně tři zlaté.

„Pche!“ odfrkl hospodský a šel si dál po své práci. Enfantina si už dál nevšímal.

Slunce ho uhodilo do hlavy jako koule z děla. Pomalu šel domů. Cestou ukradl na trhu jablko a kus sušené ryby. Posnídal.  Starý neopravený dům na rohu ulice nebylo bydlení, na které by si mohl někdy zvyknout, ale neměl jinou možnost. Pomalu došel až nahoru po vrzajících schodech. Nepřekvapilo ho, když našel dveře vyvrácené. Škodu mohl utrpět pouze zloděj, protože v pokoji nebyl jediný předmět, který by měl nějakou hodnotu. Odsunul dveře stranou, protáhl se vzniklou škvírou a padl na zem.

Muž, který ho uhodil zezadu do hlavy nebyl žádný amatér a měl vše naplánované. Otevřel okno a zapískal na dva muže, kteří stáli u kašny na ulici. Za několik minut už cpali omráčeného Enfantina do připraveného kočáru. Ten se s klapotem rozjel po vydlážděné ulici.

 

Postel ve které ležel nebyla jeho rozvrzaná. V pokoji byl sám, bez nechtěných obyvatel v podobě hmyzu a švábů na zdech. Dveře na balkón byly otevřené a do pokoje se tak dostával čerstvý vzduch. Postel byla měkká a na stole voněla snídaně. Probudil se. Hlava ho bolela a vzadu měl čerstvou bouli. V Paříži nebyl. To poznal podle pohledu z oken, kde jemný větřík pohyboval košatými korunami stromů. Oblékl se a sešel dolů po točitém schodišti. V salónku obloženým dřevem seděl v křesle Michel a i když se jeho srdce chtě nechtě při setkání s ním pohnulo, jeho ego už ne. Dvojité ponížení během několika dnů bylo něco, co už bylo i na něj moc. Nejdřív ho ignoroval a najednou se probudí tady!

„Ty parchante,“ vykřikl Enfantine a přejel si rukou přes neoholenou tvář a upravil si neposlušné blonďaté vlasy.

„Uklidni se,“ řekl Michel a upil trochu červeného vína.

„Michele, co tohle je? Nechal si mě praštit do hlavy a přivést sem? Nevěřím.“

„Omlouvám se, jinak to nešlo. Potřeboval jsem si s tebou promluvit.“

„Promluvit? Tak o to jsem se pokoušel tuším předevčírem, ale asi jsi mě nepoznal, když jsem stál přímo před tebou.“

„Nešlo to. Jsou lidé, kterým by mohlo vadit, že se s tebou jakkoliv stýkám. Mám spoustu nepřátel.“

„Vadilo? Co to říkáš, víš, jak mi bylo? Jak jsem se cítil?“

„To nevím, jak jsem řekl, omlouvám se…Mrzí mě to.“

„Dobře, tak proč jsi mě sem přivezl? Mám se bát?“

„To je v pořádku, Enfantine. Jen chci zase obnovit naše dřívější vztahy.“

„Jaké vztahy máš na mysli?“

„Všechny. Ale hlavně Enfantine, přidej se ke mně. Na moji stranu. Začni pracovat se mnou. Zaměstnal bych tě u sebe. Přestaň se scházet se Saint-Simonem. Sám moc dobře víš, že to jeho „náboženství“ nemá žádnou budoucnost. Dávám ti šanci začít s čistým štítem.“

„Nemyslíš, že jsi příliš rychle změnil strany? Nerozumím tomu, co říkáš,“ řekl tiše Enfantine a posadil se do křesla naproti Michelovi. 

„Pojď se mnou, Enfantine. Saint Simon je jen blázen. Prosím, pochop mě. Tohle je jediná možná cesta. Napoleon je naší budoucností.“ řekl Michel prosebným hlasem a Enfantine měl pocit jakoby se jeho starý milovaný Michel na okamžik vrátil

„Cesta? He, možná pro lidi jako jsi ty. Nikdy jsi tak nepřemýšlel. Co se ti jen stalo, Michele?“

„Jsi jiný,“ dodal po chvíli, když se Michel neměl k odpovědi.

„Nejsem, jen jsem dospěl a přestal snít. Nechci svůj život promrhat chudý nebo ho strávit ve vězení. Myslel jsem, že to chápeš. Stále myslím.“

„Kdybych řekl ne, skončili by i náš vztah, že ano?“

„Ne, jen by bylo obtížnější se scházet.“

„Chápu. Byl bych nevhodná osoba, která se kamarádí s tím bláznivým hrabětem.“

„Přesně. Ale pokud by jsi změnil svůj názor, vše by bylo jednodušší.“

„Nevím, kdo z nás dvou je ten větší blázen. Tak znova. Ne! Nechci. Odmítám být Napoleonovým nebo tvým poskokem. Nezradím svoje přesvědčení tak lehce jako ty. Proč jsi to udělal? Pro peníze?“

„To taky, ale těch důvodů bylo víc. Částečně i kvůli nám oběma.“

„Nejsem jako ty. Nikdy bych to neudělal.“

„Přesně jak se od někoho jako jsi ty dalo očekávat, ale jedna moje část je ráda,“ řekl trochu smutně Michel a dopil zbytek vína v poháru. Vstal a přešel k Enfantinovi. Povzdechl si.

„Když ponecháme politiku stranou. Řekni, chyběl jsem ti? Půl roku je dlouhá doba.“

„Chyběl, ale..“

„Ale co?“

„Chyběl mi starý Michel.“

„Jsem pořád ten starý Michel, blázínku. Jen zabalený v lepším obalu a s větším obnosem peněz v kapse. Pryč jsou ty doby, co jsme v hospodě neměli ani na útratu. Ale jestli chceš můžeme zavést pravidlo. Vždy, když budeme spolu, budu se snažit být tím starým Michelem“

„Slibuješ?“

„Slibuji a ještě něco. Hned ti to dokážu.“

„A jak mi to chceš dokázat?“ optal se Enfantine a přitáhl si mladšího muže k sobě.

„Co třeba nahoře ve větším pohodlí?“ Ale to už se Michel ocitl ve vzduchu a Enfantine bral schody po třech.

 

     O měsíc později seděl Enfantine opět v hospodě U Tří kohoutů. Měl nový oblek a plný měšec. Michel mu zařídil byt přímo v centru Paříže. Scházeli se jak jen to šlo. Enfantine většinou jezdil na návštěvu do jeho letního sídla kousek za Paříží. Z počátku Michelovy peníze odmítal, nechtěl se nechat mladším mužem vydržovat, ale nakonec se s tím smířil. Byla to náplast na chvíle, kdy Michela potkal na ulici a on ho ani nepozdravil. Zvykl si na to a přizpůsobil se. Dál navštěvoval společnost seskupenou okolo hraběte Saint-Simona a obnovil kontakty se starými přáteli. Ale co bylo nejdůležitější, Michel dodržel slib a vždy když byli spolu byl jeho starým roztomilým Michelem.

 

 

6.-michelova-zrada.gif

 

      

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

drahá/ý Akihito

(angie, 9. 9. 2010 16:30)

nikde nie je napísané, že sa každému musí každá poviedka aj páčiť. mňa nezaujala, je mi ľúto
a inak, poviedka sedemXsedemXsedem je rovnako krátka a úplne ma očarila, takže dĺžka rozhodne nie je problém

:-)

(Taha, 7. 9. 2010 21:36)

krásná a zajímavá povídka, nevím co jiného dodat

No tak pozor

(Akihito, 7. 9. 2010 21:26)

na to musim reagovat, nevim jak tobe Angie, ale me se povidka moc libila, i kdyz nebyla dlouha, tak stala za to, nikde tu neni podminka, ze autor teto povidky mel za ukol napsat, ja nevim kolika strankovou povidku, i kdyz se zdala byt jednoducha nebo prilis rychla, tak si urcite zaslouzi muj obdiv

pekné...

(angie, 7. 9. 2010 13:55)

ale zas až tak ma to nezaujalo. príliž rýchle, príliž jednoduché, happyend ako od D. Steelovej...

krásná

(tasiki, 6. 9. 2010 13:10)

povídka,moc se mi líbila, děj byl krásně popsaný, ale po prvním přečtení jsem to moc nechápal, ale po druhém už vše, zrada bolí vždy nejvíce od nejbližšího člověka, kterého milujeme, moc se ti to povedlo a já musím jenom nahlas tleskat

:-)

(Lachim, 6. 9. 2010 11:34)

Nádhera. jak se mám, pro boha, rozhodnout?