SONP

Procházel se večerním městem s hlavou zakloněnou, spokojený výraz na tváři. Zdánlivě spokojený. Pršelo a to jej dělalo šťastným. Pak si však vzpomněl na to, jak se procházel a radoval v dešti, tenkrát ne sám, ruku v ruce se svým milovaným. A s kapkami deště na jeho tváři se pomalu začaly mísit jeho slzy. Plakal a nepovažoval to za projev slabošství, stejně jako svoji homosexualitu ne. Plakal, protože chtěl plakat, protože jej to trochu uspokojovalo a hlavně vyprazdňovalo. Slzy braly s sebou z jeho těla všechnu tu bolest a smutek, které se v něm nashromáždily.

Bylo mu sedmnáct, skoro osmnáct. Měl jít do třeťáku na hotelové střední. Bylo léto, prázdniny a on se domluvil se třemi spolužáky a spolužačkami, že pojedou na společnou dovolenou někam do kempu, kde je bazén nebo rybník. Nakonec se dohodli na Lipnu, bylo to přeci jenom nejblíž a podmínky na koupání i sportovní vyžití byly víc než dobré. Zamluvili dva stany po čtyřech, museli tedy nabrat ještě jednu dívku. Nikdo však nechtěl jet a tak nakonec přemluvili sestru jeho nejlepšího kamaráda a spolužáka Petra, Lenku. Lenka je o dva roky mladší, tak ji měl Petr celu dobu „na povel“. Musel na ni dávat bacha, bylo jí čerstvých patnáct a dost se jí zapalovaly lýtka. Nejeden chlapec, co tam byl na dovolené, jí padl za oběť. Nakonec si ji pod křídlo vzaly holky, protože Petr si nevěděl rady s vyvinutou puberťačkou. Po zbytek dovolené o nich nevěděli, což ostatní dva kluci dost špatně nesli. Vyčítali Petrovi, že kvůli jeho malé sestřičce si zase „nepíchnou“. Což bylo samozřejmě jejich hlavním cílem prázdnin.

Nakonec si píchli. Objevil se totiž zájezd středoškolských gymnastek, měli nějaké závody, nebo soustředění? To už si nevzpomíná. A Michal, Tomáš a David se na ně hned vrhli a dost si je vychutnali. Celý týden se okolo nich ochomýtali a na konci dovolené si jen plácli. S úsměvy na rtech. Pravda, divili se, proč Matěj raději zůstával sám u vody, nebo si četl ve stanu, ale moc to neřešili. Matěj byl vždycky takový hezký, milý klouček a vyrostl z něj dokonalý svůdník. Kdyby sváděl. Ale to on nedělal, tedy určitě ne dobrovolně. Až do jednoho dne. Byla asi půlka dovolené, když se tři kluci zase odebrali do komnat princezen z gymnastického tábora a Matěj osaměl. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se půjde podívat po holkách ze třídy a Lence. Hned to ale zavrhl, při představě ubreptaných slečen. Raději se vydal s knížkou v jedné a ručníkem ve druhé ruce k vodě.

Lehl si na ručník, který byl vlastně velkou osuškou a otevřel knížku. Fantasy romány měl velice rád a tohle byla skoro klasika. Artemis Fowl, jeho oblíbenec. Geniální zločinec, který byl vlastně dvanáctiletým chlapcem s vysokým IQ, s nečekaně silným poutem ke skřítčímu národu, žijícímu hluboko pod zemí. A hlavně s kapitánkou Krátkou, která byla snad jediná žena na velitelství v plné zbroji. A taky nejlepší voják pod zemí. Nebo si to aspoň myslel.

Docela dost se začetl a přestal vnímat okolí. To se mu stávalo téměř pokaždé, když se začetl do něčeho, co jej opravdu bavilo. Což tahle kniha bezesporu byla. Proto si nevšiml letícího míče, mířícího přímo na něj. Byl to jen nafukovací balón do vody, ale dost ho překvapil, když se mu vtiskl do udiveného obličeje a donutil jej nedopatřením zaklapnout knihu.

„Sakra,“ zanadával, ale v mysli se mu promítly mnohem pestřejší nadávky. Zavřelo se to totiž právě v nejnapínavějším okamžiku a Matěj si nepamatoval ani v nejmenším, jaká to byla strana. Ani nevěděl, jestli už byl za půlkou.

„Promiň, omlouvám se,“ promluvil někdo, kdo se k němu přihnal a Matěj vzhlédl ke stvoření se sladkým, ustaraným hlasem a zapomněl dýchat. Byl pěkný, co pěkný, on byl krásný. Snědá opálená pleť v kontrastu se světle modrými plavkami nad kolena s bílými kvítky. To bylo první, co uviděl. A pak jeho vypracované tělo a tmavé vlasy, spadající na krk jen lehce se dotýkajíc ramen. A modré oči, perfektně ladící s plavkami, pomyslel si tenkrát. A odzbrojující úsměv. Málem ho trefilo. Anděl, napadlo Matěje na chvilku, ale pak to zavrhl, když se k němu ještě víc sklonil, potom po chvilce zaváhání přidřepl.

„Jsi v pořádku?“ optal se ho zase tak starostlivě, až to Matěje trochu naježilo. Není dítě a nafukovací míč ho nezabije. Ale spolknul to a taky se usmál. Vezme balón.

„V naprostém, jen jsem si zavřel knížku,“ řekne popravdě a podá mu míč. Jejich prsty se na chvíli dotknou a Matějem projede lehké brnění. Trošku se lekne, ale zadrží ucuknutí. Proboha, pomyslí si zkroušeně, co se to děje?

Už dlouho tušil, že s ním něco není v pořádku, co se týče jeho milostného života. Dívky se mu nelíbily, to věděl jistě. Ale neznal ani žádného kluka, který by mu padl do oka. Říkal si, že je asi nějaký necitný, nebo co. Pak to přestal řešit a úplně to z hlavy vypustil. Až do teď, ten kluk byl opravdu nádherný, pokud se takové přirovnání hodí ke klukovi. A to, jak se dotkli, ne! Ovládne prudké zavrtění hlavou. Začínáš být paranoidní.

Kluk si míč vzal, ale nějak se neměl k odchodu. Pohledem zabloudil ke knížce, která se momentálně válela ve trávě, a okamžitě ji poznal.

„Artemis Fowl?“ zeptal se s veselým úsměvem.

„No…jo,“ odpověděl Matěj.

„Četl jsem úplně všechny, co vyšly,“ pochlubí se kluk a přisedne si k Matějovi na ručník. Ten je tímhle gestem překvapen snad ještě víc, než společným zájmem. Kluk se jen omluvně usměje, ale nehne se z místa, místo toho vezme knížku ze země, otevře ji někde v polovině a zaboří do ní nos. Matěj na něj zvědavě hledí, co to dělá?

„Krásně voní,“ vysvětlí kluk s úsměvem. „Je nová, co?“

„Dostal jsem ji za vízo,“ odpoví Matěj s už značně veselejší náladou. Ten kluk se mu líbil a to nejen fyzicky.

„Páni, já dostal jen pusu na čelo a tuhle dovolenou,“ rozesměje se kluk a vstane. Do jedné ruky vezme míč, druhou chytne Matějovu a donutí tak překvapeného blonďáka vstát. Matěj na něj zírá s pusou otevřenou, neschopen slova nebo souvislého pohybu. Nechá se tedy vláčet směrem k vodě. Když už stojí po pás v chladné přehradě, kluk se zastaví a otočí k Matějovi čelem.

„Občas jsem tě sledoval, samotného kluka s knížkou v ruce. Přišlo mi tě trochu líto, ale když jsem tě trochu poznal, chápu, že máš asi rád soukromí. Proto se omlouvám, ale já prostě musel. Ani jednou za celý den jsi nebyl ve vodě. Tak to teď napravíme,“ rozhodl za Matěje a ve všem měl pravdu. Ale jeho přítomnost se mu líbila, moc líbila.

„Fajn,“ usmál se jen Matěj a celý se ponořil, chvíli plaval pod hladinou, a když se vynořil a otočil, stál za ním on a usmíval se.

„Jsem Michal, ale říkej mi Miki,“ s tím mu podával ruku.

„Matěj,“ přijal ji a taky se usmíval. Skvěle se bavili, když spolu plavali daleko do přehrady a zase zpátky, nebo si pinkali s míčem, se kterým si původně Miki hrál se svojí malou sestřičkou. Byly jí čtyři roky a byla úžasně roztomilá. Kateřinka se jmenovala. Byl to zábavný den, a proto se oba dohodli, že se tu sejdou i zítra.

A takto mu uběhla celá dovolená. Když zrovna nespal, byl s Mikim u vody, nebo v nedalekém lese. Blbli, hráli si, dělali u toho hluk a povyk a celkově se chovali jako malí. Ale vůbec jim to nevadilo, byli rádi v přítomnosti toho druhého a neřešili, co na to říká okolí. A Matěj? Ten se začínal pomalu, ale jistě zamilovávat. Miki byl veselý, vždy usměvavý a galantní po kočičím způsobu. Prostě pan Elegán Dokonalý. Ale měl i svoje mouchy, byl moc tvrdohlavý a taky neunavitelný a rád se hádal, ale to se na něm Matějovi líbilo snad nejvíc. To, že nebyl dokonalý, to, že byl taky jenom člověk.

Zjistil, že bydlí v Praze, brzy mu bude devatenáct a chystá se na vysokou. Mezitím však bude rok na jazykovce, aby vypiloval angličtinu, která mu na střední moc nešla. Jeho matka s malou Katkou bydlí v domě na kraji Prahy, aby Katka nebyla v ruchu města, a taky pro ni není zrovna vhodný prach ulic a prostě potřebuje čistý vzduch. Michal bydlí skoro v centru v malém bytě, není z toho sice moc nadšený, ale má to blízko ke školám a na úřady a podobně. Když mu to říkal, vypadal tak dospěle, až z toho Matěje zamrazilo.

Ne jako sedmnáctiletý Matěj, který nevěděl ani co chce v budoucnu dělat. Baví ho téměř všechno a vlastně nic. Chvilku myslel na to, že si zařídí vlastní hotel, jindy restauraci a jindy chtěl zase dělat průvodce. Jezdit po zájezdech, sem tam někomu něco vysvětlit ale vlastně si celý rok lenošit u moře nebo na horách. To by se mu líbilo asi nejvíc. Tak jako delegát, který je v tomto kempu. Občas se někde omží, na něco se zeptá, něco poradí, ale vesměs ho nevidí. Ale aspoň může nerušeně řádit s Mikim a nikdo ho neprudí s poučkami o slušném chování.

Poslední den v kempu si udělali menší rozlučku. Kluci pozvali holky od gymnastek, holky s Petrou tam dotáhli nějaký kluky z druhé strany přehrady a Matěj, aby se nenudil, pozval Mikiho. Ten s radostí přijal a, na rozdíl od ostatních, kdož přinesli po flašce něčeho k pití, přinesl párky a špekáčky na oheň. Ty přišly vhod, a proto byly do hodiny všechny pryč. Docela dost dobře se bavili, Miki se stal, k nevoli všech zúčastněných kluků, cílem večera pro všechny díky. Tehdy si Matěj plně uvědomil svoji zamilovanost. Svojí vlastní žárlivostí, o které si myslel, že neexistuje. Při pohledu na ty slintající holky se mu dělalo špatně od žaludku a při pohledu na Mikiho zářivý úsměv mu přes záda probíhaly mrazíky. On s nimi flirtuje. No, jasně, proč by neflirtoval, když má kolem sebe houf krásných holek, které mají navíc oči jen pro něj?  Jsi blbej, oznámil si a nenápadně se vytratil ven. Nevěděl, co přesně má v plánu, ale chtěl být co nejdál, nechtěl se na to dívat.

Nakonec se rozhodl pro krátkou procházku k vodě, která se ale klidně mohla zvrhnout v dlouhou procházku k vodě. Nebude jim tam křenit. Po cestě navíc mohl v klidu přemýšlet. Copak se mi to zdálo? honilo se mu hlavou. Ty pohledy a letmé dotyky, ne, to se mi nemohlo zdát. Nechtěl si něco namlouvat, ale Miki se k němu choval jinak než přátelsky. Možná to o mě zjistil a chtěl si se mnou pohrát. Ale prosim tě, proč myslíš hned na tu nejhorší možnost? Možná si to jen neuvědomoval. Ale určitě si to uvědomoval, takové chování se nedá přehlédnout, obzvlášť, když to sám děláš. S takovými myšlenkami si to rázoval k vodě, kde si nakonec sedl na lavičku a pokračoval v úvahách. Proto si ani nevšiml, že se k němu někdo blíží.

„Copak tu tak sám?“ ozve se Matějovi šeptem u ucha, až leknutím nadskočí.

„Hej!“ ohradí se na nově příchozího, kterého správně určil jako Mikiho. „Tohle mi nedělej, já se dost lekám!“ Nadává, ale usmívá se. Přišel za ním a žádná holka tu není.

„Promiň, promiň,“ usměje se svým odzbrojujícím úsměvem a Matěj málem roztaje. Ještě, že je tma a není mu moc vidět do obličeje. „Takže zpět k mé otázce. Co že to tu děláš?“ Cvrnkne mu do nosu, jako to dělá malé Káči.

„Noo,“ protáhne Matěj, dělá, jako že přemýšlí. „Nic,“ zasměje se. „Sedím a čumím. Co ty tady?“

„Noo,“ protáhne taky, na chvíli vypadá trochu vykolejeně, snad neví, jak odpovědět? Zkusí pravdu.

„Viděl jsem tě odejít, tak mě zajímalo, kam jdeš. Třeba jestli nemáš nějakou schůzku pod měsíčkem.“ Poslední slova zase škádlivě šeptá, ale bystrý posluchač pocítí mírnou nejistotu.

„Ne,“ pobaveně se zasměje Matěj. „Teda, když jsi tady ty, tak to snad i schůzka je?“ Zkouší, jak zareaguje. Miki se culí.

„To nejspíš jo,“ a přisedne k Matějovi na lavičku. Tohle je hra, která ho velice baví. „Když už jsme na té schůzce, co kdybych udělal tohle?“ Přisune se k němu těsněji a pevně, ale jemně Matěje obejme kolem ramen. Matěj překvapením vůbec neví, co dělat, jak se chovat, jak reagovat. Proto se podřídí touze, která doteď dřímala skrytá v koutě jeho duše a natiskne se na Mikiho, aby se k němu přitulil. Miki se spokojeně usměje, ale to Matěj nemůže vidět.

„Vadit ti to zřejmě nebude,“ zašeptá Matějovi do vlasů a zavře oči. Za celý ten týden si všímal Matějových náznaků a nevěděl, co si o tom má myslet. Líbím se mu, nebo co? Nakonec se rozhodl sám něco podniknout, protože Matěj pro něj byl ztělesněním nedosažitelného, něčeho, pro co by chtěl bojovat. A dnešní večer mu poskytl neuvěřitelnou šanci.

Matěj se víc natiskne na kluka jeho snů a i on má oči zavřené. „Ne, to by mi vážně nevadilo.“ Usměje se, možná trochu víc, než by si přál. Ale Miki se zasměje s ním. Jsou spokojení, ale ještě něco tomu chybí.

„A,“ začne trochu nejistě Miki. „Co kdybych udělal tohle?“ Matěj zvedne hlavu, aby se mu podíval do očí a jistil tak, o čem mluví, na co myslí. Ale Miki mu nedá šanci na otázku, využije Matějovy zvednuté hlavy a vtiskne mu rychlý, krátký polibek. Matěj překvapením zamrká, Miki je červený až za ušima a dívá se do země.

„Řekni něco,“ zažadoní po chvíli ticha Miki. Nedokáže vydržet Matějův pohled a to spalující ticho.

„Proč, proč jsi to udělal?“ položí stále překvapený Matěj tu nejblbější, zároveň však nejčekanější otázku. Chtěl, aby to vyznělo tak, že nechápe proč, ale je rád, nicméně si nebyl jistý, zda to tak opravdu znělo. Spíš by řekl, že to vyznělo až podrážděně. A Miki se zatvářil, jako když přistihnete dítě, když dělá něco nekalého.

„No, já…myslel jsem, že…“ podívá se Matějovi do očí, ale nic v nich nedokáže vyčíst. Bojí se, že přestřelil. „Zapomeň na to,“ řekne tedy nakonec a odvrátí pohled. Chce, aby viděl, jak jeho odmítnutí bolí. Ale Matěj ho vůbec nechce odmítnout.

„Na tohle teda nezapomenu. Nechci zapomenout,“ zdůrazní slovo nechci a trochu neohrabaně se přitiskne na Mikiho rty. Je to skvělý pocit, být políben a líbat milovanou osobu, pocit, který doposud nepoznal. Miki se od něj odlepí a zkoumavě se mu zahledí do očí. A vidí v nich jen to, co viděl každý den po celý tento týden, vidí v nich to, co chtěl, vidí v nich lásku. A pak jej znovu políbí a tentokrát plně, živě, zamilovaně. Líbají se dlouho, dokud je nepřejde nutnost absolutní blízkosti a pak se jen přitisknou jeden k druhému a vychutnávají svoje obětí, dívaje se do očí.

Šel potemnělou ulicí, hlavu zakloněnou smáčeje si obličej deštěm a plakal. Vůbec mu nevadilo, že by jej někdo mohl vidět, stejně tu nikdo nebyl. Jaký blázen by přeci vyšel z domu při takovém slejváku? A přece, stříbrné auto zaparkovalo u protějšího domu a muž, s deskami nad hlavou, spěšně vyběhl pár schodků, aby schoval své tělo před deštěm v teple domova. Uchechtl se, v teple domova. On svůj domov už dávno ztratil. Pamatuje si ten okamžik jeho života, jako by jej nedělilo několik let, jako by se to stalo včera. Obličej se mu zkřivil bolestnou grimasou.

Od toho večera na dovolené uplynul rok a Matěj se, po celou dobu, tajně scházel s Mikim. Každý druhý den, později méně často, kvůli škole, byli spolu. Chodili na procházky po pražských parcích, nebo jezdili na kole za město.

V říjnu společně oslavili Matějovy osmnáctiny. Miki ho pozval do luxusní restaurace. Matěj si připadal trochu nesvůj, protože nikdy v takové parádě nebyl a už vůbec nejedl. Co se týče jídelních lístků, vůbec jim nerozuměl a žádné jídlo neznal. Nakonec dal na Mikiho doporučení a objednal si kuřecí medailonky na nějaké omáčce. Moc to nezkoumal, ale bylo to vynikající. Po večeři se přesunuli do Mikiho bytu. Má malý byt v centru města, v luxusně vypadající bytovce.

„Páni, tady bydlíš?“ žasne Matěj, když vejdou do velké haly. Připadá mu to trochu snobské.

„No jo. Máti na tom trvá, že prý nebudu bydlet v žádné škarpě, nebo co,“ vysvětluje Matěj s pokrčením ramen.

„Pche, škarpě,“ hraně se zakaboní Matěj.

„No ták, snad se neurazíš,“ škádlí jej Miki, když nastupují do výtahu. Zmáčkne číslo tři a, hned poté, co se zavřou dveře, se nalepí na Matěje. Přitiskne ho na stěnu a obejme kolem pasu.

„Co to děláš?“ vyjekne Matěj. „Tady?“ Je umlčen žhavým polibkem.

„Víš, že dneska vypadáš skvěle, Matýsku?“ vrní Miki, zatímco Matěje hladí po zádech až na zadek.

„Miki,“ vzdychne mu do úst a víc se na něj natiskne a prohloubí polibek.

„Mmm,“ spokojeně si zabručí Miki a pevněji jej obejme. Líbají se a zapomínají na svět, dokud je nevytrhne z opojného snění hlasité cinknutí zastavujícího výtahu. Miki začne vystupovat, ale Matěj se nechce pustit, pevně se k němu namáčkne a utáhne svoje ruce kolem jeho krku.

„Maty, pusť zlatíčko, už jsme skoro doma,“ usměje se Miki a roztrhne Matějovo sevření. Ozve se jen nespokojené „Hm.“, ale Matěj se pustí a nechá dotáhnout do bytu. Miki rychle odemkne, vtáhne jej do bytu a opře o zavřené dveře.

„Matýsku,“ zašeptá sladce a znovu se přisaje na jeho rty. Je tak sladký a jak spokojeně mručí, přivádí jej to k šílenství. Musí se od něj na chvíli odlepit, třeba nachystat něco k pití, nebo tak? Miki si pomalu promýšlí únikový plán, aby se na toho svého kolouška hned nevrhl.

„Maty?“

„Hm?“

„Myslím, že by sis chtěl prohlídnout moje skromné bydlení, ne?“

„Proč si to myslíš?“ zvedne obočí Matěj. „Já si chci spíš prohlídnout tebe.“ Znovu se k němu přitiskne a vjede rukama pod tričko. Náhodou při tom zavadí o kalhoty a Miki tlumeně vzdychne. Což Matěj vezme s vděkem a radostí, protože takový důkaz o tom, že po něm touží, je nejlepší.

„Počkej zlatíčko, dej mi trochu oddych,“ zažadoní jako poslední protest Miki.

„Ale já nechci,“ stojí si na svým Matěj a dál se na Mikiho sápe. Ten však stojí bez hnutí, ruce lehce položené kolem Matějova pasu. Nechce se na něj vrhnout a něco tak uspěchat. Společně se dohodli, že si dneska udělají krásný večer, možná zpestřený jejich prvním milováním. On se na to dlouho těšil a tak nechce, aby to proběhlo v rychlosti. Raději pomalu, s vášní a láskou. Protože on Matěje miluje. Když to zjistil, byl nejšťastnější člověk na světě. Tohle je totiž poprvé co se do někoho bezhlavě zamiloval a vydrželo mu to dýl, než jeden týden. Miluje svého kolouška Matýska a je šťastný.

Matěj přestane šmátrat po jeho těle a pevně se k němu přitiskne, hlavu mu vmáčkne do hrudníku a chvíli stojí bez hnutí. Potom zvedne hlavu a podívá se Mikimu do očí.

„Proč mě nechceš?“ Tato otázka Mikimu vyrazí dech. Já že ho nechci? Kde na to přišel?

„Matýsku, o čem to mluvíš? Samozřejmě, že tě chci. Moc tě chci.“

„Tak si mě vem,“ zašeptá Matěj, hlavu zase skloněnou a vtisknutou do Mikiho hrudníku. Červený až za ušima. Miki zalapá po dechu. Tahle skoro nevinná věta v něm vyvolala bouři pocitů, přes záda mu přejede mrazík a vytvoří husí kůži na rukách, zároveň ho spaluje chtíč, jaký ještě nezažil. Koloušek mu řekl, aby si ho vzal?

„Když miláček žádá,“ schválně větu nedokončí a zvedne Matěje ze země, aby jej přenesl do prostorné ložnice s velkou postelí.

„Páni,“ výskne Matěj, vytrhne se mu z náruče, nechá překvapeného Mikiho stát u dveří a rozeběhne se k posteli, která se mu velice zalíbila. Zaboří se celý do nadýchaných peřin a spokojeně vdechne vůni, kterou tak dobře zná z Mikiho.

Miki ho pozoruje, jak se rozkošnicky válí v jeho posteli a tají dech. Tohle není možné, takový krásný mladý kluk mu skočí do postele? A jak se v ní pěkně vyjímá. Spokojeně si zabručí a pomalu přejde k posteli.

Matěj zpozoruje jeho pohled a pro sebe se usměje. Opravdu se mu líbím, zjistí a potěší ho to. Je fajn cítit se krásný, obdivovaný. Pohodlně se rozvalí na velké posteli a nenápadně se tak vystaví lačnému pohledu Michala. Ten si ho prohlíží s neskrývaným zájmem.

„Matýsku,“ zašeptá trošku ochraptěle a klekne na okraj postele, pořád pohledem propalujíc Matěje.

Matěj k němu natáhne ruce a svůdně zašeptá: „Pojď ke mně.“ Miki se nenechá dvakrát pobízet a přijme Matějovu náruč a dlouze ho políbí. Matěj si ho přitáhne blíž a prohloubí polibek. Je to tak unášející,  a i když Matěj nemá žádné zkušenosti, nějak ví, co dělat, jeho tělo si klade požadavky a jeho ruce ví, kam sáhnout, aby z opečovávaného miláčka vyloudily spokojené vzdechy. Překulí se na něj a Miki ho nechá, protože to, co s ním tenhle klouček dělá, se ještě nikomu nepodařilo. Líbá ho na krku, na hrudi, chvíli se zastaví u bradavky, jemně ji skousne a ošetří jazykem. Jeho rty putují dál, až zlíbají každičký kousek jeho těla, jen jednomu místu se vyhýbají. Když se však podívá Mikimu do tváře, dokáže z ní vyčíst, jak moc se mu to líbí a že by chtěl víc. A Matěj mu to velice rád dá.

Miki jen okrajově vnímá nerozhodnost Matěje a nechává se unášet skvělými pocity, které mu dává svými rty a nenechavýma rukama. Když potom pohltí jeho úd do svých úst, prohne se v návalu rozkoše. Proboha je skvělý, pomyslí si zmoženě.

„Maty, Matýsku,“ zakňučí po chvíli. Ten zvedne hlavu. „Dost, prosím tě,“ zasměje se.

„Proč?“ zakaboní se Matěj. Právě se mu to začalo líbit, a jak u toho Miki vzdychal. Byl šťastný, že mu příjemné pocity způsobuje on.

„Teď si vychutnám já tebe,“ lišácky mrkne Miki a vytáhne si jej pro polibek. Potom se nad něj překulí a rychle z něj strhá oblečení, které si tak nepěkně nechal. Hladově si prohlédne Matějovo vzrušené tělo.

„Jsi krásný,“ zašeptá, než se skloní k jeho ústům, krku, hrudníku i níž. A tentokrát se Matěj nechává unést laskajícím Michalem a vzdychá, kňučí, aby ho už dál netrápil a dopřál jeho tělu zasloužené uvolnění. Ale Miki mu jej dopřeje až dlouho poté, když do něj opatrně vstoupí a pomiluje.

Pak si vedle sebe lehnou, zcela vyčerpáni jeden druhým a těsně před spánkem si navzájem vyznají lásku dlouhým, milujícím polibkem.

V zimě si spolu udělali třídenní výlet na hory na snowboard. Rodičům řekl, že jede s klukama ze třídy a spoléhal na to, že je neznají a nebudou to zjišťovat. Nezjišťovali a tak si užil s Mikim skvělý prodloužený víkend. Celý den byli na svahu, večer potom seděli dlouho do noci u praskajícího krbu nebo se pomalu milovali. Byly to krásné chvíle a Matěj zjistil, že Mikiho miluje tak, že bez něj už nedokáže být. Byl na něm závislý, ale to nevadilo, dokud byl Miki s ním.

Proto se taky rozhodl, že o nich dvou a hlavně o své orientaci řekne rodičům. Nikdy je nepovažoval za nejlepší rodiče na světě, měli své mouchy a období, kdy je vysloveně nenáviděl, ale postupem času se jejich vztah dal definovat jako klidný, pohodový, bezproblémový. Usmyslel to tak, že jim prvně řekne o své orientaci a až podle toho, jak to vezmou, jim představí Mikiho. Mikiho matka to prý vzala s klidem, beztak to tušila a nepovažovala to za nic špatného. A Matěj si přál, aby ta jeho byla taky tak klidná. Kdyby tenkrát tušil, jak to dopadne, zřejmě by to vůbec nedělal.

Byl to celý divný den. Ve škole pohroma v podobě neočekávaných písemek, doma matka spálila palačinky a dost u toho nadávala. Ale Matěje to nemohlo od jeho záměru odradit a proto, když večer seděli v obýváku, otec se díval na televizi a matka žehlila, rozhodl se to vyřešit jednou pro vždy.

„Mami, tati?“

„Ano?“ ozvalo se od žehlicího prkna, od televize jen „Hm?“

„Já…chtěl bych vám něco říct,“ začal Matěj dost neohrabaně.

 „Copak?“ matka zřejmě zaregistrovala vážnost v jeho hlase.

„Já…totiž…no, nevím jak začít,“ pohledem propaloval podlahu, zatímco rodiče propalovali jeho. Otec dokonce vypnul televizi.

„Snad,“ začala jeho matka a Matěj zvědavě zvedl hlavu. „Snad sis nenašel nějakou slečnu? Ale to je přece skvělá zpráva, za to se nemusíš stydět.“ Matka vypadala opravdu šťastně, i otec se usmíval. Zatímco Matěje mrazilo. Slečnu?

„Slečnu?“ vykoktal ochraptěle. „No…skoro.“

„Skoro? Co znamená skoro?“ divil se otec.

„Není to slečna.“

„Jak není?“ vyštěkl otec.

„Je to snad už…paní?“ zkoušela možnosti matka. To by se jejímu synovi nepodobalo, starší žena?

„Ne, není to ani paní.“ Matěj měl pocit, že atmosféra dost houstne.

„A kdo to tedy je?“ zajímal se otec, kterému to mezitím došlo. Jen si to nechtěl přiznat. Jeho syn?!

„Kluk.“ Nedýchatelno, uvědomil si Matěj a chtěl otevřít okno. Ale bál se pohnout, jak ho dva páry očí přikovaly ke křeslu, na kterém seděl a propalovaly ho ostrým pohledem. První se vzpamatoval otec.

„Kluk? To jako chlap? To mi chceš říct, že spíš s chlapem?“ vyštěkl až se Matěj přikrčil v křesle.

„Matěji, Matýsku!“ vykřikla matka. „Jak, jak jen se to mohlo stát, vždyť jsi byl vždycky hodný a zdravý!“

„Já jsem zdravý!“ hájí se Matěj, ale to už jej umlčí silná otcova ruka, která mu vlepila facku. „Tati,“ hlesne bezmocně a zděšeně se mu podívá do očí.

„Já to z tebe vytluču, ty jeden úchyle! Spát s chlapem! Co tě to napadlo?!“ dál ho fackoval a Matěj se nezmohl na odpor. Tati? Tati! Křičelo jeho nitro, jeho duše krvácela. Mami? podíval se jejím směrem, ale ona odvrátila pohled a dál se věnovala žehlení. Mami! V očích ho začaly pálit slzy, ale nedovolil jim opustit slzné kanálky, snad aby to otec nepovažoval za další projev jeho „nemoci“, jak to nazýval. Nechal se mlátit a už ani nevnímal, kolik ran dostal, nebo co otec říká, jak mu nadává. Seděl na křesle, rty semknuté, oči pevně sevřené, aby z nich nevyklouzla ani jediná slza. A pak to najednou přestalo a bylo ticho, klid po bouři. Slyšel kroky, jak dva lidé opouští místnost a pak jen tichou větu. A potom? Nic, ticho, tma.

Pomalu se došoural do svého pokoje. Tam si zabalil nejnutnější, doklady, peníze a trochu oblečení, jen co unesl v jednom batohu. Klíče nechal na stole a spolu s nimi nenávist, která se mu drala tělem, kdykoliv si vzpomněl na své rodiče. Teda, vlastně už ne. Už to nejsou jeho rodiče. Hlavou mu probleskla poslední věta, kterou od nich slyšel. Už nemáme syna. Trpce se usmál. On má Mikiho, ano, půjde k němu. A tak zaklapl domovní dveře a šel, kam ho srdce vedlo a nohy nesly; k Mikimu.

Ten ho tenkrát přijal k sobě bez zbytečných otázek a soucitu, vtáhl do promrzlého do bytu, uvařil mu čaj, napustil vanu, převlékl a zabalil do deky a pak spolu dlouho do noci seděli na gauči, objímaje se v náručí. Matěj byl celou dobu němně netečný, což Mikiho moc mrzelo. Podle modřin mu bylo jasné, jak to doma vzali a tak se na nic neptal. Nechal ho spát na svém klíně a potom jej přenesl do postele, kde se k němu přitulil. Dlouho přemýšlel nad situací a jejím řešením. Měl totiž malé tajemství, které nepotřeboval, aby Matěj věděl.

Když se Matěj ráno probudil a zjistil, že se tiskne k příjemně teplému tělu, trošku se vylekal. Pak si ale vzpomněl, že je u Mikiho a usmál se a víc se přitulil. Nato si uvědomil, proč a jak se sem dostal a úsměv mu z tváře zmizel. Jeho rodiče, kteří jej vždy tak milovali, ho vyhodili. Naivně si myslel, že se jim to třeba přes noc proleželo v hlavě a zavolají mu, nebo se budou nějak jinak shánět, ale po týdnu u Mikiho o tom začal pochybovat.

S Mikim se dohodli, že u něj bude bydlet, než odmaturuje a potom si buď najde něco vlastního, nebo u něj prostě zůstane. Druhá možnost se Matějovi líbila mnohem víc, ale zatím to neřešil. Teď je hlavní priorita maturita a taky nějaká brigáda, aby mohl Mikimu pomoci s nájmem. Ten to sice odmítal s vysvětlením, že jejich rodina je dost bohatá a živit jednoho člověka navíc, jim neublíží, ale Matěj měl svou hlavu a stál si na tom, že zadarmo tam nebude.

Odmaturoval a zůstal bydlet u Mikiho. Ten malý byt už nestačil, tak je Mikiho matka pozvala k nim, do vily na kraji města, kde je prý tolik místa, že by se tam vešla armáda. Matěj byl ze začátku proti, ale když viděl velikost sídla, všechny jeho obavy z toho, že by moc často potkávali Mikiho matku nebo sestru, které měl sice rád, ale u některých věcí být nemusely, že, se rozplynuly. Nakonec byl nadšený. Žít v takovém domě se mu nikdy ani nezdálo, natož aby kdy pomyslel, že by to byla skutečnost. Zprvu se sice dost ztrácel, ale když si udělal nenápadné značky, brzy se začal ve vilce orientovat. A Mikiho matka byla pozoruhodná paní domu. Všechno mělo svůj řád, který se musel dodržovat, zároveň to však nebyly žádné výmysly a kýče. Dokonalý dům s dokonalou hospodyní, co si umí věci zařídit. Jako ze Stepfordských paniček.

Pak se ale něco zvrtlo. Miki se postupně začal od Matěje vzdalovat, stále méně často spolu mluvili, o milování nebo nějaké lásce vůbec nemluvě. A skončilo to tak, že se třeba týden vůbec neviděli. Matěj chodil do cestovní kanceláře, kde půl roku pracoval, od osmi do šesti odpoledne, Miki zmizel ve tři odpoledne z domu a vracel se pozdě v noci, když už Matěj spal. A ráno zase spal on. Když to tak bylo už skoro měsíc, Matějovi to dost lezlo krkem. Dřív si svoji závislost na Mikiho přítomnosti neuvědomoval, o to víc jej teď tato slabost štvala. Chtěl zpátky svého Mikiho, jeho polibky, náruč, chtěl jeho a to hned. Vydal se tedy k němu do firmy, kterou po dostudování vedl, aby si s ním promluvil. Věděl, že udělat scénu by bylo zbytečné a spíš by ho naštval, ale chtěl s ním mluvit. Už tam několikrát byl, takže to bez problému našel a i Mikiho sekretářka ho znala, takže jej v pohodě pustila do budovy. Vyjel to čtvrtého patra jen o něco větší prosklené budovy plné kanceláří, až došel ke dveřím s Mikiho jmenovkou. Když bral za kliku, netušil, jaké jej tam čeká překvapení.

Prostorem zazněla dvě slova, která zcela přehodnotila situaci. První slovo, Matějovo „Miki?“, nikým neotřáslo tak, jako „Tatí!“ z úst asi pětiletého chlapečka. Ten se právě věšel Mikimu, který stál u stolu, kolem krku. A vedle nich stála krásná hnědovlasá žena v jejich věku, zcela očividně matka toho kluka.

A Miki? Chlapce pohladil po hlavě, ženu ignoroval a vytřeštěně hleděl na šokovaného Matěje, který se mu zcela neočekávaně objevil v kanceláři. Proboha co tu dělá? Napadne ho ve stejnou chvíli, kdy si uvědomí situaci a pětiletého kluka věšícího se na něj. A pak to oslovení. Sakra, zakleje si v duchu, ale to už se Matěj se slzami v očích otáčí a utíká pryč. Má chuť vykřiknout a přivolat ho zpět, ale zvědavý pohled kluka a znechucený pohled jeho matky mu v tom zabrání. A pak už je Matěj pryč a oknem ho vidí vybíhat na ulici.

Matěj utíká, běží pryč od toho hrůzného výjevu, který tam viděl. Tati, tati, tati, pulzuje mu v hlavě. On mu řekl tati. Ten kluk mu řekl tati. Je to jeho syn? A ta žena, co pro něj znamená? Netvářila se moc spokojeně ani šťastně, ale co spolu tedy mají? Kromě syna, samozřejmě. Bože, Miki, jeho Miki, má syna. Takový pěkný klouček a zdravý vypadá, probleskne mu hlavou a pak se chce za tu myšlenku zabít. Je to syn jeho milence. Co to znamená? Že si s ním Miki jen hrál? Že má a celou tu dobu měl přítelkyni a synka a on byl jen jako jakési rozptýlení? Ano, často se to stává, četl o tom. Ale proč on? Proč ne někdo jiný? Ach Miki.

Ten se mezitím naštvaně otočí na ženu, stojící před jeho stolem. Proč sem vlastně přišla? Už to dávno vyřešili, tak co ještě chce?

„Proč jsi tady, Marie?“ zeptá se jí dost podrážděným hlasem.

„To byl ten tvůj mazlíček?“ žena chladně ignoruje jeho otázku.

„Mazlíček? Jaký mazlíček?“ nechápe Miki.

„No tak, Michale, netvrď mi, že to s ním myslíš vážně. Vždyť je to děcko a navíc – kluk, chlap!“

„No a co? Co tě to zajímá, s kým já co mám?“ Miki zvedne hlas. Tohle řešili už tolikrát a nechce se mu o tom znova hádat. „Proč tu jsi?“ Zopakuje svoji první otázku.

„Seb tě chtěl vidět,“ odfrkne si Marie. Ach ano, Seb, jejich miláček. Co by pro něj neudělala, dokonce vlezla do té strašné firmy. Nesnáší Michala a miluje zároveň.

„Sebi?“ Miki se skloní k chlapci a jeho podrážděný výraz okamžitě změkne. Je to tak dlouho, co jej naposledy viděl. Kluk se usměje a víc se k němu přitulí. „Tak tys mě chtěl vidět? Vždyť stačilo zavolat, maminka má můj telefon,“ výhružně se podívá na Marii, „a domluvili bychom se a šli třeba do cukrárny nebo na kolotoče.“

„Ale já tě chtěl vidět teď, když jsme byli blízko,“ zašvitoří Seb.

„No, tak jsi ho viděl a můžeme jít, ne?“ ozve se Marie. „Táta má určitě moc práce.“ S tím vezme Seba za ruku a vede jej z místnosti. Kluk jen zamává překvapenému Mikimu, který vyskočí a chytne Marii za ruku. Ta se na něj podívá a pochopivší vyvede Seba na chodbu a řekne: „Počkej tady broučku, ano? Maminka si ještě popovídá s tátou.“

Když za sebou zavře dveře, Miki na ni vyjede: „Proč to pořád děláš?“

„Co?“ usměje se nevině Marie, ale dobře ví, na co naráží.

„Není to můj syn, zapomněla‘s?“ Miki je značně naštvaný. Dnešní den se sypw jak domeček z karet. A to si chtěl s Matějem udělat pěkný večer. Takto ho čeká jen vysvětlování této dávno vyřešené situace. A Matěj mu možná neuvěří.

„Ne, nezapomněla,“ odvětí suše Marie a víc se k tomu nevyjadřuje. Miki si jen naštvaně povzdechne.

Matěj bloumá tichým městem a náhle si uvědomí, že je tma. To jsem tu tak dlouho? Nechápe, ale zjišťuje, že není daleko od vilové čtvrti. Odfrkne si, do toho domu se už nevrátí. Miki ho celou tu dobu podváděl, měl syna a ani se neobtěžoval mu to říct. Vždyť jemu by to nevadilo, tedy pokud s tou ženskou už nic nemá. Tomu klukovi muselo být už aspoň pět, jestli je Mikimu dvaadvacet, mohl to být jen pubertální úlet. Ale co když s tou ženskou stále něco má? Představa, že je přes den s ní a synkem v jejím bytě a večer si lehne k němu do postele, je mu z toho špatně. Proto byl poslední měsíc tak odtažitý? Nový příval slz se spustí po jeho chladem ztuhlé tváři. Utekl od tam jako malé děcko. Třeba to bylo jen nějaké nedorozumění, ale ten chlapec se na něj díval tak oddaně, jako syn na milujícího tátu. Určitě jsou šťastná rodinka, ale ta žena nevypadala moc spokojeně. Možná skoro naštvaně, ale to mohla být nějaká chvilková starost. To se přece ženám stává často, něco jim přelétne přes nos a ony pak mají po náladě.

Matěj prudce zvedne hlavu. Sakra, zakleje si v duchu. Ani neví jak, nohy ho nesly samy, náhle stojí před menší vilkou s oranžovou fasádou. Proklatá čtyřicet dvojka. A to si před deseti minutami řekl, že se sem už ani nepřiblíží. Otočí se k odchodu a ztuhne. Němě zírá před sebe.

Miki vyprovodil Marii ze dveří s jasným příkazem neotravovat a nikdy ne neočekávaně. Na Seba se usmál a zamával mu, než s konečnou platností zavřel dveře své kanceláře. Chvíli stál opřený zády o dřevenou desku dveří a třídil myšlenky. Hlavně přemýšlel, co řekne Matějovi. Musí být šokovaný a vyděšený. Musí si myslet, že jsem mu lhal. A to jej zabolí nejvíc, uvědomí si Miki. V duchu si řekne několik nevybraných slovíček, než usedne do křesla a zvedne telefon. Zvoní, ale nikdo to nebere. Byl by blázen, kdyby to zvedl. Miki to ví, ale dál to zkouší do konce pracovní doby. Potom rychle jede domů, kde ho samozřejmě nenajde. Ale aspoň se nechystá stěhovat, uleví si, když najde jeho věci na svém místě. Je za to rád a ani si neuvědomuje, jak moc. Jenže když se Matěj nevracel ani za hodinu, ani za dvě a venku se začalo stmívat, Miki už měl plnou hlavu starostí. Snad neutekl? Nebo se mu něco stalo? Matýsek je hezký kluk, uvědomí si se zděšením, navíc zklamaný a smutný, snadná kořist pro jakéhokoliv, raději ani nedomyslí koho. Ve vteřině se sebere, hodí na sebe bundu a utíká do ulice. Jenže kde ho mám hledat? Projde všechny jejich oblíbená místa, park, hospody a restaurace, podívá se i do jednoho klubu. Nikde ho nemůže najít a přitom si byl jistý, že by ho v takovéto situaci našel v parčíku kousek od vilové čtvrti. Sedne si tam na lavičku, když si všimne malé hromádky něčeho kovového u nohy lavičky. Zvědavost mu nedá, a když se k tomu sehne, pozná rozbitý, naprosto roztřískaný mobil. Matějův mobil, uvědomí si hned, jak součástky vezme od ruky. Zcela laicky rozbitý o zem a rozšlapaný. Bez sim karty. Musí se tomu pousmát. Buď už ji někdo vzal, což je nepravděpodobné, nebo si prostě chtěl uchovat svoje číslo, své kontakty a jeho sms a telefonáty. Teď ale stoprocentně věděl, že tu Matěj byl. Jenže kde je teď? Hodil rozbitý telefon do odpadkového koše na kraji parku a vydal se směrem domů. Třeba se vrátil a nebo ho prostě najít nechá. Matka má určitě nějaké kontakty, lidi, kteří hlídali jeho, když byl mladší. Jde rychle, a proto si zprvu nevšimne tmavé siluety u brány jejich domu. Proto, když onu osobu spatří, polekaně sebou škubne. Ani si nestihne vymyslet žádný scénář situace, když se osoba otočí a smutný výraz se střetne s jeho.

„Miki!“

„Matýsku!“

Ozve se z dvou úst unisono polekané a šťastné zašeptání.

„Maty, já,“ začne Miki, ale neví, jak pokračovat, co říct dřív, co vynechat. Nešťastně se podívá na Matěje, strnule stojícího proti němu. Nic neříká, výraz má pořád stejný.

„Já, víš, teda…to byl-„

„Tvůj syn,“ skočí mu do řeči Matěj. Mikiho překvapí a vyděsí jeho chladný, vyrovnaný hlas.

„Ne!“ řekne asi víc nahlas, než si přál. Matěj se na něj zvědavě podívá. Ne? „Není to můj syn.“

„A kdo tedy? Řekl ti tati,“ namítá Matěj. Když ho uviděl, rozhodl se, že bude tvrdý a nebude brečet. Ale teď, když spolu mluví a když on říká toto, nemůže si pomoct. Má slzy na krajíčku.

„To sice řekl, ale to je jen lež vypěstovaná Marií,“ Miki se to snaží vysvětlit, ale moc dobře neví, jestli tomu Matěj rozumí. Jestli tomu chce rozumět a věřit. Nevěří mi, všimne si Miki.

„Víš co? Pojď dovnitř, tady je zima a sedneme si u krbu a promluvíme si, jo?“ navrhne zamračenému Matějovi. Ten chvíli váhá, než sotva znatelně kývne. Kdyby se na něj Miki upřeně nedíval, ani by souhlas nepostřehl.

Matěj má neblahé tušení, že jakmile vejde do toho domu a usedne vedle Mikiho na pohovku, už neodolá. Nechá se však dotáhnout dovnitř a zcela automaticky si vyzuje boty a odejde do obýváku, kde si sedne na pohovku. Čeká. Vyčkává příchodu Mikiho a taky na to, co mu řekne. Teď se totiž dozví to, co tak dlouho chtěl vědět – Mikiho minulost.

Miki sleduje Matějovo počínání a zoufá si. On je tak automatický, kde je jeho chuť k životu, jeho elán, to, co na něm tolik miluje? Dívá se, jak tam sedí na pohovce, není uvolněný a zírá před sebe. To ho tolik vzala ta Mariina fraška? Z ničeho nic ho popadne neuvěřitelný vztek. Vztek na Marii, na život, na jeho vlastní nerozhodnost v té situaci. Přejde k Matějovi, který se na něj nepodívá a dál zírá do prázdna. Klekne si před něj, ale ani tím ničeho nedocílí. Znovu se naštve, tentokrát na to, že neví, co dělat. Zamračí se, chytne do dlaně Matějovu hlavu a se slovy „Miluju tě, ty pako jedno, víš?“ ho začne prudce a hladově líbat.

Matěj se trošku lekne, když mu Miki stiskne hlavu v dlaních a potom nevěří svým uším a pak se jen nechá unášet prudkým lačným polibkem. Mimoděk mu unikne sten, tohle mu tolik chybělo, po tomhle tolik dní toužil. Po prostém vášnivém polibku. Nechtěl se tak snadno dát, ale když tohle je tak opojné a vzrušující a tělu i duši to tolik chybí…přidá se do polibku, který Miki okamžitě prohloubí a začne tančit svým jazykem v jeho ústech. Líbají se dlouho a pořád stejně lačně a dravě, až když se docela nasytí, odtrhnou se od sebe, aby se na sebe znovu vrhli z přívalu vášně a vzrušení.

„Miki,“ zasténá Matěj, když se mu podaří ho od sebe na chvíli odlepit.

„Copak je Matýsku?“ zašeptá ten, touhou podbarveným hlasem.

„Nechtěl jsi mi něco vysvětlit?“ Matěj zcela zabije kouzlo okamžiku a Miki se na něj ze shora podívá dost podivným pohledem. V duchu zaúpí, ten kluk ho přivede do hrobu. Tak krásně jim teď bylo a on se dožaduje toho pitomého vysvětlení.

„Achjo, lásko nemůže to chvilku počkat?“

„Chvilku by mohlo, ale tohle nevypadá na chvilku.“

„Budu rychlej,“ zažadoní ještě jednou Miki.

„To ať tě ani nenapadne!“ vyjede na něj Matěj, náhle zčervená a uhne pohledem. Miki se rozesměje. Je sladkej.

„Dobrá, počkám já,“ povzdechne si a začne vyprávět svůj příběh. „Byl jsem na střední v prváku, bylo mi šestnáct a byl jsem rozmazlený kluk z bohaté rodiny. Rád jsem si užíval a v té době mi bylo jedno, s kým. Kluk, holka, chudý, bohatý, bral jsem všechno a všude. Na nějakou ochranu jsem nemyslel a dneska děkuju všem svatým za to, že jsem zdravý. Vyzkoušel jsem toho hodně a jednou se mi to vymstilo. Ta zpráva mě zaskočila naprosto nepřipraveného. Jedna z těch holčiček na hraní, jak jsem jim říkal, náhodou moje o rok starší spolužačka Marie, byla těhotná. A tvrdila, že je to stoprocentně moje, že nikoho jinýho neměla. Všichni jsme jí to věřili, byla to taková puťka, šprtka, nikdo by ji v té době nechtěl. Na potrat jít odmítla a já jsem byl nucen přijmout otcovství toho dítěte. Když se Seb narodil, obě dvě rodiny se radovaly ze zdravého kloučka a já a Marie taky. Za těch devět měsíců jsme se dost sblížili a já si uvědomil absurdnost mého chování a taky štěstí, že je Marie jediná, která to odnesla. A oba jsme se nakonec na miminko těšili, a když se narodil, byl jsem pyšný a hrdý. Se svými známostmi jsem samozřejmě skončil. Marie odešla ze školy a plně se věnovala Sebovi, já jsem normálně pokračoval ve škole. Marie se Sebem bydleli tady a já sem jezdil na víkendy, nebo když bylo volno. Když byli Sebimu tři roky, poznal jsem tebe. Tenkrát jsi mi učaroval a já si vzpomněl na ten rok řádění, kdy jsem si užíval s chlapci i muži. Chtěl jsem to zase, ale povinnost k Marii a Sebovi mě držela na uzdě. Ten poslední večer jsem se neovládl. Marii jsem nikdy nemiloval jako ženu, byla to matka mého syna a dobrá kamarádka. A ty jsi byl tak sladký a úžasný a tak dobře mi s tebou bylo. Zamiloval jsem se do tebe, ani nevím jak a kdy. Prostě jsem si to jednoho dne uvědomil a pak už to nešlo zvrátit. Mezitím jsme s Marií prožívali menší krizi. Byla pořád náladová a vůbec jsme si nerozuměli a pak z ní vypadlo, že je těhotná. Chtěla to svést na mě, ale já si byl jistý, že to není možné. Měl jsem už tebe a s ní jsem, no prostě nemohl. Nešlo to a ona to věděla. Věděla, že někoho mám a věděla, že je to muž. Přesto si trvala na tom, že je to jen mazlíček a až mě přestane bavit, vrátím se k nim. V té době jsem taky pocítil první nejistotu ohledně Seba. Vůbec mi nebyl podobný, ale to jsme přičítali tomu, že se podobá na ni. Když ale byla těhotná podruhé a mě bylo jasné, že se mnou ne, nedalo mi to, abych do ní nezačala rýpat, čí že Seb vlastně je. Trvala však na tom, že můj. A já tomu nevěřil.

Když byly Sebovi skoro čtyři roky, nastěhoval ses ke mně. A já zažádal o test DNA. Vyšlo najevo, že Seb vůbec není můj. Hrozně jsme se s Marií pohádali a ona odešla. Seb mě však už měl zafixovaného jako tátu a tak jsme mu nechtěli brát iluze. Dohodli jsme se, že mu to budeme pomalu vysvětlovat. Víš, je to chytrý kluk a určitě by to pochopil, ale Marie o mně pořád mluví jako o tátovi. Stejně jako dneska.“ Miki se odmlčí a divá se do ohně v krbu, který mezitím zapálil. „To je můj příběh,“ řekne nakonec a podívá se na šokovaného Matěje. Ten sedí v rohu pohovky, jeho oblíbené místo, a tiše poslouchá. Když Miki skončí, je mu ho docela líto.

„Mohls mi to říct rovnou, já bych to pochopil.“

„Vážně? Vážně bys to pochopil? Nebo bys utekl jako dneska?“

Matěj skloní hlavu. „Utekl bych a pak bych to pochopil.“ Miki mu zvedne bradu a vtiskne mu polibek.

„Miluju tě, víš?“

„Vím,“ kývne Matěj. Miki se zašklebí. Očekával trochu jinou odpověď. Matěj se pousměje. „Taky tě miluju, abys věděl. Tak o tom pouvažuj a vezmi za to odpovědnost.“

„Co?“ nechápe Miki, náhle povalen na záda do pohovky. Lehce vykolejen opětuje polibek a je mu tak nějak jasné, o jakou zodpovědnost tady jde. Převalí Matěje pod sebe, políbí na čelo a vezme jej do náruče. Matěj jen vyjekne, ale spokojeně se k němu tiskne. Tolik mu to chybělo, tyhle maličkosti, doteky, polibky. Miki si ho odnáší do ložnice s velkou manželskou postelí a usmívá se v očekávání nádherné noci.