SONP

„Auuuuu“ sykl blonďatý chlapec. Z levé ruky se mu vyvalila hromada krve. Ihned si na ni duchapřítomně přitiskl cíp košile, snažíc se tak zastavit krvácení. To však nepřestávalo - nejspíš si přeřízl nějakou žílu.

V ruce mu tepalo bolestí. Ještě naposledy se vyčítavě podíval na ostrou hranu plechu, o kterou se zranil, jako by to byla jeho chyba, a vyšel s obtížemi z boudy na dvůr. Nějak se dopotácel ke dveřím domu. Motala se mu hlava a při pomyšlení na krev, se mu zvedal žaludek.

„Pomóóc!“ zakřičel a namáhavě se opřel o vstupní dveře, které se za ním s prásknutím zavřely. Spustil víčka očí a snažil se sebrat. Není žádný slaboch, aby se mu dělalo špatně jen z trochy krve.

„Co se to tu děje?“ hulákala jeho matka, ještě než vstoupila do úzké chodby.

„Ma-mi.“ Zlomil se mu hlas. Uslyšel rázné kroky a rychle otevřel oči. V obličeji ženy nebylo po soucitu ani památky.

„Co křičíš?“ obořila se na něj, jako by si nevšimla jeho bledého obličeje.

„Já ... jsem ...“ snažil se ze sebe vykoktat, ale nějak si v hlavě nedokázal smysluplně poskládat slova. Raději ukázal na svou zakrvácenou košili a ruku v ní.

„Mami, co je mu?“ zaslechl starostlivý hlas své mladší sestřičky. „No tak, co se děje, je hrozně bledý!“

Sklonil oči k jejímu vyděšenému obličeji. Modré oči na něj poplašeně civěly.

Matka neodpověděla, jen se sklonila k jeho ruce. Odhrnula látku a chtěla se podívat na ránu, ale brzy své snažení vzdala, šero a spousta krve tomu bránily.

Zatímco ho vlekla sebou do kuchyně, holčička už vyběhla do patra zburcovat zbytek rodiny. Za chvíli už byli v kuchyni všichni – Jerzy, jeho rodiče, jeden ze starších bratrů i mladší sestřička.

Blonďák teď seděl u stolu na židli a matka mu odhalovala ránu. Táhla se přes hřbet ruky, krev z ní stále nepřestávala téct, vypadalo to na pořádné zranění.

„Jdu zavolat záchranku, bude to chtít šití.“ Otočil se na patě otec, aniž by na sobě dal cokoli znát.

Matka se mezitím snažila ránu stáhnout čistým obvazem, na výrazu její tváře však byla jasně vidět nechuť, starat se právě o svého nejmladšího syna. Ostatní pouze tiše seděli kolem stolu a čekali.

„Měli bychom se za něj pomodlit,“ navrhla dívka téměř šeptem. Sepjala ruce a dala se do tichého drmolení. Nic lepšího se stejně dělat nedalo.

Žena konečně beze slova dokončila práci, kterou vnímala jako povinnost, a vstala. „Nebudu tu ztrácet čas modlitbou - zasloužil si to! Doufám, že mu ji uříznou!“ křikla na celou místnost ve shodě s ledabylým ošetřením. „Alespoň mu to bude připomínat, že za hřích vždy následuje trest,“ dokončila myšlenku a práskla za sebou dveřmi.

Anna šokovaně zalapala po dechu, podívala se do tváře poslední osoby, která tu s nimi ještě zůstala. Mladý muž jen pokýval hlavou a také se zvedl k odchodu – matčina slova pro něj byla vždy zákonem. Zaklaply za ním dveře a do místnosti se konečně vrátil otec.

„Tati,“ zašeptala dívka prosebně, jako by alespoň u něj hledala nějaké milé slovo. Ten se však na ni jen zběžně podíval a přistoupil k oknu. Chumelenice, co trvala už několik hodin, konečně začala ustávat. Pohlédl na příjezdovou cestu a zamračil se - leželo na ní téměř třicet centimetrů sněhu. Tím opravdu sanitka neprojede ani náhodou.

„Nedostanou se sem. Musím ho na hlavní dostat traktorem,“ prohodil jakoby mimochodem, než opustil místnost a šel přichystat traktor.

Dívka povzbudivě stiskla chlapcovu zdravou ruku. „Dobře to dopadne, uvidíš,“ snažila se přesvědčit především sama sebe. „Pojedu s vámi. Ještě ti skočím nahoru pro nějaké věci. Hned jsem zpátky!“ křičela už ze schodů.

Vůz zastavil přímo u vchodových dveří. V kuchyni na něj již čekali - dcera s taškou na rameni a mladík s dekou omotanou kolem těla. „Nemůžeme mu přeci oblékat bundu,“ vysvětlovala dívka logicky na otcův nechápavý pohled. Pomohla chlapci vstát na nohy i dojít ven. Nastoupili a s drnčením se rozjeli. Konstrukci stroje horší terén plně vyhovoval, takže se i přes sníh rychle pohybovali vpřed.

Chlapec se celý zachumlal do deky a nebýt nepříjemného drncání, kvůli kterému mu každou chvíli rukou projela bolest, neměl by si na co stěžovat. Cítil jemnou dlaň, jak mu konejšivě hladí tvář, kterou doprovázela tichá slůvka útěchy.

Konečně před sebou uviděli nájezd na hlavní silnici vedoucí k okresnímu městu. Na vozovce leželo pár centimetrů uježděného sněhu. „Támhle, tati,“ ukazovala dívka na blikající sanitku stojící u kraje.

Zastavili kousek za ní, otec vyskočil z kabiny. Spolu s doktorem opatrně chlapce přesunuli na lehátko, prohodili několik vět na vysvětlenou a za chvíli mohli vyrazit.

„Můžu jet s vámi?“ zeptala se ještě dívka a nasadila prosebný pohled. Otec jí to však zakázal, ještě než stihl lékař jakkoli odpovědět.

„Nemusíš se o něj bát. Vezeme ho k Svatému Jiljí. Tak si za hodinu zavolej o informace. Nejspíš si ho tu ale nechají přes no,.“ usmál se na ni, aby zahnal strach z jejích očí.

Rezignovaně se k bratrovi naklonila a políbila ho na tvář. Nemělo cenu se s nimi hádat. „Tady má nějaké věci, které by mohl potřebovat,“ hlesla s dojetím v hlase a vrazila doktorovi do ruky tašku. Záchranáři již na nic nečekali a konečně se rozjeli k městu.

„Hodně štěstí,“ zašeptala za nimi a po tváři jí stekla slza.

- ﻼ - ﻼ - ﻼ -

„Ty vánoční dárky snad nestihnu nikdy zabalit,“ rozčiloval se Marcin Kamas, když pospíchal zasněženou ulicí k nemocnici. „Kdybych neměl byt kousek odtud, nikdo by mě neotravoval.“

Ve skutečnosti zas tak špatnou náladu neměl, jen se hudrováním snažil odpoutat svou pozornost od zimy, která se všemožně snažila dostat přes jeho kabát a rukavice. Čepici nenosil, připadal si v ní už odmala jak mimozemšťan. Možná to bylo těmi barevnými bambulkami na špičce, ale od doby co mohl o svém oblečení rozhodovat sám, tak si na sebe nikdy nic podobného nevzal. Teď toho trpce litoval, dal by cokoli i za tu hrůzu, co mu nutila maminka. Naštěstí už to nebylo daleko. Rozhlédl se po ulici – nikde nikdo. Také co by tu kdo dělal. Všichni sedí doma v teple a těší se na Vánoce. Rozběhl se, sníh za ním vířil.

Před vchodem se zastavil a ještě trochu udýchaný vešel dovnitř.

Na příjmu se dozvěděl zbývající podrobnosti o případu, které ho vůbec nepotěšily.

„Nezbláznily jste se, vždyť s tím nemám žádné zkušenosti? Myslíte, že když jsem před půl rokem asistoval u přišívání prstů, tak jsem teď expert na všechno?“

„Přesně tak.“ Podívala se na něj s omluvným úsměvem sestra.

To se teda dostal do pořádné kaše. „Převoz asi nepřichází v úvahu?“ ujistil se s posledním kouskem naděje.

„V tomhle počasí? Vždyť by tam ani nedojeli. Budeš to muset zvládnout, nikoho lepšího nemáme.“

Tak co na tohle říct. Uvědomoval si, že je vlastně malý zázrak, že se ten kluk dostane vůbec sem, natož do nemocnice se specializovaným oddělením. No co se dá dělat. Do příjezdu mu zbývalo ještě patnáct minut, takže za tuhle chvilku se musel psychicky připravit a alespoň trochu si zopakovat anatomii.

V podstatě by to neměl být problém, pokud není poškozená kost, stačí vše jen správně sešít - opakoval si pořád dokola.

Zapípání mu oznámilo, že za chvíli jsou tady. Tak jdeme na to! U vchodu už byla přichystaná sestra s pojízdným lehátkem. Pozdravil se s ní a zadíval se skrz sklo do nehostinné zimy. Od vrátnice se k nim rychle blížilo blikající světlo.

Záchranáři zastavili přímo před vchodem a za chvíli už Marcinovi předávali pacienta. Ten zběžně přejel pohledem jeho tělo. Levou ruku měl zafixovanou podél těla a v druhé zavedenou transfúzi, aby se tělo lépe vyrovnalo se ztrátou krve. Na jeho pobledlém obličeji se zastavil o trochu déle, studoval jeho rysy a snažil se zahlédnout oči, které neustále klopil. Střapaté blonďaté prameny vlasů ležely rozházené po bílém polštáři. Jeho pleť teď s barvou lůžka téměř splývala. Za jiných okolností by si ho určitě prohlížel ještě déle, ale teď bylo potřeba jednat – provést vyšetření a zjistit rozsah zranění.

Nevěděl, jestli je mladík tahle zamlklý i normálně, ale jediné co se mu z něj podařilo dostat bylo jeho jméno. Tedy ne že by ho neznali, ale rozhovor je mohl pomoci oba uklidnit. Naštěstí rentgen neodhalil žádné poškození kostí a tak se bez komplikací mohlo přistoupit k operaci.

Chlapce nechal v péči ostatních a šel se sám připravit. Při převlékání a mytí rukou se mu pořád vybavoval kulatý obličej rámovaný blonďatými vlasy. Do očí se mu podíval vlastně jenom jednou, když mu kontroloval odezvu panenek na světlo. Byly krásně sytě modré - později si je musí pořádně prohlédnout.

Když vstoupil do sálu, čekalo se už jen na něj. Ještě jednou zkontroloval lokální znecitlivění a dal se do práce. Operace pomalu postupovala kupředu. Sešít postupně všechny cévy a šlachy trvalo téměř hodinu, potom už zbývalo pouze sešít kůži. To už přenechal druhému doktorovi a konečně mohl trošku povolit soustředění. Podíval se na sestřičku, která kontrolovala pacienta. Zachytila jeho pohled a mile se na něj usmála.

Když odcházel do sprchy, cítil se spokojený i unavený zároveň. Teplá voda ho však příjemně uvolnila a připravila na ještě dlouhý zbytek služby.

Oblékl si znovu svůj bílý plášť a vydal se zkontrolovat blonďáčka. Nakoukl do pokoje, zdali tu je dobře. Nemýlil se, starší boubelatá sestra - prototyp matky - mu zrovna natřásala polštář a urovnávala přikrývku.

„Dobrý den,“ usmál se na oba Marcin a vstoupil dovnitř. Jerzy k němu ani nevzhlédl, pohledem těkal po peřině.

„Dobrý den, doktore. Jen pojďte dál, zrovna končím v ukládání našeho malého pacienta.“

Marcin si všiml, jak se mladík zamračil. Nejspíš je na „malého pacienta“ alergický, přeci jenom mu je už devatenáct. Na to aby něco poznamenal, je ale nejspíš moc slušně vychovaný.

Sestra brzy odešla za dalšími povinnostmi, takže mohl postoupit až k posteli. „Tak jak se cítíš?“

„Dobře,“ ozvalo se zahuhlání.

„Tak to je fajn. Měl bych ti teď vysvětlit, co jsme s tebou dělali a co bude dál. A taky se zeptat na pár věcí.“

„Hmm.“

„Tak mi nejdřív v klidu vysvětli jak se ti to stalo? Vypadá to jako by ses o něco řízl.“

Mladík zabloudil pohledem k obvázané a zafixované ruce, jako by chtěl prohlédnout obvaz a znovu se podívat na ránu.

„Vyráběl jsem dárek pro sestřičku,“ mluvil tak tiše, že ho téměř neslyšel. Proto se raději posadil na kraj postele. „Vystříhával jsem jednotlivé díly z plechu a večer jsem je schoval za krabici s nářadím. A když jsem je druhý den chtěl vytáhnout a pokračovat, jeden byl postavený tak nešikovně, že jsem se prostě řízl.“

„Tak moc?“

„Hmm,“ trochu zaváhal. „Prý je to trest Boží.“

Doktor ho chvíli pozoroval, nevěděl co na to odpovědět. Nic ho nenapadalo, tak mu raději začal vysvětlovat celý zákrok.

Chlapec rychle zvedl hlavu. „Vy jste mi sešil žíly?“ V jeho očích si Marcin všiml překvapení i obdivu.

„Přesně tak,“ usmál se na něj a pokračoval ve vysvětlování. Chlapec na něj teď obdivně koukal a na ústech dokonce vykouzlil malý úsměv.

„No a teď ještě jedna špatná zpráva. Budeme si tě tu muset den nechat, kdyby se vyskytli nějaké komplikace. Na Štědrý den už ale budeš doma. Pak už jen stačí docházet na převaz a za šest týdnů ti to sundáme.“ Podíval se na něj, jak na to bude reagovat. Klučina opět sklonil hlavu a znovu se zadíval na svoje oblíbené místo na pokrývce. „Alespoň tě budou doma všichni obskakovat a rozmazlovat.“ Přišlo mu, že si mladík něco nesouhlasně zamumlal pod vousy a zakabonil se ještě víc. Tak tohle asi nebyla zrovna trefa do černého. „A jinak v nemocnici to není zase taková nuda, jak se zdá. Můžu ti přinést nějaký časopis, nebo knížku z místní knihovničky, co ty na to? A až budu mít trochu čas, můžeme si ještě popovídat.“

„Děkuji, ale na čtení teď nemám náladu. Asi si trochu zdřímnu.“

„Tak dobře. Kdybys ale cokoli opotřeboval, neboj se požádat sestřičky.“ Před odchodem ještě vyhlédl z okna - venku opět hustě sněžilo. Vypadalo to, jako by přestalo jen kvůli chlapcovu převozu a pak se znovu spustilo vše nanovo. Ať si ten zvláštní chlapec myslí cokoli, Bůh nad ním určitě drží ochrannou ruku.

Ve dveřích se ještě ohlédl, Jerzy klidně ležel, oči zavřené. Fyzicky vypadal v pořádku, ale nějaký problém tu určitě byl. No má den na to, aby zjistil jaký.

Uvědomoval si, že léčení duše není zrovna jeho práce, přesto se snažil každému pomoci jak mohl, někdy se angažoval až moc. Vzpomněl si na rozbitý nos, když si jeden žárlivý manžel špatně vysvětlil zájem o jeho ženu. Promnul si ho a pokračoval dál chodbou. Nikdy se nedokázal ztotožnit s přístupem některých kolegů – brát pacienty jako věci, co potřebují opravit. Bez emocí, jak na běžícím pásu v nějaké zvláštní továrně – jedna operace, druhá operace, recept, obvaz, rentgen a tak pořád dokola. Mělo by to však i svoje světlé stránky, nechodil by domů úplně zdrcený smrtí či utrpením lidí, kterým nedokáže pomoci.

Z úvah ho dostal až smích ozývající se ze sesterny.

Při službě na ambulanci ošetřil za odpoledne ještě několik většinou lehkých případů. Z hlavy mu ale pořád nešla otázka, proč si ten roztomilý kluk myslí, že ho Bůh chce trestat. Co provedl, že ho trápí špatné svědomí? Vypadal jak jeden z nejslušnějších kluků, co znal. Trochu spoléhal na to, že třeba něco naznačí jeho rodina. Jenže pořád nikdo nepřicházel, dokonce ani nezavolal.

Počkal do večera a potom se za ním vypravil sám. Vyšel schody a zahnul do osvětlené chodby. Z některých pokojů byly slyšet hlasy, jinde zase naprosté ticho. Téměř až na konci se zastavil před dveřmi 256. Do chodby odtud nepronikaly žádné zvuky. Zaťukal, aby oznámil svůj vpád a bez vyzvání vstoupil. Pokoj tonul ve tmě, pouze na stole svítila tlumeně lampička. Chlapec měl hlavu otočenou k oknu, takže ode dveří nebylo poznat, zdali spí nebo pozoruje noc za sklem.

„Jerzeji, spíš?“ zašeptal tiše, zatímco přecházel k lůžku.

Mladík sebou slabě škubl. „Ne,“ odpověděl, aniž by na něho pohlédl, už mu to připadalo jako setrvalý stav.

„Neruším tě? Jestli jsem tě vzbudil, můžu se stavit později.“

„Nespal jsem.“ Odpovědi na první otázku se vyhnul. Takže ruší nebo ne? Mladík však příležitost zbavit se ho nevyužil, tak teď má když tak smůlu.

Obešel postel směrem k oknu a posadil se na matraci, tak aby viděl do obličeje před sebou. Zdálo se, že má zarudlé oči a na tvářích zaschlé tenké cestičky od slz.

„Děje se něco? Máš bolesti?“ zeptal se Marcin rychle.

Mladík jen zavrtěl hlavou. „Všechno je v pořádku.“

„Když myslíš.“ Kdyby to alespoň byla pravda. „Nechceš si o něčem promluvit? Nemáš tu žádného spolubydlícího, tak tu musí být nuda.“

„Jsem zvyklý být sám,“ zašeptal.

„Jak to? Vždyť bydlíš s rodiči a říkal jsi, že máš ještě sestřičku.“

„Sestřičku a dva starší bratry,“ ušklíbl se kysele.

Marcin si čím dál víc uvědomoval, že tu něco neklape, proč brečel, proč si připadá pořád sám v domě plném lidí.

„Tak to ti závidím, já mám jen o hodně starší sestru. Vdávala se, když mi nebylo ještě ani deset, takže fakticky jsem vyrůstal skoro jako jedináček.“

Jerzy se mu podíval do očí. „Bratry bych vám klidně přenechal.“ Sarkastický podtón se nedal přehlédnout.

„A svoji malou sestřičku by sis nechal pro sebe? Ty jsi tedy hamoun. Kolik jí vlastně je?“

„V létě jí bude patnáct.“ Oči se mu znovu zaleskly slzami, které se znovu začaly drát na povrch.

Tak to se nezeptal zrovna správně. Sakra, nechtěl ho rozplakat.

„Za chvíli bude mít věk ... na vdávání,“ popotáhl v půlce věty.

Marcin mu položil ruku na rameno. „To ještě neznamená, že se v osmnácti vdá.“

„Naši už se o to postarají. ... Zůstanu zase sám.“ Na tvářích se mu znovu obnovily cestičky slz.

Muž natáhl ruku a lehce ho pohladil po vlasech, nevěděl, jak ho jinak utěšit. Přitáhl si jeho tělo k sobě a dál ho jemně hladil. „Někde na tebe určitě čeká nějaká skvělá holka. Třeba se oženíš dřív než sestřička.“

„Nikdo na mě nečeká,“ vyrážel ze sebe mezi vzlyky Jerzy. Tiskl obličej do bílého pláště a slzy se postupně vsakovaly do látky.

„To bude dobré.“ Snažil se ho uklidnit Marcin. Bál se říct cokoliv jiného, aby to ještě nezhoršil. Dál ho jemně hladil po hlavě, jako mu to vždy dělala mamka.

Neslyšný pláč postupně přešel v občasné zachvění. Marcin nevěděl, jak dlouho tu takhle v tom pološeru sedí, ale nikdo ho zatím nesháněl, proto neměl důvod odcházet. Jerzy teď už pouze klidně ležel, možná dokonce spal. Obličej měl zakrytý spadanými vlasy, takže to mohl dost těžko určit.

Pomaličku se probíral světlými pramínky, které příjemně hladily na prstech. Nejradši by tu takhle zůstal celou noc. Avšak jasně si uvědomoval, že by se měl brzy vrátit ke své práci a ne věnovat všechen čas jedinému chlapci, který potřeboval spíš psychologa než chirurga. Psycholog, to je nápad! Jestli bude zítra lepší počasí, mohl by přesvědčit Lenu, aby se na něj podívala. Určitě má s podobnými případy nějaké zkušenosti. Sám měl pocit, že ať řekne chlapci cokoli, většinou to ještě zhorší. Musí jí zavolat co nejdříve.

Jednou rukou mu odhrnul vlasy z obličeje. Chlapec na vyrušení zareagoval lehkým zavrtěním, ale nejspíš se neprobudil. Pomalu ho začal přesouvat ze svého těla zpátky do polštářů. Ještě zhasl lampičku a opustil místnost.

S hrnkem kafe šel navštívit na příjem sestru. Potřeboval se trochu probrat. Směna mu končila až za hodinu, ale nejradši by si zalezl do postele už teď. Kofein a příjemný rozhovor by ho snad mohl udržet ještě chvíli vzhůru.

Po půl hodině, o několik drbů bohatší, se už chtěl vrátit zpátky, když zrovna zazvonil telefon. Žena s někým chvíli mluvila, potom ho zavolala zpátky. Vrátil se tedy o několik kroků a převzal sluchátko. Dívčí hlas se netrpělivě začal vyptávat. Nějak ve smršti slov ani nerozeznal na koho. Podíval se na sestru a tiše se zeptal, o koho jde.

Aha Jerzyho sestra, mělo ho to hned napadnout. Snažil se ji uklidnit a při tom ji popsat jeho stav. „Máš tam u sebe někde rodiče, rád bych si s nimi také promluvil.“

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Haló, jste tam ještě?“ ujišťoval se.

„Ano,“ ozvalo se váhavě. „Rodiče už spí. Potřebujete je nutně?“ zarazila se. Lezlo to z ní jak z chlupaté deky. „Nevědí, že volám. Maminka to zakázala.“

„Cože?“ zeptal se nechápavě. To že ho při téhle kalamitě nenavštívili, by ještě pochopil. Copak ale rodiče vůbec nezajímá, jak je na tom? To mu teda nějak nedávalo smysl.

„Pozdravujte ho, prosím. Na shledanou.“

Než stačil zareagovat, v telefonu se ozvalo tůtání - položila to. Na trhací bloček si rychle poznamenal jejich telefonní číslo.

Cestou noční ulicí Marcin přemýšlel, nad zítřejším dopolednem. Lena slíbila, že se na chvíli odtrhne od rodiny a věnuje svůj čas na rozhovor s Jerzym. A na něj zůstali jeho rodiče.

Má to zapotřebí vstávat v sedm ráno, když by mohl spát klidně až do oběda? Brblal si cestou do nemocnice pod vousy. Trochu se zastyděl, když si uvědomil, že Lena, kterou sem dnes vytáhl od rodiny, musela vstávat minimálně ještě o hodinu dřív. Chce to nasadit americký úsměv a ona dobrá nálada přijde sama.

Jeho kamarádka, přesná jak hodinky, v osm hodin prošla prosklenými dveřmi. Nad hrnkem kafe jí za chvíli vylíčil všechno, co věděl. Sice nechápavě kroutila hlavou, s čím si ve svém volnu dělá starosti, ale on se prostě nikdy nedokázal na konci pracovní doby sbalit a problémy ostatních nechat spolu s bílým pláštěm v nemocnici.

Teď společně stáli před dveřmi pokoje. Marcin zaťukal a nakoukl dovnitř. Mladík už nespal, takže společně vstoupili do pokoje.

„Ahoj, jak se daří?“ usmál se na něj hned Marcin. Mladík pouze pokýval hlavou. „Někoho jsem ti přivedl.“ Ukázal na ženu za sebou. „Tohle je Lena Tussarová, moje kamarádka a skvělá doktorka. Zkus si s ní promluvit, mohlo by ti to pomoct.“

Jerzy se překvapeně posadil. „Já si nepotřebuju s nikým povídat!“ vyhrkl ze sebe rychle. Marcin se však nenechal odbýt, přišel k němu a natáhl ruku. Mladík neucukl a nechal se pohladit po vlasech. Marcin se sklonil k jeho uchu a pošeptal mu, tak aby to slyšel jen on: „Promluv si s ní, prosím. Neboj se, všechno co jí řekneš, zůstane jen mezi vámi - je to lékařské tajemství. Když nebudeš chtít, neřekne to ani mě, ani nikomu jinému. Uleví se ti uvidíš. Zkusíš to, prosím?“

„Tak dobře,“ rezignoval chlapec překvapivě rychle.

Ani jeden z nich si neuvědomoval, jak musejí vypadat, doktor něžně hladící kluka, skloněný těsně k němu a něco mu špitající. Už jenom zbývalo, aby se začali líbat. V hlavě se jí rozsvítilo, tak tady bude možná ten zakopaný pes.

„Tak já vás tady v klidu nechám,“ říkal Marcin cestou ke dveřím. Na něj teď čekal telefonát k Jerzymu domů.

Přálo mu štěstí, ve společné kanceláři nikdo nebyl, takže tu bude mít klid. Sedl si za stůl a vyťukal telefonní číslo. Vyzvánění trvalo snad celou věčnost, než se konečně ozval příjemný ženský hlas. Přišel mu přeslazený jak karamelový bonbón. Domluvil se s ní, kdy si večer chlapce vyzvednou. Tak tohle bylo vážně rychlé. Vůbec ji nezajímalo, jak se má její syn, prostě si ho večer odvezou a tím její zájem nejspíš končí.

Vyšel zpátky do patra. Nemusel čekat dlouho, za pár minut potom, co se tu posadil do křesla, vyšla Lena ze dveří. Rozhlédla se po chodbě a zamířila přímo k němu. Posadila se na protější sedačku.

„Myslím, že by sis s ním měl jít promluvit spíš ty. Věří ti a také s tímhle mu můžeš poradit z vlastní zkušenosti. Od tebe to určitě vyzní líp, než od cizí ženy.“

„Zkušenosti? Jako s čím? Vždyť jsem s ním mluvil včera a vůbec jsem mu nepomohl. Vždycky jsem něco plácnul a ještě to zhoršil. Nikdy jsem nepanikařil z toho, že zůstanu sám.“

„No jo, když ty budeš mít nemocnici pořád,“ ušklíbla se. „Žádný jiný osobní život nemáš. Ale věř mi, prostě za ním jdi a vyslechni ho.“

„Ještě nějaká rada od psycholožky?“

„Hlavně buď upřímný, to stačí.“ Usmála se na něj povzbudivě. „Raději už půjdu, ty moji ďáblíci na mě už určitě čekají a jejich táta už si nejspíš vytrhal všechny vlasy.“

Rychle se rozloučili a Marcin si šel popovídat s Jerzym. Mrzelo ho, že sem Lenu zbytečně vytáhl, ale vážně si myslel, že to pomůže. I když kdo ví, třeba stačilo i těch pár minut.

Mladík seděl na posteli opřený o polštář a díval se opět z okna.

„Ahoj, tak už jsem zase tady. Jak se ti líbila Lena?“

„Jo, moc hodná paní.“ odmlčel se Jerzy a otočil se k němu. „Spěcháte někam, nebo se vás můžu zeptat na pár věcí?“

„Jasně, ptej se. Jsem tu jenom pro tebe.“ Zvědavostí se už nemohl dočkat, co z něj vypadne.

„Věříte v Boha?“

„Samozřejmě.“

„Věříte v Bibli?“

„Jo. Ale na přesné citování mě neužije.“

„Řídíte se podle ní?“

„Snažím se.“ Kam tenhle výslech směřuje?

„A co si myslíte o mimomanželském sexu?“ Mladíkovi při téhle otázce mírně zčervenaly tváře. Neuhnul však a čekal na odpověď.

„No, žádné kázání ode mě nečekej. Je mi sedmadvacet, jsem bez manželky a panic nejsem už několik let. Tak si o tom udělej obrázek sám.“

„A není náhodou něco takového zakázané?“ zeptal se Jerzy, protože tahle odpověď mu nestačila.

„Samozřejmě nepodporuju sex na jednu noc. Ale pokud se dva lidé milují a chtějí spolu být, v čem by měl být problém?“ To se vyspal s nějakou roztomilou spolužačkou a teď z toho má výčitky, nebo co?

„Tohle slyšet moje matka, tak by vás nejspíš klepla přes hlavu rodinou Biblí.“ smutně se ušklíbl Jerzy. „A váš názor na ... hmm, na ...“ zčervenal až po kořínky vlasů a hlas se mu roztřásl. Marcinovi takhle připadal přímo neodolatelný. Jak zralá jahoda.

„na dva milující se ... muže!“ Tak na tuhle otázku nebyl připravený, doslova mu vyrazila dech. Podíval se na chlapce a střetl se s jeho pohledem. Konečně to ze sebe dostal a teď očekával odpověď.

„Vlastně je to podle mě velice jednoduché – Bůh nás miluje všechny bez rozdílu. Takže pokud někdo najde na zemi člověka, kterého miluje, je podle mě jedno, jestli je to muž nebo žena.“ Snažil se řídit Leninou radou – hlavně upřímnost.

„Ale v Bibli...“ namítl mladík překvapeně.

„Bibli nenapsal Bůh, ale lidé. Snad si nemyslíš, že stál nad každým z nich a diktoval jim ji slovo od slova. Určitě měl na starosti důležitější věci.“

„Takže kdybych teď řekl, že se mi líbí muži, nezačal byste na mě křičet a nenávidět mě?“ po tváři mu začaly pomalu téct slzy. Nejdřív se je snažil setřít zdravou rukou, ale později to vzdal.

Marcin se zvedl ze židle, posadil se vedle něj na postel a vzal ho do náruče, stejně jako včera. „Možná by ti pomohlo, kdyby jsem ti řekl, že jsi skvělý kluk. A neříkám to jenom proto, že i mě se líbí kluci. Mimochodem - ty se mi líbíš až moc.“

„Vážně?“ zvedl Jerzy nevěřícně hlavu z pláště, který vsakoval spolu se slzami celou jeho bolest. „Vy ... vy jste stejný jako já?“

Muž mírně kývl hlavou.

„A co na to vaši rodiče?“ Nadšení a zvědavost na chvíli převážily všechno ostatní.

Marcin se rozhovořil o svých skvělých rodičích, kteří to vzali celkem sportovně. Možná to také bylo tím, že měl ještě starší sestru, takže vnoučátka si mohli užívat od ní. Proto na něj nikdo netlačil, aby to zkusil i s nějakou holkou.

Nedošlo mu jakou reakci touhle idylkou vyvolá u Jerzee – slzy se znovu spustily a ramena mu roztřásly neslyšné vzlyky. Možná by přeci jen bylo lepší mlčet, než to bude ještě horší. Jednu ruku odvinul z hubeného těla a začal ho hladit po zádech.

„Máma, když to zjistila, ... mě zmlátila tak, že jsem ještě dva dny ... nemohl normálně chodit,“ vyrážel ze sebe mezi vzlyky svůj příběh. „Máma mého kamaráda nás totiž přistihla, jak se u něj v pokoji líbáme. Hned jí zatelefonovala, ať si pro mě co nejrychleji přijede a všechno ji ještě zahorka vyslepičila. Pak mě popadla a vyhodila ze dveří. Takového úchyla prý v domě nestrpí. Od té doby jsem ho už nikdy neviděl, nepřišel už ani do školy. Prý ho poslali do léčebny, aby se z toho dostal. Ale copak se z toho jde vyléčit? Matka mě potom držela pořád doma, mohl jsem jedině do školy a pak hned domů. Jako bych přes noc dostal lepru! Nikdo se se mnou nebavil, jediný kdo mi zbyl je Anka. A za pár let už nebudu mít ani ji,“ skončil svoji zpověď a dál tiše plakal.

„Nenapadlo tě někdy odejít? Změnit okruh známých - určitě by jsi našel lepší místo k životu.“

„Odejít?“ ještě těsněji se přitiskl k jeho tělu, jako by se bál, že ho od sebe okamžitě odtrhne. „Kam bych šel? Nikoho jiného nemám.“

„Kdyby jsi chtěl, mohl bych s vašimi promluvit. Třeba by pochopili, že se toho nemusí bát. Vždyť to přeci není nakažlivé,“ usmál se svému vtipu.

„Vždyť je to hřích! Myslíš si, že když jim řekneš něco jiného, tak je najednou něco osvítí a oni změní názor?“

„Hmm. To asi ne. Ale zkusit by se to mohlo. Hlavně aby sis pamatoval ty, že řídit se heslem - miluj bližního svého, není nic špatného.“ Otočil si jeho hlavu tak, aby mu viděl do obličeje. „Klidně bys mohl jít bydlet ke mě, kdybys chtěl. Samozřejmě ve vší počestnosti,“ dodal, když spatřil jeho šokovaný výraz. Alespoň dokud by ses toho nepřestal bát. „Mám sice jenom pokoj a kuchyň, ale určitě bychom se tam vešli. Nebo kdybys nechtěl ke mě, mohl bych ti pomoct najít něco jiného. Ono by se už něco vymyslelo.“

Mladík nic neodpověděl a znovu si položil tvář na svůj živý polštář. Ještě chvíli takhle odpočívali, pak se Marcin zavrtěl. „Už budu muset jít. Čeká mě ještě několik věcí k zařízení, a mám na to už jen několik hodin volna. Ale odpoledne mám službu, takže budu u tvého odchodu. Zatím si můžeš rozmyslet moji nabídku.“ Vysoukal se zpod něj.

Doma Marcin konečně dobalil dárky pro rodinu a připravil si všechno na zítřejší odjezd, v nemocnici bude až do rána, takže zítra už jen sebere tašku a pojede. Vlastně to na druhý konec města ani není žádná dálka, přesto by se mu nechtělo se kvůli každé pitomosti vracet zpátky. Hodil do tašky ještě kartáček na zuby a zatáhl zip na horní straně.

Teď se teple oblékl a vydal se do města. Nesnášel obchody plné lidí, kteří se snažily na poslední chvíli sehnat ještě nějaké vánoční dárky. Musel ale splnit dva důležité úkoly, bez nichž se nemůže vrátit.

Do nemocnice se dostal trošku později, než očekával, takže mu na dlouhé vybavování nezbývalo příliš času. Zaskočil do pokoje 256, během chvilky předal překvapenému Jerzymu papírovou tašku. „To je pro tebe,“ potvrdil mu Marcin.

Mladík vykuleně zíral dovnitř. Nejdříve vytáhl plochý balíček zabalený ve fialovém papíru převázaném zlatou stuhou. Položil ho na přikrývku a znovu zalovil v tašce, tentokrát vytáhl malou dřevěnou šperkovnici pomalovanou zářivými ptáčky. „Nekoukej tak vykuleně,“ napomenul ho, „potřebuješ přece taky něco pro Anku. A po čem může srdce dívky toužit víc než po šperkovnici.“

„To si od vás nemůžu vzít, vždyť já pro vás nic nemám.“

„Tak víš co, usměj se od ucha k uchu, poděkuj a jsme vyrovnaní.“

„Ale to přeci ...“ snažil se znovu odporovat Jerzy. Po tom, co zahlédl svraštělé čelo, raději odpor vzdal. Nasadil úsměv a jako nejvzornější studentík poděkoval a ještě se pokusil o malou úklonu. I přes námitky a šaškování ho zahřálo u srdce, že si dal Marcin tu práci a něco mu daroval. Dokonce myslel i na sestřičku. Usmál se a pohladil sametovou stužku.

„Děkuju moc,“ dostal ze sebe ještě jednou, tentokrát naprosto vážně.

„Už budu muset běžet, ale ještě to rozbal.“

Mladík opatrně zatáhl za zlatou mašli a tak, aby se ani kousek papíru nepotrhal vybalil knížku. Otočil ji k sobě přední stranou, ze které se na něj dívala kreslená tučňáčí rodinka. „Dětská knížka?“ otázal se nechápavě. Automaticky přečetl její název – Tango, jest nas troje.

„Přečti si ji, mohla by se ti líbit,“ pocuchal mu rukou vlasy, jako mladšímu bráškovi. „Před večeří se za tebou ještě stavím.“

Mladík otevřel na první stranu, přelétl několik pohledů na New York a Central park. Zvědavě prolistoval zbývající stránky. Nechápal však Marcinův výběr, co chtěl říct knihou o tučňácích? Třeba ho chtěl jenom potěšit něčím roztomilým.

Vrátil se k začátku příběhu a dal se do čtení, okouzleně prohlížel barevné obrázky. Už dlouho si neudělal čas, aby se jen tak kochal pěknou kresbou.

Když si konečně uvědomil, v čem je výjimečnost knihy, šokovaně zíral na stránku. Je tohle vážně knížka pro malé děti? To rodičům nevadí, číst jim o takových věcech? Nikdo koho znal si o lásce mezi muži nemyslel nic pěkného a teď se malým dětem předkládá nepokrytě na stránkách knihy? Nedočkavě četl dál. Po tom, co zaklapl knihu, se mu hlavou rozeběhly stovky myšlenek. Nejradši by hodil všechny námitky za hlavu, přijal Marcinovu nabídku a zkusil žít podle sebe. Ale vážně by to bylo v pořádku?

(Stručně pro ty, co neví o jaké knize je řeč: v ang. originále And Tango Makes Three od Parnella a Richardsona.

Jde o literárně zpracovaný skutečný příběh dvou tučňáčích samečků – Roye a Sila, kteří si v New Yorské zoo každoročně stavěli spolu s ostatními páry hnízdo. Z pochopitelných důvodů ani jeden z nich žádné vajíčko nesnesl, seděli pouze na kameni, který ho svým tvarem připomínal. Po šesti letech snažení jim do něj jejich ošetřovatelé vložili vejce od mladého páru, který nebyl schopen se postarat o svá dvě. Tak se jim vylíhla tučňáčice jménem Tango a vznikla další šťastná rodinka.

V Polsku kniha vyšla v září 2009.)

Marcin splnil slovo a před půl šestou už byl tady. Přišlo mu, že konečně vidí Jerzyho se šťastným úsměvem na tváři. Prolistovali spolu ještě jednou celou knížku, až Marcin ukázal na vnitřek zadních desek. „Tady jsem ti napsal svoji adresu a číslo na mobil. Takže kdyby jsi v budoucnu něco potřeboval, nestyď se a zavolej, nebo se rovnou stav. I když to je s mojí prací trochu sázka do loterie. Příští dva měsíce se ale ještě mnohokrát uvidíme, takže se vlastně ani nemusíme bůhvíjak loučit.“ Ještě ho rychle objal, když zaslechl na chodbě vozík s jídlem. „Tak dobrou chuť.“

Před sedmou hodinou dorazili rodiče. Díky předchozímu rozloučení si teď Jerzy s Marcinem pouze podali ruce. „Sbohem doktore,“ usmál se na něj naposledy mladík, než prošel dveřmi ven.

- ﻼ - ﻼ - ﻼ -

Studený vzduch mu cestou k autu z tváře odvál poslední zbytky úsměvu. Kráčel dál za rodiči a plně si uvědomoval, že přijeli pouze z povinnosti – téměř je nezajímal. Bolelo to o to víc, že si stále pamatoval, jak se k němu dříve chovali. Táta ho učil spoustu věcí, máma mu jako jednomu z nejmladších podstrojovala, aby z něj vyrostl pořádný kluk, a teď by si nejspíš ani nevšimli, kdyby se otočil a zamířil na druhou stranu.

Domů se mu vlastně vůbec nechtělo, co ho tam čeká tak báječného? Přes stěnu tašky nahmatal okraje svého vánočního dárku a něžně ho pohladil. Alespoň tahle nehoda byla k něčemu dobrá – poznal druhého nejmilejšího člověka na světě. No možná se s Ankou dokonce dělí o první místo.

Cesta probíhala doprovázená tichem. Jen co zastavili před domem, vyskočil z auta a vydal se k domu, aniž by se otočil. Vyběhl po schodech a zamířil rovnou do svého pokoje. Zespodu slyšel hlasy a smích. Aby tomu co nejrychleji unikl, přidal ještě víc do kroku. Stisk kliku a než stačil dveře pořádně otevřít, všiml si rozvalené dívky na posteli. Jakmile si ho všimla, odhodila knížku a skočila mu radostně kolem krku. „Tak už ses konečně vrátil.“

Tiše vydechl bolestí, jak mu neopatrností zmáčkla ruku. Nejspíš si to ihned uvědomila, protože ho pustila a za zdravou ruku stáhla na postel. „Tak spusť, co s tebou dělali, jak se cítíš.“

Tak tohle mu bude jednou určitě chybět – ukecaná holka, která ale ví, kdy zavřít pusu a poslouchat. Celý zbytek večera si povídali a dole nikomu nejspíš ani nechyběli.

U Štědrovečerní večeře zasedli všichni k velkému dřevěnému stolu. Na stole stálo mnoho mís se vším možným, matka se nejspíš chtěla trochu vytáhnout před návštěvou – rodinou svého nejstaršího syna. Kolem něj se jich sešlo devět, takže se museli trošku uskromnit v místě. Jerzy vyfasoval místo naproti dětem, takže i když se sním téměř nikdo nebavil, mohl se zabavit alespoň jejich pozorováním. To starší z nich zrovna bouchalo do brambor a vyrábělo si tak vlastnoručně kaši. Jeho maminka však měla dost starostí s miminkem na klíně.

S plnými žaludky se přesunuli k vánočnímu stromečku. Všichni se posadili pod něj - buď na židli, nebo na měkký koberec - a Anka začala rozdávat barevné balíčky. Jerzy se stáhl do tmavého kouta a pozoroval veselé obličeje lidí kolem. Nebýt události před třemi lety, mohl se teď smát s nimi, ale místo toho si připadal jak nějaký žebravý toulavý pes, čekající jestli se nad ním někdo slituje a hodí mu ohlodanou kost.

Ostatní kolem něj již měli klín plný různých věcí, vedle něj však ležel pouze obnošený svetr a krabice s čokoládou. Tu mu nejspíš darovala bratrova žena, která si k němu ale nikdy nedovolila být otevřeně milá. Přeci jenom tu byla vždycky jen na návštěvě, takže se nejspíš bála znepřátelit si paní domu, nebo svého manžela.

Hromada pod stromkem se postupně zmenšovala až zůstal jenom jeden jediný dárek. Anka teď s úsměvem zamířila přímo k němu, podala mu ho a posadila se vedle něj na zem. „Doufám, že se ti bude líbit.“ Upírala na něj svoje velké zelené oči, aby jí neunikla jeho reakce. Usmál se, radost by mu přeci udělalo cokoliv. Vytáhl bílou košili s tenkým zeleným proužkem. Roztáhl ji a přiložil k sobě, přitom z něj vypadl i náramek ze zelených vláken a dřevěných korálků. Oboje položil vedle sebe a pro změnu pozoroval u rozbalování ji.

Před jedenáctou vyšli před dům - všichni pořádně zachumlaní. K jedné z jejich vánočních tradic totiž patřilo i pěší putování k dva kilometry vzdálenému kostelu. Když byl malý, připadal si jako by putoval k doopravdickému Betlému, poklonit se Ježíšku. Vůbec mu nevadilo, že v Izraeli by sníh vydržel nanejvýš pár vteřin. Teď by ale nejradši zůstal doma, jenže to by si matka raději vytrhala všechny vlasy, než ho podporovala v neznabožství. Stačilo to čím je, nemusí to ještě všem připomínat svou nepřítomností v kostele.

Ráno se vzbudil neobvykle pozdě, ostatní už museli být nejspíš na nohou, ale jemu se  ještě nechtělo. Dal si ruce za hlavu a už se těšil, na dnešní cestu do nemocnice. Marcin jim přeci před propuštěním kladl na srdce, že je nutné dojíždět každý druhý den na převaz. Sice tam dnes nebude, ale alespoň se nějak naruší tahle nuda. Měl by vlastně rychle vyskočit na nohy a nakrmit slepice, nechtěl dávat ostatním zbytečné záminky ke kritice.

Po obědě se konečně ukázalo, jak byla jeho snaha chovat se vzorně zbytečná. Matka otce neustále zaměstnávala, takže neměl ani chvilku čas někam ho vozit a nikoho jiného se mu prosit nechtělo.

Večer už to nevydržel, roztrpčení v něm dostoupilo vrcholu. Hned po tom, co dojedli, se otočil k matce. „Nezapomněla jsi nějak rychle na svůj slib, že dohlédneš, aby mě otec vozil pravidelně do nemocnice?“

Překvapeně se k němu otočila. „Jak se opovažuješ mě napomínat! Děláš jako by to byla moje chyba, že celý den na to nebyl čas.“

„A kdo jiný by za to asi mohl. Kdo jiný vymýšlel neustále nějaké zbytečné úkoly? Jen ti připomínám tvůj slib, aby ses nepopustila jednoho z hříchů – lži.“

To už nevydržela a nasupeně vstala od stolu. Udělala pár kroků a stoupla si před něj. Také už stál, takže se mu musela dívat do obličeje vzhůru, což jí rozčilovalo ještě víc. „Jak se opovažuješ! Ty, ... ty, ...“ křičela na něj nepříčetně.

Přesně tomuhle jejímu vzplanutí se vždy snažil pečlivě vyhnout, ale teď mu to bylo jedno. Křivě se usmál a rozhlédl  se po místnosti. Děti zmizely spolu se svojí matkou a ostatní, až na bratry, na ně zaraženě zírali. Bratři stáli na svých místech a vypadali, že po něm nejspíš každou chvíli skočí. Přeci nemůže urážet ženu, která podle jejich mínění je učiněná světice.

„Ty prase,“ konečně přišla na ta správná slova. „Zvrhlíku!“ Nadechla se. „Ty tady nemáš co kázat o hříších. Beze mě by se tvoje černá duše už dávno smažila v pekle! Ty nevděčníku jeden nevděčná.“ Napřáhla ruku a vrazila mu pořádnou facku.

Téměř ani nevnímal pálení na tváři, díval se na ni a čekal až odkryje svoje trumfy.

„Po tom co jsme se dozvěděli o tom tvém zvrhlém kamarádství, jsme se na tebe nevykašlali. Neposlali tě nikam do ústavu, ani tě nevyhodili. Styděla jsem se za tebe celou dobu! Všichni si o nás šuškali. Myslíš, že jsem mockrát nepřemýšlela, proč jsem musela porodit zrovna takovou zrůdu.“ Začala mu pěstmi tlouct do hrudi.

„Takže se konečně ukázalo, čí je to vina. Můžeš za to ty! Ty jsi mě porodila.“ Pravou rukou se snažil zachytit její zápěstí, aby alespoň částečně ztlumil její rány. „To vy jste museli něco udělat, aby vás Bůh potrestal takovým příšerným dítětem.“ Vysmíval se jí do obličeje. Konečně mohl stejně jako ona dát průchod hořkosti, co se v něm poslední dobou neustále zvětšovala. Měl pocit, že konečně po dlouhé době může volně vyjádřit svůj názor. Chtěl na ni vykřičet všechny svoje myšlenky, které ho neustále trápily.

„Vypadni! Seber si svých pár švestek a táhni! Táhni z tohohle domu. Bez naší pomoci stejně do týdne zdechneš.“

„Taky že půjdu. A víš co, vyspím se s prvním chlapem kterého potkám, abys mohla být spokojená, ty jedna pokrytecká krá-vo.“ poslední slabika mu z plic unikla spolu s ostatním vzduchem, který z něj vyrazila pořádná rána do břicha. To se na něj vrhl jeden z jeho bratrů. Ani ten druhý však na nic nečekal a za košili ho vytáhl do vzduchu a dal mu pěstí do zubů. V ústech ucítil železitou chuť krve. Neměl však možnost přemýšlet odkud vytéká, protože brzy ucítil další ránu do břicha. Z bolestného omámení ho na okamžik probral vyděšený křik, který mu pronikl k uším. To se Anka sama vrhla na jeho obranu. Než k nim ale stihla cokoliv udělat, chytil ji kolem pasu otec a táhl ji pryč z místnosti. Slyšel její úpěnlivé prosby, než se za nimi zavřely dveře. Ještě pár dalších ran a bezvládně se sesul k zemi. Od bolesti ho osvobodily až mdloby.

Když se konečně probral, všude okolo byla tma. Zkusil se pohnout, ale celé jeho tělo proti tomu protestovalo. „Jerzy, díky Bohu. Neboj, všechno bude dobré, jsem tu s tebou.“ Uslyšel konejšivý šepot. Otočil hlavou za zvukem. Rozeznal nepatrné obrysy klečící postavy vedle sebe. Usmál se a natáhl ruku.

„Děkuju.“ Pohlazením její tváře se snažil vyjádřit všechnu svou vděčnost.

„Myslíš, že by jsi mohl vstát, nemůžeš tu zůstat na zemi. Stačí, že jsem tě tu musela nechat, než šli ostatní spát.“ Pomohla mu do stoje. Nebylo to zase tak hrozné, uvědomil si s úlevou. Všechno ho bolelo, mírně se mu motala hlava, ale nejspíš nemá nic zlomeného a z toho ostatního se určitě dostane.

Anka ho opatrně vedla ke schodům. „Nemůžu se tam vrátit,“ zaprotestoval okamžitě, když si uvědomil, kam ho vede.

„A co myslíš, že s tebou mám dělat uprostřed noci?“

„Nezůstanu tu, musím pryč.“ stál si tvrdohlavě na svém.

„Alespoň do rána to musíš vydržet,“ přesvědčovala ho tiše, aby nikoho v domě neprobudila.

„Tak dobře, ale jenom do rána.“ ustoupil nakonec.

Položil se na postel a byl rád, že jejich dům nemá ještě další dvě patra. „Anko, vzbudíš mě v pět, prosím?“

„Ty to myslíš s tím odchodem vážně?“

„Hmm. Slib mi, že mě vzbudíš!“

„Slibuji, i když se mi to moc nelíbí.“

„Neboj se o mě,“ zamumlal ještě než se propadl do říše snů.

Ráno se neochotně probouzel, jen co si však uvědomil, proč ho Anka budí, otevřel rychle oči. Neměl příliš času nazbyt. Rozsvítil lampičku a i když ho prudké pohyby stále bolely, dal se do balení věcí.

„Kam chceš vlastně jít, vždyť nemáš žádné kamarády. Přeci nemůžeš zůstat na ulici!“ domlouvala mu.

„Doktor Kamas mi nabídl, že u něj můžu nějakou dobu zůstat, tak to zkusím u něj.“

„Tak dobře, ale slib mi, že mi dáš o sobě nějak vědět. Jinak si snad strachy ukoušu prsty.“

„Neboj, budu v pořádku. Hlavně se opatruj ty.“

Dívka na něj jen smutně koukala, ale když viděla, že s ním nehne, vydala se do kuchyně udělat snídani. Nemůže přeci odejít s prázdným žaludkem.

Za půl hodiny už spolu sešli na dvůr. Jerzy ji naposledy objal a zamířil pryč.

Teď stál před obytným domem a tisknul zvonek se jménem Marcin Kamas.

„Marcin,“ zašeptal tiše a usmál se. Vzpomněl si na jeho něžné dotyky a úsměv. Jak rád by tohle jméno opakoval stále dokola až do konce života.