SONP

Nebe

Ztěžka zvednu hlavu, když uslyším kroky, které míří k mé cele. Čekám, nemusí to být zrovna ke mně, ale když kroky minou poslední celu, o které vím, že je obsazená, ztěžka se zvednu o stěnu táhnouc za sebou svá, kdysi bílá a majestátní křídla, dnes zlomená a krvavá. K zemi mě táhnou nejen křídla, ale i řetězy, kterými je spoutané mé tělo.

Takhle mě potrestali za nejhorší hřích na nebi… za lásku.

Těžké dubové dveře se otevřou a dovnitř vstoupí jeden z Archandělů - Michael, trochu ustoupí a za ním vejde Gabriel, druhý z Archandělů.

„Gwardene, jak dlouho budeš tvrdohlavě stát na tom svém pomatení? Jak dlouho chceš hájit svou pošetilost? On nemá tolik trpělivosti, jak si myslíš! Když se ho zřekneš, dá ti mírnější trest a jednou opět budeš moct mezi nás,“ snaží se mě přesvědčit Michael.

„Není to ironie? Trestáte mě za něco, co je naším posláním,“ promluvím tiše a nemůžu zabránit poněkud trpkému podtónu v mém hlase.

„Naším úkolem je bránit nevinné a povzbuzovat je naší láskou, ne se zamilovat do démona!“ namítne Gabriel.

„On nemůže za to, co je, stejně jako za svůj původ nemohu já,“ namítnu, podle mě, rozumně.

„Posloucháš se, co říkáš? Jak tohle vůbec můžeš vyslovit! On a jemu podobní vedou lidi na scestí, proto je dole víc vražd, strachu a utrpení!“ rozkřikne se Michael.

„A nebude to tím, že se na to scestí chtěli dostat sami, jen neměli odvahu?“ zeptám se mírně ironicky. Oba Archandělé zalapají po dechu a zůstanou na mě zírat. Ještě nikdy neslyšeli tak nebezpečnou myšlenku, která se téměř dotýká pravdy, kterou nechtějí slyšet. Nechtějí slyšet pravdu, že vedeme boj s větrnými mlýny. Lidé už na nás dávno přestali věřit, stejně jako na démony, upíry, vlkodlaky, jednorožce a další bytosti. Ano je mi z toho smutno, jako každému, ale proč zakázali andělům se lidem zjevovat? Proč zakázali milovat? Neříkali, že láska je základem dobra?

Proč jsou proti mé lásce? Ne, na to se nesmím ptát.

„Gwardene, jak jsi něco takového mohl vypustit z úst?“ ozve se šokovaně Michael.

„Jak? Jednoduše už nevěřím ani v dobro ani ve zlo, protože jak v pekle, tak v nebi jsou jak zlí tak dobří. Už dávno nevěřím v dobro andělů, ačkoliv já sám jsem jedním z nich,“ pousměji se trpce.

„Odvolej to Gwardene, prosím,“ pohlédne na mě Gabriel naléhavě. Zavrtím hlavou, tohle je něco, co nedokážu odvolat už z přesvědčení.

„Nezvětšuj si svůj hřích Gwardene,“ požádá mě i Michael.

„Jaký hřích Michaeli? Je snad pravda hříchem? Je hříchem milovat? Pak ano, pak jsem hříšník a prohlásím to se vztyčenou hlavou,“ ušklíbnu se.

„Je mi tě líto Gwardene,“ zašeptá Miachel a i s Gabrielem odejde.

„Líto? Jemu je mě líto? Všechno, co existuje má dvě strany mince a ne každý démon je krutý stejně jako ne každý anděl je laskavý, Michaeli!“ zakřičím za Michaelem, že je to snad slyšet i v hlavním sále. Je mi to jedno. Jen, co odezní poslední kroky a zabouchnou dveře, znovu se zhroutím na zem, abych ulevil svým svalům. Znovu si vzpomenu na rozkoš, kterou jsem pocítil v jeho náručí, na jeho horoucí polibky a žhavé doteky. Vzpomínky, ty mě teď drží při životě, vzpomínky na poslední milování…

…vytratím se ze shromáždění a slétnu na zem. Běžím, co mi síly stačí na setkání s ním, co na tom, že je to démon, ale je nádherný. Miluji ho celým svým srdcem a on mě taky. Podobně jako já jsem se vzepřel zákonům nebes, on se vzepřel zákonům pekel.

 Když jsme se poprvé setkali, nevěděli jsme o tom, oba jsme byli maskováni jako smrtelníci, já měl za úkol zachránit lidi od pekla a on od nebe. Stačil jeden jediný letmý pohled do očí, aby se mi zatočila hlava, a sním i celý svět. Vážně jsem chtěl odolat, ale dalo se odolat půlnočním očím a malinovým rtům? Snažil jsem se nedat najevo, že se mi líbí, ale nakonec přišel on, místo toho, abych ho odbyl, jsem řekl ano. Netušil jsem, že Leander se před svými skrýval, nechtěl být démon, jen obyčejný člověk, stejně jako já.

První polibek byl jako sen… A  noc? Ta nešla ani vypovědět… Nakonec jsme si dali schůzku na pláži, byla naše čtvrtá a poslední.

To milování bylo neuvěřitelné, jeho ruce laskaly každý kousek mého těla, že jsem byl v extázi. Zrovna jsme si leželi, po milování, v náručí a povídali si, když na nás vtrhli stráže jak démonské, tak andělské a já skončil v cele s polámanými křídly, které mi ve zlosti polámal vyslýchající.

Lituji jen jednoho, že jsem mu nedal poslední polibek na rozloučenou, i když nám k tomu šanci nedali. Lituji jedině toho…

„Gwardene, proč přiléváš olej do ohně? Stačí všechno odkývnout a budeš volný,“ promluví ke mně hlas Aliena. Zmateně zvednu hlavu a podívám se na pootevřené dveře. Nechápu, že jsem je neslyšel, nejspíš jsem byl zamyšlenější, než jsem si myslel.

„Nepřilévám, to jen oni nechtějí slyšet pravdu,“ zamumlám napůl v bezvědomí.

„Víš, že když se ho nevzdáš, skončíš jako smrtelník? Bez křídel, sám, nikdo z nás ti už nedokáže pomoct,“ snaží se mi Ailen domluvit.

„Sám už jsem, všichni poslouchají jen to, co chtějí slyšet. I kdybych nakrásně všechno popřel a kýval jako osel, budu tím, co poskvrnil nebe, bezectný. Ani ten sebeposlednější anděl si o mě neotře ani pírko. Nenech si to vymluvit, zde existuje stejná závist a nevraživost jako všude, protože kdyby tomu tak nebylo, postavili by se za mě. Ono hřešit není jen lidské, ale i andělské a láska není hřích v žádné podobě,“ odpovím z posledních sil Ailenovi než upadnu do bezvědomí.

„Bůh ví, že máš pravdu Gwardene, máš pravdu, kterou nechce nikdo slyšet, protože pak by si museli připustit, že nejsme lepší než lidé, navzdory andělským křídlům. A pro pravdu zemřel nejeden člověk. Ať se nad tebou smiluje samotné nebe, bratříčku,“ zaslechnu šepot v bezvědomí a pak už je jen milosrdná tma.

O pár dní později

„Gwardene, odvoláš vše, co jsi řekl a půjdeš do očištění, nebo budeš stát za svým svědomím?“ zeptá se nejvyšší anděl a sleduje mě lítostivým pohledem. Obojí je pro nás peklo, očištění znamená ztrátu vzpomínek a doslovné vymytí mozku, stát si za svým znamená očistu lidskou tedy stanu se člověkem bez minulosti, nic nezapomenu, abych navždy litoval, co jsem udělal, ale dá se litovat lásky? Pousměji se, už jsem se rozhodl dávno, co udělám. Nikomu jsem se nesvěřil, ani Ailenovi, který za mnou chodil co chvíli a spílal mi do tvrdohlavců, měl pravdu jsem tvrdohlavý a za svou lásku bych klidně položil život. I on je členem poroty.

„Mé svědomí je čisté a za svou pravdou si budu stát, ať se stane cokoliv,“ prohlásím hlasitě. V následném šumu téměř zanikne Ailenův hlasitý sten, ale ne vyčítavý pohled. Nevšímám si ho a s klidným výrazem se dívám na nejtiššího anděla, který se na mě dívá s lítostí.

„Gwardene, víš, co to znamená?“ zeptá se mě klidně.

„Vím, neodvolám to, protože, kdybych to odvolal, celý můj život by byla jedna velká lež,“ odpovím mu, stále klidně. Takhle přijdu o andělská křídla, ale nepřijdu o vzpomínky na něj, na naši čistou lásku.

„Pak je mi líto, nic víc pro tebe nemůžu udělat,“ podívá se na mě smutně.

„Nikdy jste pro mě nemohl nic udělat, protože věříte stejným lžím jako ostatní,“ odvětím a vytrhnu se strážným, kteří mě chytnou. Jdu před nimi klidně s hlavou vztyčenou a s hrdostí až do popravní komory, kde mě zaživa odseknou křídla. Nevykřiknu, protože to bych považoval za své selhání, pak odejdu z nebe, které nestálo o lásku.

Peklo

„Leandare, jak jsi to mohl dovolit? Jak sis mohl dovolit zamilovat do jednoho z těch hnusných nebeských stvoření?“ rozlehne se pekelným sálem řev, až se většina démonů skrčí. Satan má zase jednu z těch svých nálad a já jsem nejspíš hromosvod, povzdechnu si, a aniž by se mnou hnul jeho řev, podívám se na něj bez zájmu.

„Jednoduše. Nešlo mu odolat,“ odpovím značně znuděně, pořád je to o tom samém, co poslední týden. ‚Jak se asi má můj malý andílek, snad mu moc neubližují, jestli jo, tak srovnám se zemí nejen nebe, ale i peklo, nikdo mu ubližovat nebude.‘

„Jak odolat, copak je nějaké pokušení? To my máme vytvářet pokušení zhřešit, my jsme tu od toho,“ začne se vztekat Satan.

‚Copak Gwarden ten je pokušení sám o sobě, miláček,‘ přejede mi usměv po tváři, když si na to zlatíčko vzpomenu.

„Co se směješ? Svedl jsi ho, dobře to bylo moc dobře, ale kde je v pekelných pravidlech psáno, že se máme zamilovat, ty tupá hlavo?“ zavřeští Satan jen, co spatří můj úsměv.

‚On má tak co říkat, když po všech čertech nahání samotného Gabriela‘ ušklíbnu se pro sebe a juknu na Satana, který začíná nabírat barvu jako přehřátý kotel.

„Teď mi vyjmenuj, všechny zákony, které se vás démonů týkají,“ zaječí Satan.

„To nemůžu,“ odpovím klidně.

„Jak to, že ne?“ zeptá se na oko klidně.

„Jednoduše, neznám je, protože jsem je nečetl,“ obeznámím ho klidně, mě takový samozvaný pako rozházet nemůže, raději začnu přemýšlet, jak se má můj miláček. Když se delší dobu neozývá řev, podívám se na Satana, který stojí jak solný sloup a valí na mě oči.

„Ty jsi nečetl pekelnou knihu zákonů?“ zeptá se mě lehce vykolejeně. Mám milion chutí se zeptat, jestli má vyčištěné uši.

„Ne, jak to vůbec vypadá?“ zeptám se nadějně, že se dozvím něco nového. Sálem se občas ozve uchichtnutí nebo zaúpění, podle toho jestli se jedná o přítele, jestli v pekle něco podobného existuje, nebo o rivala, který má škodolibou radost.

„Za co mě nebe trestá! Víš ty vůbec, co znamená být démonem?“ zaječí.

„Naprosto mě to nezajímá,“ odpovím klidně.

„Jeho to nezajímá, jeho to nezajímá! Tak aby tě to zajímalo, strávíš na samotce pár měsíců s knihou zákonů, aby sis na to vzpomněl. Tohle peklo za celou svoji existenci nezažilo! Taková sprostota, ta hanba a tohle říká jeden z největších démonů světa! Odveďte ho, než z něj udělám cupaninu!“ rozkřikne se Satan. Ani nečekám na stráže a vydám se k samotkám sám, mám jich za celý den dost. Jen doufám, že na moje zlatíčko nejsou moc přísní, tedy jestli chtějí přežít! Dojdu do vězení, které lusknutím prstů přeměním na pohodlný pokoj a vyvalím se na postel. Jak by asi v ní vypadal ten můj andílek?

„Pane, ale to nemůžete,“ ozve se roztřeseně démon nízké kategorie, podívám se na něho jako na červa a zabouchnu mu dveře před nosem pouhým pohybem ruky. Skoro hned se ponořím do vzpomínek, od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil, mi nedal spát, jeho oči představující rozžhavené stříbro, mě pronásledovali snad všude, kam jsem se hnul.

Dodnes si nevím, proč mi na nabídku, aby se mnou chodil, kývnul. V první hodině jsem ani netušil, že je anděl, i když jsem to měl tušit, když jsem spatřil jeho dokonalost, kterou narušil jen zvláštní smutek v očích.

Ještě podivnější je, že jsem toužil ten smutek zaplašit a chránit ho před vším, co by ho mohlo bolet, tu noc se mi odevzdal celý. Byl tak nádherný, tak sladký, že jsem věděl, že se bez něj neobejdu.

Z ničeho nic mě něco třískne po hlavě, se zavrčením vyskočím a podívám se na vetřelce, stojí tam Asmon.

„Co chceš, Asi?“ zeptám se zamračeně a znovu se svalím do peřin.

„Nemáš tu přemýšlet o svém hříchu?“ zeptá se mě pobaveně.

„A co myslíš, že dělám?“ zeptám se ho jedovatě.

„No podle tvého blaženého pohledu, přemýšlíš o tom andělovi, ne o hříchu,“ zapřemýšlí. Mám pocit, že se baví čím dál tím víc.

„Můj andílek je hřích sám o sobě,“ odpovím se zasněným pohledem.

„Říkáš, že by stál za hřích?“ zeptá se tak, že se na něho podívám, v očích se mu objeví smyslný pohled. Vyletím a jednu mu natáhnu.

„Zkus se na něho jen podívat očkem, nebo nedej boha na něho sáhnout a udělám z tebe tupým nožem párátka do zubů,“ varuji ho tak vážně, že jen zhrozeně polkne.

„Tak?“ zeptám se výhružně. Rychle zakývá hlavou a vrazí mi do ruky knihu vázanou v kůži.

„Co je tohle?“ obrátím ji v ruce.

„To ti posílá Satan, prý jde o knihu démonských hříchů, máš si ji přečíst,“ dostane ze sebe zadušeně, až teď si všimnu, že ho mimoděk držím za krk a škrtím ho. Lhostejně ho pustím a začnu si ji se zájmem prohlížet. Po dvou třech listech ji zaklapnu a odhodím někam do rohu.

„Tohle bys neměl dělat,“ napomene mě Asmon.

„Hm a kdo mi to zakáže?“ zeptám se ho, jsem postavením, o stupínek víš, než je on, tak nemá co blbě kydat.

„Leandere, mít něco s andělem je zakázané samotným Satanem a tudíž…“ začne mi kázat Asmon, když mu skočím do řeči.

„Ten starý kozel má tak, co říkat, když už několik století nadhání Gabriela, jak jen může,“ odfrknu si a přestanu ho vnímat. Zase se objeví to šílené ticho, které mi tak drásá nervy. Otevřu oko, a když tam ještě Asmona vidím, prostě ho vykopnu ven, zabouchnu dveře a ponořím se do sladkého snění o tom nejsladším andílkovi, který kdy křižoval nebe. Po nějaké době usnu, jen aby mě vzbudila zima. Mohl jsem se zahrabat do peřiny, ale usoudím, že ohýnek bude lepší. Dám se do prohledávání pokoje, dokud nenajdu knihu, ze které začnu trhat pergamentové listy když jich mám slušný kopeček tak hromádku zapálím, vzplanou jak vích. A teplo v pokoji udrží tři dny, dokud ke mně nepřijde Satan.

„Tak, co už mi můžeš jmenovat démonické hříchy? A kde máš tu knihu?“ zeptá se Satan, na první pohled je vidět jeho dobrá nálada.

„Tady, byla mi zima, můžu vám říct, že hřála tři dny, moc dobrá kniha,“ usměji se na Satana a ukážu na hromádku popela přede mnou. Satan jen otevře pusu, kterou otvírá a zavírá jako kapr, ve snaze něco říct, leč toho se nejspíš nedočkám. Místo toho svítí jako lidský semafor na křižovatkách, jen barvy se neomezuji jen na červenou, zelenou a žlutou, ale objeví se i bílá, fialová, okrová, modrá a další barvy, které nemůžu zařadit. Docela se bavím.

„Ta kniha, byla jediná svého druhu, Leandere,“ zasípe Satan.

„Hm, takže když neexistuje kniha démonických hříchů, tak žádné nejsou, že? To je nemilé, a to jsem si na svých tak zakládal,“ povzdechnu si tragicky.

„Držte mě, držte mě nebo z něj udělám škubánky s mákem!“ zaječí Satan.

„Ty já nerad, nebyl by hovězí steak?“ zeptám se zarmouceně.

„Tak, a teď celou knihu přepíšeš,“ zhluboka se nadechne Satan.

„Jedině až se v nebi bude prášit a tu růst sněhové koule,“ odseknu mu.

„Ty ve mně nevidíš žádnou autoritu,“ zaječí Satan.

„Kdo by měl za autoritu rozmazlené děcko, které zakazuje ostatním to, co dělá sám? Jak dlouho to s Gabrielem táhnete?“ zeptám se ho přímo. Párkrát otevře pusu naprázdno a začne ječet. Mám téhle byrokracie plné zuby. Vstanu a vyjdu ven. Satan se sice začne rozčilovat, že mi to nedovolil, ale je mi to putna, teď mi záleží jen a jen na něm, na mém andělovi.

„Udělej ještě krok a už nikdy nebudeš démonem,“ zavřeští Satan.

Rozesměji se, tímhle mě chce pohrozit? Nic víc si nepřeji. Klidně ten krok udělám a pak další a další, dokud nevyjdu z brány, která se za mnou s hlasitým třeskotem zabouchne. To bychom měli jednu věc a teď za Gwardenem.

Vzhledem k tomu, že mi zůstala démonická moc, to není moc velký problém. Anděly, kteří si hrají na hrdiny s namířenými meči, prostě shrnu bokem a jdu přímo za jedním z Archandělů, první se mi do rukou dostane Gabriel, jaká náhoda. S největší chutí bych mu zakroutil krkem.

„Kde je Gwarden?“ zeptám se ho ještě klidně.

„Tady není,“ odpoví mi, v tu ránu ho držím pod krkem a nohy se mu houpají ve vzduchu.

„Máte dvě možnosti, buď mi řeknete kde je, nebo…“ dramaticky se odmlčím.

„Nebo co?“ zeptá se mě, na vyděšeného králíka se chová klidně, pousměji se.

„…nebo tě dotáhnu do pekla jako takový malí dáreček Satanovi,“ dořeknu se zlomyslným pohledem. Můžu klidně říct, že tohle zabralo víc než výhružky, co udělám s jeho milovaným nebem. Jeho čelo se orosilo a z dosud klidných očí začal koukat děs.

„Není tady,“ ozve se další anděl, když se pootočím, uvidím, že je beze zbraně. Buď je tak zatraceně sebejistý, nebo nechce bojovat, anebo má nějakou zbraň skrytou. Vypadá skoro jako Gwarden, ale Gwarden je hezčí.

„A kde je?“ zeptám se a mimoděk archandělovi přimáčknu krk. V další chvíli zavřeštím a skoro se sesypu bolestí. Archanděla odhodím a ze žeber si vytáhnu posvěcenou dýku, samozřejmě se o ni ještě popálím.

„Tady nemáš, co dělat démone,“ zařve na mě hrozivým hlasem archanděl a v ruce se mu objeví meč. Jen zlobně svraštím obočí a otočím se na anděla.

„Něco jsem se tě ptal,“ přiblížím se k andělovi.

„Vypověděli ho z nebe, vzali mu křídla. Žije na zemi jako smrtelník,“ odpoví mi se stopami smutku v hlase.

Do očí mi vhrknou slzy, je mi mého andílka tak líto, jakou asi musel prodělat bolest? Mlčky se otočím a odejdu. V zádech cítím nevěřícné pohledy, dokud nezmizím. Vím, co musím udělat, najít ho. Na ničem jiném mi nezáleží.

Země

„No tak, co se tu děje?“ vstanu s rukama v bok ve dveřích rozdivočelé třídy mateřské školy. Na tyhle caparty platí jen přísnost, ale o rozum by připravili nejednoho svatého či démona.

„Avene, proč zase biješ svého bratříčka?“ zeptám se, když se trochu zorientuji v chumlu malých tělíček, které po sobě lezou, až vypadají jako obrovské klubko přerostlých žížal.

„Za to si může sám, chtěl přesně tu hračku, co jsem chtěl já,“ žaluje Aven.

„Ale já jsem ji měl první,“ ohradí se Daven. Tahle ztřeštěná dvojčata jednou budou moje smrt. Na dvojčata nikterak nevypadají, Aven je blonďáček se zářivým pohledem a ďáblem v duši a Daven, černovlasý černooký klučina s andělem v těle. Zvláštní hříčka přírody. Daven, i když je o patnáct minut mladší, dokáže svého brášku zkrotit s obdivuhodnou rychlostí, a stačí k tomu jediný pohled. Jednou jsem byl svědkem, jak Aven z legrace vyhodil Davenovi zákusek a čekal, kdy se začne vztekat. Daven se, místo toho na Avena smutně podíval a řekl, že na něj měl chuť, pak odešel. To jim byly pouhé čtyři roky. Aven se samozřejmě rozplakal a ječel tak dlouho, dokud nedostal ještě jeden zákusek, ten zanesl svému bratrovi s omluvou.

Daven si zvykl, na bratra dohlížet.

Vím, že jim to dlouho nevydrží a sleduji, co udělá Daven, který jako svátost drží mozaiku, hrozně rád si s ní hraje. Aven se na Davena dívá tak smutně, dokud si Daven nepovzdychne. V ten moment mi připomíná dospělého ne dítě.

„Tak si s ní budeme hrát oba, pomůžeš mi poskládat obrázek, Avene, jo?“ usměje se Daven.

„Dobře,“ kývne nadšeně Aven, chytne bratra za ruku a vede ho k prázdnému stolku. Pousměji se a rozeženu smečku lezoucích dětí.

„Když máte tolik energie, každý popadněte modrý trojúhelník a půjdeme cvičit,“ zasměji se na ně. Děti se rozběhnou k hromadě geometrických hraček a přidají se k nám i děti, co si do teď kreslili. Není zrovna lehké, je unavit nebo udržet jejich pozornost, ale šíleně mě to baví.

„Gwardene, jak ty to děláš, že tě poslouchají? Já se s nimi můžu zlobit od rána do večera a stejně s nulovým výsledkem,“ zahromuje učitelka s vedlejší třídy s povzdechem.

„To se zeptej jich,“ zasměji se v obvyklou odpověď a už se věnuji dětem. Čas uteče strašně rychle a už tu jsou první maminky, aby si vyzvedli své ratolesti. Když odejde poslední, s povzdechem uklidím hračky a jdu domů.

Ještě se zastavím na nákup, který jako vždycky přeženu a vláčím se, se třemi plnými taškami jako soumar. Ke všemu se mi ještě utrhne ucho u jedné tašky, jen tiše zaúpím a začnu sbírat nákup, který mi z tašky utekll. Někdo mi pomůže a dá to všechno do nové tašky.

„Děkuji,“ usměji se na neznámého a zvednu se.

„Nemáš za, co andílku, ale nebylo by lepší toho nést míň?“ ozve se vedle mě pobavený hlas a známé ruce, které mě laskaly, mi odeberou dvě tašky. Strnule zvednu hlavu.

„Leandere,“ vydechnu zaskočeně a podívám se do půlnočních očí, které mě pohladí po duši. On byl jediný, co mi chybělo k dokonalému štěstí.

S úsměvem mě pohladí po tváři.

„Tady se jmenuji Leo. Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tě našel? Už mi nikdy neutíkej, andílku,“ obejme mě a přitiskne k sobě. Zvednu k němu obličej, abych se na něco zeptal, v ten moment přitiskne svá ústa na moje. Začnu mu polibky oplácet. Na otázky bude čas později…

Mnohem, mnohem později…

Teď jsme tu jen my dva…

Těžko uvěřit, že všechno začalo hříchem anděla, ale co je hřích?

V lásce a ve válce je přece povolené vše, jak říká zákon andělů…