SONP

V zámku zarachotil klíč, ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely.

„Jsem doma, kluci!“ ozvalo se, když za sebou vysoká blondýna dveře zavřela. Nikdo jí však neodpovídal – z obýváku byl slyšet puštěný baseballový zápas a v kuchyni něco syčelo. Žena si zula lodičky a vydala se právě tam.

„Haló, jste tu?“ zkusila to ještě jednou.

Ale ani po nahlédnutí do kuchyně nikoho neviděla; jen na plotně prskala připálená omáčka s těstovinami. Zavrtěla hlavou a vydala se plotnu vypnout, aby se jídlo nepřipálilo ještě víc. Napadlo ji, že Zack pro něco odběhl do obchodu a zapomněl sporák ztlumit.

Když ale přišla blíž, začala ječet.

Na zemi ležel její manžel a vedle něj zkrvavená pánev.

Zack tou dobou procházel Green parkem s batohem na zádech a uvažoval, jak se bude svým životem nadále protloukat. Jelikož o něm brzy bude vědět většina lidí s přístupem k internetu, televizi nebo novinám v Anglii, napadlo ho, že by se mohl vypařit do zahraničí, najít si tam nějakou práci a doufat, že ho jednou přestanou hledat.

Pak si uvědomil, že se svou francouzštinou by se asi příliš nedomluvil; a jiný jazyk naneštěstí pro sebe neovládal.

„Jak dlouho mi ještě budeš komplikovat život, tlusťochu?“ zavrčel směrem k matčinu manželovi.

Už tolikrát slyšel, že „o mrtvých jen v dobrém“. O někom, kdo si z něj pět let dělal poskoka a služku, ani v dobrém mluvit nechtěl. Byl schopný to snášet kvůli matce – tvrdila, jak je šťastná a jak moc ho miluje, tak se Zack rozhodl zatnout zuby a vydržet, dokud nebude moci odejít z domu.

Jenže tentokrát už to přehnal.

Jídlo bylo moc studené, polštář málo naklepaný, v martini měl málo ledu a nechtěl tam olivy, ovladač mu spadl na zem a nakonec přišel do kuchyně a začal Zackovi přátelsky radit. Nemůžeš to tak solit, musíš počkat, až to přestane bublat, přiklop přece ten hrnec pořádně, rajský protlak je pasé, kečup je lepší, s tou bazalkou opatrně.

„Nevěděl jsem, že vaříš až tak mizerně,“ prohlásil nakonec – a to už Zack nevydržel. S chutí ho proto praštil pánví po vyholené hlavě. Vůbec ho nepřekvapilo, že spodní strana pánve potom byla od krve a tlouštík že se zhroutil na zem. Ač toho snesl hodně, tušil, že k tomuhle jednou dojde.

Proto se sbalil, zabouchl za sebou dveře a vydal se vstříc životu na útěku.

Tušil ale, že bez nějakého obstojného plánu se mu nebude příliš dařit.

Problém byl v tom, že on nikdy obstojné plány vymýšlet neuměl.

Rozhodl se tedy jít nakoupit nějaké jídlo a na čas zmizet někam, kde ho moc lidí nezahlédne.

Při té příležitosti si uvědomil, že už bude všude zavřeno.

Nakonec bezcílně bloumal Londýnem a přemýšlel. Bohužel pro sebe stále nemohl přijít na místo, kde by se mohl schovat před světem. A i kdyby na něj přišel, stále tu byla otázka jídla a pití.

„Pssst,“ vyrušil ho z přemýšlení něčí hlas. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl.

„Tady, nahoře,“ dodal hlas hned potom.

Zack zvedl hlavu ke koruně stromu, ze které hned na to seskočil chlapec; nejspíš v jeho věku, možná o něco mladší. Odhadování nebyla jeho silná stránka – ostatně, chlapcova výška mu to o moc nezjednodušovala. A k tomu se ještě tak rozverně usmíval.

„Tady tomu velí náš Alfa,“ prohodil potom chlapec. „A on má raději než přijímání dalších lidí lámání kostí.“

„A kde budu mimo jeho dosah?“ pozvedl obočí Zack.

„Pojď,“ vybídl ho chlapec a vydal se přes silnici směrem k Nelsonovu památníku. Zack vyšel za ním – stejně už neměl co ztratit.

„To jsi utekl z domu, že tu chodíš touhle dobou sám?“ zeptal se po chvíli ticha chlapec.

„Ne, rád se v noci procházím po liduprázdném městě,“ odvětil Zack.

„Ah, tak to se omlouvám,“ uchechtl se chlapec a skryl ruce do kapes svých kalhot. „Ale každý se někdy splete, ne?“ ohlédl se potom. Zajiskřilo mu v očích.

„Jak se jmenuješ?“ změnil raději téma Zack.

„Říkej mi Comei,“ odvětil chlapec. „A ty?“

„To je přezdívka, ne?“ pozvedl obočí Zack.

„Víceméně,“ zasmál se Comei. „A jak že mám říkat tobě?“

„Jsem Zachary,“ odvětil Zack a pohodil batohem na zádech, aby se mu nesl lépe.

„Nevypadáš na to, že se v nejbližší době chystáš domů,“ pokračoval v rozhovoru Comei.

„Ať už nejbližší dobou myslíš cokoliv, tak ne,“ odpověděl Zack.

„Budeš mít co jíst?“ zeptal se zvědavě Comei.

„Zase to s těmi starostmi nepřeháněj,“ odbyl ho Zack. Nechtěl si pouštět k tělu člověka, kterého právě potkal. Ještě ho napráská policii – a to by mu příliš nepomohlo.

Comei se zahihňal. „Dobře, dobře. Takže je zbytečné se i ptát, proč žes utekl, co?“

„Stejně bych ti to neřekl,“ odpověděl líně Zack.

„Zatím,“ prohodil k sobě Comei – byl si však jistý, že Zack ho slyšel taky. Ten na to ale nic neříkal, tak šli dál v tichosti. V rychlosti prošli kolem Národní galerie a zatočili směrem, kterým Zack tušil Soho. Když nad tím zapřemýšlel, nezněla tahle čtvrť na chvilkové zmizení tak špatně.

V jedné zapadlejší uličce Comei zastavil.

„Mám tomu rozumět tak, že dokud jsem v Soho, mám pokoj?“ zeptal se Zack.

„V podstatě,“ uculil se Comei a vydal se pryč. „Hodně štěstí na útěku,“ ohlédl se přes rameno ještě, než zmizel docela. Zack jen bez odpovědi strčil ruce do kapes a chtěl se vydat Soho pořádně prohlédnout – překvapeně však pravou ruku vytáhl a zadíval se na papírek, který v kapse našel.

Bylo na něm telefonní číslo.

Asi o hodinu později zazvonil Comeiovi telefon. „Ano?“

„Zachary,“ ozvalo se z telefonu suše.

„Neodolal jsi touze mě zase jednou slyšet?“ usmál se samolibě Comei, když se na své posteli převalil na záda.

„Těsně vedle,“ odvětil Zack.

„Takže?“ zeptal se zvědavě Comei. „Proč ses-“

„Jen mě zajímalo, jestli jsi mi vážně podstrčil svoje číslo,“ prohodil Zack.

Jo jasně, pomyslel si Comei, nahlas však řekl jen: „Oh, vážně?“

„Proč jsi mi ho dával?“ přešel jeho poznámku Zack.

„Napadlo mě, že by se ti mohlo hodit,“ uculil se Comei.

„Hodit?“ ozval se nedůvěřivě Zack.

„Ber to, jak chceš,“ prohodil se smíchem Comei.

„V tom případě mám dotaz,“ řekl po chvíli přemýšlení Zack.

„Jsem jedno velké ucho.“

„To máš nutkání pomáhat úplně všem?“

„Podobný přístup by mě zruinoval, nemyslíš?“

„Tak proč?“

„Na co přesně že se ptáš?“

„Proč já.“ V Zackově hlase zazněla netrpělivost.

„Vypadal jsi opuštěně.“

Na to Zack zavěsil. Chvilku potom mu telefon začal vibrovat a z Comeiova čísla mu přišla SMSka. „Za hodinu u pumpy na Broadwick Street“. Zack jen zdvihl obočí a už si chtěl říct, že tam půjde – ostražitost mu ale poklepala na čelo. Co když ho chce vytáhnout ven a pak předat policii?

Rozhodl se, že se schová někde poblíž a uvidí, jestli přijde až za Comeiem.

Nikdy si nezakládal na tom, že uvěří každému s jiskřivýma očima a rozkošnými rezavými vlasy.

Za ohlášenou hodinu už Zack tiše číhal za rohem další ulice. Stanoviště si z tamních podmínek vybral, jak nejlépe mohl – viděl, ale on sám snad až tolik vidět nebyl. Čekání ho ale brzy omrzelo, a jelikož Comeie nikde neviděl, rozhodl se zase odejít.

„Baf,“ zasmál se zvesela Comei.

„Tvůj smysl pro humor je ještě horší, než ten můj,“ povzdechl si Zack. „Co to s sebou neseš?“

„Dárek,“ zazubil se Comei a natáhl ruku s igelitkou k Zackovi. Ten se na ni pochybovačně zadíval.

„Já nic nechtěl,“ ohradil se Zack; Comei mu však bez milosti hodil igelitku do náruče.

„Ber,“ mrkl spiklenecky Comei a odběhl směrem, kterým i přišel.

Zack se ho nesnažil dohnat ani cokoliv podobného, radši do igelitky zběžně nahlédl. Byla plná jídla a měl v ní i dvoulitrovou lahev s pitím. Nechápal, co tím Comei sleduje (ostatně ani proč utrácí za jídlo pro něj), ale když už igelitka byla jeho, neviděl žádný důvod, proč by se nemohl pořádně najíst.

Nejdřív se ale přesunul o pár bloků dál a sedl si na obrubník. Igelitku položil vedle sebe a rozhodl se pořádně prozkoumat její obsah. Zanedlouho vše, co šlo, vyskládal na zem.

Díky tomu našel plastovou krabičku, termosku s čajem, tabulku čokolády, pár jablek a nektarinek, dvoulitrovou minerálku a pytlík třešní. Všechny byly rudé, že by zahrádkáři bledli závistí a rudli vztekem, jen chvilkami se sáčkem míhaly tmavé.

To v Zackovi vzbudilo určitou zvědavost – otevřel tedy sáček s tím, že se na třešně pořádně podívá. Brzy jednu tmavou třešeň našel; ale ať hledal sebedéle, další už najít nemohl.

Zadíval se na ni s pozvednutým obočím. Netušil, jestli tím Comei něco myslel, nebo se ho jen snažil přimět přemýšlet – odložil tedy sáček s třešněmi a vzal k ruce plastovou krabičku. Dvě rýžové koule, pár sushi rolek a zakrytá miska zřejmě s nějakou polévkou. Zevnitř byl na víku krabičky přilepený papír.

„Nic jiného pořádně uvařit neumím“.

Zack byl trochu na pochybách, ale nakonec vzal přiložené hůlky a rozhodl se to zkusit. Stejně chtěl vždycky něco podobného ochutnat.

Asi po hodině obsah plastové krabičky snědl, zapil to čajem z termosky a po chvíli přemýšlení snědl i jedno jablko. Zbytek potravin si vyskládal do batohu, ten hodil přes rameno a vydal se zašít někam, kde přes den potká minimální množství lidí – nejlépe nikoho.

„Jdeš pozdě,“ ozvalo se ze zad lva, když se Comei objevil u Nelsonova památníku. Zrzek zvedl hlavu a zahlédl, že právě na lvu se rozvaluje Alfa, vůdce jejich bandy. Comei se musel vždycky usmívat, když si vzpomněl na jeho skutečné jméno – ani zdaleka neznělo tak tvrdě.

„To vy jste přišli dřív,“ pokrčil s úsměvem rameny Comei.

„Kdes byl?“ přešel jeho poznámku Alfa. „Měl jsi hlídat na rohu ulice.“

„Nemůžu za to, že mi můj drahý otec v noci zase lezl do pokoje a vyšiloval, kde jsem,“ odvětil Comei otráveně. Už na základce věděl, že se mu chození do dramaťáku bude jednou hodit.

„Ale no tak,“ ozval se Kyle a vytáhl z krabičky další cigaretu, „nedělej, že ti to nelichotí.“

„To nelichotí,“ usmál se kouzelně Comei. „Nemám tak vykouřenej mozek jako ty, aby mi to lichotilo, pokud sis zatím nevšiml.“

Kyle po něm vrhl nasupený pohled, ale nic neříkal.

„Příště si to zařiď tak, abys pozdě nepřišel,“ zahučel Alfa. „Nehodlám na tebe furt čekat.“

To si piš, že zařídím, pomyslel si Comei samolibě a ucítil, jak mu vibruje telefon. Ač ho Alfa stále propaloval pohledem, ignoroval ho, vytáhl mobila z kapsy a palcem ho rozevřel. Příchozí SMS byla z neznámého čísla, tak ji zvědavě otevřel.

Jediné, co tam viděl, bylo „díky“. Takže od Zacka.

Rád by mu napsal, že zítra na stejném místě, jen o hodinu dřív, ale věděl, že tak Alfovu trpělivost pokoušet nemůže. Raději tedy svého Samsunga zase zaklapl a skryl do kapsy.

„Kdo to byl?“ zavrčel Alfa.

„Operátor,“ odvětil Comei znuděně. Věděl, že si ho Alfa důkladně prohlíží, ale nijak na to nedbal. „Mimochodem, dneska budeme celou noc tady? Jestli jo, tak já bych se s dovolením šel raději vyspat.“

„Jdeme,“ uvědomil zbytek party Alfa, sklouzl ze hřbetu lva a vydal se pryč ulicemi nočního Londýna. Jelikož byl ke Comeiovi zády, ani si nevšiml, že zrzek opět vytahuje telefon a rychlostí sobě vlastní píše odpověď na onu operátorskou SMSku.

Zack se podruhé už neobtěžoval vyhlížet zpoza rohu na liduprázdnou Broadwick Street a místo toho jen s klidem chroupal jablko – poslední věc, kterou ještě nesnědl. Po všem ostatním byl během dne přinucen sáhnout a doufal, že tentokrát Comei jídelníček trochu obmění.

Sám netušil, proč už automaticky předpokládá, že mu zrzek donese i něco k jídlu.

Po chvíli vyhodil ohryzek do blízkého odpadkového koše.

„Chyběl jsem ti?“ ozval se zvesela Comei, když se vynořil zpoza rohu.

„Neskutečně,“ odpověděl s neskrývanou ironií Zack.

„Nestyď se tak,“ zachichotal se Comei a předal Zackovi další igelitku. „Mimochodem, chutnalo ti?“

„Dá se říct,“ prohodil Zack a nahlédl do igelitky. Jídlo bylo tentokrát úplně o něčem jiném; jen ty třešně a plastová krabička tam byly znovu. Zvedl pohled, a když zahlédl, že Comei stále stojí před ním, docela ho to překvapilo.

„Chceš mi něco říct?“

„Proč myslíš?“

„Včera jsi hned odešel, ale dneska mi nepřijde, že bys někam spěchal.“

„Vlastně je tu jedna věc, kterou jsem ti chtěl říct.“

Zack pozvedl obočí.

„Viděl jsem tě v televizi.“

„Už bylo na čase.“

Comei se rozesmál. „A tys ho zabil, nebo si policie po letech něco myslí správně?“

„A co že si myslí policie?“

„Někdo se začal dobývat do bytu, tys utekl, ten člověk zabil tlouštíka a sebral všechnu hotovost, co našel.“

„To jim vážně nebylo divný, že v bytě není vůbec nic rozházený?“ Zack si povzdechl. „Jde to s nima z kopce.“

„Takže jsi to byl ty?“

„Ujišťuješ se, nebo se ptáš?“

„Přímočarost ti nechybí, co? Ale je originální mlátit pánví.“

Zack pozvedl obočí. „Kompliment?“

„No jasně.“

„O co ti jde?“

„Trochu důvěry by neuškodilo,“ zašklebil se Comei a přátelsky Zacka šťouchl. „Ale věř nebo ne, nemám v úmyslu tě napráskat policii.“

„Jak šlechetné.“

„Já vím.“ Na Comeiově tváři se objevil spokojený úšklebek.

Na chvilku bylo ticho, které přerušilo až vibrování Comeiova telefonu. Vytáhl ho z kapsy a chvilku se díval na displej.

„Promiň, ale kápo volá,“ omluvil se Comei, když skrýval telefon zpět do kapsy. „Buď tu zase zítra,“ mrkl na Zacka poté a stejně jako předchozí den zmizel ve stínu uličky. Zack se nevrtal v tom, kam šel, a odebral se pořádně prohlédnout, co mu dnes přinesl.

Od té doby se setkávali víceméně pravidelně. Comei Zacka pokaždé informoval, co vysílali v televizi nebo psali v novinách, co slyšel od lidí a občas i přihodil pár teorií z internetových diskuzí. Ale ať říkal cokoliv, nezdálo se, že policie nějak rychle pokračovala v pátrání.

Někdy zrzek přiběhl jen s igelitkou a zase zmizel, jindy se nějaký čas zdržel a dvakrát nebo třikrát si vydrželi docela dlouho povídat. Nikdy ale nerozebírali nic podstatného – témata jejich hovorů bývalo počasí, Comeiova rozmazlená mladší sestřička, vaření nebo městské legendy.

Zack byl ale stále víc v pokušení se zeptat, proč mu Comei vždycky dává sáček třešní. Jenže pokaždé, když si na to vzpomněl, se Comei omluvil, že už musí jít.

Sushi vařil skvěle a Zack věděl, že měl štěstí, když na něj narazil; za tohle by ho ale nejraději uškrtil.

„Nechtěně jsem tou smetanou polil kožich, co měla matka přehozenej přes židli. Ten jekot museli slyšet až v Paříži,“ prohlásil Zack. „Musel jsem na brigádách přes dva tejdny dělat přesčasy, abych zaplatil za čistírnu.“

„Já se jednou chtěl předvést před ségrou, jak umím krájet rybu,“ začal svou historku Comei. „Jenže jak jsem chtěl toho úhoře hodit do vzduchu, vyklouzl mi a přistál jí na hlavě. Táta mě měsíc nepustil do kuchyně – a to jsem ho prosil na kolenou. Když jsem po tom měsíci zase stál u plotny a dělal si oběd, skoro se to nedalo jíst.“

„To se dá tak snadno vypadnout ze cviku?“ zeptal se Zack.

„Nevím, jak to mají ostatní, ale mně to trvá nanejvýš tři dny,“ přiznal nepříliš ochotně Comei.

„Já ze cviku ani vypadnout nemohl, když matka lítala po obchodech a její drahý manžel celý den seděl u televize,“ promnul si bradu Zack.

„Teď netuším, jestli to bereš jako klad, nebo jako zápor,“ zatvářil se zamyšleně Comei. „Ale já musel začít jíst japonská jídla, protože jsem měl často problémy se žaludkem. Když jsem se na ten měsíc musel vrátit k tomu, co se u nás jí normálně, zhubl jsem asi pět kilo.“

„Tak to tě asi nikdy nebudu moct pozvat na něco mnou uvařeného,“ prohodil spíš k sobě Zack.

„Ty bys mě chtěl pozvat na oběd?“ Comeiovy zelené oči se nadšeně rozzářily.

„Nikdy jsem nic takovýho neřekl,“ ohradil se okamžitě Zack, ač bylo jasné, že právě v tu chvíli Comei odhalil jádro pudla.

„Ale no tak,“ dloubl ho do žeber Comei, „vidím ti až do žaludku.“

„Jen proto, že mi nosíš jídlo,“ odvětil Zack bez většího zájmu.

Comei se ohlédl přes rameno.

„Hele, já už bych to měl zabalit,“ prohlásil potom. „Ještě ti dám vědět.“ Na to vstal z obrubníku a než mu stihl Zack odpovědět, zmizel. Brzy mu začalo vrtat hlavou, proč Comei vypadal tak nervózně; hned potom si ale podepřel rukou čelo, protože se zase nestihl zeptat na třešně.

Zrzek mezitím proběhl pár uliček, než se zastavil před Alfou.

„Takže fotr, jo?“ pozvedl obočí Alfa a založil si ruce na hrudi.

„Dobře, lhal jsem,“ odsekl Comei. „Ale nikdy jsem se neprosil, abys mě pronásledoval – alespoň, co si pamatuju já.“

„Není to ten, co nedávno utekl z toho bytu, kde někdo zabil toho tlusťocha?“ ignoroval Comeie Alfa.

Zrzek se snažil rychle vymyslet nějaký přesvědčivý argument, aby tuhle teorii Alfovi vyvrátil.

„Vypadá to, že ze Soho moc daleko nechodí,“ začal nenuceně Alfa, „co kdybych se před pár lidmi zmínil, kde se potuluje? Zní to dobře, nemyslíš? Mohl bych za to i dostat nějakou odměnu.“

„Zrovna ty se s policií moc v lásce nemáš,“ zavrčel Comei.

„To ne, ale k dopadení vraha se hodí každá stopa, nemyslíš?“ pozvedl obočí Alfa. Když viděl Comeiův výraz, rozesmál se.

„Co chceš?“ propálil Alfu pohledem Comei.

„Když mu dáš pokoj ty, dám mu pokoj i já,“ odvětil Alfa.

„Dobře,“ rezignoval nakonec Comei. „Ale chci se s ním rozloučit.“

„Fajn. Zítra jdeš naposledy,“ přikývl Alfa.

„Ale nechoď za mnou,“ požádal ho Comei. „Nemám nejmenší zájem o to, abys zase poslouchal.“

Alfa na chvíli zaváhal. Věděl ale, že má zrzka v hrsti, tak jen kývl a odešel.

Comei naštvaně pozoroval jeho vypracovaná záda, dokud nezmizela za ohybem ulice. Raději vypáčil z kapsy telefon a dal Zackovi vědět, že zítra zase ve stejnou dobu na stejném místě.

Tentokrát si role vyměnili – Comei přišel dřív a i s igelitkou netrpělivě postával na rohu ulice. Čekání nikdy nebyla jeho silná stránka.

„Vidím dobře, nebo už mám z toho tvého sushi halucinace?“ zaslechl za sebou Zackův hlas. Předal igelitku do jeho náruče a zadíval se na něj. Pořád stejný, jako když ho potkal nedaleko Trafalgarského náměstí. Jen mu začínala přerůstat ofina.

„Stalo se něco?“ pozvedl Zack obočí, když všechny věci vyskládal do batohu. Jen pytlík s třešněmi si nechal v ruce.

„Alfa mě s tebou viděl a tvrdil, že tě udá,“ stočil pohled stranou Comei. Zackovi došlo, že Alfa nebude ten typ, co mluví do větru.

„Takže bych konečně mohl dopravit svoje ctěné pozadí pryč z Londýna,“ prohodil Zack a pytlík s třešněmi otevřel. „Ale jak tak na tebe koukám, asi se mnou nepojedeš.“

Comei beze slov zavrtěl hlavou.

„Jsi to ty?“ zeptal se nepříliš starostlivě Zack.

„He?“ udělal nechápavě Comei.

„Vypadáš, že ti došly baterky,“ vysvětlil mu to Zack.

Zrzek po něm vyslal pohled, který jasně naznačoval, že tohle si mohl ušetřit. Když se chtěl omluvit, Comei jen zavrtěl hlavou, přišel k němu a objal ho. Zack si v tu chvíli uvědomil, že je ještě menší, než se zdál.

I přesto po chvíli váhání zrzkovi objetí oplatil.

Zvědavě mezi prsty promnul i pramen jeho vlasů. Ve světle nedaleké lampy se zlatavě zaleskl.

Comei zvedl hlavu a prosebně se na něj zadíval.

Zacka nenapadlo nic jiného, než se k němu sklonit a věnovat mu konejšivý polibek na rty. Předpokládal, že tím Comeie překvapí – ten ale místo šokovaného odtažení Zackovi polibek vděčně oplatil.

Když se od sebe odtáhli, několik minut bylo jen ticho.

„Ještě, než zase zmizíš pryč,“ začal nakonec Zack, „bych se tě chtěl na něco zeptat.“

„Svoje jméno ti neřeknu,“ odpověděl hned Comei.

„Tak to mě vážně nezajímá,“ odbyl ho Zack. Pak jednou rukou pustil jeho pas a před obličejem mu zakýval pytlíkem s třešněmi. „Proč pořád třešně?“

„To je všechno?“ podivil se Comei.

„Nikdy předtím jsem se k téhle otázce nedostal,“ odpověděl Zack.

„Víš, že se pořád ptáš ‚proč‘?“ pozvedl s úsměvem obočí Comei. I Zack si dovolil věnovat zrzkovi pousmání.

„Tohle proč je poslední,“ odpověděl potom.

Comei vyklouzl z jeho objetí a o pár kroků ustoupil k uličce, kterou pokaždé odcházel. Pár okamžiků nic neříkal, než si z očí odhrnul ofinu a věnoval Zackovi poslední pohled. „Věřím, že se mezi námi rodí láska.“

Na to se otočil a beze slov odešel. Zack se ještě dlouho díval směrem, kterým Comei zmizel. Přeci jen, tohle byl jediný člověk s jiskřivýma očima a rozkošnými rezavými vlasy, kterému kdy uvěřil. Zavrtěl nad sebou hlavou a rozhodl se vydat na King’s Cross.

Cestou z kapsy vytáhl papírek s Comeiovým číslem a jeho rty opět zvlnil úsměv.