Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bohové, proč?

8. 9. 2010

Na obloze svítil měsíc, když se na hřbetě velblouda trmácel dnem i nocí muž celý zahalený do tuniky a šátku.  Jen oči měl odkryté a upíral je do dálky.  Přesně věděl, kam má jít, kde hledat, ale bál se, že je pozdě. S čerstvými zvířaty a vaky plnými vody se vydal k další oáze po rozpálené poušti, jen aby ho našel. Srdce ho táhlo východním směrem a věřil, že to on ho volá, že ho tam najde. S blížícím se cílem se zlé noční můry pomalu zhmotňovaly. Kolébán uspávajícím krokem měl až moc času na přemýšlení, na vzpomínání, na vymýšlení katastrofických scénářů. Ostatně všechno tomu nasvědčovalo. Přesto doufal…

Vezírova návštěva ho tehdy překvapila a jeho zájem o mladého sluhu ještě víc. Nebývalo zvykem, aby někdo tak zámožný navštěvoval své poddané v jejich domovech. I když jako královský písař, nebyl žádný nuzák. Ale zrovna tak se ani nehodilo bavit se o služebnictvu. Očekával, že přišel kvůli té odmítnuté nabídce k sňatku. Nebyl to ani týden, co ho navštívila jeho dcera. Doufal, že na svého otce nemá až takový vliv, aby za ni orodoval. Nerad by si ho znepřátelil po tolika letech spolupráce. Ale věděl, že pokud by na tom trval, nejspíš by i přes svou velkou nechuť souhlasil. To však ještě netušil, jak daleko je schopna ve svých intrikách zajít.

 Vezírova dcera, která mohla mít díky otcovu postavení a majetku, na koho by se podívala, chtěla jen jeho. Už párkrát se mu bezúspěšně poslední dva roky stavěla do cesty. Byla vytrvalá.  Ale pro něj nebyla tou pravou. Byla bohatá, z vážené rodiny, ale to bylo vše, čím překypovala. Krásy jí nebylo dopřáno ani za zrnko obilí a rozumu ještě méně. Takhle si svou ženu nepředstavoval. Nebyl jako ostatní Egypťané, neprahnul po moci, a i když se snažil všech stranit, byl stále pískem v očích. A to chtěl mít jen od všech pokoj. Proto nechal postavit dům na samém kraji města. Mohl tušit, že to nebude snadné. Ale naštěstí přišel vezír z jiného důvodu. I když o své dceři se taky zmínil a neopomněl ho varovat. Proto ho jeho sluha zajímal.

Ještě teď si promítá každý okamžik toho dne, jako by se to teprve dělo. Poslední den, kdy se viděli…

---

„Stalo se něco, pane?“ oslovil ho sluha, když vezír odnášen čtyřmi urostlými mladíky zmizel v uličce. Niuserre se otočil k dospívajícímu chlapci v bederní zástěrce, kterému se na tvářích usadil ruměnec a musel s vezírem souhlasit. Byl opravdu krásný a byl jen jeho.

„Omlouvám se, pane,“ přikrčil se pod pronikavým pohledem černou barvou podmalovaných očí svého pána. Pomohl mu ze sandálů, když se usadil na velké lože a otřel mu nohy od prachu. Bylo neslušné, aby se sluha vyptával. 

„V pořádku, Huneji,“ pousmál se Niuserre a pohladil ho po černých vlasech. Hunej se k němu po kolenou přiblížil a položil si hlavu na jeho klín. Nechával si cuchat vlasy a Niuserre by přísahal, že ho slyší vrnět blahem. V této poloze rozjímali dost často. Jako pán a jeho věrný pes.

„Faraon mě povolal, budu muset odjet,“ prozradil mu víc, než směl. Uvolněné tělo, opírající se o jeho nohy náhle ztuhlo. Rozuměl mu i beze slov. Bál se každého odloučení, až moc se na něj upnul, ale byla to jeho práce. „Můžeš odjet k rodině, zatímco tu nebudu, je tu dost sluhů, kteří se o dům postarají.“

Hunej zvedl tvář a zadíval se smutně na svého pána. „Budete dlouho pryč…“ Neptal se. Když ho posílal domů, vždycky to bylo na dlouho.

 Jiného sluhu by za tuhle drzost každý pán nechal potrestat, ale Niuserre byl rád, že se Hunej konečně trochu vůči němu osmělil. Dlouho ho přesvědčoval, že když budou sami, nemusí se chovat jako sluha. Ale Hunej se k němu i nadále choval stejně loajálně. 

„Ano, budu… Možná se vrátím až po záplavách.“ Vzal ho za bradu a díval se do lesklých nešťastných očí. Větší důkaz lásky už ani nemohl dostat. Setřel mu z tváře první slzu a sklonil se, aby ho políbil. „Ach, Huneji… budeš mi chybět.“  Roztáhl nohy, přitáhl si ho k sobě a pevně ho sevřel v náruči.

„I vy mi budete chybět, pane,“ snažil se Hunej polykat slzy, ale bezúspěšně. Z očí mu stékaly celé stružky slaného žalu.

„Neplakej, Huneji… Já se přeci vrátím…“ Hladil ho po holých zádech i ve vlasech a zasypával ještě dětskou tvář polibky, aby ho ukonejšil.

„Mám vás moc rád, pane…“ špitl nesměle sluha a odhodlal se obejmout pas svého pána. „…ale měl byste se vážně oženit. Jste mladý, krásný, vzdělaný a bohatý a ženy…“

„Proč mě nepřekvapuje, že jsi to slyšel? Však já to všechno vím…“ zašeptal do vláčných horkých rtů a uzamkl je dlouhým polibkem, aby už nic neříkal. Stačilo mu slyšet, jak vypadá v jeho očích, i když on se až tak atraktivním neshledával. Ale bohužel měli oba pravdu. Vezír i jeho malý sluha. Palcem stíral tenké pramínky slz. Už tak dávno ho neviděl plakat. Znamenalo to, že je s ním šťastný?

Zavzpomínal na to, jak se stal jeho sluhou. Nebylo to tak dávno…

Když k němu před třemi lety nastoupil, jako pomocník nemocné matky, která u něj vařila, netušil, jak velmi si ho záhy oblíbí. Tehdy to ještě bylo dítě a dlouho si myslel, že je to děvče.  Brzy však zjistil, jak moc se mýlil. Byl nejen krásný, ale i chytrý a šikovný. Začal ho učit psát, aby mu čas od času ulehčil v práci. Vždy tak pozorný sluha si brzy získal vyšší postavení v jeho domě i přesto, že ještě nebyl dospělý. Stal se jeho společníkem, naslouchačem, průvodcem a později spolu sdíleli i lože. Přesto v něm zůstalo to smutné dítě, které utěšoval u lůžka umírající matky.

Jako zkušený, moudrý písař, se měl Niuserre přímo královsky a i sluhům se v jeho domě dařilo dobře. Za to od nich očekával bezmeznou oddanost. Ale Hunej už pro něj nebyl jen sluha. To si plně uvědomoval. Zůstal i nadále skromný a jediné, co vyžadoval, byla pozornost v nepřítomnosti jiných. A tu mu rád dopřával. Činilo to i jeho daleko šťastnějším. Matku a otce už Hunej neměl. Jen jedenáct sourozenců, kteří žili u nejstaršího ženatého bratra za horami, kde chovali malé stádo dobytka. Už dávno je Hunej nenavštívil, ale teď měl příležitost.

„Zůstanu zde a budu na vás čekat, pane. Když dovolíte…“ přál si skromně Hunej. Niuserre jeho rodinu nikdy nepoznal. Nikdy je nenavštívil a oni nikdy nepřijeli sem. Nevěděl, proč tam nechce. Ale tušil, že se něco stalo. Když se vrátil z poslední návštěvy, byl nešťastný. Nikdy se však nedozvěděl proč. Navíc o nich stále mluvil uctivě.

„Byl bych klidnější, kdybys tam odjel,“ povzdechl si Niuserre. Nechtěl ho zatěžovat zbytečnými starostmi. Stačilo, že z toho měl sám těžkou hlavu. Ale bál se, že by se mu v jeho nepřítomnosti mohlo něco stát. S vezírovou dcerou nebylo radno si zahrávat. Na to, jak byla hloupá, byla i dost pomstychtivá. „Zase se ke mně vrátíš… nemusíš se bát…“

„Pokud si to přejete, pane.“

---

Neměl jsem ho nutit… povzdechl si Niuserre a zadíval se na temnou noční oblohu.  Už druhou noc byl na cestě. Celé tělo ho bolelo a prosilo o trochu odpočinku. Jeho doprovod na tom nebyl jinak. Zastavil karavanu, nechal postavit provizorní přístřešky, aby zde mohli přečkat noc. Už to nebylo daleko. Věděl, že když vyrazí za svítání, v poledne tam bude. Nemělo cenu štvát už tak uštvaná zvířata. Lehl si, ale nedokázal usnout. Ani zamhouřit oči. S rukama za hlavou pozoroval velký měsíc a dál vzpomínal, co ho donutilo vydat se na tuhle cestu. Na poslední chvíle strávené s Hunejem…

---

Před odjezdem na faraonův příkaz se rozloučili opět ve společném loži a celou noc ho utěšoval ve svém objetí. Byl dojat tolika vřelými city, které k němu Hunej měl a ač by to nikdy nepřiznal, cítil k němu to samé. Mrzelo ho, že mu bude muset jednou ublížit. Že si jednou bude muset najít ženu, aby jeho rod pokračoval. Ale věděl, že to bude těžké. To Hunej se mu zahryzl do srdce tak hluboko, až ho to občas děsilo. Nedokázali to utajit, ale neměl čas to řešit. Mohl jen doufat v přízeň bohů.

Následující ráno musel odjet. Na úpatí hory se ještě jednou otočil k domovu, a jak očekával, útlá černovlasá postavička na prahu jeho domu stála dál a dívala se jeho směrem. I na tu dálku si mohli být jistí, že si hledí upřeně do očí. Tím se s ním rozloučil a víckrát už se neohlédl. Chtěl splnit svou práci co nejdříve, aby se mohl vrátit. Domů. Za ním. On byl jeho domov.

O to horší pro něj byl návrat.

Čas se vlekl pomaleji, než slunce na obloze a Niuserre měl dojem, že řeka Nil snad ani z břehů nevystoupí. Musel čekat na velkou vodu, aby se mohl doplavit do města, které opustil. Na chvíli se i bláhově těšil, že na něj bude Hunej čekat, když zahlédl první domy z přídě lodi. Když však konečně dopluli do přístavu, nebyl tam. Marně se rozhlížel, než se spěšně vydal ke svému domovu v naději, že jen zapomněl. Ale ani v domě nebyl. Odjel k rodině, na jeho přání. Ale už se nevrátil.

Chtěl jet hned za ním, ale měl ještě nějaké povinnosti. Navíc, odkdy pánovi tolik záleželo na jediném sluhovi? Ale šlo o Huneje. Pro něj už nebyl sluha, už nikdy. Nestačilo jen poslat svitek, musel jet sám, když se dozvěděl, že Hunejův bratr opustil svá obvyklá stanoviště a zmizel i s rodinou. Proč? Měl tam přece na něj čekat… Ne, měl ho poslechnout, když říkal, že tam nechce. Neměl ho nutit. Ale bál se ho nechat ve svém domě. Bral vezírovo varování až příliš vážně. Ale ne dostatečně. Bál se, že má jeho dcera dlouhé prsty. Ale ani doma nebyl v bezpečí.

Ještě než vše vyřídil a vydal se na cestu do pouští, kde chtěl najít jeho rodinu a odvézt si ho zpátky, překvapila ho návštěva v podobě Hunejovy sestry. Přijela na oslovi a vypadala, jako by jela bez zastavení. Vtrhla mu do domu, celá zaprášená a nehodlala odejít, dokud jí nevyslechne.

Niuserre nevěřícně hleděl ze své výšky na její hlavu, když mu klečela u nohou a na malý okamžik si myslel, že je to Hunej. Vlasy měla stejné, jako on. Stejně dlouhé, stejně zvlněné, stejně černé a husté. Ještě teď cítil to podivné teplo, které mu proběhlo tělem. Takové, jaké cítil v Hunejově přítomnosti. Když k němu zvedla uslzenou tvář, díval se do tváře svého Huneje.  Ale klečela před ním dívka v krátké špinavé tunice, halící sotva prsa a boky. Neopakovatelné černé oči, jaké měl jen on, možná trochu větší, na něj upřeně hleděly a stejné rysy tváře, jen jemnější…  teď strhané smutkem a náročnou cestou.

„Pane, omlouvám se za svou smělost. Ale Hunej….“ Nebyl to Hunejův hlas, co vycházel z jejích rtů. A slova, která následovala, ho tvrdě zasáhla. Donekonečna se mu opakovala v hlavě. Nešla vymazat… Vychrlila to na něj tak rychle, že nešlo pochybovat o pravdivosti jejích slov.

„Pár dní potom, co k nám Hunej přijel, nám posel v doprovodu beduínů doručil svitek, že jste zemřel. Že vaši karavanu přepadli lupiči. Hunej tomu nechtěl věřit… chtěl se vrátit. Ale bratr mu to nedovolil. Nesouhlasil s tím, že vám dělá děvku…“ Niuserre zalapal po dechu. Děvku? Tak to byl ten důvod, proč se neměli rádi? Než však stihl Huneje bránit, dívka mluvila dál. „Měl vás moc rád, pane. Plakal. Hodně plakal,“ dodala nesměle dívka a znovu se dívala do země. Slzy z tváří se ani nenamáhala setřít.

„Že jsem zemřel? A vy jste tomu věřili?“ Niuserre se zachvěl tou představou a na okamžik ho pohltila temnota.

„Svitek byl opatřen královskou pečetí… věřili jsme tomu…“ dodala zahanbeně.

 Ah… Huneji, můj Huneji… Úzkost mu svírala hruď, když v duchu viděl před sebou krásnou snědou, leč smutkem strhanou tvář a černé oči plné slz. „Hunej nebyl moje děvka…“ chtěl říct víc, ale zarazil se. Bylo tu příliš mnoho lidí.

„Já vím, pane…  všechno mi řekl,“ přikývla dívka a ztěžka se nadechla. Znovu se sklonila tváří až k zemi a rozvzlykala se. „Odpusťte mému bratrovi za to, co udělal… Utekla jsem, abych se přesvědčila, jestli jste opravdu mrtvý. Díky bohům, že nejste… jen vy ho můžete zachránit…“ naléhala, ale bála se zvednout tvář.

„Co se stalo?“ Špatným zprávám neměl být konec. Ale proč Hunej nepřijel sám? Zděsil se. Pochopil… kdyby byl mrtvý, patřil by Hunej zase rodině. A oni si mysleli, že je mrtvý. Musel by dělat, co chce hlava rodiny, která měla moc nad Hunejem, protože ještě nedosáhl věku, kdy směl o sobě sám rozhodovat. Ale Hunej byl jeho sluha a jeho rodina na něj neměla právo. Proč neutekl spolu s ní?

„Bratr ho ještě ten den vyměnil s beduíny za krávu. Vlastně ho donutili, ale on se ani nenechal moc přesvědčovat…“ Nemilosrdná pravda řečená tak lehce mu znovu vzala kyslík z plic.

„Prodali jste vlastního bratra za krávu?“ nemohl tomu uvěřit. Tak moc mu to vadilo? Celé jeho tělo otřásala panika. Huneji… Znovu ho ovládl vztek. Tentokrát nad sebou samým. Neměl ho posílat k rodině, měl ho ochránit sám. „Kde je?“

„Iskandaríja. Jeden z nich se prořekl, že je moc krásný a že se hodí do Domu rozkoše,“ přikrčila se ještě víc k podlaze a očekávala, že ji potrestá. Ale Niuserre byl tak zdrcený, že ho to ani nenapadlo. Alexandrie? Nebylo to daleko a místní neřestný podnik pro pocestné moc dobře znal. Porušovali tam snad všechna lidská práva. Představa, že jeho svobodný sluha Hunej byl nyní otrokem, byla pro něj nepřijatelná. Nechtěl tomu věřit. Bude drahé ho vykoupit. Věděl, že má velkou cenu, ale dal by za něj cokoliv…

---

Nad obzorem se ještě ani nestihly objevit první ranní paprsky, když Niuserre vzbudil celý tábor a nedočkavě naskočil na odpočatého velblouda. Sám si však neodpočinul. Útržky vzpomínek ho děsily. Proč jen je musí každou noc prožívat znovu? Bohové, co to má znamenat? Co mi chcete říct? Nebo mě jen trápíte? Za co? Za to, že jsem se vzpříčil osudu a oddaloval svou povinnost založit rodinu, zplodit potomka? Bolavé srdce ho přitahovalo stále silněji ke svému cíli. Vydrž, Huneji… jedu si pro tebe… vezmu tě domů…

---

Konečně dorazil do velkého města ozářeného sluncem, které velkolepě vítalo pocestné, ale Niuserre neměl sebemenší náladu využít jeho pohostinnosti. Hodlal navštívit městský Dům rozkoše a případně vezíra, se kterým se celkem dobře znal, kdyby byly problémy. Nechtěl ho však do toho zatahovat, pokud by to nebylo nutné. Těžko by mu vysvětloval, proč se zajímá o otroka.

Stádo nechal na starost jednomu ze sluhů, které měl sebou a se zbytkem z nich se vydal do nazdobeného domu na konci města. Ve dveřích ho uctivě přivítali, jak bylo zvykem a nabídli lázně pro odpočinek těla i duše po náročné cestě. Ale Niuserra zajímal jen Hunej.

Nikdo však o něm nic nevěděl. Ptal se dívek i chlapců, rozhlížel se, jestli ho neuvidí, ale zklamaně zase opouštěl velký dům neřesti. Hunej tam nebyl. Bezradně stál uprostřed ulice a zvažoval další možnosti. Neklid a panika mu však přemýšlení dost stěžovali.

„Pane…“ oslovil ho někdo tiše, sotva vykročil prašnou cestou. Za ním stál přikrčený mladík, skoro stejného věku, jako byl Hunej. Nechtěl se s ním vybavovat. Podle oblečení a vizáže poznal, že jde o harémového eunucha. „Hledáte Huneje?“ znovu nesměle promluvil, když ho muž ignoroval. Neměl právo ho oslovit, za to by dostal trest, kdyby to někdo slyšel.  

„Ano, znáš ho? Kde je? Jak víš, koho hledám?“ otočil se k němu a dychtivě hltal každé gesto z mladíkovy tváře.

„Jste Niuserre, královský písař, jeho pán, nemýlím-li se,“ osmělil se a znovu se trochu přikrčil.

„Ano, to jsem,“ nevěřil tomu, že ho může znát.

„Hunej mi vyprávěl o svém pánovi, ale prý jste zemřel…“

„Kde je?“ vyhrknul Niuserre netrpělivě. Nic ho nezajímalo, jen ho chtěl najít. Hlavu měl náhle tak prázdnou a tak přeplněnou jedinou myšlenkou. Našel jsem ho… Mladík se neochotně ošil, ale nakonec si jen povzdechl a naznačil mu, aby jej následoval.

„Odkud ho znáš ty?“ krátil si chvíli, než tam dojdou, jak už nemohl vydržet. Nejraději by ho popohnal, ale to by bylo podezřelé. Pochopil, že ho vede zpět do velkého komplexu Domu rozkoše ale jiným vchodem. Vchodem pro sloužící.

„Přivezli nás spolu a spřátelili jsme se,“ prozradil jen neochotně. Niuserre přikývl. Aspoň tu nebyl Hunej sám. Kráčel chodbami jen matně osvětlenými loučemi, a čím níž sestupovali do útrob domu, tím víc se mu dělalo zle. Tušil, co se dole nachází. Slyšel o tom, ale nikdy tomu nevěnoval moc pozornosti. To ne… křičelo jeho nitro.

„Ty jsi kastrát?“ zašeptal, aby nenarušil to ticho kolem. Přesto ho vlastní hlas vyděsil. Huneje by přece…

Mladík se sklopenou hlavou přikývl. „Asi bych vám to měl říct předem. Hunej je taky…“ náhle ztratil odvahu to dopovědět. Zastavil se, když kroky za ním utichly. „Pane?“

Niuserre stál ztuhlý hrůzou. Ne, to mu nemohli udělat… to ne… díval se na mladíkovu tvář a i v mihotavé záři louče bylo znát, jak je bledý. „Proč? Kdy…?“ hlesl zničeným hlasem. To přece nedělali každému otrokovi… Z mladíkových očí vyčetl lítost. Zatajil mu ještě něco horšího?

„Věděli, že je vzdělaný. Prodali nás za vysokou cenu. Nevím, kolik je to dní, ale šli jsme na řadu ve stejný den… pak si pár dní nic nepamatuju… Hunej umírá… Já to přežil, ale on…“ odmlčel se a zase se přikrčil. Otočil se k Niuserrovi zády. „Měli jsme pracovat spolu v harému…“

Niuserre zalapal po dechu a musel se přidržet stěny, jak se mu zamotala hlava. Můj Hunej… Už jen představa, jak moc musí trpět, mu vrážela hluboko do nitra ostré kopí, až cítil bolest, jak mu špička pomalu ale jistě drásala srdce, vnitřnosti, duši. Můj Hunej… můj malý křehký krásný Hunej… Urputně se snažil zahnat myšlenku na to, co mu provedli, ale nešlo to. Temnota pohlcovala jeho nitro. Vždyť je ještě dítě… tohle nečekal.

„Pane? Jestli tam nechcete jít… Já to chápu. Neřeknu mu, že jste tu byl.“  Niuserre se na něj upřeně zadíval. Už takhle bylo divné, že tu je. Zavrtěl hlavou. Byl tak blízko…

„Veď mě dál… děkuji, že jsi mě varoval…“ zhluboka se nadechl zatuchlého vzduchu a s přetrvávající nevolností pokračoval ve šlépějích onoho mladíka. Smrad, tíseň a tma v dlouhém vlhkém sklepení byly stále silnější, ale on už je nevnímal. Alespoň se o to snažil. Snažil se s tím srovnat. Ale šlo to vůbec?

Mladík se zastavil a odhrnul jakýsi závěs jednoho z řady obloukových vchodů. Niuserre raději ani nechtěl vědět, co je za ostatními. Louč osvítila malou neútulnou kobku, kde na zemi leželo schoulené vyhublé tělo pod slabou špinavou plachtou. Jen ty vlasy poznával. Jeho srdce a vnitřnosti utrpěly další šok. Tělo se pohnulo a táhle bolestivě zakňouralo.

„Semsu?“ šeptl na pokraji slyšitelnosti zbědovaný hlas.

„Jsem to já, Huneji…“ Mladík zasunul louč do kruhu trčícího ze zdi nad lůžkem z rohože a opatrně si klekl k němu. Tak zvláštně, jako by ho ten pohyb bolel. Namočil hadr do misky s vodou, navlhčil mu rty a otřel horečkou zpocené čelo. „Jak je ti?“ optal se soucitným hlasem.

„Dneska jsem měl sen,“ spustil Hunej tak tichounce, že musel Niuserre napínat uši, aby ho slyšel. Nebyl schopný se pohnout, ani promluvit. Jen sledoval zbědovanou tvář. Mladík, který ho sem dovedl, na něj smutně pohlédl, ale mlčel. „…byl jsem se svým pánem… a byl jsem… celý,“ šeptal a jeho hlas se ztrácel. „Díval jsem se, jak si hraje se svým synem, vypadal jako já… ale já to nebyl, jen jsem se díval… a ty jsi pomáhal jeho ženě Teje pečovat o květiny…“

Niuserrovi se podlomila kolena a z nitra se mu vydral zmučený sten. Proč takový sen?

„Někoho jsi přivedl?“ otočil se Hunej jeho směrem a snažil se přizvednout, aby lépe viděl.

„Nenamáhej se, Huneji,“ zarazil ho hned mladík a konejšivě ho hladil po tváři, když se mu zkřivila bolestí.

„Huneji,“ oslovil ho Niuserre, sotva se k němu přiblížil a vzal do dlaní kostnatou ruku. „Přišel jsem si pro tebe… Huneji…“ Sklonil se k němu a políbil ho na čelo. Kašlal na špínu a pot. Byl to jeho Hunej.

Mladík na ně chvíli nechápavě zíral. Pak se vědoucně, ale smutně pousmál. Pochopil, proč o něm Hunej stále mluvil a už se nedivil, že ho tak bohatý pán hledal.

„Pane…“ okamžitě ho Hunej poznal a rozbrečel se úlevou. „Pane, vy už jste pro mě přišel… už je čas jít? Konečně… Já věděl, že budeme spolu, navěky… Já to tušil. Děkuji vám, pane.“ Natáhl k němu volnou ruku a dotkl se uslzených tváří. „Duchové pláčou?“ díval se zmateně, ale nakonec se přece jen malinko pousmál. „Vy žijete… já nevěřil, že byste mohl být mrtvý…“

 Niuserre mu hleděl dlouho do tváře a nemohl uvěřit, že se usmívá. Po tom všem. Pohladil ho po vystouplých lícních kostech a na chvíli přitiskl své čelo na jeho. Bylo tak rozpálené. „Huneji… můj, Huneji… odnesu tě odtud a zavolám nejlepší lékaře. Uvidíš, že ti pomůžou,“ šeptal mu do obličeje. Ne, tohle se nemohlo stát… Je tak mladý, život má ještě před sebou… nechtěl to připustit.

„To nepůjde. Má velké bolesti, nemůžu s ním už několik dní ani pohnout, aby nekřičel,“ promluvil zase mladík za písařovými zády. Niuserre se narovnal a chytil cíp špinavé propocené přikrývky. Nechtělo se mu věřit, že by na tom byl tak zle. Ani nemluvil z cesty, jak by při takové horečce očekával.

„Ne,“ chytil ho Hunej chabě za ruku a prosil i očima. „Ne… chci, abyste si mě pamatoval celého…“ zašeptal zničeně. Niuserre přidušeně zachrčel, ale přesto plachtu odkryl. Na to, co pod ní viděl, však připravený nebyl.

Prudce se odvrátil a plachtu pustil zpět. Žaludek v něm zabublal, ale přesto se mu ho podařilo uklidnit. Můj krásný Hunej…  Co teď? Otočil se na mladíka a váhal jen chvíli, než mu vrazil do ruky plný měšec.

„Znáš nejlepšího lékaře v okolí?“ optal se ho. Mladík nespouštějící vykulené oči z měšce přikývl. „Přiveď ho sem a ať sebou vezme utišující lék.“ Mladík se poklonil a rychle zmizel za otrhaným cárem látky, který jediný dodával pocit soukromí.

„Pane, jsem tak šťastný… čekal jsem jen na znamení. Na vás… chtěl jsem se s vámi rozloučit… Miluju vás, pane.“ Šeptal uplakaný Hunej, pevně si k tváři tiskl pánovu dlaň a drsnými rozpraskanými rty se otíral o hřbet jeho ruky.

Niuserre urputně kroutil hlavou, až se mu slzy rozstřikovaly kolem. „Ne… nesmíš mě opustit…“ nakláněl se nad ním. Přál si obejmout ho, ale bál se, aby mu nezpůsobil ještě víc bolesti. Unavené černé oči se zavřely.

 „Huneji…“ naklonil se k němu vyděšeně. Hunej usnul. Byl příliš dlouho vzhůru a dlouho mluvil. „Huneji… miluji tě… musíš to vědět…“ zašeptal a lehce ho políbil na horké rty. Tohle se nemělo stát…

 

„Pane,“ vyrušil ho z rozjímání chlapecký hlas. Semsu stál ve dveřích s nějakým mužem.

„Vy jste lékař?“  Otřel si slzy, aby získal alespoň trochu důstojnosti.

„Ano,“ přitakal čistě a dobře oblečený muž. Nevypadal nadšeně z místa, kam přišel, ale suma, která byla ve váčku, byla dost velká, aby si dovolil ji nepřijmout. Poklekl k chlapci na zemi a nechal si posvítit na jeho tělo. Bez okolků a zdržování odkryl kus látky, a aniž by ho překvapilo, co vidí, prohmatal nafouklé břicho jinak vyhublého těla a prohlédl jizvu v klíně. Hunej spal tvrdě, ale přesto sebou několikrát trhnul bolestí a zanaříkal. Jako by byl v bezvědomí. Lékař ho znovu přikryl a zadíval se na Niuserra. Zavrtěl hlavou v jasném bezmocném gestu.

„Je mi líto, pane, ale jemu už není pomoci. Infekce zasáhla většinu orgánů v břiše. Ten chlapec umírá…“ zvedl se na nohy a oprášil si kolena.

„Jak dlouho?“ zeptal se Niuserre. Tušil, že se něco takového dozví, ale chtěl zkusit cokoliv. Snažil se nepoddat zoufalství a zachovat si klidnou tvář.

„Netuším… upřímně se divím, že ještě žije… Zaplatil jste mi dost, aby mě nezajímalo, proč vás ten otrok zajímá… ale…“ Přešlápl z nohy na nohu a očima kmital mezi umírajícím otrokem a bohatým smutným mužem.

„Je to jeho syn, unesli ho a prodali do otroctví,“ vyhrknul Semsu. Niuserre na něj zmateně pohlédl, ale mlčel. Co na to říct?

„To je mi líto, pane. Mohu vám už jen poradit, co pro něj můžete udělat,“ řekl upřímně lékař, podal mu velkou zazátkovanou nádobu a k ní ještě vytáhl jednu menší. „Tohle utěší částečně jeho bolest, a když do ní přidáte pár kapek tohohle, uspí ho to… bezbolestně…“

Niuserrovi se zatmělo před očima. Je konec… Hunej žil tak dlouho v tom utrpení, protože věřil, že přijde? Vzal od muže obě lahvičky a poděkoval. Zase zůstal s Hunejem sám. Semsu šel vyprovodit lékaře ven.

Klečel u neklidně oddechujícího těla a zvažoval, co dál. Takhle to přece nemohlo skončit. S otupělou myslí nacpal obě nádoby za pas a sklonil se, aby vzal umírající tělo do náruče.

„Nedělejte to, pane. Netrapte ho už víc. Konečně po dvou dnech usnul,“ zvolal na něj vyděšeně ode dveří Semsu. „Nechte ho tu umřít. Dnes mu bylo dobře… poznal jsem to, ale zase přijde bolest a tu už nevydrží. Nechte ho odejít ve šťastný den…“ prosil za Huneje a klečel se sklopenou hlavou před písařem. „Lékař vám vzkazuje, že se ráno zastaví,“ dodal ještě chlapec a poklekl k Hunejovi, aby mu navlhčil rty a otřel čelo.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi mu řekl, že je to můj syn. Ty víš, že to není pravda.“ Prohlížel si vyhublého kluka se stejně černými, ale ne tak vlnitými vlasy jako měl Hunej.

„Všimli si nás harémoví strážci a vyptávali se lékaře, kam jde. Čekali na nás při odchodu. Kdybych to neřekl, měl byste problémy a takhle odtud můžete Huneje dostat. Ani mrtvý otrok nesmí opustit svého pána, ale jako vašeho syna ho můžete odvézt. Chtěl jste ho odvézt, ne? “ podíval se na muže světlýma očima, ve kterých chyběl lesk bezstarostného dětství. Niuserre přikývl. To bylo velice rozumné. Samotného ho to mělo napadnout. „Už jsou zde,“ hlesl vyděšeně Semsu a starostlivě se podíval na Huneje.

Do malé kobky vtrhli dva ozbrojení muži. Pokynuli písaři na pozdrav a naklonili se k ležícímu tělu. Chtěli zjistit, kdo to je a jak na tom je.

„Opatrně!“ vyhrkli najednou Semsu i Niuserre, když Hunej vykřikl bolestí, jak se ho snažili srovnat. Semsu ho zase zabalil do plachty, pod kterou beze studu nakukovali. Niuserre je hrubě odstrčil.

„Huneji,“ hladil ho Niuserre po tváři a vzal ho za ruku, aby ho utěšil. „Už bude dobře, napij se… to ti pomůže,“ konejšil ho a po kapkách mu naléval lék do pootevřených rtů. Hunej mezi vzlyky obtížně polykal, ale Niuserre byl vděčný i za to málo, co se mu do něj podařilo vpravit. Lék účinkoval k jeho překvapení velice rychle a Hunej hned zase usnul.

„Pane, dostali jsme příkaz vás přivést a prověřit situaci,“ ospravedlnili se a poklonili, když jim ukázal královskou pečeť.

„Nemám čas… Umírá, zůstanu tu s ním. Pokud mi váš pán nevěří, ať si mne ověří u zdejšího vezíra. Jsem královský písař Niuserre. A teď vypadněte,“ snažil se mluvit co nejtišeji, ale bublal v něm hněv. Strážci se poklonili, popadli Semsua za ramena a odešli i s ním. Ani se nebránil.

Niuserre se znovu věnoval Hunejovi. Nebyl na něj hezký pohled a nebylo mu lehce na duši. Zabalil ho do čistého plátna, které mu Semsu přinesl a přitiskl na chvíli svou tvář k té jeho.

„Huneji… proč se nám to stalo?“

Celou noc strávil Niuserre u Hunejova lůžka a držel ho za ruku. V noci mu několikrát podával utišující lék, když se budil bolestí a naříkal. S postupující nocí se však návaly bolesti vracely stále častěji a intenzivněji. Hunej byl tak omámen lékem, že kolem sebe nic nevnímal. Jen bolest. Byl na pokraji sil a Niuserre s ním. Vlhké oči už se ani neobtěžoval otírat a modlil se k bohům, aby jeho malého Huneje už netýrali, zatímco ho neúnavně hladil. Oči stále častěji upíral k mále lahvičce u lůžka, ale stále otálel s použitím posledního léku. Co když se zase probere? Co když bude na chvíli opět v pořádku a bude mu moci říci, jak moc ho miloval, miluje a bude milovat, dokud bude žít. Ale stav se nezlepšoval a Hunej byl v agónii bolesti téměř neustále. Lék už nepůsobil.

Niuserre si zničeně povzdechl, jen ho trápil. Sám už to nemohl déle snášet. Bylo to i nad jeho síly. Naklonil se nad Huneje a vtiskl mu polibek na rty. „Miluji tě. Vím, že mě neslyšíš… a věřím, že jsi to celou dobu věděl…“ pohladil ho po vlasech, pomazlil se s jeho tváří a po kapkách mu vpravil uspávací lék do rozpraskaných rtů. Pro jistotu všechen. „Spi sladce, můj malý Huneji… tam, kam jdeš, ti bude líp.“ Odložil nádobu na zem a přitiskl tvář na jeho. Jednou rukou držel jeho dlaň a druhou položil na hruď, kde mu zpomaleně bilo srdce. Ne na dlouho. Přitáhl si ho do náruče a zabořil svou tvář do jeho vlasů.

„Odpusť mi, Huneji…“ Už ho mohl objímat, už ho nic nebolelo. Děkuji vám, bohové. Vzlykal a nedůstojně smáčel chladnoucí tělo slzami.

 

Hunej zemřel ve spánku a sotva se Niuserre trochu zmátožil, zařídil jeho odvoz domů. Už tu nechtěl déle setrvávat. Chtěl předat jeho tělo nejlepším balzamovačům v Domě smutku a pohřbít ho ve své hrobce. Nezasloužil si smrt. Ani takovou rodinu. Nezasloužil si zemřít pro něj. Mrzelo ho, že mu nedokázal za celé měsíce říct, jak moc ho miluje.  Jaký smysl měl jeho život, když ho směl žít jen tak krátce?

„Pane,“ oslovil ho venku znovu mladík ze včerejška. Niuserre na něj pohlédl a zarazil se. Bledá tvář byla potlučená a kolem opuchlého oka se vybarvoval monokl.

„Semsu?“ oslovil ho nevěřícně. „Co se ti stalo?“

Semsu sklopil kajícně hlavu, čímž naznačil, že se provinil vůči nějakému pánovu příkazu. Podal muži malou nádobu uzavřenou smotanou látkou a zatavenou voskem. „Prosím, pohřběte to spolu s Hunejem. Přál si jít na jiný břeh celý,“ plaše zamrkal a chtěl zase zmizet. Niuserre ho však bleskově zachytil za paži a zastavil ho.

„Měli jste s Hunejem stejného pána?“

„Ano, ale on…“ Semsu sklopil hlavu. V očích mu probleskl vzdor, když se mluvilo o jeho pánovi. Očividně nebyl moc vlídný, a jak slyšel ani oblíbený.

„Zaveď mě za ním,“ zavelel písař.

Mladík se zděsil. „Proč, pane? Provedl jsem něco? Jestli ano, pak se velice omlouvám. Ale neříkejte mu nic, prosím,“ vychrlil ze sebe a padl na kolena. „Prosím, pane,“ škemral s čelem na špičkách jeho nohou.

„Neboj se, nic jsi neprovedl, jen mě za ním zaveď. Chci si s ním promluvit.“ Niuserre pochopil, že se svého pána bojí. Semsu se neochotně zvedl a vedl ho zpět do Domu rozkoše.

Návštěva byla krátká, zato hlučná. Stačilo pohrozit návštěvou vezíra a přihodit plný měšec, aby uznal jeho argumenty. O mrtvého otroka stejně nikdo nestál. Ani jim nepřišlo divné, jak mladým otcem by musel Niuserre být.  

„Děkuji, pane. Budu vám věrně sloužit až do smrti,“ plakal štěstím Semsu, když se dozvěděl, že ho Hunejův pán koupil.

„Hunej si to přál, věřil ti,“ zašeptal Niuserre, ale víc se mladíkovi nevěnoval. „Dlužil jsem mu to…“

---

Se sluncem nad hlavami vyrazila malá karavana na smutnou cestu k domovu. Nikdo se neodvažoval přerušit posvátné ticho. Ani přes den během cesty rozpálenou pouští, ani během noci, kdy odpočívali. Modlili se k bohům za Hunejovu duši a čím blíž byli cíli, tím pochmurnější nálada na Niuserra padala.  Konečně v dálce zahlédl první známé domy. 

„Jsi doma, Huneji…“ zašeptal Niuserre a vzal Hunejovo tělo do náruče, aby ho odnesl do svého pokoje. Ignoroval nechápavé pohledy svých sloužících i nevalnou vůni mrtvého, položil ho na své lůžko a poklekl k němu. Nechal ho celého zabaleného v plátně a hodlal se modlit k bohům, aby přijali jeho duši a scelili znetvořené tělo. Aby se s ním mohl setkat v jiném světě.

„Počkej tam na mě, Huneji, lásko…“ šeptal do černých vlasů. Z pouzdra u pasu vytáhl dýku a bříškem palce odzkoušel ostří.

„Pane, prosím, nedělejte to… Hunej by si to nepřál…“ Vyrušila ho z rozjímání dívka, na kterou už málem zapomněl. Myslel si, že odešla. Tupě na ni zíral.

Hunejova sestra se sklonila nad bratrovu nehybnou tvář a třikrát ho políbila na čelo. „Odpusť mi, bratříčku. Odpusť nám všem…“ štkala nad jeho mrtvolou, hladila ho po tvářích a pak poklekla před Niuserra. Zabořila pokorně hlavu do země k jeho nohám.

 „Potrestejte mne, pane, za mou rodinu. Chci odejít s Hunejem na jiný břeh. Už nemám nikde své místo. Hunej byl má rodina. Nemám se kam vrátit.“

Niuserre na ni nevěřícně shlížel. Ona si vážně myslela, že se chci zabít? Tělem mu zase proběhlo podivné teplo. Takové, jaké cítil v Hunejově přítomnosti. Jako když ho objímal. Jeho duch tu byl s ním…?

„Vstaň,“ poručil příkře a dívka poslušně vstala. Hlavu však nezvedla. „Jak se jmenuješ?“ řekl už klidněji. Vždyť je to jen dítě… Ona nemohla rozhodovat o jeho osudu. Nemůžu ji odsoudit za chyby jejich nejstaršího bratra. Neměl už sílu nikomu nic zazlívat. Ne teď.

„Teje,“ špitla vystrašeně a nesměle zvedla hlavu, aby se podívala do tváře muže, který měl rozhodovat o jejím osudu.

„Teje?“ zopakoval užasle Niuserre. Teje… 

Kdyby Hunej neležel na posteli jen kousek od něj, myslel by si, že vstal z mrtvých. Teje? Prudce se nadechl, když mu došlo, odkud to jméno znal.

„Odejděte, všichni…  hned!“ vykřikl zoufale. Rozrušeně si prohrábl vlasy a sotva poslední noha opustila pokoj, sesunul se k Hunejovu lůžku a zabořil tvář do látky na jeho hrudi. Cítil se tak zničený, unavený a prázdný.

 „Nejdřív Semsu, pak Teje? Co mi tím chceš naznačit, Huneji? Nerozumím ti… nechci tomu rozumět. To ty jsi tu měl být se mnou. Proč mi posíláš svou sestru? Co s ní mám dělat?“ chrlil ze sebe v šoku, když si vybavil Hunejův sen. Jedny z posledních slov, které z jeho rtů slyšel. Tělo na lůžku němě leželo, ale hřejivý pocit nemizel. Bohové, proč?

Ne, bohové ne… vezírova dcera… už tomu rozuměl. Všechno dávalo smysl. Zpráva o jeho smrti s královskou pečetí… Ukradla ji otci? Beduíni, kteří ho hned koupili a prodali ve městě. To ona jim prozradila, že je vzdělaný? Až tak moc na něj žárlila? Chtěla se ujistit, že už spolu nikdy nic nebudou mít? Musela vědět, že ho budu hledat, ale už by nemohl být nikdy mým milencem… všechno ho to zasáhlo jako blesk z čistého nebe.

Bohové… jak jste to mohli dopustit? To se jí nikdy nezbavím? Kolik lidí ještě kvůli ní bude trpět? Až moc si uvědomoval, že ji nemůže obvinit. Nemá důkazy a navíc její postavení…

Ale mě nedostaneš… nikdy… Zadíval se na klidnou Hunejovu tvář… Ten sen… jako by mu předpovídal budoucnost.

„Měl jsi pravdu, Huneji… ve všem…“  Byl nejvyšší čas předat ho Domu smutku, aby ho připravili na cestu.

Naposledy ho políbil, pohladil po hlavě a v dlani promnul jeden z jeho pramenů. Švihl nožem, přeťal pevný svazek a ukryl stočené černé vlasy ve své dlani.

„Miluju tě… navždy budeš v mém srdci první a jediný…“

 

 

8.-bohove--proc.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nádhera

(angie, 9. 9. 2010 18:00)

moja úcta patrí autorovi, za neobyčajne originálny, ale aj zaujímavý nápad
aj keď celý dej aj koniec bol smutný, pôsobil skutočne a mne celá poviedka pripadala dosť elegantná a profesionálna
3X sláva autorovi, je síce skoro povedať, kto vyhrá, nevieme ešte čo príde, ale toto bude bezpochyby jedným z favoritov. medaila je samozrejmosť:)

Souhlasím s Kat...

(mallaidh, 9. 9. 2010 0:29)

tohle se mi zatím líbilo nejvíc, Jsem zvědavá, jestli to nějaká povídka překoná...I když tam byl zas smutný konec...:-(

Výherce

(Kat, 8. 9. 2010 23:37)

podle mě je na světě. kouzelný příběh s reálimei ze starého egypta, tohle se povedleo. Moc pěkně, i když smuitné, přece jenom super

:'-(

(LoLo, 8. 9. 2010 21:23)

woow, skvělý. Ukápla i slza. Krásný a smutný.

=0)

(Teressa, 8. 9. 2010 20:47)

to bolo jedinecne...naozaj...len skoda ze to malo smutny koniec....tie ja nerada...ale aj tak to bolo uzasne!!! pri hodnoteni by som tomu dala 10/10 bodov=) naozaj -moja ucta autorovi=)

:-)

(Lachim, 8. 9. 2010 14:59)

Nádhera.

Jejda

(3Dreamerin, 8. 9. 2010 14:45)

Krásná povídka, ale tak zatraceně smutná! Velice zajímavé bylo prostředí i okolnosti příběhu. Jsem ráda, že konec dává alespoň nepatrnou naději do budoucna. :)