SONP

Každý normální student dává při hodině pozor – nebo se o to přinejmenším snaží. Taky máte ten pocit?

Jenže se mnou byly vždycky problémy, pokud přišlo na „normální“ věci a činnosti. Ač jsem přesvědčená, že svět už je dost zblázněný na to, aby se slovo „normální“ přestalo používat. Stejně není nikdo, kdo by určoval, co normální je a co není.

Abych pořád nechodila kolem horké kaše: jmenuju se Hanada Kouta. Sedím v poslední lavici u okna (z něhož vyhlížím) a samým nadšením z výkladu našeho angličtináře okusuju tužku.

Nakonec ale tužce promíjím všechny křivdy, které mi způsobila, a do volného místa vedle zápisu začnu kreslit. Slova učitele kolem mě poletují (s těmi křidýlky jim to neskutečně sluší) a než si stihnu pořádně rozmyslet, koho že to nakreslím tentokrát, už se na mě usmívá Izaya.

A jelikož se tak šťastně culí, ještě vedle něj přikreslím Shizua. Ovšem než učitel dokončil výklad a vyzval nás k vytvoření skupin, Shizuo měl ruku kolem Izayova pasu a tvářil se, že se ho nic takového netýká. Samozřejmě, mezi rty mu nechyběla cigareta.

Takhle by se dal shrnout můj hlavní problém s normálností. Mou obrovskou vášní je yaoi, boys love, slash a vše, co k tomu patří (včetně podezřívání objímajících se spolužáků z utajování mileneckého poměru).

Naštěstí pro mě už si okolí (svým způsobem) zvyklo. Dokonce se mi i podařilo přivést na svou stranu tři mé drahé kamarádky – konkrétně Michiko, Waki a Haruku. Snad ani nemusím říkat, že při práci ve skupině sedíme vždycky spolu (a naše práce se sestává prakticky jen z porovnávání kreseb v sešitech).

Těsně před tím, než jsem odložila tužku, mi Waki vytrhla notes z ruky.

„To není fér,“ zaúpěla hned a dotčeně strkala Haruce můj sešit pod nos. „Vidíš to, Haru-chan? Tak vidíš to? Takhle já Izayu nikdy kreslit nebudu.“

„Vidělas už mojeho Naruta? Nebo hůř – Ichiga?“ pozvedla jsem obočí skepticky.

„No ták,“ protáhla Michiko. „Každá zvládáme něco jiného. Netřeba hádek.“

Vždycky jsem upřímně obdivovala její klidnou a slušnou povahu. Já už odjakživa byla netrpělivá, vzteklá, a že bych mluvila uctivě, to se snad ani říct nedá (natož aby si to o mně někdo myslel).

„Michiko-san promluvila,“ uculila se Waki a sešit mi konečně vrátila. Pokud znáte někoho, kdo rychle mění nálady, tak věřte, že Waki je mění rychleji.

„Doumo,“ kývla jsem. Zatím, co se Haruka ujala úkolu poslouchat učitele, se ke mně naklonila Michiko.

„Ne, Kou-chan, už jsi slyšela o Akirovi z vedlejší třídy?“ zeptala se šeptem.

„Co přesně nemělo mým uším uniknout?“ odpověděla jsem otázkou já.

„Poslední dobou ho ze školy vyzvedává o něco starší kolega,“ vysvětlila Michiko a poupravila pozici brýlí na svém nose. „Všichni to odsouvají s tím, že to je jeho starší bratr.“

„Cítím ve vzduchu závan chlapecké lásky,“ odhalila zuby v zářivém úsměvu Waki. S Michiko jsme si jen vyměnily pohledy.

„Tuším správně, že končí stejně jako my?“ ozvala se Haruka, když učitel domluvil a vyzval nás k práci. Michiko přikývla. Pak se všechny tři zadívaly na mě.

„Musím?“ hrála jsem otrávenou, ač jsem v duchu už osnovala své stopovací plány. Sledování, šmíráctví a špehování patří k mým oblíbeným činnostem – obzvlášť, pokud to zahrnuje kluky podezřelé ze skrývaného vztahu. Holky mi vždycky leda popřejí štěstí, zdekují se a já jim pravidelně musím mailovat o svém úspěchu.

Časem jsem si na to zvykla.

„Nedělej se,“ dloubla mě do žeber Waki. „Jsi přece Kouta-sama, mistr stalkingu a kamufláže.“

„Jsem odhalena,“ usmála jsem poraženě.

„Dlužíš mi jeden fanart na Death Note. Mella a L, prosím,“ zaculila se Haruka.

„Trefila jsem se,“ otočila se Michiko na Waki. „Já bych chtěla Mukura a Tsunu, Waki-cha~n.“

Vyměnily jsme si s Waki pohledy. Jedna z věcí typických pro nás čtyři bylo právě sázení se o fanarty a fanfikce (fanarty ale svou fanfikční konkurenci většinou drtily…) – vítězka si pak jen řekla, co přesně a s kým chce. Každá máme jinou specializaci, ale oblíbené mangy a anime máme společné (když jedna z nás něco začne číst a je to luxusní kousek, do druhého dne o tom víme všechny. Tradice).

„Po škole budu potřebovat čepici a mikinu,“ podotkla jsem nakonec.

„Jako vždycky,“ zašklebila se Haruka.

Pak jsme se už raději pustily do práce. Té, kterou od nás čekal učitel.

„Hodně štěstí, Kou-chan,“ posadila mi na hlavu kšiltovku Michiko.

„Jako by ho potřebovala,“ prohodila Haruka a věnovala mi něžnou herdu do ramene. Vyplázla jsem na ni jazyk.

„Už jdou, tak abys vyrazila,“ upozornila mě Waki.

„Aby mi náhodou neutekli, že jo,“ zašklebila jsem se.

I tak jsem věnovala zbytku naší smečky véčko a dala se do nenápadného pronásledování Akiry a jeho údajného staršího brášky. I kdyby údajný nebyl, slušelo by jim to spolu – ovšem na incest je odbornice Haruka. V kreslení dvojčat a sourozenců je nedostižná (a v popisování jejich vnitřní rozpolcenosti nad –  občas – vzájemnou láskou samozřejmě taky).

Ze školy naštěstí mířilo stejným směrem dost lidí, takže jsem davem nenápadně prokličkovala až za ně a s nastraženýma ušima poslouchala, co zrovna rozebírají.

„Ale Daichi-san,“ říkal Akira. Oslovení hned vyloučilo možnost staršího bratra, takže jsem z kapsy začala páčit telefon, že to zbytku hladových šelem sdělím. „Už jsem říkal, že doučovat nepotřebuju.“

‚Starší brácha to není, možná senpai,‘ vyťukala jsem maila a hned ho odeslala.

„V tom případě tě zvu alespoň na čaj, Akiro-kun,“ prohodil Daichi se slyšitelným úsměvem. Zazdálo se mi, že se svou rukou nenápadně otřel o Akirovu (možná až tak nenápadně, že se o ni vlastně neotřel vůbec).

‚Akira je uke, senpai se jmenuje Daichi, jdou na čaj,‘ informovala jsem kamarádky hned.

‚Jen za nimi, Kouto-sama!‘ pobídla mě Waki.

‚Nenápadně, Kou-chan,‘ připomněla mi Michiko. Zbytečně, samozřejmě.

Na chvíli jsem zastavila u výlohy obchodu s oblečením, sundala si čepici a rozpustila vlasy. Když se ode mě Akira s Daichim vzdálili, opět jsem vyrazila za nimi. Akirův batoh zářil jasně oranžovou barvou, tudíž bylo skoro nemožné je ztratit.

O kus dál jsem si tedy dovolila zastavit u obchodu s mangou a letmo zapátrat po nějakém novém kousku; bohužel pro sebe a smečku jsem ale nic slušně vypadajícího nenašla. Když jsem se rozhlédla po ulici, oranžový batoh nikde. Zapátrala jsem po nějakém vodítku – a čajovna na rohu další ulice mi hned ukázala, kudy vyrazit.

Cestou tam jsem si svázala vlasy do ohonu. Pochybuju, že mě někdo z nich viděl, ale nerada riskuju předčasné odhalení. Nakonec jsem si sundala i nátělník a kravatu ze školní uniformy a oboje nemilosrdně nacpala do své skromné brašny.

Pak jsem vklouzla do čajovny a posadila se co nejblíž oranžovému batohu; (snad) dost daleko na to, aby to nebudilo příliš podezření.

‚Kouta-sama vnikla do čajovny. Akira a Daichi sedí kousek od ní a baví se o počasí,‘ sdělila jsem šelmám. Hned potom jsem si objednala čaj a po očku sledovala dění u stolu s oranžovým batohem. Občas se mi zazdálo, že se k sobě naklání a že mají ruce trochu moc blízko u sebe…

Ale to se člověku jako já zdává pořád.

‚Sežeň fotku a udělám pro tebe COKOLIV,‘ hlásal mail od Haruky. Poslední slovo sice bylo napsané v katakaně, ale beztak to tak doslovně nemyslela. I tak jsem se spokojeně usmála a zkusila telefon nenápadně natočit tak, aby byli oba hoši v záběru.

Nemohlo to vypadat podezřele. Rychle jsem vypnula zvuk u foťáku, a když se Daichi k Akirovi trochu naklonil, zmáčkla jsem spoušť. Přistiženi přímo při činu. Co víc by si Haruka mohla přát?

Poslala jsem fotku svým dychtivým kamarádkám – a hned mi (popořadě) přišlo ‚Kyaa!‘ od Haruky, ‚Kouta-sama nezklamala!‘ od Waki a ‚Tak tahle je luxusní‘ od Michiko.

Sdělila jsem Haruce, že bych ráda jednoho polonahého Ichiga v lehce vyzývavé pozici. Ujistila mě, že nic lepšího už nikdy nenakreslí.

Napila jsem se přineseného čaje a stále pokukovala po dvojici o kousek dál. Bohužel pro mě se ale nic zajímavého nedělo – šelmy mi to sice zítra vyčtou, ale já dopila čaj, zaplatila a ve vší diskrétnosti zamířila do svého doupěte.

Ráno jsem na náš pravidelný ranní meeting před školou přišla o pár minut později. Waki předala Michiko desky s Tsunou a Mukurem, já dala Haruce slibovaného L a Mella a sama jsem dostala desky s údajným polonahým Ichigem. Chudák Waki po nás s deskami vrhala závistivé pohledy.

Michiko nahlédla dovnitř první – a spokojeně se uculila. Haruka se začala s „kawaii“ na rtech pomalu rozpouštět a když jsem já zřela jejího Ichiga, vyrazila jsem ze sebe jen „oh“. Být kreslená postavička, tak už ležím na zemi v louži krve a snažím se zastavit krvácení z nosu.

„Haruko-sensei,“ objala jsem svou krátkovlasou modlu kolem pasu.

„Žádný Haruko-sensei,“ odbyla mě. „Nesledovalas je až domů. Jinak by tam byl ještě Uryuu a chybělo by trochu víc oblečení. A kdyby to mělo víc stran, byla bych Haruka-sensei.“

Věnovala jsem jí ublížený pohled.

„Dneska je ale nešmíruju,“ sdělila jsem šelmám, „i taková zlobivá holka jako já má určité špehovací zásady.“

„Však my víme,“ odvětila Waki. „Nikdy nešmíruješ dva dny po sobě, například.“

„Požaduješ za správnou odpověď nějakou odměnu, Waki-chan?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě!“ chytila mě Waki hned za ruku. Až moc pevně na to, na jakou křehuli vypadá. „Laviho a Allena. V noci, při bouřce a na chodbě Černýho řádu.“

„Tvé přání je mým rozkazem,“ pokusila jsem o pukrle. „Tohle přání,“ upřesnila jsem hned.

„Hele, kdo to sem jde,“ ozvala se Michiko a nenápadně ukázala směrem k silnici. Zrovna přicházeli Daichi a Akira – a o něčem živě diskutovali.

„Co myslíte, že řeší?“ nadhodila Haruka.

„Snaží se vymyslet pozici, která by Akiru nebolela,“ odpověděla jsem já.

„Ne, Daichi chce Akiru přemluvit, aby to zkusili v noci v parku na lavičce,“ oponovala mi Waki.

„Waki-cha~n, proč v parku? Daichi má určitě motorku a chce to zkusit na ní,“ poplácala Michiko nejmladší z nás po hlavě.

„Děvčata,“ začala Haruka, „je přece jasné, že Daichi chce dát svému zlatíčku k narozeninám nějakou hračku a nenápadně vyzvídá, zda si pod sebou podobným dárkem nepodřízne větev.“

„Ty ses ptala, co že to řeší,“ dloubla ji do žeber Waki.

„Au,“ zakabonila se Haruka.

„Pojďte radši do třídy,“ vyzvala nás Michiko. „Místo hádání se radši snažte zpracovat Kou-chan, aby porušila své zásady.“

Haruka a Waki si vyměnily pohledy – a pak se na mě vrhly jako švábi na pivo.

Říká se, že kdo poruší své zásady jednou, udělá to i znovu. Já budiž živoucím důkazem – nejen, že jsem je sledovala na jejich cestě domů (protože jsem měla cestu do kombini poblíž, abych nakoupila na večeři. Ne, že mi to potom někdo věřil) hned odpoledne, ale potom téměř každý den.

Zatím, co jsem (dle svého skromného názoru) vzorně a nenápadně plnila roli informátora, zbytek smečky sedával v čajovně, debatoval nad mými poznámkami, posílal odpovědi a dělal své (v záchvatu vděku občas i mé) úkoly.

Jednou pozdě odpoledne, kdy jsem se prostě šla projít po zšeřelém Tokiu bez postraních úmyslů, jsem naše podezřelé zahlédla. Šli na druhé straně ulice, stejným směrem jako já. Daichi objímal Akiru kolem ramen a zdálo se, že je láska musí opravdu hřát, neboť šli podezřele nalehko.

Už už jsem z kapsy vytáhla telefon – ale nakonec jsem si to rozmyslela a namísto mailování jsem tasila do zbraně svůj Canon.

Zastavila jsem před jedním obchodem a na zboží vyzkoušela, jak dobrý je můj skromný foťák v přibližování. Vypadalo to, že za ty peníze přeci jen stál, takže jsem nenápadně přeběhla ulici a vydala se po stopách vrkajících holoubků, připravená vyfotit naprosto cokoliv.

A že se mi tahle cesta vyplatila, to snad ani nemusím říkat.

Den na to jsem zbytek smečky požádala o sezení v našem nejoblíbenějším sushi baru. S tím, že pro ně mám jedno sladké (a slintací) překvapení. Škola nebyla problém, tudíž jsme se dohodly na obědě – a všechny tři se ze mě pořád snažily vytáhnout, jakou že perlu jim to chci ukázat.

Jako bych byla tak hodná, abych jim to řekla hned.

Naštěstí pro sebe bydlím našemu společnému doupěti nejblíž, takže když jsem si na poslední chvíli rozmyslela, že své úlovky přesunu do notebooku a vezmu je s sebou v takhle zvětšené podobě, nebyl to (až takový) problém. Jen jsem se asi deset minut zdržovala hrabáním té speciální tašky (kterou jsem stejně nenašla, takže jsem noťase prostě hodila do batohu a nestarala se o to).

Jak jsem za sebou zavřela dveře do domu, pohled na displej mobilu mi naznačil, že bych měla pohnout. Pohla jsem tedy tím stylem, že jsem sice došla k sushi baru včas, ale sotva jsem popadala dech.

„Vypadáš nějak zadýchaně,“ zakřenila se na mě Haruka, když jsem si sedala ke stolu. Vyplázla jsem na ni jazyk a vytáhla z tašky notebook.

„Co sis to na nás přinesla, Kouto-sama?“ nakukovala mi přes rameno Waki.

„Plody svého kamuflovacího umění,“ zatvářila jsem se tajemně (jsem se o to aspoň snažila. Nevím, jak to vypadalo doopravdy) a otevřela jsem složku staženou z foťáku.

„Tys včera sledovala? A proč jsi nám nedala vědět?“ bručela rozhořčeně Haruka.

„Dámy,“ ignorovala jsem ji, „sedněte si ke mně, upřete svá nenasytná očka na obrazovku a věřte, že po tomhle mi odpustíte cokoliv.“

Brzy se všechny uvelebily kolem mě a já věděla, že jsem pánem situace. Mám něco, co chtějí vidět, a klidně bych mohla složku povzneseně smazat a notebook vypnout. Ale nemám to srdce šelmy zklamat, tak bez zdržování otvírám první fotku.

„To snad nemyslíš vážně!“ téměř se zděsila Haruka.

„Ah,“ povzdechla si zasněně Waki.

„Jsi mistr svého řemesla, Kou-chan,“ kývla uznale hlavou Michiko.

A já se jen pokochala dalším pohledem na dobře odvedenou práci. S přitroublým úsměvem (který měl na tváři i zbytek naší smečky) jsem se dívala na Daichiho, jak se sklání k Akirovi. Zřejmě počítaly s tím, že to bude všechno – takže když na dalším snímku vzal Daichi Akira za bradu, cítila jsem, jak mi Waki s Harukou svírají ramena.

„Kou-chan, já z tebe budu mít infarkt,“ ozvala se Haruka.

„Michiko-san, zavolej prosím záchranku,“ poprosila jsem Michiko, neboť jsem se chystala přejít ke svému finálnímu úlovku. Sevření mých ramenou zesílilo.

Na obrazovce se objevila moje třetí fotka (taky se ptáte, proč jsem třem fotkám dělala samostatnou složku? Nejste jediní). Úžasný polibek dvou krásných kluků, v pozadí park nabarveným zapadajícím sluncem. Scéna jako z romantické komedie.

„Kouto-sama,“ otřela si symbolicky nos Waki, „jsi můj bůh. Pokud je něco, co pro tebe ubohý smrtelník jako já může udělat, řekni.“

„Kou-chan,“ vzala mě kolem ramen Michiko, „ode dneška máš na starosti získávání materiálů. Mám chuť si napsat nějaké rozkošné RPS.“

No jo, Michiko – hlavní pisatel skupiny. Fanarty spíš dostává, než tvoří, takže se nám všem odměňuje psaním všeho, o co si řekneme (ať už je to striptýz našeho oblíbence, barvitý popis milostných hrátek oblíbeného páru či sladká romance plná vodění se za ruce a něžných polibků na tváře).

„Bože, můžu ti něco nabídnout?“ podívala se na mě prosebně Haruka.

„V tom případě bych ráda jeden Uchihacest, Elricest a Hikara a Kaora,“ mrkla jsem přívětivě. „Netřeba všechny najednou,“ slevila jsem pak ze svých nároků a dál se vyhřívala ve výsluní svého nově nabytého božství. Nakonec jsem ale notebook vypla, skryla ho do batohu a zbytek oběda jsme probíraly vše, co nás napadlo.

Jako vždycky.

Zmíněné postavy z anime/mangy náleží jejich tvůrcům.