Dívenka si přitáhla cáry roztrhané deky blíž k tělu, snažíc se nevnímat hlasité kručení v žaludku. Zoufale si dýchala na zmrzlé, fialovějící prsty, v nichž přestávala mít cit. Tak, jako každý večer se choulila u stěny špinavého, zašedlého domu v postraní uličce plné krys a výkalů. Věděla, že za těžkými, ztrouchnivělými dveřmi se v malé světnici mačká mnoho, mnoho lidí, žijících ve stejných podmínkách jako ona sama.

„Ti alespoň mají celé čtyři stěny…,“ povzdechla si tichounce a unavenýma očima hleděla do tmy. Ve svém krátkém životě měla jen tři možnosti, jak nějakým způsobem přežívat. Buďto mohla být s dalšími dětmi v chudobinci, přidat k cechu zlodějů, nebo spoléhat na dobrotu ostatních lidí; lidí stejně chudých, jako byla ona sama. Naivně doufala, že třetí možnost bude ta správná. Zmýlila se, ale kdo kdy byl ve věku devíti let tolik znalý světa, aby si uvědomil, že tohle není ta cesta?

Pomalu položila své vyhublé, pod vrstvami prachu bledé tělo na špinavou dlážděnou zem. Každou noc zavírala opuchlé oči s vědomím, že další den už nemusí přijít, každou noc věřila, že příští ráno přinese něco dobrého; že se všechno zlepší a ona nebude večer zase sedět u zdi toho samého domu, v té samé špíně, s těmi samými dětmi jako byla ona, ve společnosti nových vypasených krys, hodujících za mrtvolách válejících se všude kolem.

„Jakpak se jmenuješ, holčičko?“ těžce otevřela pomněnkové oči a zvedla je k tomu muži. V elegantním saku, úzkých černých kalhotech, tlustém teplém kabátě a s naleštěnými botami na ni shlížel ze závratné výšky. Na oválném obličeji, orámovaném delšími tmavými vlasy, padajícími do zářivých očí, se mu skvěl přátelský úsměv.

„Lucy, pane,Lucy Queen,“zašeptala a zapřela se o loket, ve snaze poskládat své rozlámané tělo do vzpřímené polohy.

Muž jen přikývl a natáhl k ní ruku. „A copak dělá královna v takovém koutě Londýna? Neměla by být na hradě?“

„Je to jen jméno, pane, nic to neznamená. Vlastně ani není pravé, ale líbí se mi,“ mírně se pousmála seschlými rty a přijala nabízenou pomoc. Pak sklopila pohled k zemi a červenajíc se, počala si rychle oprašovat ušmudlané, roztrhané, obyčejné bavlněné šaty. „Pane, smím se na něco zeptat?“ vyřkla mimoděk. Muž přikývl. „Co dělá tak bohatý člověk na takovém místě, pane?“

„Slečna Claire mě pro tebe poslala,“ odpověděl mírně a vzal ji za ruku. Poslušně za ním šlapala ulicemi Londýna, až na hlavní třídu. Nikdy předtím tu nebyla. Širokou ulicí spěchaly tam a zpátky davy lidí, někteří vcházeli do budov, jiní z nich vycházeli. Tady už svět nebyl jen jedna velká šeď, tady to hrálo barvami, lidé zde promlouvali a překřikovali se, honili se za zlodějíčky, prchajícími bočními uličkami, nebo jen tiše přihlíželi chování ostatních. Po ulici hlasitě drkotaly kočáry a povozy. Dámy zde kráčely zaklesnuty do pánů, oděné v bohatých róbách s šálami přes ramena, širokými sukněmi a zdobenými korzety, zatímco jejich protějšky rázně poklepávaly hůlkami o dláždění, smekaje vysoké cylindry pokaždé, když potkaly někoho významného či známého. Hleděla na to všechno s pootevřenou pusou a hluboce se styděla za svůj chudý původ. Pochopila, že sem nepatří, ale než stačila svému průvodci připomenout, že ona není z bohaté rodiny a takové věci si dovolit nemůže, natlačil ji do jednoho z kočárů, křikl na kočího adresu a hlasitě zabouchl dvířka.

„Ale pane,“ namítla tiše, avšak muž si jen položil prst na ústa a kývl směrem k okýnku kočáru. „Dívej se. Kdokoli z těchhle kdykoli mohl přijít a ujmout se tě. Nikdy nepřišli. Nikoho nezajímá jak se má Lucy – malá královna. Víš proč? Všem, každému z nich, stačí jeden špatný krok a skončí jako ty. Nikdo z nich si nemůže dovolit starat se o lidi chudší než oni sami, Lucy. Ale slečna Claire může. Ona na to prostředky má a proto si tě vybrala. Naučí tě spoustu věcí, dá ti nové šaty. Víš, co mi řekla? Ať najdu tu nejchudší dívenku v celém Londýně a přivedu ji k ní.  Přála si, aby se ta dívka usmála a dostala, po čem touží. Už chápeš? Nezáleží na tom, jak vypadáš teď. Ještě dnes večer budeš mít stejné šaty jako ty dámy venku a jídla, kolik si zamaneš.“

„Přesto, pane, jak můžete vědět…?“

„Prošel jsem celý Londýn, vím, že ty jsi ta pravá,“ usmál se a zapálil si dýmku, čímž dal najevo, že celý rozhovor končí.

Lucy tiše dál hleděla z okna a představovala si sebe v bohatých, vyšívaných šatech z modrého sametu s hedvábnými volány, kloboučkem s květem na hlavě, čistou, se světle hnědými vlasy spletenými do dlouhého copu. Líbilo se jí to. Vždy snila o tom, že jednou bude takhle vypadat; že bude tančit na bále s krásným chlapcem z vyšší třídy, jehož rovné bílé zuby budou zářit v milém úsměvu, když ji povede přes taneční salónek ke stolu s pohoštěním, aby jí nalil sklenici vína. V jejím malém nitru se rázem rozhořel plamen, jež ji spaloval nesmírnou radostí a nadějí, že již každý den bude jen dobrý a veselý. Těšila se až potká slečnu Claire - až dostane příležitost ze srdce jí poděkovat za všechno, co pro ni udělala už jen tím, že pro ni nechala poslat toho milého muže.

Několik hodin mlčky koukla do polí malým okýnkem, až konečně kočár zastavil před velikánskou vilou s kašnou uprostřed nádvoří, obklopeného rozlehlou anglickou klasicistní zahradou. Muž jí pomohl vystoupit a dovedl ji až k dvoukřídlým dubovým dveřím s mosazným klepadlem ve tvaru růže. Třikrát hlasitě zabouchal a ustoupil. Během chvíle se jedna část dveří s vrznutím otevřela a odkryla tak výhled na prostornou vstupní halu. Přímo proti dveřím stály dlouhé schody, na vrcholu se rozdvojující do stran, vytvářeje tak dlouhý balkón po obvodu celé místnosti, z nějž vedly další dveře do  chodeb, spojujících hlavní trakt s  bočními křídly budovy. Pod balkóny se pak dalšími dveřmi vstupovalo do přijímacího salónku, kuchyně a pokojů služebnictva. Celá místnost byla laděna v červené a zlaté, stejně jako oděv dívky, stojící přímo před ní ve vstupních dveřích. Ačkoli jí mohlo být snad kolem třinácti let, zdálo se, že toho honosné sídlo obývá s tím mužem úplně sama. Světlé vlasy měla vyčesané do jednoduchého drdolu a z nezdravě pobledlé tváře jí vystupovaly dva kruhy jasně zelených očí. Její růžové rty zvlnil jemný úsměv. „Jdeš pozdě Henry, avšak vidím, žes uspěl,“ promluvila tiše, téměř jako bez ducha, bez nadšení; jako bez života.

„Ano, slečno, uspěl,“ poklonil se a spolu se stále udivenou dívenkou vstoupil do domu. „Tohle je Lucy,“ představil ji a pokynul jí, aby se uklonila. Nemusel jí to říkat. Sama k téhle mladé dámě cítila respekt a obrovskou vděčnost a kdyby se nebála, že jí tím pošpiní její nádherné střevíčky, líbala by jí boty klidně celý den.

Claire k ní natáhla ruku a ona ji zdráhavě přijala. „Těší mne, Lucy.“

„Mne též, madam,“ odvětila a na příkaz své nové paní se nechala odtáhnout do koupelny, aby se omyla a ustrojila k večeři.

„Říkáš, že se jmenuje Lucy Queen? Pěkné jméno, je dobře, že jsem malou královnu zachránila ze špinavé ulice, co říkáš, Henry?“ optala se Claire, sledujíc z křesla ve své ložnici svou oblíbenou část zahrady. Byla to tradice od té doby, co zjistila, že už jí moc času nezbývá. Snažila se užívat si ten kousek její vlastní přírody, jak nejčastěji mohla. Henry stál u dveří se svícnem zapálených svící a posmutněle sledoval svou paní. „Bezpochyby, slečno,“ zamumlal tiše.

„No tak, Henry, nesmíš to brát tak špatně, všichni jednou umřeme, jen mně doktor řekl, že mne to čeká dřív než ostatní. Copak si člověk může vybrat, co ho v životě postihne? Ani Bůh nemůže vyléčit všechny nemoci. Navíc, dokud ještě chodím, nejsem dost nemocná na to, abych brzy umřela. Napřed se musím postarat o malou královnu.“

Henry přikývl. „Dobrou noc, slečno,“ odvětil a chystal se k odchodu.

Claire se jemně usmála. „Děkuji ti, Henry, žes ji přivedl. Vnesla do mého života zase trochu světla. Dobrou noc.“

„Není za co, slečno.“

„Madam, co je tohle za květinu?“ optala se Lucy nesměle příštího rána, kráčeje vedle Claire zahradou v dlouhých  vrstvených šatech barvy jarní trávy se žlutou květovanou výšivkou.

„Růže, Lucy, stejná, jako na klepadle. Jednu právě z tohoto keře jsem si nechala u mistra kováře zalít do mosazi,“ chytila ji za ruku a pokračovala s mírně rozpačitou dívkou v prohlídce zahrady. „Víš, Lucy, já chápu, že ti to asi připadá zvláštní, žít teď v takovém domě, chodit v těchto šatech, ale věř mi, prosím, existuje důvod, proč jsi tu a nesmíš odejít. Nesmíš mě opustit, protože já brzy opustím tento svět a chci poslední chvíle strávit s tebou.“

„Ale proč zrovna já, madam?“ podivila se a nadzvedla si šaty, ve snaze zabránit jejich pošlapání.

„Henry ti to neříkal? Hledala jsem nejchudší děvče Londýna, protože jen takové opravdu ocení možnost být zde a žít jako bohatí. Našel tu správnou, Lucy, věřím, že ty tu možnost opravdu využiješ. Vyučím tě a pak můžeš být služebná třeba samotné královny,“ tiše si povzdechla a přechytila krajkované paraplíčko do druhé ruky. Nechtěla jí lhát, ale jinou možnost neměla. Nepochopila by…

Ani Henry ji plně nechápal. Svěřila se mu se svým plánem i se vším, co už zjistila, přesto si stále nechávala část tajemství pro sebe. Tu nejbolestivější, díky níž byla téměř i ráda, že brzy tento svět opustí.

„Henry za chvíli bude podávat polední čaj, nechceš se jít podívat napřed?“ jemně ji chytila za ramena, otočila zpět k domu a mírným potlačením ji donutila k pohybu. „Hned přijdu, neboj se.“

Chvíli hleděla za odcházející dívkou, pak po zádech padla do růžového keře, nedbajíc na trny nebo poničení květin či šatů, a dala se do zoufalého smíchu. Nemohla uvěřit, že zrovna, když ji po tolika letech znovu spatřila, bude muset opět odejít, tentokrát navždy. Byla tak šťastná, že ji má zase u sebe, až se jí chtělo plakat smutkem.

Dlouho ležela v růžích, slepě hledíc do oblak, zahalujících nebe typickou londýnskou šedí, a ležela tam i ve chvíli, kdy na její tváře začaly dopadat těžké kapky a ona plakala spolu s Bohem.

„Slečno,“ oslovil ji Henry, drže nad ní deštník a podávaje jí ruku. „Nachladíte se a opustíte ji ještě dříve.“

„Copak je v tom rozdíl, Henry?,“ promluvila tiše a otočila se na bok. „Měla jsem tu pro ni být už dávno, teď ty chyby těžko napravím. Několik málo dní nenahradí všechny ty roky, kdy jsem jí opovrhovala a nechávala ji na ulici. Byla jsem tak sobecká, Henry!“

„Ale slečno, nemohla jste za to, že-“

„Mohla, Henry!“ vykřikla zoufale. „Právě, že mohla! Byla to všechno moje vina!“

„Slečno…,“ odložil deštník jen na tak dlouhou chvíli, aby ji zvedl a přitiskl k sobě v utěšujícím objetí. „Tím spíš byste se neměla nachladit, slečno,“ zašeptal a pomohl jí do domu, kde ji osušil a převlékl, zatímco ona jen bezduše hleděla do zrcadla, uvnitř plačíc.

„Ráda bych tě o něco požádala, Lucy,“ vyřkla konečně Claire po dlouhém mlčení.

„Cokoli si budete přát, madam,“ zavýskla dívka nadšeně a na tváři se jí rozlil šťastný úsměv. Všichni v této vile i Bůh nad nimi zpozorovali, jak se Lucy změnila za tu dobu, co obývala svůj skrovný pokoj pro služebnictvo v přízemí pod schody. Z hubené, bledé dívky, sotva se držící na nohou se stala energetická dáma, zdravá a ochotná kdykoli přiložit ruku k dílu. Zato Claire stále jen chřadla. Byla čím dál bledší, pomalu se ztrácela před očima a čím víc na ni těžká nemoc dopadala, tím častěji trávila čas ve společnosti Lucy.

Pousmála se a zavřela velkou, kameny vykládanou sponu ve svém drdolu. „Neříkej mi madam, ano? Jednoduše Claire,“ pomalu se otočila před zrcadlem a vystavila na odiv překvapené dívce svou novou společenskou róbu laděnou v tyrkysově modré a stříbrné.

„Ale madam, to se přece nehodí, jsem tu jako vaše služebná!“ hádala se, přestože věděla, že jí to není nic platné. Její paní rozkázala, přestože to podala jako žádost, a ona musela uposlechnout. „Dobře, Claire,“ sklopila pohled pod hraně káravým pohledem starší dívky, stydíc se za svou opovážlivost. Měla to tu ráda. Klid téměř opuštěného domu, milou přítomnost Henryho a starost Claire o její spokojenost. Byla na ni až moc hodná na to, že měla působit jako její paní. Lucy se s ní ráda procházela zahradami, když byla všechna práce hotova a nadšeně přijímala pozvání na polední čaj, jež obdržela každou neděli. Přesto se stále cítila trochu nesvá, když dostala nějaké nové právo. Byla uvyklá na život na ulici; na to, že si nic nemohla dovolit; na to, že jejím jediným majetkem byla stará, potrhaná  deka, pár prochozených bot a jedny špínou zčernalé šaty. Ale teď, teď měla drahé róby, talíře plné jídla, vysoké boty, jednou za čas nějaký ten peníz a alespoň nějaké společenské postavení. Bylo to jako sen. Až moc krásné a skutečné na to, aby to vydrželo déle. Pokud nic jiného, naučila se za svůj krátký život jedno: všechno, co se zdá být dobré, není skutečné nebo brzy skončí.

Kdyby tehdy u zrcadla věděla, že má pravdu, nehádala by se a jen pokorně přijala nabízené přátelství. Kdyby tušila, že radostné dny se blíží ke konci závratnou rychlostí, nestála by ochromeně a objala by Claire zpátky, když s tichým: „Ach, Lucy,“ obmotala paže kolem jejího krku a dala se do pláče. Mohla ji utěšit, pohladit, říct, jak ji má ráda a konečně jí opravdu poděkovat, že jí na několik dní poskytla iluzi šťastného života.

Místo toho jen zašeptala „Děkuji,“ zapnula jí kolem krku těžký náhrdelník a odešla pracovat na svých povinnostech.

„Lucy…,“ zopakovala Claire před tím, než zavolala Henryho, aby připravil kočár.

„Henry! Pane Henry! Jak to, že se slečna Claire ještě neukázala? Čekám na ni celý večer a voda už je studená. Pane Henry!“ Lucy se dlouho dobývala do komorníkova pokoje, než se dveře konečně otevřely. V nich ve světle jediné svíce stál majitel pokoje, zarudlýma očima shlížel na dívku a po tvářích mu kanuly slzy. Jen zavrtěl hlavou.

Lucy si šokovaně zakryla ústa dlaní, o krok ustoupila a rozplakala se. „K-kdy? Jak?“

„Při projížďce. Vždy snila o tom, že jednou odejde, hledíc z okna kočáru na obyčejný lid. Nikdy nechtěla patřit k bohatým, Lucy, proto pro tebe poslala, aby u sebe měla alespoň někoho z prostých lidí, když už sama být nemohla. Věděla, že to přijde, proto si oblékla své oblíbené sváteční šaty a nechala zavolat kočár…,“ postoupil o krok dopředu a stiskl v náruči chvějící se dívku.

„Jakpak se jmenuješ, holčičko,“ ozval se milý hlas někde z velké dálky. Nechtěla ho slyšet, věděla, co se stane, neotevře-li oči, ale pokud se mělo stát to všechno, otevře-li je, byla připravena projít temnotou až na konec a nikdy nespatřit elegantního muže v saku, úzkých černých kalhotech a těžkém, teplém kabátu, jemuž hlas patřil. Nikdy ho nechtěla vidět.

28. srpen 1888

Královně Viktorii,

S hlubokým smutkem jsem povinen oznámiti, že schovanka Vašeho Veličenstva Claire Mallesh zesnula dne 19. srpna 1888 z příčin dlouhodobých zdravotních problémů. Vaše Veličenstvo bylo s tímto faktem jistě obeznámeno již dříve, proto si dovolím přejíti přímo k věci. Téhož dne totiž zemřela i její přítelkyně Elizabeth Lafontaine, známá také jako Lucy Queen, o niž Vaše Veličenstvo projevilo zájem. Z těchto příčin jsem nebyl schopen úkol dokončit. Pevně věřím, že Vaše Veličenstvo laskavě pochopí a promine.

S přáním všeho nelepšího,

Henry Godwin