Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro Tvůj úsměv

9. 10. 2010

 

Byla noc. Temná a hluboká, jako nejděsivější propast světa. Mračna pokrývala černou oblohu a kryla pod svými těly maličké hvězdy, snažící se skrz ně pohlédnout na pomalu usínající dědinu pod sebou.

Konoha byla tichá jako už dlouho ne. Ve světě vládl mír, a proto nebylo zapotřebí být tak ostražitý, jako jindy. Spousta shinobi měla volno, zatímco genini plnili se svými sensei lehké mise a přinášeli tak do vesnické pokladnice potřebné finance na opravy domů, cvičišť a nákup nových zbraní.

Tsunade byla na svém postu pátého Hokage poměrně spokojená. Za tu dobu už si dokázala zvyknout na svou kancelář a nespočet smluv, které dennodenně musela sama zpečetit razítkem. Již jí ta práce nevadila a ba naopak, přišla jí na chuť. Ovšem, i když teď všude vládl klid a nebylo zapotřebí tasit zbraně, byla stále ve střehu a nespouštěla své oči z ostatních zemí. A právě díky její podezřívavosti se dnes, pozdě večer, vracel ze své mise Kakashi společně s Narutem, Sakurou a Sasukem. Tým sedm, přinášející zprávy z vesnice ukryté v kamení, byl tak unavený a zmožený, že se jen stěží plahočil domů. Uzumaki náměsíčně kráčel za klopýtající Haruno a Uchiha s víčky jen taktak otevřenými následoval nejčilejšího člena skupiny, Hatakeho.

Všichni čtyři potichoučku kráčeli za sebou, doprovázeje domů nejdříve jedinou dívku ve skupině, pak Naruta a nakonec došlo i na černovlasého mladíka, který se u vchodu do budovy, ve které bydlel, ještě otočil na svého učitele a popřál mu dobrou noc.

„Tobě taky, Sasuke,“ pokývnul mistr hlavou na rozloučenou a zmizel v šeru, obklopující ves.

Uchiha trochu mrzutě zalezl do svého bytu, kde ze sebe ihned sundal propocené oblečení a šel se vykoupat. Avšak od chvíle, kdy se chodidlem dotkl teplé vody, nedokázal myslet na nic jiného, než na svého senseie.

„Celou dobu se mračil,“ uvědomil si zamyšleně, vzpomínaje na pobyt ve vesnici Kamení. Od příchodu až do odchodu z vesnice byl jejich učitel ztracený ve svých myšlenkách a každou noc, co si Sasuke vzpomínal, se budil pod tíhou nočních mur.

Stalo se mu snad něco? Měl nějaké výčitky svědomí nebo se mu začaly vracet dávno zapomenuté vzpomínky z minulosti?

Mladý Uchiha sice neznal Hatakeho příběh z dětství, ale tušil, že pro jejich mistra byla poslední mise jako dejavu.

Možná ve vesnici už kdysi dávno byl? Možná v ní někoho sobě blízkého ztratil? Sasuke to nemohl vědět a rozhodně se v tom nehodlal dloubat, ale skutečnost, že byl jeho učitel od té doby tak zamlklý, mu nedopřávala spánek. Leč byl ještě před chvílí tolik unaven, že se stěží nesl na vlastních nohou, nyní se zdál být čilý a plný energie.

Vylezl z vany, osušil se a i přes přísun nové vervy zalehl do postele, aby nechal na chvíli odpočinout svou mysl, znavenou již ze všeho toho dumání nad bělovlasým mužem.

Druhý den, v půl desáté odpoledne, se Kakashi objevil ve dveřích do pracovny své nadřízené. Tsunade zrovna podepisovala stou smlouvu a do toho pojídala krabí tyčinky, namáčejíc si je do rajčatové omáčky.

„Tak už jsi tu?“ podivila se prsatá žena s úsměvem, snažíc se vypadat co nejvstřícněji a nejvlídněji, jak jen to dokázala.

„Zdravím,“ hlesl nepříliš živě Hatake a přešel k jejímu stolu, na který jí položil všechny zprávy, které vyzvěděl se svým týmem ve vzdálené vesničce Kamení.

„Dobrá práce!“ pokusila se mu dodat trochu vlastního optimismu, ale její snaha byla bezvýsledná. Ba naopak, mocného shinobiho dokázala jen víc zachmuřit, neboť ten si připadal při pohledu na bezstarostného Hokageho  ještě víc ztraceně. „Stalo se snad něco?“ jemně vyzvídala, ale odpovědí jí bylo jen krátké povzdechnutí, následovné rozloučení a tiché „pluf“, jak se Kakashi přemístil.

„Divné,“ podrbala se pak na bradě, zabraná do vlastních úvah o svém podřízeném. Bohužel však neměla tolik potřebného času na řešení osobních problémů ostatních a musela dál pokračovat ve své dosavadní činnosti, ovšem jedno si přeci jen slíbila.

„Až mi skončí šichta, pozvu ho na saké.“

Kakashi hned po návštěvě u Tsunade zamířil do parku, kde měl sraz se svým týmem. Hned po svém příchodu si mohl všimnout podřimujícího Naruta, Sakury s kruhy pod očima a pobledlého Sasukeho. Jak se zdálo, nikdo z nich toho moc nenaspal. Vždyť se z mise vrátili až v půl čtvrté ráno a sraz měli už před dvěma hodinami, v osm. Co Hatakeho překvapilo, bylo, že jeho studenti byli natolik znavení, že se nezmohli ani na nadávky.

„Kakashi-sensei?“ upřela na něj Haruno svá krví prolitá očka a pomalu zvedla ruku s vytaseným ukazováčkem, avšak její věta: „Zase máte zpoždění!“ se ztratila v závanu větříku.

„No vy vypadáte,“ zakroutil nevěřícně shinobi.

„Když už nás nutíte chodit na srazy tak brzo, měl byste sám dodržovat termín.“ Promluvil Sasuke klidným a vyrovnaným hlasem, jako vždy.

„Omlouvám se,“ podrbal se Hatake ve vlasech, jak už u něj bylo zvykem, ovšem většinou se při tomto pohybu ještě usmíval a snažil se své žáky udobřit vřelým pohledem, dnes však ne. Jeho protáhnutý obličej byl sice skrytý pod maskou, ale to neznamenalo, že si mladí geníni nevšimli změny v jeho náladě.

„Co podnikneme?“ zívla si Sakura a protáhla se jak kočka. Učitel si přiložil prsty ke spánku a zamyslel se.

„Myslím, že v tomhle stavu se na nic nezmůžete,“ upřímně odpověděl, „takže si dáme rozchod a trénovat budeme zítra.“

Uchiha s Harunou vděčně přikývli a společně s ním se vydali zpět do vesnice, nechaje ve stínu stromu svého kamaráda, cumlajícího si spokojeně palec.

„Sakura-chan,“ zamumlal si pro sebe potěšeně Naruto a dál chrněl.

„Tak se mějte hezky a na viděnou zítra!“ zamávala Sakura svému idolovi a senseiovi, když je opustila v centru vsi, aby zamířila k sobě domů a dopřála si ještě krapet posilňujícího spánku.

„Vy jdete taky domů?“ prohodil Sasuke při chůzi směrem ke Kakashimu. Ten se zahleděl do nebe na pomalu se táhnoucí mraky a zamyslel se.

„Nejspíš,“ odpověděl neurčitě. Černovlasý chlapec měl neskutečné nutkání zeptat se svého mistra na to, co ho trápí. Věděl, že to není jeho starost a že nemá nárok na vyzvídání, ale nemohl si pomoct. Znal svého učitele jako veselého muže, plného optimismu, a jeho nyní tolik zkroušená tvář jej samotného skličovala. Byl zvyklý, že si vždy trochu té pozitivní nálady od svého senseie vypůjčil, ovšem nyní nebylo co si půjčit, a tak sám upadal do nepěkné deprese.

„Můžu jít s vámi?“ zeptal se záhy, překvapuje svého učitele.

„Proč? Nechceš si jít odpočinout?“ nerozuměl Kakashi.

„To sice ano, ale vím, že neusnu,“ pokrčil rameny. „Takže, kam jdete?“ upřel naň své uhlové oči a čekal na odpověď. Chvíli mezi nimi zavládlo ticho, avšak po pár minutách se ozvalo to tolik očekávané slovo.

„Domů.“  Pronesl Hatake a přidal do kroku.

U Kakashiho doma byli coby dup. Popravdě, Sasuke netušil, proč šel se svým mistrem do jeho bytu, ale věděl, co musel udělat – zjistit, co je příčinou jeho skleslé nálady, ať to stojí, co to stojí!

„Dáš si čaj nebo mléko..?“ došel Kakashi k lednici a zašmátral v ní svou rozcuchanou hlavou.  Mladík se zatím posadil na židli a zkoumavě sledoval svého mistra, který se až teď vzdálil od chladničky, maje v dlaních poloprázdnou krabici mléka a jakési ovoce. „Promiň, moc ti toho nenabídnu,“ řekl narovinu a položil věci na jídelní stůl.

„Voda z kohoutku bude stačit,“ informoval ho student, a tak mu Hatake nalil do čisté skleničky čirou tekutinu a dal mu jí před nos.

„Tak, o čem jsi chtěl mluvit?“ přisedl si k němu Kakashi. Uchiha krapet vytřeštil oči – vždyť svému mistrovi neříkal, že by s ním chtěl něco probrat, tak proč se ho na to ptal?

„Určitě jsi ke mně nepřišel jen na návštěvu, hm?“ povytáhl muž zvědavě obočí. Sasuke polkl a blesku rychle se pokusil vymyslet vhodnou výmluvu. Nakonec však svou snahu vzdal a zkrátka řekl, co měl na srdci.

„Vesnice Kamení,“ špitl, hledě na desku stolu, „byl jste tam už někdy dřív?“ zeptal se opatrně. Hatake ihned pochopil, kam míří. Povzdechl si.

„Všímavý jako vždy,“ pousmál se trošičku, leč ne příliš vesele. „Pokud tě to tolik zajímá, tak ano. Už jsem tam jednou byl,“ pročísl si vlasy dlaní a více se na židli uvelebil.

„Kdy?“ zeptal se okamžitě Sasuke, ukazujíce tak svou dosud schovanou stránku – zvědavost.

„Když mi bylo dvanáct,“ zavzpomínal na ten den. Den, kdy se stal chouninem a jeho mistr, Yondaime-sama, mu do rukou svěřil životy jeho přátel, jakožto důkaz své důvěry.

„Co se stalo?“ nastražil Uchiha uši a hltal každičké slovo svého mistra.

„Zemřel mi přítel,“ plamínek v temném oku pohasl a ze sharinganu, schovaného pod ninja čelenkou, jako by stekla krvavá slza. Bolestná a rmoutící, snad jako by se snažila Kakashiho zastavit v jeho vyprávění, jenže on nemohl. Nedokázal přestat. Nedokázal teď ztichnout, když načal to choulostivé téma…

„Ve svých pouhých dvanácti letech jsem se stal chouninem. Ten den, kdy se tomu tak stalo, jsem byl se svým týmem vyslán na nebezpečnou misi. Popravdě, dodnes nechápu, proč nás na ní můj mistr vzal všechny. Rin byla skvělá léčitelka, ale Obito…“ zahleděl se do stropu, kde se mu před zraky rýsovala tvář černovlasého hyperaktivního člena jeho bývalého týmu. „Byl neschopný. Nedokázal nic, ani sharingan ve svých letech ještě neuměl používat. Byl akorát na obtíž…otravnej, k ničemu.“

Sasuke se zarazil. Poslouchal nadávku za nadávkou, mířenou na hlavu Kakashiho přítele, ale přitom neslyšel v jeho hlase jedinou známku odporu či znechucení, ba naopak, ještě většího smutku a bolesti. Tak ohromné bolesti, že i mladého Uchihu to donutilo, aby se zamyslel sám nad sebou, zda bylo správné hrabat se takto drze v minulosti člověka, o kterém nic nevěděl. Vždyť akorát otevřel téměř zacelené rány.

„V té době, kdy jsme ještě bojovali bok po boku, byl čas válek. Země útočily jedna na druhou, nepřátelé byli na každém kroku. A my, pouhá dvanáctiletá děcka, museli čelit smrti a dokázat zabít v tak útlém věku své soupeře.“ Nadechl se a vydechl. Nevěděl, jestli chce pokračovat. Vždyť ani netušil, proč mu to říká! Ale vlastně…věděl. Sasuke mu byl tak moc podobný. Tak neskutečně moc, že se v něm chvíli co chvíli viděl, jenže to nebylo všechno. Leč byl charakter tohoto černovlasého chlapce tak moc podobný tomu jeho, vzhledem mu připomínal jeho zesnulého přítele. Nevěděl, čím to je. Možná proto, že byl Obito taky členem klanu Uchiha, nebo možná kvůli sharinganu, který se už Sasuke dokázal naučit používat.

Bylo to ironické. Povídal si tu se čtrnáctiletým klukem a předával mu svou bolest i přes to, že moc dobře věděl, jakým osudem si tento mladík sám prošel. Ale…to on to chtěl vědět, že? To on chtěl nahlédnout do minulosti svého mistra, nebyl tedy důvod mu toho trochu neprozradit.

„Vyslali nás do vesnice Kamení. Tehdy vypadala naprosto jinak. Skály činily hranici jejich území, obydlená část byla malá a schovaná v lese a obyvatelé byli už odmalička trénováni v umění zbraní a používání chakry. Byla to nebezpečná zem, plná silných bojovníků, a o to hůř, že se právě tato ves spolčila s našimi úhlavními nepřáteli a chystala se s nimi bok po boku vyhladit Konohu. To se samozřejmě nemohlo nechat dopustit, a právě proto jsme tam byli vysláni…a den plný štěstí a úsměvu se v ten ráz stal děs nahánějící a bolestivou vzpomínkou.“

„Kakashi-sensei,“ promluvil tiše Sasuke. Mistr na něj stočil po krátké chvilce své černé oko, třpytící se, jako by bylo ze skla. „Omlouvám se,“ mladíkovi uhlové oči se leskly v přívalu přicházejících slz. Neplakal, ne, na to byl stejně jako Kakashi moc hrdý, ale ta bolest…tupá bolest v hrudi, prohlubující se s každým zavátím vzpomínky na své ztracené blízké…

Sasuke to znal moc dobře. Slyšel ani ne čtvrtinu Kakashiho příběhu, ale už jen z těch pár vět dokázal pochopit, jak příběh skončí…jen dalším bolem, pláčem a žalem. A to on nechtěl. Nehodlal svého senseie ještě víc zarmoutit. Nehodlal v něm probouzet tragickou vzpomínku na smrt někoho blízkého.

Matka, otec, babička, děda, teta, strýc…všichni byli mrtví a on věděl, že Kakashi je na tom naprosto stejně, jako on. Že nemá nikoho, na koho se obrátit, komu se svěřit, ke komu se přitulit…

„Omlouvám se,“ vstal prudce, až židle, na které dosud seděl, lehce zavrávorala.

„Sasuke?“ sledoval ho Kakashi.

„Omlouvám se!“ mladík se mu nedíval do očí. Ne, měl je stočené k zemi, protože věděl, že nyní by do Kakashiho tváře nedokázal pohlédnout.

„Sasuke,“ pousmál se Hatake, ovšem tentokrát to bylo radostné, snad jako by z něj trochu odpadl ten zrádný tíživý kámen. „Nic se nestalo.“ Ujistil jej. Chtěl ještě něco podotknout, ovšem jeho student byl rychlejší.

Uchiha udělal pár kroků k bělovlasému muži a než jeho sensei stačil cokoliv namítnout, měl svou hlavu položenou na jeho rameni a své drobné tělo přitisknuté k jeho široké hrudi.

Kakashiho student, ten, který zažil tolik bolesti, podobné té Hatakeho, teď stál před ním a držel ho ve své náruči, snaže se mu dodat tolik potřebné útěchy a tepla, které celé ty roky postrádal. A leč byl z tohoto výjevu bělovlasý muž šokovaný a neschopný se soustředit na to, co dělá, pozvedl své dlouhé silné paže a položil si je na Sasukeho záda, aby si ho k sobě přitiskl ještě víc.

„Děkuju,“ pronesl a pousmál se, když ve svých vlasech ucítil drobné motýlí polibky, jak se jej černovlásek snažil utišit.

 

„Sasuke?“ promluvil po chvíli ticha opět Hatake. Chlapec se od něj krapet odtáhl, aby mu viděl do očí. „Chci cítit cizí teplo, slyšet bití cizího srdce a dotýkat se cizího těla,“ propaloval ho pohledem. Mladíkovi znachověla líčka.

„Kakashi-sensei, já…“ nedořekl. Mužské dlaně se dovtípily pod jeho triko a spočinuly na jeho alabastrové pokožce, hladké jako povrch porcelánové panenky.

„Můžeš to pro mě udělat?“ zašeptal tiše do zarudlého ouška. „Dokážeš na chvíli zavřít oči a stát se mou oporou?“ Přejel mu ukazováčkem po páteři.

„Pokud,“ zasténal přidušeně mladík, chvějíce se jak ratlík, „se na mě potom usmějete,“ věnoval mu pevný pohled, „udělám cokoliv.“

V ten ráz bylo drobné dětské tělo vyzvednuto do výšky a přeneseno krátkou chodbou do ložnice, kde jej Kakashi položil do nadýchaných polštářů.

„Jen na chvíli,“ sundal si triko s maskou a odhodil je na zem, „chci cítit tělo někoho tak moc podobného jemu i mě samotnému.“ Přitiskl se opět na štíhlou postavu svého studenta a toužebně jej políbil na nabídnuté rty, pročesávaje přitom Sasukeho havraní vlásky a poslouchaje jeho trhaný dech, rozpolcený nastalou situací. Více se naň přimáčknul a objal to křehké tělo ve svých pažích, líbaje jej neustále na čelo, tvář a ústa, jemně se chvějících v přívalu dosud nepoznaných doteků a pohlazení.

„Omlouvám se, Sasuke,“ opřel se čelem o to menší a zpytavě zatřepal hlavou. „Vrhl jsem se na tebe a…“

„Kakashi,“ chytil ho mladík za tvář a jemně jej od sebe odtáhnul. Hatakemu se neuvěřením rozevřely oči dokořán, když pod svým zrakem spatřil široký úsměv svého studenta. „Jen,“ upřelo se naň dítě svým uhlovým pohledem, „se usměj a aspoň na chvíli zapomeň, ano?“ chytil ho za ouška a přitáhl si ho zpátky k sobě, aby jej nezkušeně, ale přitom velice vzrušivě políbil. A Kakashi v tu chvíli skutečně nechal na svém obličeji vykouzlit zářivý hřejivý úsměv, díky kterému Sasukemu přeběhl příjemný mráz po zádech.

„Děkuju,“ zaznělo vteřinu před tím, než se jejich rty opět spojily v jedny.

 

Ten den k ničemu nedošlo. Ti dva si opětovali pouhé doteky a polibky, dál se však Kakashi neodhodlal jít a ani nechtěl. Nyní, po tak dlouhé době samoty a trápení se, ležel ve své posteli se svým studentem, spícím mu na hrudi, a objímal jeho drobounké tělo ve své teplé náruči. Jeho tvář se spokojeně usmívala na všechny strany a dosud zarmoucená mysl konečně přišla na veselejší myšlenky.

„Jednou se, Obito, stejně setkáme,“ pousmál se, „ale do té doby se budu starat o někoho pro mě velice důležitého,“ podíval se na pochrupujícího chlapce na svém rameni a neodolal pohlazení ho po vláscích. „Díky,“ špitnul do ticha a sám konečně také zavřel oči, aby se vytratil do své říše snů, směje se při tom na svého studenta, tiše oddechujícího na jeho těle.


kakasasu.jpg

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Lachim, 9. 10. 2010 17:33)

Nádhera. Zase budu mít problém se rozhodnout pro koho hlasovat. Kandidátů je několik a tahle povídka je mezi nimi. nádhera.

hezké...

(angie, 9. 10. 2010 13:21)

som rada, že k ničomu nedošlo, tak má príbeh istú úroveň, vyznieva elegantne a aj keď je dosť smutný, je aj pekný a končí nádejne.
moja úcta autorovi za veľmi príjemné čítanie