Nesnesitelný hluk, skřípění brzd, tříštící se sklo. Bolest tak obrovská až se nedalo dýchat. Dusil se. Chtěl volat o pomoc, ale nemohl křičet. Propadal se ke dnu, nemohl ven, ledová voda se kolem něj sevřela jako pěst. Hrůza jím prostupovala. Potom byl slyšet jen křik.

Sebastian se posadil na posteli, promočený potem až na kost. Dýchal hluboce, prsty zabořené do prostěradla, slzy volně stékaly po jeho tváři. Do jeho mysli se pomalu vkrádal zvuk, který  ho probudil. Zvonil telefon. Zvonění se rozléhalo po tiché místnosti. Roztřeseně se pro něj natáhl, žaludek se mu stáhl ještě o trochu víc.

„Haló?“ řekl a polkl.

„Probral se“ řekl hlas na druhém konci, Sebastian nechápal.

„Prosím?“ řekl

„Probudil se, je vzhůru. Sebastiane jsi tam?“

Sebastian spustil ruku dolů a nevěřícně zíral na telefon. Poznal kdo volá, slyšel co říká, ale nerozuměl tomu. Tyhle slova toužil slyšet strašně, strašně dlouho, nedokázal pochopit proč je slyší teď. Proč teď? Slyšel jak na něj hlas z telefonu stále mluví. Zvedl ho k uchu a řekl

„Jedu tam“.

Nejistě vyvrávoral z postele a šel do koupelny. U zrcadla se zarazil. Stále se nepoznával, ale jeho tvář získávala původní podobu. Nyní však byla bílá a strhaná. Jeho oči, kdysi zářící a živé, byli nyní bez života. Jakkoliv a komukoliv se snažil namluvit, že je v pořádku, jeho oči ho vždy prozradili.

Jako ve zpomaleném filmu se oblékl a sedl za volant svého BMW. Nastartoval a ujížděl téměř prázdnými, osvětlenými ulicemi do centra New Yorku. Nikdy neviděl New York tak prázdný. I když jednou vlastně ano. Před osmi měsíci, téměř ve stejný čas, jel tou samou cestou, která měla stejný cíl. Vzpomínky se přes něj převalili jako velká vlna

+++

Zvonění telefonu ho probudilo a on automaticky sáhl vedle sebe. Když vedle sebe ucítil prázdno došlo mu, že se Oliver opět zdržel v práci na neurčito. Však si to sním vyřídí později. Otočil se na druhou stranu a zvedl telefon. V ten okamžik kdy uslyšel hlas na druhé straně linky se mu téměř zastavilo srdce.

„Sebastiane?“ hlas Oliverovi matky zněl příšerně

„Co, co…“ nemohl ze sebe dostat ani slovo

„Měl nehodu“ vzlyk z hlouby duše nešťastné matky řekl Sebastianovi víc než tisíc slov.

Přesto se musel zeptat.

„Je to vážné?“ sám cítil jak se mu chvěje hlas. Telefon se na chvíli odmlčel a pak bylo slyšet jen jedno slovo.

„Přijeď!“ a Sebastian jel.

+++

Jízda tehdy a nyní probíhala skoro stejně. Jen pocity se lišily. Tehdy byl vyděšený, přesvědčený o tom, že to nemůže být pravda. Dnes měl jiné pocity. Nemohl přesně popsat jaké, ale byli jiné. Nemohl uvěřit, nemohl doufat. Co když je to jen sen? Co když je to jen další noční můra, která přišla aby ho trápila? Co když se každou chvíli probudí?

+++

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Sebastian vyšetřujícího policisty. Jednou rukou objímal Oliverovu matku Maggie.

„Auto jedoucí v protisměru přejelo půlící čáru. Váš přítel se snažil zabránit srážce a tak strhl volant do strany. Bohužel narazil do stromu. Navíc se jeho auto odrazilo do řeky, která protéká vedle silnice. Naštěstí zůstalo zaklíněné v relativně mělké vodě, takže se nepotopilo úplně. To mu zachránilo život. A teď mě omluvte, musím jet na stanici. Naschle.“

Sebastian potlačil slzy. Nedokázal si ani představit jak se Oliver cítil. Měl bolesti? Měl strach, že zemře? Měl strach, že se utopí? Myslel na něj? Poté následoval rozhovor s lékařem. Ortel byl jednoznačný. Lékař vyjmenoval spoustu zranění, které utrpěl, ale  Sebastian si zpětně pamatoval pouze doktorova poslední slova

„Je v kómatu“

„Probere se?“

„To nemůžu říct, to nám ukáže čas“

+++

Sebastian se klepal tak moc, že nemohl pokračovat v jízdě. Zastavil na odpočívadle a hlavu opřel o volant. Ta poslední slova slyšel v hlavě pořád dokola. Ukáže čas. Čas skutečně ukázal. Osm měsíců. Osm měsíců naděje, strachu, bolesti, slz a vzteku. Osm měsíců, které ztratili oba dva, každý zvlášť i spolu dohromady. Jeho mysl se opět ponořila do vzpomínek. Osm měsíců.

+++

Ze začátku byl přesvědčený, že se probere každou minutou. Od jeho postele ho museli téměř násilím odvléct. Nakonec se začali s Maggie střídat. Za každou cenu chtěli, aby u něj pořád někdo byl. Doktor řekl, že na něj mají  mluvit. Neřekl, že to pomůže, ale ani nemohl stoprocentně říci, že ne. První měsíc mluvil ovšem možném. Co je kde nového, co viděl, koho potkal, kdo ho pozdravoval atd. Nikdy by nevěřil, že je možné tak dlouho mluvit o počasí, ale doktor řekl mluvit, tak mluvil. Za každou cenu.

Každý den, když se vracel do nemocnice doufal, že se stal zázrak. Půjde a Maggie mu oznámí, že je po všem. Probudil se a je v pořádku. Nedočkal se.

Jeho naděje nenápadně slábla každý den, ale chodit nepřestal. Jen témata jeho jednostranného hovoru se měnila. Začal mluvit čím dál víc osobněji. Měl pocit, že mu toho musí tolik říct. Proč mu jenom neřekl, že ho miluje, když ho naposledy viděl? Proč se tu poslední noc, co byli spolu, nemilovali? Proč nebyl v tom autě s ním? Proč teď nebyl na jeho místě? Proč?

Pokaždé ho vzal za ruku a jemně ji tiskl. Doufal, že teplo jeho dlaně ve spojitosti s jeho hlasem ho přivede zpět. Nikdy se ani nepohnul.

„Ach jo, Olivere, chtěl bych ti toho tolik říct“ svíral jeho dlaň ve své  a pak se usmál.

„Vzpomínáš si jak jsme se poznali? Nikdy bych tomu nevěřil, nikdy bych nevěřil, že je to možné. Nikdo nám to ani nevěřil. Potkat se v supermarketu, to je tak patetické. Musím říct, že ses mi líbil na první pohled. Tak nádherné oči jsem v životě neviděl a ty tvoje rty. Ani nemůžu říct, co všechno jsem chtěl s nimi dělat. Pak si se usmál a já věděl, že ten úsměv chci vidět znovu. Byl to úsměv sebevědomého, sexy muže. Teď si myslíš, že plácám nesmysli, ale je to pravda. Opravdu.  Potom si se na mě usmál a já věděl, že chci aby ses na mě smál až do konce života. Udělal bych všechno na světě, jen abych znovu viděl tvůj úsměv“ Nikdy se neusmál.

Oliverovi rty byli bledé a nehybné. Sebastian čím dál více cítil beznaděj. Jeho tělo sláblo spolu s tím Oliverovým. Nemohl jíst, nemohl spát. V práci si vzal neplacené volno, stejně se nemohl na nic soustředit. Oliverova matka na tom byla podobně. Často se sešli v jeho pokoji a jenom brečeli. Nemohli to zastavit a vlastně ani nechtěli. Pláč jim přinášel, alespoň dočasnou úlevu.

Měsíce utíkaly a Oliverův stav se nelepšil. Sebastian to však nevzdával. Postupně mu vyprávěl o jejich první schůzce, milování, výročí, vánocích, dovolené a vůbec o všem na co si vzpomněl. Popsal mu všechny pocity, které cítil a které mu nikdy nedokázal říct do očí. Teď mu to přišlo hloupé. Mohl mu toho tolik říct. Tak mu to říkal teď, vůbec si nepřipouštěl že to možná nemá a nebude mít smysl.

Uběhlo šest měsíců a on zhubl dvanáct kilo. Maggie se na něj nemohla dívat. Bolelo jí srdce. Sebastian byl pro ni jako druhý syn. Byla šťastná, že si její syn našel někoho takového jako je Sebastian. Bylo to pro ni těžké rozhodnutí, ale musela to udělat. Olivera zachránit nemohla, ale Sebastiana ano.

Do nemocnice přišla dřív než se domluvili. Chvíli postála ve dveřích a s láskou sledovala jak Sebastian drží Olivera za ruku a něco mu povídá.

„Sebastiane, mohla bych s tebou mluvit?“ Sebastian se trochu lekl

„Jsi tu dřív“ poznamenal, její tón se mu moc nelíbil

„Vím, tak můžu“ byla nervźní

„Jistě“ a vstal

„Půjdeme ven, na kávu.“

„Děkuji ti“

V automatu si koupili kávu a sedli si na chodbě do křesel. Sebastian začal

„Tak co je?“

Maggie se zhluboka nadechla, bylo to pro ni těžké

„Chci aby si sem přestal chodit“ tak a je to venku

„Prosím?“ nevěřil tomu co říká

„Nechci aby si sem chodil!“ zopakovala

„Proč proboha?“ Sebastian si rozčileně stoupnul

„Vím jak Olivera miluješ, a ani nevíš jak moc jsem šťastná, že Oliver někoho takového jako ty poznal. Svého syna miluju, ale tebe mám ráda taky.“ Maggie se znovu nadechla, potřebovala všechnu sílu a odvahu k tomu aby řekla to, na co nechce ani jeden z nich ani pomyslet.

„Oliver se nemusí probudit“

„Tohle neříkej“

„Říkám, oba to víme, jen o tom nemluvíme. Vím, že je to těžké, ale chci aby žil, alespoň jeden z mých chlapců.“

Sebastian nebyl mocný slova. Srdce ho bolelo, hlava mu třeštila. Žádala ho o hodně, ale mohl to udělat? Mohl jen tak odejít? Zapomenout?

Maggie viděla jeho nerozhodnost a proto pokračovala

„Sebastiane prosím, nechci se trápit pro vás oba“ Sebastian se díval do jejích utrápených očí.

Ve chvíli kdy přikývl se mu srdce rozdělilo na dvě části a on měl pocit že už nikdy nebude celé. Ten den viděl Olivera naposledy.

+++

Unaveně zvedl hlavu z volantu a podíval se na hodinky. Půl hodiny uběhla jako voda a on měl být dávno v nemocnici. Měl by jet šílenou rychlostí za svým milým a místo toho tady teď sedí a vzpomíná. Ruka se mu opět třásla, když startoval motor. Vyjel na silnici, rozhodnutý, že ho už nic nezastaví.

+++

První měsíc nežil spíš přežíval. Vrátil se do práce. Pracoval celé dny, jen aby zaměstnal hlavu natolik, aby nemyslel na nic jiného. Ze začátku to moc nepomáhalo, každý den bojoval s touhou jet do nemocnice. Jenomže nemohl, Maggie to tak chtěla a on ji z nějakého důvodu nedokázal vzdorovat.

Postupem času se jeho život začal vracet do starých kolejí. Zašel si z kolegy na oběd či kávu, tu šel na skleničku a jindy se zasmál nějakému hloupému vtipu. I přes to všechno však každý večer usínal s myšlenkou, že postel vedle něj je prázdná a tak to rozhodně nemá být.

+++

Konečně dorazil k nemocnici. Chvíli ji jen tak pozoroval z auta, než konečně vystoupil a šel ke vchodu. Znal to tu jako své boty. Strávil tu těžkou část svého života, takže se nemohl nikdo divit, že zamířil rovnou do výtahu a zmáčkl tlačítko patra číslo 4. Jen co vystoupil z výtahu, tak ho do nosu uhodila známá vůně dezinfekce. Byl tu po dlouhé době, ale tady jako by se zastavil čas. Viděl jak se na něj sestřičky usmívají, nedivil se jim, asi tady moc šťastných chvil neprožijí. Pomalu přešel k pokoji číslo 17. Podíval se přes sklo do pokoje a uviděl Maggie jak se usmívá tak šťastně, že se mu sevřel žaludek. Držela Olivera za ruku a říkala něco doktorovi, který se také usmíval. Jaká to změna. Konečně se odhodlal podívat na Olivera. Přejel pohledem po jeho těle od nohou až k hlavě. Tam se zastavil a vyhledal konečně jeho otevřené oči. Ty nádherné, živé oči. V tu chvíli ucítil bodavou bolest na hrudníku. Rychle se posadil. Konečně dokázal identifikovat ten pocit, který mu nedovolil skákat radostí a uhánět 200km rychlostí do nemocnice. Tíživě na něj dopadl pocit viny. Obrovské viny. Opustil ho. Nechal se přesvědčit, že je to marné, že se neprobere. Žil dál svůj život, jako by Oliver neexistoval. Jak mu tohle někdy může odpustit? Jak může odpustit sám sobě? Nikdy ho neměl opustit, on měl být ten kdo bude u toho až se probudí.

„Sebastiane? Je ti něco?“ Maggie vyšla ven a když ho uviděla hrozně se vyděsila. Byl bledý jako stěna. Promluvila na něj, ale on neodpovídal.

„Co je ti?“ jemně ho vzala za rameno. Sebastian se jí však vytrhl a nenávistně na ní pohlédl. Maggie zamrazilo.

„Je to vaše vina!“ dostal ze sebe konečně

„O čem to mluvíš? Pojď dovnitř. Oliver tě chce vidět!“ Sebastian cítil jak se pocit viny zakousl ještě hlouběji.

„Nemůžu!“

„Proboha a proč ne? Na tohle jsme přece tak dlouho čekali!“ Sebastian se hořce usmál.

„Ne, vy jste čekala. Já jsem byl doma, díval se na televizi a přemýšlel nad tím kam půjdu na večeři.“

Maggie cítila jak jí zalévá smutek. Tohle je špatné.

„Sebastiane neblázni. Já tě poslala pryč. Je to moje vina, ne tvoje. Navíc to, že se Oliver probral je zázrak. Pojď, začneme znovu. Všichni.“ Natáhla k němu ruku. Sebastian ji pozoroval, jak strašně moc by chtěl jít s ní. Nemohl. Nadechl se

„Řekněte mu, že mě to mrzí!“ otočil se a šel pryč. Maggie za ním volala marně. Nereagoval.

Uběhli tři měsíce. Sebastian se vystěhoval z bytu, změnil práci, naprosto odhodlaný k tomu začít nový život a zapomenout na ten starý.

Začal pracovat v redakci jednoho deníku. Měl vlastní kancelář, volnou pracovní dobu a služební auto. Měl být naprosto šťastný, ale přesto mu něco chybělo. To něco však naprosto vytěsnil z hlavy.

„Ahoj Sebastiane“ pozdravila ho sekretářka oddělení

„Ahoj Molly, něco nového?“ zeptal se

„Tady máš poštu. Jinak nic“ Molly do něj byla zamilovaná, ale on na její pokusy o sblížení nereagoval
“Tak díky“ Sebastian vykročil do své kanceláře

„Jo počkej, máš v kanclu návštěvu.“ Tajemně se usmála

„Koho?“ překvapeně se na ní otočil, nikoho tady neznal, takže netušil kdo by ho mohl shánět

„To nevím, ale říkal, že má pro tebe nějakou nabídku“

„Hm, tak uvidíme. Díky“

Sebastian šel do kanceláře. Byl docela zvědaví, v okamžiku kdy otevřel dveře a uviděl postavu u okna, zůstal stát na místě. Postava se otočila, v ruce svírala hůl. Tvář měla vážnou, ale oči jí zářili.

„Ahoj Tiene“ postava promluvila. Sebastian hltal jeho tvář, byl tady, to není možné, nemohl ho najít. Jak ho našel? Nakonec promluvil.

„Ahoj Olivere, co tu děláš?“

„Přišel jsem se podíval na svého přítele“

Stáli proti sobě. Navzájem se pozorovali. Nakonec udělal Oliver krok dopředu. Sebastianův zrak padl na hůl v jeho ruce.

„Co ta hůl?“ zeptal se
“To víš, ještě to není, co to bývalo“ Oliver pokrčil rameny. Sebastian byl rozpačitý.

„Měl bys jít“ řekl Sebastian

„Ani náhodou!“ téměř odsekl

„Nejdřív si mě vyslechni“ dál nemusel nic dodávat, jeho oči říkali prosím a zároveň dodávali, dlužíš mi to.

„Dobře“ poddal se pocitům z jeho nenadále přítomnosti

„Máma mi všechno vyprávěla. Vím, co se dělo a neumím si vůbec představit co jste si prožili. Chci ti jenom říct dvě věci, že se nemáš důvod cítit provinile. Naopak já se ti musím omluvit.“

„Ty mě?“ vydechl Sebastian nevěřícně

„Ano, slíbil jsem, že budu doma včas. Místo toho jsem zůstal v práci, domů jsem jel v noci a stalo se to, co se stalo. Kdybych dodržel slib, nic z toho by se nestalo. Promiň“

Sebastian se opět začal dusit. On se mu omlouvá. Ježíši Kriste. Já ho zradil, on se nemůže omlouvat mě, to není správné, takhle to být nemá.

„Já jsem tě opustil. Uvěřil jsem, že se neprobudíš. Zradil jsem tě.“ Začal se třást. Oliver k němu rychle přišel. Sebastian ustoupil zpět.

„Zradil jsem tě….“ To už ho ale Oliver objal. Sebastian brečel a Oliver se ho snažil utěšit.

Stáli tam dlouho. Sebastian věděl, že ho znovu nedokáže opustit. Leda by to on sám po něm chtěl. Pokud to chtít nebude udělá všechno proto, aby mu vynahradil své selhání. Oliver mezi tím nabyl přesvědčení, že udělá všechno proto, aby Sebastian přestal cítit ten naprosto nesmyslný pocit viny. Jednou mu řekne, že slyšel všechno co mu všechny ty měsíce říkal. Řekne mu, že jeho hlas ho pokaždé zastavil, když už si myslel že musí překročit čáru do jiného světa. Řekne mu, že i on ze všeho nejvíc toužil vidět jeho úsměv. Na to bylo ovšem dost času, nyní spolu sdíleli jen jednu myšlenku. Konečně byli spolu a ani jeden z nich na tom nehodlal nic měnit.