SONP

Na bílém podkladu,

graficky ztvárněný.

Přes kruhy času štěstí nevidím,

lítost svou však s radostí políbím.

Skrz cukrátko tiskařské barvy rej,

reklama na život ,bude mi hej,

jelikož nevadí mi že jsem gay..

„Hvězdou může být každý, jen stačí objevit talent, který byl člověku darován.“ Stálo na velikém vývěsním plakátu a já se usmíval.

„No tak pospěš Sebastiáne za chvíli už to začne a tohle je navíc tvoje poslední šance tak dělej!“

„Tobě to snad může být jedno že mě propustí ne?“

„Jo jenže tvoje mamka mě včera volala a já jí musel slíbit že ti pomůžu aby tě nevyhodily.“

„To že si jí slíbil Harvy?“

„Jo, vím že jsem si to pořádně zavařil, ale jí se prostě nedalo říct ne!.“

„No to teda ne, když tě určitě nepustila ani ke slovu a pak ti zavěsila co?, to je ještě horší než kdyby sis to jenom zavařil.“

Úsměv podnícený zoufalstvím „No fajn, ale teď do háje dělej už se tam ty supy hrnou.“

„Však jo.“ Ještě jednou jsem se s prosíkem obrátil k tomu vývěsnému klišé a vydal jsem se za pádným kameramanem na tiskovou konferenci skupiny D-ell Strange.

„Nefunguješ ty lháři.“ Nasupeně jsem se na něj díval. „Protože ten bůh Raul bůhví jak zní jeho příjmení, řek že se musí vypnout kamery, a pak nám řekl tajemství. Do prdele jenže jak můžu šéfovi říct o Tý žhavý novince s velkým TN, když nemám důkaz, ten totiž, ale popravdě nemá nikdo, sakra proč jsem jen včera utopil mobil?“ Zaskuhral jsem. „Nemohl jsi mi aspoň s tím štěstím trochu přát?“

„Jo promiň já zapomněl ty jsi plakát!“ řekl jsem ironicky a stále jsem jako vůl chodil vodorovně z místa na místo před tím zkázonosným nápisem, kde kolem něj bylo napsáno spousty povolání.

„Hele a jak je možný že tam nemáš napsaný mezi tím vším i novináře, jak by jsme k tomu my novináři přišly?“ zanadával jsem na něj a pak se podíval na všechny možné strany. Nikde nikdo a pak jsem se otočkou na něj zadíval svým‚ ďábelským pohledem a z mé tajné kapsičky u riflí vytáhl černou lihovku. Přiblížil jsem se k němu jako bych ho chtěl zabít, a podél něho jsem se natahoval po špičkách výš a výš, skoro jsem tam rukou došáhl. „Už...už. Ještě kousek.“

„Co to tady tvoříte, nějaký..........?“

Jak jsem se vylekal pustil jsem se zdi a pak jsem se zakýval. „Pomozte mi.“

„Ani mě nehne!“

Tak jsem se otočil a ztratil labilitu úplně a žuchl jsem na pravou stranu. „Au!“ vyskočil jsem na nohy a hledal fixu která mi upadla.

„Hledáte tohle?“ Ozvalo se nade mnou a jeho stín na mě temně dopadal.

„Navalte to nebo vás zažaluji za odcizení věci.“ Vytrhl jsem mu fixu a zavíčkoval jsem ji.

 „Jen to zkuste!“ Pak jsem se na něj podíval a málem mě trefil šlak.

„Jo máte pravdu udělám to! Za ohrožení na životě, za odcizení fixy a za zničení kariéry, kvůli vám jsem totiž dneska přišel o práci.“

„Tak to mi je srdečně jedno!“ Zadíval se na mě a strčil si ruku do kapsy.

„Tak už jděte!“ Popohnal jsem ho jako by rukama. A pak, když zašel za roh, jsem se nenápadně podíval zda už šel, a pak jsem se znovu rozhlédl na všechny světové i nesvětové strany, a pak znovu s ďábelským úsměvem jsem se přesunul k tomu plakátu.

„Konečně sami zlato!“ zacukroval jsem na něj a znovu se podél zdi vytáhl na špičky.

„Už....už..budu táááám.“

„Víte že jste v téhle poloze strašně sexy?“

„Áááááá!“ Zase jsem se pustil a křečovitě padal na zem, i když jsem dopadl celkem měkce.

 „Pusťte mě vy jedna bídná existence, bez kouska pochopení!“ zapěnil jsem a pár vlasů na temeni se mi postavilo.

„O co se tady vlastně tak urputně pokoušíte že oslovujete ten plakát mileji než mě?“

„Co prosím?“ vykulil jsem oči.

„Pro vás jsem já bídná existence a ten plakát zlatíčko a já chci vědět ten důvod, proč je na tom lépe než já.“ dodal mnohem tišeji a přiblížil se ke mně. Jeho stolní voda se mi zachytila v dutinách nosních a já se cítil jako paralyzovaná moucha v síti pěkně velkého pavouka.

„A--je na tom líp, proto že je hezčí, víc sexy, no řekněme že na něj svítí víc sluníčko, je lépe opálený.“

„Já bych spíš řekl že to s tím opalováním přehnal a pěkně vybledl a navíc také jsem pěkně opálený“ dodal svůdným úsměvem.

„Nene on je dokonalý a já se ho tu pokouším sbalit, tak laskavě odneste své pevné pozadí a nechte mě tu o samotě s tím překrásným plakátem.“

 „Ale tak podle Tebe mám pevné pozadí? Jaký to kompliment… Podle mě ho ty máš nádherně zakulacený, tak akorát na pomuchlování,“ přešel na tykání, lump jeden a přinutil mě se ještě víc opřít o zeď.

„To nebyl kompliment! A od kdy si tykáme?A můj zadek je pouze pro plakátek!“ otočil jsem se a snažil se k němu co nejvýš vyšplhat.

„Oooooooooooooooou- co-to? Pusť mě, okamžitě mě pusť!“ Snažil jsem se sebou mixovat, ale on mě pevně držel za nohy a já mu seděl na pravém rameni.

„Na tady máš tu fixu a piš.“ natáhl ke mně ruku s fixou a já si jí od něj převzal. „A napiš to pořádně velký a tlustý!“

„Hm.“ Klepala se mi kolena a prsty jakbysmet, tlačil jsem na fixu tak silně až to nepříjemně někdy vrzalo a písklalo, ale nakonec se mi podařilo přes několik desítek centimetrů napsat tučně „novináři“.

„Áááá.“ Shodil si mě z ramene do náruče a já se bál aby mě nepustil.

„Tak a teď mě už pusťte nemusíte se ke mně tisknout jako klíště, koneckonců velikostí připomínáte spíše velkého baklažána.“

Seskočil jsem z jeho náručí a vyplázl na něj v otočce jazyk, načež jsem vzal nohy na ramena a běžel ke stanici metra. Přiběhl jsem těsně při příjezdu vlaku, tak jsem do něj nastoupil a sedl si ke konci na poslední volné místo.

Sledoval jsem rychle ubíhající kabely ve tmě, která číhala za sklem. Pozoroval jsem v odraze lidi a uvažoval nad tím, co každého z nich trápí. Tolik lidí a žádný z nich to tu nemá jednoduchý. Už ani ty děti. Pomyslel si a pohlédl na několik školáčků s objemnými batohy povalujícími se na zemi, div se pod jejich tíhou nedělaly dolíky.

„Poslední zastávka, vystupujte prosím vpravo ve směru jízdy.“

Počkal jsme až všichni vyjdou a nakonec jsme vystoupil i já sám. Chvíli jsme bloudil jen tak mezi uličkami než jsme se rozhodl konečně jít do toho tichého a smutného bytu.

„Chybíš mi.“ Bylo napsané na malé úhledné kartičce s několika vloženými lístky usušených růží. Byly zkrepatělé a tmavě rudé, krásně by se na nich spalo, napadlo mě jen tak stranou a nakonec jsem je vyhodil před domem do koše.

Posadil jsem se na židli v kuchyni a můj výhled mi krásně ukazoval zakalený horizont. S pár pokroucenými bílými mraky. Vzpomínal na to jak ho každý večer před milováním prosila aby jí naučil hrát. „Naučíš mě hrát.....na klavír?“

Nedokázal ji to nikdy odepřít, nikdy ji nemohl říct ne i když po tom toužil, i když už věděl že to není jako dřív nemohl nic jiného udělat, než to že usedl před velké piáno za oknem a začal tiše a pomalu hrát. Pokaždé si přisedla a pokaždé ho po pár tonech pokoušela. Vždy to bylo stejné, jeho hudba, city jí nezajímaly, ale on pořád věřil že, jednou to její “naučíš mě hrát na klavír.“ bude skutečné a on z něj pozná že v jeho city uvěřila.

Mýlil se. Už se pak neobjevila a jemu jeho melodie zůstala pro pláč. Od té doby nehraje na klavír a jeho práce novináře se mu hnusí. Snaží se nějak zabavit, ale pokaždé, když se sem za chmurného počasí a sám vrátí, je mu do stálého usedavého pláče. „Miloval jsem tě a nedokážu zapomenout, proč Kristin?“

Ráno svítilo slunce a jeho paprsky očišťovaly matný lak klavíru od nedávných vzpomínek. Ale ne jeho majitele, toho znovu tuto noc trápily vzpomínky. Ale spolu s ránem nastaly problémy.

„Kde teď seženu práci?“ zeptal se sám sebe a šel se osprchovat. Ve sprše zapomněl na svá trápení a začal uvažovat nad tím, co by mohl dělat, nutně potřeboval práci, aby se nezbláznil a hlavně aby v tom bytě nemusel trávit zbytečně dlouhý čas. Hned jak snědl poslední cereálie, vyšel do raní mlhy a v první trafice si koupil hned dvoje inzertní noviny.

Šel po malém parčíku a neodolal malé pekárničce a zalezl dovnitř. Koupil si tam indiánka a s mlsnou se do něj venku na lavičce zakousnul. Přitom si pročítal inzeráty na příležitostnou i stálou práci, ale nic, co by ho zaujalo tam nebylo. Takhle to běželo už několik týdnů a jeho konto se začalo rapidní rychlostí dostávat na minusovou částku, práce začala být hodně naléhavou a potřebnou, pokud nechtěl přijít o rozum a ten pěkný byt. I když by to mnohé vyřešilo, nechtěl se ho vzdát. Připomínal mu moc krásných věcí, a on prostě nechtěl zapomenout, nechtěl aby mu zbylo pouze to ošklivé.

Jednoho rána si pro jednou sedl u fontánky a s indiánkem v ruce se začetl znovu do novin. Tmavé kruhy pod očima jasně dokazovaly, že dnešní noc zase byla jednou z těch probdělých. Četl a četl a málem by i díky únavě přehlédl ten velký inzerát, pořád koukal po stranách že si ani nevšiml té obrovské reklamy uprostřed článku

„Hledám, bývalého novináře, nebo redaktora časopisních bulvárů. Pro své vlastní účely, jedná se o práci v pohodlí mého domu s vysokým příjmem a příjemnými chvilkami. Věřím že si padneme do oka, pokud máte zájem příjďte kdykoli do pavilonu Fénix, 254, očekávám vás a těším se.“

Upustil jsem indiánka a poslepu vyrazil na adresu určení, bylo to kousek odsuď a tak jsem za nedlouho stál před velkým vchodem a muž v obleku se mě ptal zda jdu dovnitř.

„!E..e no ano.“ vzpamatoval jsem se a on mi otevřel dveře, jako bych byl nějaký vzácný host.

Na recepci jsme se zeptal na již zmíněnou kancelář a mile jsme se dozvěděl že se jedná o nahrávací studio. Došel jsem před dveře a slušně zaklepal, jaksi mi asi nedocházelo, co se na těch dveřích píše, jaksi mi nedocházel můj současný stav, nedocházelo mi že vypadám jako vagabund a že zrovna dvakrát zrovna nevoním, ale jediné, co mi došlo, když se otevřely ty dveře, bylo to že jsem se asi právě zbláznil.

Přede mnou stál ten tajemný bůh Raul bůh ví jak zní jeho jméno dál a z předešlého otráveného výrazu vykouzlil ohromující úsměv, dokonce jsem se musel otočit a ujistit se že patří ten úžasný úsměv mě, právě jen mě. „Beru tě! Můžeš nastoupit ihned!“

 Přitáhl si mě do náruče a políbil mě. Odhodlaně jsem mu hleděl na jeho zavřená víčka a po chvíli jsem neodolal a musel jsem se přidat též, jednou rukou jsem ho začal vískat ve vlasech a druhou jsem ho objal kolem krku. Bylo mi v tu chvíli jedno a jemu nejspíš taky, že se za námi ozývá hvizd a povyk, byly jsme tam jeden pro druhého.

 Nezáleželo na tom jak dlouho se známe, koneckounců já kvůli bulváru o něm věděl snad vše a na poznání mě nám zbyl čas dokud jeden z nás neodejde, ať už kamkoliv. Musím taktéž podotknout že od té chvíle co jsem s Raulem začal prožívat krásné a milostné chvíle, mé noční můry a zlé vzpomínky nadobro zmizely.

A že větu. „Naučíš mě taky tak hrát na klavír?“ teď už používám pouze já, každý volný večer před spaním protože Raul Wirc je ten nejlepší klavírista jakého jsem si mohl přát.