„Nikdy to nedokážeš.“

„Dokážu! Budu slavná!“

„Ne, nebudeš.“

Chlapec si povzdechl a přetočil se na druhý bok. Nemohl spát. Proč mu prostě nedala pokoj? Proč ho všude pronásledovala jako stín temnoty a pochybnosti, neustále připomínající, že je obyčejný; stejný, jako mnoho jiných? Ale on nebyl. Měl na to stát se známým a hodlal si ten sen splnit.

„Že nedokážu! Tss. Vždyť už mi chybí jen kytaristi, bubeník, manažer, nahrávací společnost, zvukař, osvětlovač, místo, kde budeme moct hrát, zkušebna a….,“ zoufale zaúpěl s hlavou zaraženou hluboko do polštáře. „Nemám nic!“

No tak, věř si trochu. Proč bys to nemohl aspoň zkusit?

„Pravda, ale kde začít?“

Tiše procházel městem. Schválně se vyhýbal centru, kde zrovna probíhal hudební festival. Nechtěl vidět ty slavné skupiny a nadšené tváře svých vrstevníků. Chtěl být prostě sám.

„Ty tam nejdeš? Vypadáš jako rozený muzikant. Jestli nevíš kudy to je….“

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to někdo řekl nahlas a on sám tupě civí na plakát ohlašující začátek festivalu. „Nejdu.“

„Proč ne?“

„Protože nemám možnost stát tam nahoře.“

„Ach tak. A já myslel, že jsi zbloudilý umělec.“

„Kéž by,“ zamumlal a poprvé se pohledem střetl se svým společníkem. „Katty,“ natáhl k němu ruku. „Vím, zní to jako dívčí jméno. Vlastně to je dívčí jméno. Matka vždycky chtěla dceru,“ nervózně si prohrábl do pasu dlouhé tmavé vlasy.

Muž pobaveně pozvedl obočí a nabízenou ruku přijal. „Miky. Klidně mi říkej Mouse,“ mírně se pousmál. „Takže ty chceš hrát?“

Přikývl. „Ale nemám nic. Ani mikrofon.“

Miky ho propálil pátravým pohledem. „Jak moc ti vadí ženské šaty?“

„Cože? Tohle mi zajistí slávu?!“ nechápavě hleděl do zrcadla na svůj odraz. Pod jeho dlouhým černým tričkem se smrtkou se skvěla snad nejkratší sukně, jakou jeho nový manažer v celém obchodě našel. Na bocích se na řetězech houpaly přívěšky křížů a od lemu mu vzadu visely dlouhé pásy. Dokonce si musel obout vysoké boty s přibližně deseticentimetrovou podrážkou. Jen než vyšel z kabinky, se na nich třikrát přerazil. Nemluvě o tom, že nasoukat se do nich byla malá válka.

„Jistě. Dívky milují muže v sukních. A tobě extrémně sluší,“ povzbudivě na něj mrkl a ignoroval pohoršené, šokované a udivené pohledy přítomných dam.

„Řekni mi, že si děláš srandu! Ještě růžovej topík a budu vypadat jako totální buzna!“

„Nene, tohle tričko je perfektní. Jen…,“ nahnul se k němu a připnul mu do vlasů sponku s velkou lebkou.

Katty překvapeně ucukl, když se k němu Miky přiblížil. Cítil jeho teplo na zádech, dech ve vlasech, sebevědomý úsměv, s nímž z něj dělal pětihvězdičkového transvestitu; cítil jeho jistotu, že společně to zvládnou a na okamžik si dovolil uvěřit mu a podstoupit tohle všechno, když už ne kvůli slávě, tak kvůli němu. Aby to mohl cítit znovu.

Pomalu vyšli z obchodu za doprovodu mnoha tašek. Oba mlčeli pohroužení do vlastních myšlenek. Brouzdali parkem, míříce bůhví kam.

„Opravdu se tam nechceš aspoň podívat?“

Zavrtěl hlavou. „Vím, o čem chci zpívat.“

„Tak zpívat…,“ chytil ho za ruku a vedl do hluku středu města. „Pojď se mnou.“

Práskl dveřma nahrávací kabiny a zapnul mikrofon. Skrz sklo do něj zabodl zvědavý pohled a zašeptal: „Tak do toho.“

Katty přikývl. Zhluboka se nadechl, otevřel pusu a začal. Tiše, nejistě, ale když mu k tomu Miky pustil pomalou melodii, dal do toho jediného soukromého výstupu všechno, co kdy chtěl dávat svým fanouškům.

Pousmál se, když skončil. Nebylo to špatné. Ten hoch měl pěkný hlas a soudě podle některých částí by možná zvládl vyzpívat i něco tvrdšího, aniž by pak týden chraplal.

Vyšel na chodbu, kde na něj čekal Miki, a nervózně se usmál. „Tak?“

„Už zbývá jen sehnat zbytek skupiny. Půjde to, věř mi. Nakonec se ještě budou předhánět, abys mohl zpívat zrovna s nimi,“ povzbudivě ho poplácal po rameni. Byl dobrý. Měl potenciál dotáhnout to dost daleko, přesto na tom Mikimu něco nesedělo. Nebyl si jistý, jestli ho nějaká již existující skupina přijme se stylem, jaký má. Byla by škoda ničit ho, přesto….

„Děje se něco?“

„Ne, nic. Ehm…. Nezajdeš na kafe?“ roztáhl rty v milém úsměvu. Ani si neuvědomil, že toho chlapce zná teprve pár hodin. Připadalo mu to jako několik let. Dlouhá doba, za kterou se stali přáteli, ne-li víc. Pitomče! okřikl se v duchu a potěšeně sledoval Kattyho nadšenou reakci na vyřčenou nabídku.

O několik minut později opět stáli na ulici, osvěžováni mírným větrem a výfukovými plyny nesčetného množství aut. Mířili do blízké kavárny tempem šnečích závodů. Nechtělo se jim jít rychle. Proč taky, když měli času víc než dost? Zbývalo několik hodin do chvíle, kdy musel Katty podat zprávu.

„Co vlastně celé dny děláš?“ napadlo najednou Mikyho.

„Nic.“

„Nic?“

„Prostě nic,“ pokrčil rameny a dál se šoural směrem k místu určení.

„Takže, můžeš zítra v devět ráno přijít?“

Kývl a zaplatil kávu.

„Vidíš? Říkala jsem, že to dokážu.“

„Tohle ještě nic neznamená.“

„Pomůže mi. Sežene mi místo a pak mě všichni budou znát!“

„Však poznáš, že mám pravdu.“

„Proč mi to tolik nepřeješ?“

Zavřel dveře pokoje a zhroutil se u stěny. Chtěl, aby v něj aspoň trochu věřila. Toužil po maličkém kousku uznání, podpory; toužil vidět Mikiho s jeho lesknoucíma se světlýma očima, v nichž viděl tolik důvěry, v kolik nikdy ani nedoufal. A to ho znal jen chvíli. Chyběl mu. Ležérně rozcuchané vlasy, prostorný hrudník, samolibý úsměv i jeho zvrhlý vkus, co se módy týče.

Zvedl se a došel do svého malého království. Jeho vlastní čtyři stěny, polepené jen tím, co mu Ona dovolila, přesto se tu cítil neohroženě. Hrábl pod postel a vytáhl reflexně růžovou tašku. Chvíli na ní spočinul pohledem, ale veškeré pokusy o pochopení toho divného odstínu barvy vzdal, když si vzpomněl na její obsah. Převrátil ji dnem vzhůru a tentokrát trochu smířlivěji, snad až zálibně, očima laskal ten kousek látky.

Rychle shodil kalhoty a oblékl si sukni, jež mu Miki tak ochotně vybral a následně koupil. Manažer…. Uvidíš, dokážu to.

„Já ti věřím.“

Protočil se před zrcadlem a jeho úsměv se rozšířil v mírně škodolibý. Kdyby ho takhle viděla, zešílela by. Hned na to však jeho nadšení pohaslo, když si uvědomil, co by v záchvatu šílenství udělala, a opět tašku i se sukní pečlivě schoval.

Natáhl se a nakopl vypínač. Pokoj se zastřel naprostou temnotou, v níž vyhledal postel a rozplácl se na ní, spokojen sám se sebou a přitom zahnán do kouta strachem. Bál se Jí, to nemohl popřít, a možná proto dělal všechno, co Ona tvrdila, že nedokáže. Aby Jí dokázal opak.

Tiše vytáhl telefon, stiskl tlačítko a nechal se ozářit ostrým světlem displeje. Okamžik na něj upřeně hleděl, chystal se naklikat číslo, jež měl modrou propiskou vyškrábané na předloktí, ale nakonec přístroj s povzdechem zase odložil.

Miki stál ve sprše a nechal těžké kapky dopadat na svá bolavá ramena. Skrz zamlžené okno si do místnosti probojovávaly cestu mdlé měsíční paprsky. Hnědé vlasy se mu lepily k obličeji. Se zavřenýma očima se unaveně opíral o vykachlíkovanou zeď. Přemýšlel. O tom klukovi, jak mu pomoct, jak ho nezničit, jak ho nevyděsit. Moc dobře věděl, že ten houpavý pocit, když se usmál; podíval se mu do očí; dotkl se ho, nebyl jen tak náhodný.

Potřásl hlavou a zakázal si na to myslet. Musel sehnat skupinu bez zpěváka. Pár by jich na seznamu bylo, ale málokterá by mohla vyhovovat jeho stylu. Byl prostě jedinečný. Natolik, že buď museli sehnat úplně nové muzikanty, nebo se dát na sólo. „Ale on chtěl kapelu….“

Netrpělivě přešlapoval uprostřed náměstí. Do mysli se mu vtíral nepříjemný pocit, že tu nemá co dělat. Vteřinová ručička jeho hodinek vesele načala desáté kolečko, zatímco minutová se s rachotem přesunula na poslední čárku před dvojkou. Hodinová stále líně zůstávala na devítce. Posledních několik dní se scházeli stále ve stejnou dobu na stejném místě, ale Miki ještě nikdy nepřišel pozdě. Právě naopak, býval to on, kdo čekal, až se Katty objeví. Už tu měl být….

Zklamaně si sedl na zem přímo tam, kde byl. Neměl náladu dělat pět kroků k lavičce. Otráveně vytáhl knížku, otevřel ji a zase zaklapl, když se z ním ozvalo zvědavé: „Co to čteš?“

Polekaně vyskočil na nohy. „Miky!“

„Promiň, musel jsem něco vyřídit. Ale bude se ti to líbit, slibuju,“ tajemně na něj mrkl a s jistým zvrhlým potěšením sledoval, jak přes Kattyho tvář přelétlo zděšení a hned potom se začal červenat. „Myslím, že jsem ti našel skupinu,“ dokončil a už ho táhl směrem k velké, na první pohled kancelářské, budově.

„Cože? Tak rychle?!“

„Jop!“

Prudce ho vstrčil do místnosti, kde už postávala celá kapela. Miky se spěšně omluvil a začal je představovat. Jejich nové složení mělo obsahovat vytáhlého hubeného kytaristu s pichlavýma očima a zvláštně rozježenými vlasy, malého baskytaristu, působícího spíš jako dvanáctileté dítě, než jako dospělý muž po dvacítce, což podporoval ještě velkýma zelenýma očima, orámovanýma silnou vrstvou černé tužky a světloučkými vlasy v drdůlku. Poslední člen, kromě samotného Kattyho byl asi nejzvláštnější. Mezi těma dvěma se úplně ztrácel. Nenápadný tmavovlasý hoch s paličkami v ruce. Katty by ho téměř přehlédl, nebýt toho, že ho na něj Miki upozornil.

Zvědavě si své nové partnery prohlížel. Na první pohled to nebyla nijak zvláštní kapela, na druhý konečně pochopil, co Mouse myslel tím, že dívky milují muže v sukních. Všichni do jednoho totiž svůj podivný vzhled doplňovali něčím jako nadkolenkami, podvazky, mašlemi, stužkami a vůbec vším, co by člověk očekával spíš na osobě ženského pohlaví, než mužského.

„Myslím, že si budete rozumět,“ zakončil Miki dlouhou přednášku o důvodech, proč shání zpěváka a minulosti skupiny, kterou stejně nikdo neposlouchal. Všichni byli moc zaměstnaní pokukováním po nových, neznámých lidech.

Katty přikývl. „Tak…. ahoj,“ nervózně zamával.

„Ahoj,“ odpověděli mu všichni tři jako na povel.

Miki se usmál. Jeho svěřenec mu připadal roztomilý, když nevěděl, co dělat. Chytil ho za loket a přitáhl k sobě. Snažil se při tom ignorovat ten pocit. „Dal jsem jim hudbu k tomu, co jsi zpíval minule. Zkusíte to teď spolu ano?“

Znovu byl zabouchnut do nahrávací místnosti, tentokrát ovšem se svou novou skupinou. V tom shonu se zapomněl zeptat na název, ale teď na to stejně nebyl čas. Miky dal povel a hudba se rozezněla. V tu chvíli z jeho hlavy vypadlo vše nepodstatné. Jediné, co zůstalo byla ta osamělá myšlenka. Mám skupinu…. Dokázal jsem to! Zavřel oči a znovu začal zpívat ta stejná slova jako tehdy Mikimu. Bylo to jiné, zvláštní, když mu k tomu hráli živě. Vžil se do své jediné písně. Cítil energii, kterou do toho dávali ti tři, cítil Mikiho oči, jak pomalu přecházejí přes jeho tělo, cítil vlastní touhu zpívat pořád dál. Opřel se do toho vším, co zrovna ve své vymetené mysli našel.

Hudba umlkla a on dál stál se zavřenýma očima a lehkým úsměvem. Ostatní na sebe mírně kývli. Nakonec proč ne? Měl dobrý hlas, stačilo jen naučit ho starší písničky, vymyslet nové a mohl by být dobrý.

Katty se vzpamatoval až ve chvíli, kdy opět bouchly dveře. Připadalo mu to jako sen. Poprvé zpíval se skupinou. Poprvé za celou dobu byl blíž svému cíli. Jen doufal, že se nikdy neprobudí.

Zahleděl se skrz sklo. Za ním Miky něco domlouval s tím blonďatým chlapcem. Chvíli spolu promlouvali, pak se Miky usmál a o okamžik později už zase vláčel Kattyho pryč.

Posadil ho do křesla a nechal kadeřnici dělat svoje. „Ta skupina se jmenuje SS. Neptej se proč. Ten vysoký kytarista si říká Nel, ten blonďatý Elrien. Kdo ví, kde na tom byl. A ten nenápadný…. Ponn.“

„Poněkud výstřední jméno, když vezmeme, že jsem ho málem přehlédl.“

Miki vydal jakýsi neurčitý chrčivý zvuk. „Pravdou je, že tak mu začali říkat Elrien a Nel. Ovšem proč, to ví jen oni dva. Ze začátku to Ponnovi vadilo, pak si zvykl,“ kriticky si pohledem změřil Kattyho nový účes. Slečna se opravdu snažila. Vlasy mu prostříhala, nechala na nich několik kratších pramenů, provokativně trčících přes ty dlouhé. Přímo vyzývaly k tomu, aby se natužily do pořádně střelené kreace. Navíc mu k hnědé barvě přidala pár temně černých pruhů.

Katty byl ohledně svého nového vzhledu poněkud skeptičtější. Nevadil mu, jen se s ním za těch několik minut, co uplynulo od jeho dokončení nestihl smířit. A taky ho děsilo pomyšlení, co na to řekne Ona. „Znáš se s nimi dlouho?“

„Myslíš s SS? Byli má první skupina. Nakonec jsme se rozešli, ale zdá se, že na tom teď nejsou nejlíp, tak jim zase pomáhám.“

„Aha….“

Usmál se. Byl s ním víc než spokojený.

„Co to máš na sobě?“

„Říkala jsem, že to dokážu. A tys mi nevěřila.“

„Stále nevěřím. Jak jsi mohl takhle zničit mého syna?“

„Nikdy jsem pro tebe nebyla syn. Matko.“

Utřel si bradu, klopýtaje do svého pokoje. Každý krok mu připadal tak vyčerpávající. Z úst mu neodbytně tekl pramínek krve, jež se Kattymu na výsměch nedal pořádně setřít, a v žebrech ho bodala nepříjemná bolest. Žaludek se mu kroutil ve snaze nabýt svého původního tvaru. Věděl jsem to. Věděl jsem, že tohle udělá.

„No tak, nevzdávej se tak rychle.“

Je to už tak dlouho…. Vsadím se, že mě už dávno vykopli.

„Pochopí to. Nechceš mu dát aspoň vědět?“

Jo…. Dám mu vědět. Praštil sebou na postel a spěšně vytáhl tašky, schované pod ní. Nacpal do nich pár dalších věcí a opět se zvedl. Musel pryč. Kamkoli, ale pryč. Nehodlal dál snášet Její diktaturu. Vystačil si sám. Sám se svou druhou, dívčí, duší.

Opustil dům v relativním klidu. Nikdy nevycházela se svého pokoje, pokud to nebylo nezbytně nutné a to jeho odchody nebyly. Nikdy pro Ni nebyl důležitý. Protože byl kluk; protože se nenarodil v dívčím těle a protože její snaha udělat z něj děvče aspoň vytvořením ženské osobnosti uvnitř něj, tak úplně nefungovala.

Nasedl na první autobus, který uviděl a vystoupil na první zastávce, která ho napadla. Nějak mu bylo jedno, že se právě stal oficiálním bezdomovcem. Měl svého manažera, svou skupinu, svůj sen a nic jiného nepotřeboval. Možná snad jen jistotu, že ještě nějakou skupinu a manažera má.

„Co ty tady?“ tichý nenápadný hlas prokousl ticho okolního hluku. Katty se automaticky podíval, kdo to je, ale nemohl nikoho najít. A pak si ho konečně všiml. Drobného nenápadného chlapce s tmavými vlasy přes oči a neurčitým výrazem. I teď měl v ruce paličky. „Proč nechodíš na zkoušky?“

„Řekněme rodinné problémy?“ zachrchlal v odpověď. Pořád se mu špatně mluvilo, kvůli bolavým žebrům.

„No vypadáš na to. Seš okay?“

„Více méně.“

„Vemu tě za Mousem. Pomůže ti.“

„Díky, Ponne.“

Chlapec se pousmál. Těšilo ho, že si jejich nový ‚spojenec‘ tak rychle zvykl na jejich jména a neptal se na původ. „Kolik ti vlastně je?“ prohodil jen aby řeč nestála. Jemu samotnému ticho nevadilo, ale zvykl si, že když je s lidmi, mají zvláštní představu, že když se nemluví, je něco špatně.

„Třiadvacet,“ oznámil automaticky Katty.

„Týýýjo to si starší než Mouse. Tomu bylo nedávno dvaadvacet.“

„Vážně?“

Zadumaně pokýval hlavou a zatočil do jedné postranní uličky. Lampy na protest hučely a poblikávaly, na chodníku se sem tam válel nějaký ten sáček, domy vypadaly staře, ale obyvatelně. Na konci ulice se zrovna doprostřed silnice elegantně posadila šedivá kočka a nevrle po nich loupla jantarovýma očima, když dál pokračovali jejím směrem.

„A kolik je tobě?“

„Záleží na tom?“ opřel se o zeď jednoho z domů. „Podívej, jediný pravidlo. Hraj, foť se, dávej rozhovory, podpisy, buď slavnej, ale mezi lidma se snaž působit nenápadně. Jak si na pódiu, blbni jak chceš, ale na ulici si jen obyčejnej kluk, jasný? Nikdo o tobě nemusí vědět, stačí jen nechat sukně na věšáku a po městě štrádovat v civilu,“ zabodl prst do reflexně růžové tašky a zasvěceně se ušklíbl. „Neboj, zvykneš si. Jo, jinak, je to tady,“ pohodil hlavou směrem k domu, jehož omítku právě úspěšně obrušoval řetězy, jež měl připnuté k ostnatému pásku, omotanému kolem boků. Vlasy mu zavlály a na okamžik odhalily prázdný pohled téměř žlutých očí.

„Tak jdi,“ prohodil a odlepil se od zdi, dřív než stihl Katty cokoli říct. „A nezapomeň zítra přijít,“ o vteřinu později už zase nebyl nikde vidět.

Katty pohlédl na dům. Ponn ho zaujal natolik, že na okamžik zapomněl na svou bolest, ale teď se opět ohlásila v plné míře. Vytáhl telefon a spěšně naťukal zprávu. Pochyboval, že by už Miki spal.

Pohledem přelétl displej telefonu a vyřítil se z pracovny tryskovou rychlostí. Proběhl chodbou, rozrazil vstupní dveře a zachytil Kattyho, jež mu padl do náruče, protože se do té doby o ony dveře opíral.

„Co se-“

„Na nic se neptej,“ vychrlil rychle a raději požádal o doprovod do koupelny. Potřeboval ze sebe smýt všechnu tu krev.

„Tak proto jsi nebyl na zkouškách?“ zamumlal Miki, když mu pomáhal z oblečení a rovnou ho cpal do pračky. Vzhlédl k němu přesně ve chvíli, kdy Katty sklopil zahanbený pohled. Cítil se hloupě. Byl starší a přitom ani nedokázal opustit ten dům. Pořád byl připoután k Ní. Přemítal, proč neodešel už dávno.

„Můžeš mi to říct,“ zvedl se a pousmál se na něj. „Pomůžu ti, jak budu moct.“

„Matka, pamatuješ?“

„Jistě, chápu.“

„Hmm…,“ zrovna se chystal vlézt pod sprchu, když ho zastavila Mikiho ruka. Tak jako tolikrát. Přitiskla ho k oblečenému teplému tělu, pomalu otočila a znovu se mu ovinula kolem ramen v utěšujícím objetí.

Stáli tak několik vteřin, než se Miki pomalu sklonil. „Můžeš tu zůstat, jak dlouho potřebuješ,“ zamumlal s přiblížil se k jeho rtům.

„Počkej!“ Katty se prudce odtáhl. Tahle situace mu najednou připomněla první den v obchodě a znovu jím prošel ten zvláštní pocit. Mírně se ošil, což způsobilo, že mu o chviličku později přistál kolem ramen ručník. Pousmál se a přitáhl si Mikiho za lemy rozepnuté košile k sobě. Zavřel oči a přes to všechno, co věděl, že se zákonitě stane, přitiskl rty na jeho pusu. „Děkuju. Za pomoc,“ odtáhl se a zatáhl za sebou závěs na vaně.

Se smíchem procházel městem spolu se svým manažerem, spolubydlícím a teď už i oficiálním milencem. V davu zanikali, byli jako kdokoli jiný na ulicích hlavní třídy, a přesto jiní. Pomalu mířili k parku, míjíce plakáty ohlašující hudební festival. Zastavili se na přechodu. Katty už z dálky mával na tři chlapce, čekající na druhé straně, jež mu jeho pozdrav zdráhavě opláceli.

Přešli silnici a připojili se k nim. I oni působili obyčejně, snad až na to, že jeden byl vysoký a hubený, druhý vypadal jako dítě a třetí ani nevypadal, jelikož se mezi ostatními ztrácel. Všichni pohromadě byli ještě podivnější a všechny spojoval právě ten jediný festival.

„Zase máš tu tašku?“ ušklíbl se Nel a loupl kritickým pohledem po reflexně růžové igelitce, kterou Katty nesl.

„To víš…,“ opáčil neurčitě, „je to moc důležitý, než abych to nechal mezi ostatním oblečením.“

Ponn a Elrien si vyměnili nechápavé pohledy.

„Hodně štěstí,“ usmál se Miki a letmo Kattyho políbil, když se ozval jásot. To ve chvíli, kdy první členové skupiny SS vstoupili na rozlehlé pódium ozářené množstvím barevných světel.

„Ahooooj!“ zakřičel do mikrofonu ještě než ve své krátké sukni s pásy a řetězy, pruhovaných nadkolenkách a podvazkách vletěl na plac. Ponn měl pravdu. Zvykl si rychle a teď už mu tenhle vzhled ani nevadil. A navíc, dívky to milovaly, což ho těšilo, přestože on sám o žádnou nestál. Měl svého Mikiho, měl svou skupinu, měl svůj splněný sen, nic víc nepotřeboval. A prý, že to nedokážu!

„Říkala jsem ti to.“

Já vím. Usmál se a s počátečními tóny a triumfálním výskokem začal své první veřejné vystoupení.