SONP

„Skvělá práce, Jasone,“ poplácal ho po rameni dlouholetý přítel Max a manažer v jedné osobě.

„Jen tak dál, Jayi,“ ozývalo se ze všech koutů, když mladík s černými vlasy s červenými melírky procházel zákulisím.

„Díky, bez vás by to nešlo,“ usmíval se na všechny strany. Právě skončil své vystoupení ve svém rodném městě a byl šťastný. Vlastně nevystupoval sám. Jejich tříčlenná skupina, se skládala z bubeníka, zpěváka a kytaristy a nepokoušeli se nijak zvlášť prorazit. Alespoň prozatím. Ačkoliv si to všichni přáli.

„Jasone, dneska jsi byl skvělý!“ vykřikl Luko – jejich bubeník.

Mladík se zasmál. „Však to ty taky, Luko. A samozřejmě i ty, Joey,“ nezapomněl pochválit jejich kytaristu.

Ten se nesměle usmál. Byl to takový tichý člověk, až ho občas udivovalo, jak může hrát rock. Ale jeho prsty dokázaly z kytarových strun vyloudit neuvěřitelné zvuky. Proto jim také skládal hudbu a Luko psal texty. Jason to pak jen odzpíval, i když se také občas zapojoval do tvůrčí činnosti.

„Díky,“ pronesl po chvíli mlčení Joey a opět se usmál.

Jason sebou plácl na pohovku. Vystupovali v jednom skladišti, které si přizpůsobili pro své účely. Promnul si kořen nosu a povzdechl si.

„Co je ti Jayi?“ ozval se jejich bubeník.

„Co?“ otočil k němu hlavu a usmál se. „Nic. Jen jsem trochu unavený, to je všechno. Ale jsem rád, že tady dnes bylo tolik lidí.“

„Myslíte že tu byl i někdo odjinud, než od nás?“ zeptal se mírně vzrušeně Joey.

„Jako myslíš jiní než místní diváci?“ ujasnil si to Luko.

„Jasně, že jo. Jak jinak jsem to asi mohl myslet?“ podíval se na něj jako by říkal, jestli se náhodou nezbláznil. Luko na něj vyplázl jazyk.

„Myslím, že asi jo,“ zamumlal Jason.

„Kdo?“ vyptával se dál.

„Jak to mám asi vědět?“ zasmál se zpěvák.

„Promiň,“ prohrábl si kytarista vlasy. „Jsem z toho jen mírně vzrušený. Teda jako nervozitou ne…“ koktal a zrudl, když se začali jeho kamarádi smát. Zničeně se na ně podíval a sedl si do rohu místnosti, kde nafoukl tváře a hrál si na uraženého. To však u jeho přátel vyvolalo jen další salvu smíchu.

„Jsem rád, že je tu tak veselo,“ ozvalo se ode dveří. Všichni se tam otočili a zadívali se na Maxe.

„Děje se něco?“ vzpamatoval se jako první Joey, protože ten jediný se nesmál.

„Nic, jen jsem vám přišel poděkovat za skvělou práci. A předat pár dárků a dopisů od fanoušku. Nebo spíš fanynek,“ mrkl na ně a rozesmál se taky, když po tom Luko skočil.

„Co je?“ otočil se na něj mírně uraženě a okamžitě začal přehrabovat dopisy. „Jason, Jason, Jason,“ brumlal a odhazoval je na podlahu.

„Jak to, že je to samý Jason?“ podivoval se. Joey se musel usmát. Luko byl tak bezprostřední a navíc si myslel, že on je právě tím hlavním z kapely.

„LUKO!“ vykřikl bubeník, když konečně narazil na dopis určený jemu. Rozjařeně ho roztrhl a začal číst.

Jsi skvělý, Luko, stejně jako celá Vaše kapela. Ráda bych Vás někdy poznala osobně a zjistila jací jste doopravdy. Tedy hlavně ty samozřejmě.

S láskou Lily

P.S.: Seženeš mi autogram Jasona?

Luko protáhl obličej. „Proč rovnou nenapsala tobě?“ zabrumlal nespokojeně.

„To nevím, ale možná se jí můžeš osobně zeptat, až se uvidíte,“ válel se po zemi smíchy Jason. Bubeník po něm hodil polštář, který vytáhl bůh ví odkud.

Max pozoroval jejich šťastné dovádění a byl rád za ně. Skvěle si rozuměli a to v kapele bylo to nejdůležitější. Věřil, že tihle kluci mají na to, aby prorazili. Jen je nějak nemohl přesvědčit, aby se o to vůbec pokusili. Zdálo se totiž, že jim tahle situace naprosto vyhovuje.

Manažer je ještě chvíli pozoroval a nakonec se rozhodl, že je tady přebytečný. Jen jim prostě chtěl předat tohle. Tiše se vytratil a nechal je v jejich veselosti.

Jason za ním chvíli hleděl, protože přemýšlel, jestli něco náhodou nechtěl, ale usoudil, že zřejmě ne.

„Tohle miluju,“ pronesl Luko.

„Co?“ otočil se k němu Joey.

„Tu atmosféru, když skončí koncert. Je to něco úžasného. Cítím se tak uvolněný, spokojený. Jen když si představím, že mám jít zítra do práce… To mě trošku mrzíííí,“ protáhl.

„Ty máš tak co říkat. Já musím do školy!“ reagoval Joey.

„Sám sis vybral,“ vyplázl na něj jazyk bubeník.

Jason je s úsměvem pozoroval. Měl ty kluky rád. Byli součástí jeho samotného, nedokázal si představit, že by byl bez nich. Vždyť bez nich by byl nikdo. Byli pro něj jako bratři, které nikdy neměl a o to víc si jich vážil. Přešel k nim a oběma rozcuchal vlasy. Zaraženě na něj hleděli.

„Jasone?“ ozval se opatrně kytarista.

„Sorry kluci!“ pronesl a odešel z místnosti s úsměvem na rtech. Dneska byl extrémně šťastný. Chtěl si ještě popovídat s Maxem. Našel ho, jak předpokládal, jak se stará o to, aby všechny komponenty byly v pořádku.

„Maxi! Můžu s tebou mluvit?“ vyrušil ho.

„Jasně, že jo. Děje se něco?“ povytáhl obočí.

„Nic, kámo,“ poplácal ho po rameni. „Jen jsem se chtěl zeptat, kdy máme další vystoupení?“

„Za čtrnáct dní. Mezitím byste měli pracovat a v případě Joeyho se učit. Měl bys na toho kluka dohlídnout.“

„Proč? Je dospělý,“ zasmál se, ale věděl, že má pravdu. Joey sice studoval na vysoké škole, ale poslední dobou to začínal zanedbávat. „Dobře, pokusím se.“

„Jayi, já vím, že se o to moc nezajímáte, nebo to nedáváte tolik najevo, ale měl by o vás zájem jeden producent z nahrávací společnosti. Zatím to není nic extra vážného, ale rád by se na vaše příští představení přišel podívat. Slíbil jsem mu lístek. Doufám, že ti to nevadí.“

Jason na něj chvíli nevěřícně díval. „Vadí? Proč proboha?“ Spontánně ho objal. „To je přeci skvělý! Jen ať se na nás přijde podívat. I kdyby to nedopadlo, aspoň se o nás ví,“ smál se.

Max z něj měl radost a nadšeně přikývl. Přemýšlel jestli to poběží říct klukům, ale podle toho jak jeho přítel zvážněl, tak zřejmě ne. Chápal, že jim nechce dávat naději. Vždyť tahle kapela vznikla jen aby hrála pro radost. Nikdo nepotřeboval prorazit. Nikdo kromě Jasona. Luko byl vystudovaný, měl vlastní restauraci, která dobře šlapala. Joey byl zas „rozmazlený“ fracek z bohaté rodiny. Jen Jason měl pohnutou minulost a na živobytí se hodně nadřel. Ale dotáhl to daleko – měl vlastní byt a celkem služný příjem. Kapela pro něj, ale byla rodinou.

Ještě chvíli si povídali o pocitech z koncertu a pak se Jason vrátil ke klukům do šatny. Ti si balili své věci, aby mohli vyrazit domů. Joey si přehazoval přes záda pouzdro s kytarou.

„Tak ahoj kluci, uvidíme se zítra na zkoušce,“ pronesl a zmizel venku. Za chvíli po něm i Luko s Jasonem.

Skladištěm se rozezníval hluboký hlas Jasona, který si vychutnával tep nové písně. Líbil se mu svižný text i skvělá hudba, takže byl s dnešním dnem naprosto spokojený. Zkoušeli už hodinu a půl, přišel se na ně dokonce podívat i Max, který jim teď tleskal.

Jason se rozmýšlel, jestli má říct klukům, že se na ně přijde podívat ten Rainer Lazarro, jak mu včera volal Max, aby aspoň věděl, o koho se jedná, kdyby s ním chtěl ten chlápek mluvit. Teď však všechno vytěsnil z mysli a zažil se do písničky. Z celého jeho těla doslova křičelo, že tohle miluje, že tohle je jeho svět. Max si to uvědomoval, proto mu dělal manažera. A proto také věděl, že Rainer se pokusí za každou cenu dostat tuhle skupinu pod křídla jejich nahrávací společnosti. Nevěděl zda má být rád, či ne.

„Skvělý! Skvělý!“ tleskal jim, když skončili.

„Děkujeme,“ uklonil se mírně Jason a seskočil z provizorního jeviště. „Tak co jak jsme se ti dneska líbili?“ vyzvídal.

„Perfektní jako vždy.“

„A já byl nejlepší, že?“ ozval se Luko, který se vedle nich objevil, a díval se na něj psím pohledem. Max se chtě nechtě musel zasmát.

„Jistě, že ano, Luko,“ ujistil ho a uviděl, jak se všichni tři členové uvolněně usmívají. Byl za ně rád. I kdyby to, že o ně projeví zájem Lawrenc a spol., znamenalo, že ho opustí, vždycky to budou jeho kluci.

„Nezajdeme někam na skleničku?“ ozval se Joey a všichni se na něj překvapeně otočili, že až ztuhl na místě. Dlouho se nikdo neozýval. „Řekl jsem něco špatně?“ ptal se rozpačitě a raději začal uklízet kytaru.

Jason k němu přešel a vzal ho kolem ramen. „Jasně, že ne. Jen se u nás neříká na skleničku, ale prostě na pivko. A na to zajdeme všichni rádi, že jo kluci?“ Ozval se sborový souhlas a Joeymu se ulevilo a nadšeně přikývl.

Už dlouho nikde nebyli, takže byl rád, že můžou být zase spolu pohromadě. Měl je všechny rád, včetně Maxe. Nakonec skončili v jednom baru nedaleko skladiště, kde zkoušeli a pořádně to tam rozjeli.

Joey nebyl zvyklý tolik pít, takže to trošku přehnal a byl veselejší než kdy jindy. Objímal kolem ramen Maxe a cosi si pobrukoval.

„Ty nejsi moc zvyklý pít, co?“ optal se ho manažer.

Chlapec se na něj zazubil. „Ne. V podstatě vůbec,“ škytl.

„Fajn, fajn,“ prohrábl si vlasy. „Tak já tě odvedu domů. Pojď,“ pronesl a vzal ho pod rameny. Mladík se nebránil spíš naopak. Vesele si zpíval, halasně se loučil s Jasonem a Lukem, kteří to vše s úsměvem pozorovali.

„Tak se mějte kluci,“ zasmál se Max. „Dám vám pak vědět, jak to dopadlo.“

„Jasně, měj se!“ ozvali se oba zbývající členi a objednali si další pití. Na rozdíl od nich uměli pít. Jason se rozhodl, že aspoň Luko, jeho kamarád už od základní školy, by měl vědět, co se bude v následujících dnech zřejmě dít.

„Luko, chtěl bych ti něco říct.“

„Jo?“ otočil k němu hlavu kamarád.

„Na naše příští vystoupení se přijede podívat Rainer Lazarro.“

„COŽE??!!“ vytřeštil na něj oči. „Jako myslíš ten z Lawrence a spol.? Oni o nás mají zájem? To nemůžeš myslet vážně, jak se o nás mohli dozvědět?“

„Klid. Brzdi!“ zasmál se Jason. „Přijede se jenom podívat, jestli by o nás neměli zájem. Pokud se budeme snažit, měli bychom možnost prorazit.“

„Dostali bychom se do Londýna a do jiných měst. Mohli bychom být opravdu slavní!“ hlas mu přeskakoval vzrušením.

„Zatím nic není jisté. Neříkej to prosím Joeymu. Mohl by se nechat unést. Vždyť víš, jak moc rád by byl, kdybychom vystupovali na velkých pódiích.“

„Jasně, nic mu neřeknu. Nenecháme se unést, aby nám to nezamotalo hlavu a my nedoufali v nemožné,“ usmál se na něj Luko. Ačkoliv se někdy choval jako dítě, věděl kdy je třeba přestat.

„Možná bychom při té příležitosti mohli složit nějakou novou písničku, ne?“ mrkl na něj bubeník.

„Myslím, že ani ne. Nechci, aby si myslel, že o něm víme. Budeme se prostě chovat tak jako vždycky, okay?“ poplácal ho po zádech.

„Neměli bychom se jít vyspat?“ ozval se po chvíli mlčení a popíjení piva Luko.

„Jo to bychom asi měli, vzhledem k tomu, že jdeme oba zítra do práce. Ještě že ten Joey má volný víkend.“

„Šťastný to chlapec,“ zamumlal Luko, vypil poslední doušek piva a zaplatil. Stejně tak Jason.

„Co ty víš, třeba míra alkoholu pomůže našemu manažerovi,“ mrkl na něj zpěvák, když se loučili a každý se rozešel do svých domovů.

Max mezitím odemykal dveře Joyeho bytu. Ten si pořád něco brumlal a broukal. Manažer ho položil na postel, pomohl mu sundat boty a popřál mu dobrou noc.

„Já tě mám rád, Maxi, jsi fajn chlap,“ žvatlal opilecky mladík v posteli. Stočil se do klubíčka a zavřel oči. Za chvíli už spokojeně chrupal.

Starší muž k němu přešel a odhrnul mu jeho pískové vlasy z čela. „Však já tebe taky, ty naše princátko,“ usmál se. Pak vytáhl telefon a s povzdechem napsal smsku přátelům.

Joeyi už je v pořádku v posteli, doufám že myslíte na to, že jdete ráno do práce. M

Odpověď mu přišla pouze od Luka, ale u Jasona, byl zvyklý, že mu nepsal.

A v té posteli jsi s ním? L

Na tohle manažer nereagoval. Jen mladíka přikryl a opustil jeho byt. Věděl, že Jason s Lukem poznali, že má Joyeho rád trochu jinak, než on jeho, ale naštěstí mu nic neřekli. Byl za to rád. Koneckonců, byl o dost starší než Joey. Mladíkovi bylo jednadvacet, kdežto jemu táhlo na třicítku. Ještě jednou si povzdechl a zmizel venku.

„Zdravíme Vás! My jsme Chaotic!“ vykřikl do mikrofonu o čtrnáct dní později Jason. S úsměvem poslouchal rozjařené publikum a přemýšlel, kde mezi nimi je asi ten producent. Avšak ve chvíli, kdy Joye udeřil do strun a rozezněl celý sál, na toho člověka zapomněl. Byl jen on a jeho kluci. A jejich písně.

Svět trhá nás na kusy, tak se podívej a křič!

Řvi z plných plic a přitom mě líbej

Mezi naše těla se vkrádá vítr, hučí a odnáší tě pryč

Ode mě utíkáš, a teď já musím řvát, no tak se dívej

Koncert se rozjel v plném proudu a všichni nadšeně výskali. Skončila poslední píseň a oni se uklonili. „Díky! Děkujeme Vám všem!“ vykřikl Jason a zmizel i s ostatními v zákulisí. Teď zbývalo jen čekat.

Uklidili se do šatny. On i Luko byli nervózní, což samozřejmě neušlo jejich kytaristovi. „Něco mi uniklo?“ optal se jich po dlouhém mlčení, které mezi nimi panovalo.

„Joey, musím ti něco říct,“ začal Jason, ale přerušilo ho zaklepání. Do dveří strčil hlavu Max.

„Sorry, kluci, že ruším, ale Jasone, chtěl by s tebou mluvit Rainer Lazarro.“

„Jasně,“ pronesl a vstal. Ještě než opustil místnost slyšel, jak Joey spustil proud svých otázek. Rychle to vytěsnal z mysli a soustředil se jen na to setkání. Mohlo to pro ně být stěžejním okamžik kariéry.

Otevřel dveře, kde čekal producent a téměř přimrzl na místě. Nikdy nikoho tak přitažlivého neviděl. Hnědé vlasy rámovaly jeho obličej, v černých očích blýskal humor. A z každičkého póru jeho těla čišelo charisma. Jason si z toho málem sedl na zadek.

Muž vstal a přešel k němu s nataženou rukou. „Ahoj, Jasone. Jsem Rainer Larazzo,“ představil se. Zpěvák stiskl jeho dlaň a jeho paží proběhlo zachvění.

„Dobrý den, těší mě.“

„Nechme si ty formality, přišel jsem si s tebou popovídat o tvé budoucnosti, tak jaký pak dobrý den. Jsem Rainer a hotovo.“

„Dobrá,“ hlesl Jason a zase získal na rovnováze. „Chci, abyste se mnou mluvil na rovinu a nedával mě ani mým klukům plané naděje. Má o nás Lawrence a spol. zájem či ne?“

„Vidím, že nechodíš kolem horké kaše, to se mi líbí,“ usmál se muž. „Ani já neměl v plánu to protahovat. Můj šéf slyšel vaše demo a líbilo se mu. Poslal mě se na vás podívat, abych mu pak referoval, jak jste se mi líbili a jestli stojí za to do vás investovat. Jaká myslíš, že bude má odpověď.

Mladý muž se m zadíval do očí. „Že pokud zaváháte dostane nás někdo jiný a vy přijdete o možné zisky. Takže nás berete.“

Producent si poklepal prstem na bradu. „Vidím, že jsi bystrý a nebojíš se říct, co si myslíš a chceš, i kdyby to znamenalo, že tě odmítnou. To se mi líbí. Jsi takový i v posteli?“

Jason nedal ani mrknutím najevo, že by ho to překvapilo a hbitě odvětil. „To má být pozvání?“ povytáhl obočí.

Rainer k němu přešel a sklonil se k němu. „Možná,“ odvětil. Pak poodstoupil. „Maxi!!!“

Ten okamžitě vletěl dovnitř, nervóznější než všichni tři členové kapely a čekal na Rainerův ortel. Jason přemýšlel proč je tak nervózní.

„Připrav svoje kluky na cestu do Londýna. Čekají je prkna co znamenají svět. Bereme vás,“ otočil sek Jasonovi a jeho oči slibovaly okamžiky příští. Zpěváka z toho příjemně zamrazilo. Rychle se rozloučil, nechal Maxe, ať domluví podrobnosti a rozběhl se do šatny.

„BEROU NÁÁÁÁÁS!“ zařval z plných plic a oba čekající členové kapely vyskočili, a radostně se navzájem objali.

„Budeme slavní, budeme slavní!“ skandoval Luko a hopsal po pokoji. Do tohohle zmatku vešel jejich manažer s blaženým úsměvem na tváři. Ačkoliv se navenek tvářil šťastně a vesele stejně jako oni, v hloubi srdce byl smutný, že je ztratí. Na malý okamžik spočinul pohledem na usměvavém kytaristovi.

Rychle se odvrátil, aby snad někdo něco nezpozoroval. Avšak podle záblesku v očích Jasona se mu to nepovedlo. Zděsil se když k němu zpěvák vykročil.

„Neloučíme se navždy, Maxi. A krom toho si dám jako podmínku do smlouvy, že pojedeš s námi a budeš nám dál dělat manažera!“ zazubil se na něj a objal ho. „A měl bys to konečně Joyemu říct,“ zašeptal mu do ucha a pak ho pustil.

Max se na něj jen smutně usmál. Víc nestihl, protože se mu kolem krku věšel rozradostněný Luko, který takhle skákal po všech.

„Zítra s vámi přijdou podepsat smlouvu, zatím jen na tři měsíce! Je nutné, abyste u toho byli všichni,“ vrátil se na pracovní úroveň. Odmítl si připustit, tu touhu, která křičela, jak moc chtěl, aby se na něj místo Luka takhle věšel někdo jiný. Zamrkal a zazubil se na všechny.

Otočil se ke dveřím, že je nechá dál se radovat. Avšak ještě se otočil. „Jo a kluci! Gratuluji. Jste ti jediní, kteří si tohle zaslouží.“ Pak s lehkým úsměvem a těžkým srdcem zmizel na chodbě.

Po podepsání smlouvy šlo všechno strašně rychle. Joey musel odložit studia, z čehož nebyl nadšen ani Max ani oba členi jejich kapely. Snažili se ho přemluvit, aby alespoň studoval dálkově, ale stál si tvrdošíjně za svým.

Max, jakožto oficiální manažer jejich kapely (mírně je udivilo, že proti tomu Lawrence a spol. jako firma nic neměli, spíše to vypadalo, že s tím počítali), mu však poručil a to dost důrazně, že podmínkou jeho členství v kapele je to, že si v Londýně najde alespoň školu, kterou bude studovat dálkově. Mladík sice chvíli brblal, ale nakonec se s tím spokojil.

Podmínky, které si stanovili jim byly splněny, ale zjistili, že i Lawrence a spol. má ty svoje. Jako první bylo to, že budou mít o jednoho člena víc. Moc se jim to nezamlouvalo, ale co mohli dělat. Doufali, že si s ním budou rozumět. Koneckonců byla to jediná podmínka, kterou měli.

Jasona překvapilo, jak šlo všechno rychle. Najednou stáli na letišti a chystali se do Londýna. Ani se nestačil pořádně rozloučit s jejich místními fanoušky. Nestihli uspořádat poslední koncert. Trochu ho to mrzelo, ale věděl, že teď je nutné myslet na budoucnost. Která vypadala zářivě.

Max za nimi měl dorazit příští týden, takže měli relativní volno. Seznámili se se všema, kteří měli patřit do jejich týmu. Byli to vesměs pohodový lidi a pořád se usmívali. Až se Jason bál, jestli to není jen nějaké pozlátko. Ale brzy zjistil, že ne.

Luko byl ze všeho strašně rozradostněný a Joey se pro změnu držel zpátky jako vždy. I Jay byl trochu vzadu, protože si potřeboval nejprve zvyknout. Vždyť teď se mu plní jeho největší sen. Avšak náhle si nebyl jist, zda tohle je opravdu to co chce.

Nedostal šanci o tom dumat, protože si je pozval ředitel. Byla to jen velice krátká schůzka, kde je přivítal v jejich společnosti a řekl jim, že se se vším mohou obrátit na svého producenta, což byl Rainer.

Jason na něj hleděl se smíšenými pocity. Ten muž ho neskutečně přitahoval a on se tomu nedokázal bránit, seč se snažil. Polkl, když se v jednu chvíli ocitl blízko něj. Dokonce se k němu producent naklonil a zašeptal: „Chtěl bych tě dnes vzít na večeři. Kývni jestli souhlasíš.“

Zpěvák dlouho váhal. Nakonec ale kývnul, protože chtěl vědět, co bude dál. Rainer se spokojeně usmál a celou dobu zářil jako sluníčko. Až z toho Jasona trochu mrazilo. Nevěděl, co s ním má v úmyslu. Také to může být jen manévr, jak je u nich třeba udržet či něco podobného.

O pár hodin později, když seděl ve svém pokoji v jednom soukromém hotelu, který vlastnila firma, si povzdechl. Nebylo to jednoduché zvykat si na všechnu tu novotu. Byl už několik let zvyklý na svůj malý byteček, obyčejnou práci a občasné vystoupení s kapelou. Tohle bylo na něj moc rychlé. Ale ani za nic by nezkazil klukům tuhle možnost.

„Co tady vzdycháš?“ ozvalo se ode dveří a on prudce vzhlédl. Stál tam Joey a mírně se usmíval.

„Jen jsem přemýšlel, o tom jak moc to bude v následujících dnech zajímavé,“ odvětil a také se usmál.

„Neboj, všechno se srovná až přijede Max, uvidíš,“ snažil se ho uklidnit.

Jason si ho zkoumavě prohlédl, zkoumal jestli nezjistí, zda k Maxovi také něco cítí. Avšak mladík se tvářil nepřístupně jako vždycky. „To doufám,“ zamumlal a plácl sebou na postel. Ještě chvíli cítil, že na něj Joey upírá pohled, ale pak odešel.

Večer na jeho dveře zaklepal Rainer. Otevřel a vydechl překvapením, když uviděl, jak zatraceně sexy vypadá v džínech a volném triku. Slušelo mu to ještě víc, než v jeho drahých oblecích.

„Můžeme jít?“ optal se s úsměvem a Jason přikývl. Skončili v drahé restauraci, kde se najedli, skvěle popili a ještě lépe si popovídali. Jason o sobě mluvil jen málo, protože nechtěl moc prozrazovat ze své minulosti. Bál se, že by jim to mohlo uškodit. Za to Rainer hovořil stále.

Mladíkovi to vyhovovalo, až do chvíle, kdy se zvedli a vraceli se do hotelu. Producent se stával odvážnější. Tu ho pohladil po ruce, tu políbil na krk. Jasonovi se z toho podlamovala kolena a tušil, jak to dnes v noci skončí.

V posteli. V jeho posteli.

Byla to ta nejžhavější noc, kterou kdy zažil. Rainer přesně věděl, jak si ho podmanit, kde pohladit či políbit, aby se pod ním svíjel v extázi. V tu chvíli si nelámal hlavu nad tím, co bude dál. Bylo jen teď a to souznění, které s ním cítil.

Producent od něj odcházel nad ránem, kdy Jason spal, se spokojeným úšklebkem na tváři. Ten kluk předčil všechna jeho očekávání. I teď s blond vlasy rozhozenými na polštáři vypadal k pomilování. Kdyby se v noci nemilovali třikrát, vzal by si ho znovu. Ale chtěl, aby dneska chodil a byl schopen cvičit.

Jejich vztah se vyvíjel velice rychle. Rainer ho navštěvoval každou noc, každou noc spolu promilovali. A když za týden stál Jason na letišti a čekal na Maxe, zjistil, že je v tom až po uši.

„Sakra!“ zaklel polohlasně pro sebe a pevněji stisknul ceduli s nápisem Max, i když věděl, že je zcela zbytečná.

 Nemýlil se, protože se za ním náhle ozvalo. „Co tu sakruješ?“

Zpěvák sebou prudce trhl a otočil se. „Sakra! Ty mě chceš zabít, či co?“ vyjel na něj mírně podrážděně.

Max zvedl v obraně ruce. „Promiň. To samozřejmě ne. Co bychom bez tebe všichni dělali?“

„Měli klidnější život?“ povytáhl obočí.

Kamarád se nad tím zamyslel. „Jo to je dost dobře možné,“ zasmál se, když ho Jason uhodil do ramene.

„Tak co tady sakruješ?“ zopakoval svou otázku, na kterou chtěl znát odpověď. „Nelíbí se ti snad Londýn?“

„Ale to víš, že líbí. Ale až moc. Spím s naším producentem.“

Bylo to řečeno tak bezbarvým hlasem, že to Maxe až vyděsilo. „Co prosím?“ optal se, aby se ujistil, že opravdu slyšel dobře, že si tu větu správně vysvětlil.

„Mám ti to hláskovat? S-p-í-m…,“

„Dost, dost. Rozuměl jsem. Proč v tom cítím nějaký háček? Koneckonců nebyl bys první hvězda, která tohle udělala.“

„Jenže já to nedělám, kvůli kapele. Já to dělám kvůli sobě. Sakra, Maxi, já jsem se do něj zamiloval do prkýnka.“

Max na něj zůstal zírat. „Za týden?“ podivil se.

„Jak dlouho trvalo tobě, než ses zamiloval do Joeyho?“ vypálil otázku a dotkl se tak citlivého místa.

„Máš pravdu. Já se do něj vlastně zamiloval na první pohled,“ odvětil smutně a prohrábl si vlasy.

„Promiň, kámo, nechtěl jsem být tak tvrdý,“ pronesl tiše a vzal ho kolem ramen. Společně pak v družném hovoru opustili letiště. Čekal na ně přistavený vůz, kterým Jason přijel.

„A on to ví, Jayi?“ vrátil se k původnímu tématu Max.

Pokrčil rameny. „Asi spíš ne. Budu rád, když to nebude vědět,“ usmál se. Aspoň mi to zlomí srdce méně, pomyslel si.

„Možná by bylo dobré mu to zkusit říct.“

„Stejně jako ty jsi to řekl Joyemu?“ povytáhl obočí a Max už raději definitivně změnil téma.

Konečně dojeli do studia, kde na ně čekali ostatní členové kapely. Luko se na Maxe samozřejmě zase věšel a Joey se na přivítanou mírně usmál. Jasona při pohledu na utrápeného manažera píchlo u srdce. Sice to Max skvěle maskoval, ale jeho neošálil. Navíc měl pocit, jako by se Joey trochu více rozzářil, když Maxe uviděl, ale to jsou jen domněnky.

Po přivítání se objevil Rainer, který svou přítomnost omlouval tím, že je chce vidět při zkoušce. Přitom místo aby poslouchal hudbu, tak stále sledoval Jasona, který se tím, ale nenechal rozhodit a odzpíval naprosto bez chybičky. Avšak dost ho udivilo, když k němu producent přišel a se slovy: „To bylo úžasné,“ ho políbil. Před zraky celé skupiny.

Málem vyletěl jako čert z krabičky, ale nestačil cokoliv udělat, byl Rainer pryč. Všichni tři muži, kteří zůstali v místnosti povytáhli obočí.

Zpěvák zavrtal špičkou boty do země. „Asi spolu chodíme,“ pronesl tiše. Vzápětí se strhl souboj o to, kdo řekne rychleji otázku. Jasonovi málem praskla hlava, takže ani nevěděl, co mu kdo chce.

Doslova utekl z té bzučící místnosti. Běžel chodbou, když najednou do někoho vrazil. Zvedl oči a překvapeně vydechl. Před ním stálo naprosto nádherné stvoření. Černé vlasy krátce zastřižené, zelené pronikavé oči, nádherný úsměv.

Muž ho lehce chytil za ruku, aby neupadl. „Jste v pořádku?“ optal se ho chraplavým barytonem.

„Jasně,“ zamumlal. „Omlouvám se,“ vyhrkl.

„Nic se neděje,“ usmál se ten neznámý, ukročil stranou a pokračoval ve své cestě. Jasonovi se tak naskytl pohled na jeho vypracovaná záda a… pohledem sjel níž. Ten zadek byl prostě božský.

Okamžitě si vynadal a běžel dál. Opět do někoho vrazil, ale tentokrát to byl Rainer, který ho skryl ve svém konejšivém náručí.

Neznámý se po dvou týdnech vypařil Jasonovi z hlavy, stejně jako fakt, že podepsali smlouvu ještě na čtvrtého člena, který se stále neobjevoval. Mezitím trávil většinu volného času s Rainerem a byl v tom až po uši.

Naprosto ho dostal, když spolu vyrazili na jeho jachtu. To byl překrásný výlet. Jen tak spolu lenošili a povídali si. Občas se Rainer snažil dostat k jeho minulosti, ale tu si zpěvák bedlivě střežil.

„Jak ses vlastně dostal ke zpívání?“ zeptal se ho.

„Asi jako slepý k houslím,“ zasmál se tehdy. „Prostě jsme měli vymyslet něco na školní besídku. No a já se rozhodl zpívat. Jenže jsem věděl, že nemůžu sám. Kamarádil jsme se s Lukem, o kterým jsem věděl, že umí hrát na bicí. Ten mě doprovodil. Sklidili jsme úspěch a pak hráli na různých akcích. O dva roky později se k nám připojil Joey.“

„Jak dlouho už hrajete takhle spolu?“

„Téměř šest let.“

„Šest let?“ podivil se Rainer. „To musíte být dobří přátelé.“

Jason se na něj podíval strohým pohledem. „To jsme!“ ukončil debatu na téma své osobnosti a Rainer pochopil, že se dál nedostanou. Proto k němu přešel, přitáhl si ho do náruče a společně seděli na přídi lodi a pozorovali moře.

Nemohl uvěřit, že už uběhl téměř měsíc a půl od doby, kdy se dostali do Londýna, kdy on spí s Rainerem a kluci užívají života ve velkoměstě. Jenže stále se nic nedělo s jejich debutem a vstupem na prkna co znamenají svět.

„Čeká se, až dorazí váš basák,“ ozývalo se ze všech stran. Ale nikdo neřekl, kdy by se měl objevit.

Zrovna zkoušeli jednu novou písničku, když se otevřeli dveře a v nich stál ten chlapík, do kterého Jason vrazil. Opět mu to vyrazilo dech, takže naprosto zapomněl zpívat. Lukovi s Joyem chvilku trvalo, než si uvědomili, že je ticho, a přestali hrát taky.

„Ahoj,“ pozdravil je neznámý. „Jmenuji se Keiran, a jsem váš basák,“ usmál se na ně.

Luko ho okamžitě začal vítat, jak byl zvyklý, Joey se lehce usmál a Jason stál jako přikovaný na místě a vstřebával tu informaci. Sakra!, zaklel v duchu. Jak to že to musí být zrovna on? Uvědomil si tázavé pohledy, které se na něj upíraly a vykročil vpřed na nohách, které připomínali rosol.

Natáhl ruku. „Vítej v kapele, Keirane. Já jsem Jason, tohle je Luko a támhle Joey.“

Do místnosti vstoupil Max. „A já jsem Max,“ představil se a zazubil se na něj. Keiran se se všemi přivítal a pak se postavil k baskytaře. Uhodil do strun a všichni oněměli úžasem. Jason cítil, jak se mu svírají vnitřnosti.

Co to se mnou ten kluk dělá? Divil se v duchu. Celé tělo jako by mu hořelo. Nebylo to jako s Rainerem. Tohle bylo mnohem intenzivnější. Rychle se vzpamatoval a začali dál zkoušet. Avšak toho spalujícího pocitu se nedokázal zbavit.

Po zkoušce se trochu zdržel, takže v místnosti zůstali jen on, Keiran a Joey. Max se s nimi rozloučil a Jason sledoval, jak ho Joey sleduje smutným pohledem. Už nebylo pochyb! I Max se Joyemu líbil, ale ani jeden nebyl schopný to tomu druhému říct. Rozhodl se, že to se musí napravit.

„Tak se mějte, kluci, uvidíme se zítra,“ rozloučil se s nimi Joey.

„Ahoj,“ ozvalo se sborově.

„Ty Keirane,“ ozval se po chvíli Jason, který už byl díkybohu schopný s ním normálně komunikovat.

„Jo?“ pozvedl k němu pohled. Zpěvák polkl.

„Potřeboval bych tvou pomoc. Víš, máme tady dva zabedněný hlupáky, kteří chtějí být spolu, ale ani jeden nehodlá udělat první krok. Pomůžeš mi?“

„Myslíš Maxe s Joyem?“

„Sakra. Jak to víš? Nám trvalo měsíce než jsme to z Maxe vydolovali,“ zasmál se při té vzpomínce.

„Jen dokážu odhadnout lidi. A navíc z těch dvou to doslova sálá. Jasně, že ti pomůžu, myslím si, že se k sobě dokonale hodí.“

„Díky. Tady je plán…,“ zašeptal mu co by se mělo udělat. Keiran nadšeně přikývl. A tak vznikl plán Dohazovač, díky němuž chtěli dát dohromady ty dva osli. Avšak netušili, co to udělá s jejich vztahem.

Zaklepal na dveře Joyeho a čekal až mu otevře. Ten se za pět minut objevil rozespalý a roztomilý jako kotě. „Keirane? Co se děje?“ zbystřil pozornost, když uviděl jeho vyděšený výraz.

„Rychle musíš se mnou, Joey. V jednom pokoji, je tam Max…,“ koktal.

Víc říct nestihl, protože to už Joey letěl chodbou. „Kde?“ vzkřikl.

Keiran skryl úsměv. „Na konci chodby doleva.“

V tu samou chvíli se to samé dělo u Maxe. Reakce byla téměř okamžitá. Sotva oba dva muži zapadli do pokoje, kam je poslali, cvakl zámek a Keiran s Jasonem se museli smát, jak lehce jim to vyšlo.

„Teď už je to na nich,“ pronesl Keiran.

Jason chtěl něco dodat, pozvat ho na skleničku, ale objevil se Rainer. Zajímalo by ho odkud. „Zlato? Co tu děláš?“ zeptal se zpěváka, který se tvářil trošku provinile. Keiran pochopil a diskrétně se vytratil. Rainer si přitáhl Jasona k sobě.

„Jsi jen můj, rozumíš?“ optal se než ho vášnivě políbil. Zpěvák na to ani nestihl reagovat, protože ho zatlačil do své ložnice, kde se s ním vášnivě pomiloval. Avšak tentokrát to bylo úplně jiné. Stačil jediný pohled na Keirana, aby se vše změnilo.

„Maxi? Co se děje, Keiran říkal, že se ti něco stalo,“ divil se Joey, který stál bos jen v županu a s rozcuchanými vlasy uprostřed pokoje a hleděl na naprosto zdravého Maxe.

I ten byl v šoku, ale rychle mu došlo, co se tady vlastně stalo. Ten šibal to vzal do svých rukou. Znamená to, že mám naději?, pomyslel si v duchu. „Jason říkal to samé o tobě. Vyděsilo mě, že se ti něco stalo.“

„Měl jsi strach, že bych nebyl schopen pracovat, že?“ pronesl to co už si dlouho myslel.

„Tak tohle si myslíš?“ divil se manažer. „Že tě vidím, jen jako někoho, kdo musí za každou cenu hrát?“

Přestal si hrát na to, co nebyl. Přešel k Joyemu a zezadu ho objal. Cítil, jak ztuhl a chtěl od něj odstoupit, protože se domníval, že si to všechno špatně domyslel. Avšak mladík se mu otočil v náruči a zadíval se mu do očí.

„Copak to tak není?“ zeptal se roztřeseně. Nechtěl tomu věřit, nechtěl cítit tu naději.

Max neodpověděl, jen se k němu sklonil a něžně ho políbil. „Zamiloval jsem se do tebe, hned jak jsem tě uviděl, Joey. Ale stále jsem si říkal, že jsem pro tebe moc starý, že ti můžu stát v cestě za snem. Nechtěl jsem tě uvazovat k někomu jako jsem já.“

„K někomu jako jsi ty?“ podivil se. „Ty jsi takový blázínek,“ zašeptal a znovu ho políbil.

„Myslím, že jim budeme muset zítra poděkovat,“ zamumlal kytarista mezi polibky.

„Jo,“ zabručel Max. „Ale až je zabiju za to, že jsem díky nim měl málem infarkt!“

Joey se zvonivě rozesmál a Max si uvědomil, že je to poprvé co tento zvuk slyší. Byl rád, že on je jeho původcem.

Keiran, který poslouchal za dveřmi, aby je případně pustil ven, byl rád, když zaslechl ten smích. To totiž muselo znamenat jediné. Že ten plán klapl. Odemkl pokoj a skryl se do stínu. Vnitřnosti se v něm sevřeli, když si představil, co se děje ve vedlejším pokoji mezi Jasonem a jeho nevlastní bratrem.

Ještě více se ukryl, protože právě vyšel Max s Joeym ruku v ruce. Usmál se. Ti dva se k sobě dokonale hodili. Byl za ně moc rád. Ještě chvíli je pozoroval, jak mizí v manažerově pokoji a pak se také vytratil.

Vyhnal si z hlavy užírající myšlenky Jasona, jak se svíjí touhou pod Rainerem. Zaťal pěsti. Ten kluk – Jason – si ho získal ten den, kdy do něj vrazil. Jeho modré oči, které na něj tak kajícně hleděly se mu zaryly do srdce.

Proto také oddaloval nástup do kapely. Doufal, že ho to přejde. Avšak, když ho uviděl zpívat uvědomil si, že nic nepřešlo. Nadával si do hlupáků, protože nikdy nevěřil na lásku na první pohled a vždycky se jí vysmíval. A najednou v tom byl až po uši. Přitom moc dobře věděl, že je s Rainerem. Ten podlý ničema se o tom totiž nezapomněl nikdy zmínit.

Nevěřil, že by mu na Jayovi záleželo, ale nehodlal se s ním o něj dělit nebo mu ho krást. Rainer měl vždy všechno a když nebylo po jeho přišel pro Keirana trest v podobě rány rákoskou. Teď sice by to možná nebyla rákoska, ale zřejmě by si Chaotic jako skupina ve světě ani neškrtli.

Přestal se zaobírat těmito myšlenkami a raději si dal dlouho sprchu. Když pak vešel do ložnice, zjistil, že je něco málo kolem jedné ráno. A také si všiml, že má na polštáři vzkaz. Co to?, podivil se.

Přešel k němu a udiveně zjistil, že je od Jasona.

Nezajdeme na skleničku? Jay

Počkám v recepci skrytý za fíkusem =)

Keirana to proti jeho vůli strašně pobavilo. Věděl, proč se skrývá, nechce, aby ho viděl Rainer. Věděl, že by měl odmítnout, nechat ho pořádně za tím fíkusem vycukat, ale nedokázal odolat. Ten kluk ho přitahoval jako můra světlo. Nemohl si pomoci.

Za půl hodiny už byl v recepci a hledal onen fíkus. Mále se rozesmál, když uviděl zpoza kytky vyčuhovat ruku, která na něj mávala. Přemýšlel jestli si toho někdo všiml. Vykročil k němu.

„Čekáš tu dlouho?“ optal se ho, když ho vytahoval zpoza kytky a mizeli zadním vchodem.

„Asi hodinu,“ podíval se na něj mírně vyčítavě.

Keiran se naplno rozesmál, protože už to nedokázal vydržet. „Promiň. Netušil jsem, že jsem se sprchoval tak dlouho. Tak proč jsi mě sem vlastně vytáhl?“ optal se.

Pokrčil rameny. „Víš ani nevím, jak to dopadlo s Maxem a Joyem.“

„Dali se dohromady. To je vše co jsi mi chtěl?“

„NE! Sakra! Co to se mnou do háje je?“ brumlal. Keiran si ho tiše prohlížel. Nehodlal se ptát, co měl na mysli. Nechtěl být tím druhým.

Došli do nedalekého baru, kde si dali skleničku.

„Víš. Než jsem tě poznal, myslel jsem si, že Rainer je ten pravej. Jenomže teď jsi tu ty, a já mám pocit, že hořím,“ zamumlal, asi po třetí sklence whisky. Keiran si uvědomil, že asi není zvyklý pít a mohl by mu říct i to, co nechce vědět.

„Nechci to vědět, Jasone. Budeme se vzájemně brát jako dva členové společné kapely. Nehodlám být náhražkou Rainera, když on na tebe nemá čas. Navíc si nemůžeš dovolit se s ním teď rozejít, neboť by to znamenalo, že se Chaotic vrátí zpět do stojatých vod malého města. A to přeci nechceš, ne?“

Jason na něj chvíli smutně hleděl, náhle naprosto střízlivý. „Máš pravdu. To opravdu nechci. Jenže být s Rainerem, jen pro kapelu…,“ pokrčil rameny.

„Určitě k němu něco cítíš, ne?“

„To jsem si do dnešního dne myslel taky,“ povzdechl si mírně, ale dál to nekomentoval. Zkusil se s Keiranem bavit, jako se starým známým a kupodivu zjistil, že to docela jde. Do hotelu se vrátili nad ránem s veselou náladou.

Avšak v jeho pokoji čekal Rainer, který mu ztropil scénu.

„Kde jsi byl v tuhle dobu?“ obořil se na něj.

Jason na něj nechápavě hleděl. „Jsi snad moje chůva?“ vyjel.

„Nejsem. Ale mohl bys mi aspoň říct, že se chystáš z hotelu. Nemusel bych tady pak budit celou tvojí kapelu, abych pak zjistil, že se taháš s tím floutkem!“ Přešel k němu a zvedl ruku, že ho uhodí.

V Jasonových očích se bleskl hněv a ještě něco. Smrtelné odhodlání. „Sáhni na mě, Rainere a zabiju tě!“ zasyčel, protože se mu vrátila minulost, kdy nad ním takhle stál otec a on se nemohl bránit, jeho opileckému výlevu.  Producent zbledl a rychle opustil pokoj.

Jason se svezl v rohu místnosti na zem, objal si kolena a hleděl do prázdna. Takhle ho o několik hodin později našel Keiran, který ho šel hledat, protože nepřišel na zkoušku.

„Jayi?“ zašeptal a klekl si před něj. „Co se stalo?“

Mladík k němu zvedl hlavu, z očí mu tekly slzy. Jen zavrtěl hlavou a znovu ji složil na kolena. Keiran ho uchopil do náruče a položil do postele. „Kdo ti co udělal? Byl to Rainer? Jestli ano přísahám, že…“

Zpěvák mu položil prst na rty. „Nech to být Keirane,“ zašeptal. „Dej mi deset minut a já se jen upravím a můžeme jít zkoušet, ano?“

Bylo vidět, že se mu nechce. Jednak ho nechtěl pouštět z náruče, jednak ho nechtěl nechávat samotného v tomto stavu.

„Neboj se, nenajdete mě s podřezanými žílami. V minulosti jsem zažil horší věci a pořád jsem tady. Jen se stalo něco, co mi vrátilo nepříjemné vzpomínky, a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Ale děkuji ti,“ zašeptal a mírně se na něj usmál.

Keiran ho toužil políbit, ale neodvážil se. Jen se na něj také usmál a zmizel venku, kde na něj počkal. O pár minut později se objevil ten starý Jason, veselý a usměvavý. Na zkoušce nikdo nic nepoznal.

Svět trhá nás na kusy, tak se podívej a křič!

Řvi z plných plic a přitom mě líbej

Mezi naše těla se vkrádá vítr, hučí a odnáší tě pryč

Ode mě utíkáš, a teď já musím řvát, no tak se dívej

Opět zkoušeli tuhle písničku, která docela vystihovala pocity Jasona. Uběhl týden od hádky s Rainerem a ten drzoun si dovolil k němu vlézt do postele. Vyhodil ho a bylo mu jedno co se stane dál. Tušil, že to bude jejich konec.

Krom toho už tady byli téměř tři měsíce a stále se nic nedělo. Žádné koncerty jen samé zkoušky. Něco se mu nezdálo. A to se mu vlastně potvrdilo, když jednou procházel kolem kanceláře Rainera a zaslechl útržek rozhovoru s ředitelem společnosti.

„Pracuju na tom, tati, ale ten kluk si minulost střeží jako drahokam. Nevím jak jinak to z něj vydolovat.“

Zbytek slyšet nepotřeboval. Mohl tušit, že v tom bude nějaký háček, že si jich všimli tak najednou. Že se to tak prodloužilo. Ale za jedno jim mohl být vděčný. Poznal Keirana a uvědomil si, že ne každý sen se může splnit.

Došel jako v mrákotách k místnosti, kde zkoušeli a zavřel za sebou. Unaveně se opřel o dveře a zadíval se na ostatní členy kapely. Ti na něj upíraly udivené pohledy. Jen se usmál, přešel k mikrofonu a začal zpívat. Ostatní se k němu přidali.

Zpíval naprosto monotónně, dalo by se říci, že automaticky a to on nikdy nechtěl. Chtěl zpívat pro ty co chtějí poslouchat. Miloval kluky z kapely jako rodinu. Dobře Keirana trochu jinak. V duchu se na okamžik zarazil. Uvědomil si, že vlastně nemiluje Rainera, ale Keirana.

„K čertu se vším!“ zařval najednou do mikrofonu až všichni nadskočili. Prudce se otočil, došel k jejich baskytaristovi a vášnivě ho políbil. Nikdo se nezmohl ani na slovo, jen udiveně zírali.

Odtáhl se od něj a zazubil se na něj. „Měl jsem si hned uvědomit, že tenhle svět není pro mě. Že Rainer není pro mě. Jediný ten pravý jsi ty,“ dloubl ho do hrudníku. 

Keiran na něj hleděl a nevěděl co říct. „Co se stalo?“ vzpamatoval se.

„Jen jsem si uvědomil, že tohle ve skutečnosti nechci. Že mi vyhovuje dělat hudbu jen pro ty, co jí opravdu poslouchají.“

„Uvědomuješ si, že se mnou budeš zase jenom ten chudej zpěvák, co se snaží prorazit?“ objal ho kolem pasu.

„Dokonale.“ Otočil se ke zbývajícím členům kapely. „Kluci moc se omlouvám, já vím, že jste chtěli prorazit a já vám to teď všechno zkazil. Jestli budete chtít skončit pochopím to.“

„Zešílel jsi? Díky tobě jsem zjistil, že můžu být s Maxem, budu stát za tebou!“ ozval se Joey.

„Copak mě zbývá něco jiného?“ optal se Luko, ale usmíval se. „Sice jsi zničil můj sen o nádherné kariéře a spoustě krásných holek… Moment! Já jsem tady jako jedinej hetero? To nemyslíte vážně, že ne?“ tvářil se naprosto udiveně, až to ostatní nevydrželi a začali se smát.

„Ale copak, copak? Hledáš útěchu v náručí mého křivého bratra?“ ozvalo se náhle ode dveří a všichni ztuhli. Jason se tázavě zadíval na Rainera, který se opíral o veřeje.

„On ti to neřekl. Je to můj nevlastní bratr. Parchant, kterého si přivlekla jeho matka do manželství s mým otcem a pak si dovolila umřít.“

Keiran zaťal ruce v pěst a cosi nesrozumitelného zavrčel. Jason ho uklidnil pohlazením po hrudi. „Víš u toho parchanta, jak jsi ho nazval, jsem si vlastně uvědomil, že tebe ani tvého otce nezajímá naše hudba jako spíš to, že byste na mou osobu mohli přilákat sponzory, které dychtí po skandálech. Je to tak, že?“

Ironicky mu zatleskal. „Bravo. Jsi opravdu bystrý, když ti to došlo po téměř třech měsících. Jenže ty jsi tak tvrdohlavý, že se na tebe nedá nic zjistit. Ani když ti člověk šeptá jak nádherně se s tebou spí.“

Tohle už Keiran nevydržel, rozběhl se k němu a jednu mu ubalil. Rainer se svalil na zem a držel se za nos, ze kterého odkapávala krev. „Máte padáka!“ zařval a vybelhal se z místnosti. Do té pak vstoupil Max a tázavě se na ně díval.

Joey k němu přešel a lehce ho políbil na tvář. Manažer ho objal kolem pasu a přitáhl si ho blíž. „Ty mi to určitě vysvětlíš, viď?“ optal se ho a láskyplně se usmál.

„Obávám se, že jsme s naší hvězdnou kariérou skončili.“

Max se raději na nic neptal, když viděl, jak se Jason tulí ke Keiranovi a Luko se tváří jako nevinnost sama.

„Takže balíme kufry?“ vysypal ze sebe nakonec. Všichni přikývli a Max šel s povzdechem vyřídit jejich výpověď a návrat na prkna, která neznamenají svět.

„Ahoj, my jsme Chaotic!“ zařval do mikrofonu Jason a spustil opět jejich písničku. Byli zpět ve svém rodném městě, měli o jednoho člena a dva šťastné vztahy navíc. Jen ten Luko pořád hledal. Avšak jemu jak vidno stačily fanynky, které se kolem něj točily.

Protože jakmile zjistili, že Jason i Joey jsou homosexuálové na image jim to sice neubralo, ale Luko díky tomu získal mnohem více popularity. Což mu evidentně vyhovovalo více.

Svět trhá nás na kusy, tak se podívej a křič!

Řvi z plných plic a přitom mě líbej

Mezi naše těla se vkrádá vítr, hučí a odnáší tě pryč