SONP

***

Myslím, že každý z nás, těch prazvláštních lidí, kteří se nazývají spisovatelé, má svůj vlastní příběh. Některé z těch příběhů jsou veselé, některé tragické, nicméně utvářeli onu osobu a proto jsou pro vás, ty, kteří chcete porozumět těm nejzákladnějším důvodům, proč právě oni začali psát, tím jediným, na co se můžete spolehnout.

Každý správný příběh má mít začátek a konec, nějaký úvod, hlavní dějovou linku a poté závěr. My již dávno pochopili, že život takto řízen není, že na to, abychom jej mohli prožít podle svých představ, nemáme právo.

Pozbyli jsme ho ve chvíli, kdy se naše pera poprvé dotkla papíru a my jsme byli ztraceni.

Pokud jest však něco, co by se v našem životě dalo považovat za úvod, prosím, přijměte tento příběh jako právě tuto část.

Až se začtěte, prosím, uvědomte si, že nečtete jen pouhou myšlenku a ideu, čtete něco, co napsala bytost podobná vám všem, ne odlišná, ne nevinná, stejná jako vy všichni.

Malé, vyděšené dítě, které den co den sedí mezi čtyřmi stěnami svého velkého pokoje se strohým nábytkem, samo, čekajíc, že jednou někdo přijde a řekne mu: Pojď si s námi hrát, máme tě rádi.

Tento příběh a vše v něm zobrazeno, jest pravdou, smutným příběhem bez konce, či naděje, která by se do oněch slov dala vložit.

Tato bytost, tenkrát, když se ještě sama nazývala člověkem, měla své důvody proč žít. Naivní, dětské, ale přesto nereálné – alespoň v jejích očích se takovými zdály. Chtěl být dobrý syn pro svého otce, chtěl matku, jež by jej objala a přátele, se kterými by mohl trávit čas zde, na tomto světě, který byl tenkrát zahalen do růžového, mlžného oparu.

Avšak svět nikdy není takový, jaký bychom si jej představovali, a ztráta ideí bolí nejvíce.

A tak, jednoho dne, když ten malý chlapec, malé děťátko, co se dosud samo bojí projít chodbou na záchod, když přestane svítit slunce, zatvrdlo a vyhnalo ze sebe veškerou lásku, kterou v sobě mělo pro ty, které tak šíleně milovalo.

Svět nebyl takový, jakým se na první pohled zdál; otce, pro jehož uznání by udělal cokoliv, zajímal pes a ne on, matka se raději opila, než aby objala své jediné dítě, ti, po kterých chtěl jen trochu přátelství, jej odvrhli.

Byl sám.

Svou lásku dal do písmen, dal ji do svých povídek, které nepatřili jemu, ale světu, těm, kteří byli ochotni je číst.

Považujte toto za můj úvod. Úvod k příběhu, který alespoň na okamžik zažil každý z nás a jež je pro jednoho z vás, smrtelníků, jediným způsobem života, který zná…

***

Jako každé ráno, seděl před zrcadlem a díval se na svůj odraz, na slzy, spadající po jeho bledé tváři kamsi dolů, na místa, která plocha zrcátka na pracovním stole již nezachytila. Hluboké oči s nevšedním odstínem modři se zavřely, a slzy o velikosti hrášku byly polapeny za neprostupnou hradbou hustých, uhlově černých řas, většinou podtržených řasenkou.

Unavená ruka s okousanými, neupravenými nehty se zvedla a opatrně utřela svým hřbetem poslední známky pláče, jediné slabosti, kterou si mohl dovolit, a to jen, pokud byl sám doma. Pláč měl přeci zakázaný, proč mu tedy tak snadno podléhal?

Zakroutil nad sebou hlavou a vstal z pohodlné kancelářské židle, dárku k jeho šestnáctinám, jako by si snad jeho otec myslel, že účelné a poměrně drahé dary, jako byl například onen počítač, jehož monitor jako jediný ozařoval studenou, nevytopenou místnost, nahradí pocit bezpečí a lásku, která se chlapci v hojné míře nedostávala. Jakoby mu již od narození byla do vínku dána osamělost, tíživý pocit samoty, postupně přerůstající v odpor ke světu a strach z jakékoliv živé bytosti, kterou si pustil blíže k tělu.

Z repráků, puštěných na maximum, se linula uchvacující, tesklivá klavírní skladba, doplněná tichým, melodickým hlasem zpěvačky, který však chlapec nevnímal. Zajímal jej jen ten klavír, přestože jeho rty jakoby samovolně odříkávaly anglická slova písně. Znal ji už nazpaměť, přesto pro něj neztrácela kouzlo a stále jej dokázala rozplakat, stejně tak, jako když ji slyšel napoprvé.

Postavil se před dvoumetrové zrcadlo, které stálo hned vedle stolu s počítačem, a s povzdechem ohodnotil svůj vzhled: obtáhlé bílé tílko, přes které měl přehozenou černou košili s drobnými šedými proužky, na níž obdivoval velice volné rukávy a k tomu velmi extravagantní kalhoty, ke kterým patřila na připnutí ještě sukně. Když si nakonec obul vysoké boty s přezkami a deseticentimetrovou platformou, byl konečně spokojený.

Možná to bylo jeho až příliš striktní, přísnou výchovou, která jej už ze samé své podstaty nutila se jí vzepřít a odlišit svou křehkou, citlivou duši romantického snílka, pro něhož kus volného papíru a tužka znamenali svět, od ostatních kusů lidského stáda, kteří jej nedokázali v jeho podstatě nikdy pochopit. Nedokázali se poklonit jeho nadání, které pro ně přeci nic neznamenalo. Jeho schopnosti byli v době počítačových her, drog, cigaret a alkoholu něčím, co nebylo důležité, co nebylo podstatné ani chvályhodné.

Byl jiným, odlišným, avšak proto, jak špatně na něj společnost reagovala, jak byl ustrkovaným a přehlíženým, se z něj dokázala vyvinout osobnost. Osobnost, která, ač se ráda skrývá v pozadí a která celý svůj život touží po seberealizaci a po uznání těch, které miluje, dokáže být uvnitř svého citlivého nitra natolik silná, že si ze všeho kolem dokáže už nic nedělat. A pokud ano, má přeci svůj svět, kam se může skrýt. Má svou ranní půlhodinku před zrcadlem, kdy může nechat slzy skrápět svou tvář. A pak… pak už být jen tím silným, tím, kdo klidně vejde v prazvláštním oblečení do školy, a nechá ostatní vysmívat se jeho vzhledu i manýrům, které jeho osobnost provázejí již od chvíle, kdy se narodil. Přílišnou dětinskost a přehnaně projevovanou naivitu, jakožto i občasnou až příliš tvrdou a neohrabaně nezdvořilou upřímnost.

Naházel poslední věci, které potřeboval, do černošedého batohu, který používal na učebnice, a zkontroloval, jestli má potřebnou dvacetikorunu na autobus a klíče od domu. Když vše položil na místo na pracovním stole, kde to zaručeně najde, až se vrátí z koupelny, vypnul počítač.

Pokoj, a vlastně celý dům, se propadl do tíživého ticha. Jen z obýváku se ozvalo zacinkání řetězu – obojku velkého, černého psa s dobrosrdečnýma očima, který právě zvednul hlavu, aby se podíval, co jeho páníček zase vyvádí. Přes zavřené dveře avšak nemohl nic vidět. Mladý chlapec se schovával už i před ním. Natolik byl nedůvěřivý ke všemu okolo.

Když konečně vyšel z pokoje, aby si vyčistil zuby, popřípadě si zašel na toaletu, měl již perfektně, avšak decentně nalíčenou tvář pomocí černé řasenky a tužky na oči, a ve vlasech dvě fialové sponečky, které se však vzhledem ke stejnému odstínu jeho natužené, rozcuchané hřívě, ztrácely. Rychle si vyčistil zuby a nakrémoval ruce, a vystřelil zpátky do svého pokoje, přičemž na cestě k němu se ohnul a pohladil ležícího psa po hlavě.

Přehodil přes sebe bílý kabát, na záda hodil batoh a zastrčil si do uší pecky od sluchátek jeho milované, jednogigové mp3ky. Navolil oblíbenou skladbu od Klahy, Stay in the Rain, a do kapes dal mobil, peníze i klíče. Ještě naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a pak se vydal ven, do té zimy, která tam pro zimní měsíc panovala.

Zamknul pečlivě domovní dveře a nechal vysoké platformy zabořit se hluboko do sněhu, který ještě nebyl odklizen, neboť napadal tuto noc, když se snažil přejít po příjezdové cestě k chodníku. K zastávce to měl necelé dvě minuty, neboť se nacházela asi 100 metrů od jeho domu, možná i méně, avšak cesta sněhem, nebo na ledu, pokrývajícím asfalt silnice, nebylo jednoduché jít.

Stydlivě zabořil ruce do kapes a se sklopenou hlavou se snažil co nejrychleji dojít na své obvyklé místo. Cítil veškeré nenávistné a opovrhující pohledy, stejně, jako každé ráno, když procházel kolem řady oněch jím tak opovrhovaných puberťáků, jen proto, že byl odlišný, jiný. Že se nechodil každý pátek s nimi opíjet, byl trestán za to, že nekouřil, za to, že ve čtvrté třídě přestoupil na školu ve městě, do něhož nyní mířil, aby tu nemusel být s nimi.

Ranní cesty autobusem, a vlastně i ty odpolední domů, pro něj bývaly utrpením.

Stoupl si hned vedle svého postiženého kamaráda, který byl stejně starý jako on a na něhož jako na jediného ještě nezanevřel a jehož měl rád a pokusil se na něj usmát.

„A-ahoj Šimi,“ pozdravil jej trhaně Honza. „Jak-jak se máš?“

Fialovovlasý chlapec v bílém kabátě se na něj usmál. „Vcelku dobře, znáš to.“ Nic si nedělal z prapodivných pohledů, která na něj byly upřeny a které jej málem zabíjely za to, že si dovolil promluvit a narušit tak klid této vísky, kterou z hloubi duše nenáviděl. Nezajímaly jej, protože nyní byl s člověkem, kterého měl rád a který jej potřeboval. Nebo si to alespoň nalhával.

„Aaha,“ kývnul ten. „Dnes je ale ška-škaredě, co? Míša ještě spí, ta se má. Nemusí dnes do-do školy,“ poukázal na svou starší sestru, která již rok chodila na vysokou. „Víš, že se nám narodila dvě štěňátka? Máme je v garáži. Vy ještě má-máte toho, toho černýho psa?“

Šimon pokývnul. „Ještě ano. A jak se budou štěňátka jmenovat?“

„To-to já ještě nevím,“ zakroutil hlavou.

„Aha,“ fialovlásek se na vyššího chlapce v červené bundě a jizvou přes ret, jak na něj zaútočili psy, znovu usmál, jelikož věděl, že tomu Honza nejlépe porozumí. „Nevíš alespoň, od jakého písmenka budou?“

Honza zakroutil hlavou. „Ještě ne, víš?“

Odpovědí mu bylo pokývnutí a zavlnění fialových vlásků. „Už by to mohlo jet, je opravdu nechutně. Nevíš, kdo dnes jede? Sychra nebo ten z Protivanova?“

„Sy-Sychra.“

„To je dobře,“ z hlasu drobnějšího z nich zaznívala úleva. „Mám naději, že se do školy dostanu před osmou.“

„Těšíš se do ško-školy? Mě se dneska vůbec nechtělo vstávat…“

Chlapec se na vyššího usmál. „Víš, že ano?“ ach, jak snadné bylo lhát. „Máme dnes spoustu zajímavých předmětů: český jazyk, občanku…“

V podobném, ne-li stejném duchu probíhal každý rozhovor, každé ráno. Stejně, neměně, až to bylo ubíjející. Avšak co by neudělal pro člověka, který mu projevil trošku přízně?

On by přece s radostí zemřel… Ano. Pro jediný dotek z lásky.

Když autobus konečně dojel, byl celý prokřehlý, ale jeho duše spisovatele chmury těla již téměř nevnímala. Pro něj bylo tělo pouhou schránkou, díky níž mohl utvářet svá díla. Nic víc, nic míň. Tělo bylo něco nečistého, něco, co mohlo být darováno všem. A přesto, že bylo darováno jen jednomu, bylo všem na odiv, každý se jej mohl dotknout.

Šimonova tvář se zkrabatila do téměř nepovšimnutelného úsměvu, nikoliv z představy půl hodiny v autobuse, ale ze vzpomínky na něj. Jen tato vzpomínka měla cenu, aby se smála nejenom jeho tvář, ale i srdce, duše zračící se v jeho tvářích.

On.. on byl něco neskutečně dokonalého, něco, co patřilo jen jemu, nebo si to aspoň nalhával, něco, po čem toužil a čemu patřil.

Šimon, ten, který tak nenáviděl závislost na čemkoliv, se zamiloval a prodal svou duši, své nadání, které mělo patřit všem a daroval jej jedinému.

Bylo to nevhodné? Byl proto ten špatný a zavrženíhodný? Proto byl předurčen zklamat všechny, které miloval? Pro ty doteky plné lásky? Ano, nejspíše ano.

Vždyť tím zklamal sám sebe, své zásady, to, co utvářelo jeho podstatu, to, pro co psal, pro co potřeboval svět – aby mu mohl darovat to, co si sám nemohl ponechat, či přivlastnit – své nadání, své povídky, písně a básničky. Byl zrozen, aby veškerou lásku dával všem okolo, aby je obohatil sám sebou, nebo alespoň tak viděl jediný smysl své existence – žít pro jiné.

Dal se jednomu.

Byl tedy špatný?

Podle svých zákonů a chápání světa rozhodně.

Zlato, ozval se v jeho hlavě klidný, vyrovnaný hlas, Měl bys nastoupit….

Chlapec si povzdechnul a mezi posledními se začal cpát do velké modré pojízdné dodávky, jak autobusům říkal.

Neměl je rád, vyloženě je nesnášel. Byli tam lidé, ti lidé, kteří se na něj stále dívali, ti, se kterými vyrůstal a kteří jej odmrštili jako kus odpadu. Věděl, že si na něj ukazují a tiše pomlouvají a smějí se mu.

Jediné, co mu v této půlhodině zkracovalo utrpení, byla mp3ka, když ji měl v uších, nemusel slyšet ani vnímat nic okolo, jen krajinu a téměř melancholické tóny klavírních skladeb.

***

Stojím na vlakovém nádraží, stejně jako každý den, a pozoruji karikatury lidí, proudící v nekonečném shonu kolem mne, aniž by si mne povšimnuli, na svůj vlak, který je odveze daleko od všeho tohoto zoufání běžného života.

Stojím tu a nechávám drogu proudit svým tělem, rozehřát ji mé ztuhlé, rozlámané tělo, zničené a zneužité, zklamané dobou, ve které muselo existovat. Samotným prostředím, ze kterého ráno vstávalo a do jehož náruče se vracelo každou noc.

Stojím tu a pozoruji, čekám. Na co vlastně? Možná na něj. Na pana beze jména, toho, který na minutu přesně každý den v půl deváté ráno prochází kolem mě, s černými vlasy svázanými gumičkou do ohonu, v černém kabátě a kufříkem v ruce.

Podívám se na hodiny. Ještě pár minut. Jsem si jist, že jdou přesně, jako by to byla jediná jistota, ke které se upínám. Jediná věc, jež mě zachraňuje v mém nepotřebném bytí. Stejně jako on…

Kdy jsem si jej povšimnul prve? Nikdy jsem odpověď na tuhle otázku nehledal. Jsem jen chlapec beze jména, stejný jako ostatní, ti, co škemrají u okolo procházejících lidí o trochu peněž. Na drogu, na jídlo, možná na trochu vody z kohoutku na veřejných záchodcích. To bylo jedno.

Odhazuji několikrát použitou injekční stříkačku do kouta, kam patří a olíznu si popraskané, úzké rty, které až nesnesitelně pálí. Ale to přestane, vím to. Brzy neucítím nic, jen opojnou nádheru, jak droga zasáhne mé srdce, euforii života, poslední tanec se smrtí.. snad. Někdy příště.

Neboť dnes, jako každý den, potřebuji spatřit jeho tvář, bledou, s nádhernýma zelenýma očima a pearcingem v obočí. Jeho ladnou postavu, procházející kolem mého vyhublého, špinavého a páchnoucího těla, skrytého ve tmách.

Hodinová ručička konečně dosáhla půl deváté a já vyhlížel onoho muže, kterého jsem ve svých snech svlékal… ale které sny se stanou skutečností? Žádné…

Základní filozofie života feťáka je přeci neupínat se k žádným přáním a snům… zbývá jen žít ze dne na den, vyprošovat si u normálního obyvatelstva planety země peníze na další dávku, občas se pobavit s nějakou totálně zdrogovanou osobou, jedno jakého pohlaví, vyhrabat něco na jídlo z popelnice, pokud už opravdu nemůžete dál bez trochy žvance – co na tom že shnilého? Koho to zajímá, jsme jen spodina.

Konečně tu byl. Jeho krásná, štíhlá postava zvýrazněná dlouhým, černým kabátem mne znovu učarovala. Všimnul jsem si, že mu do tváře spadá neposedný pramínek vlasů. Vypadal tak méně nepřístupně, když nebyl tak dokonalým. Přesto pro mne byl stále zapomenutou modlou, tou, ke které jsem s radostí zvedal svůj zrak.

Nejspíše spěchal, protože se na mne ani nepodíval, jak to občas dělával a nehodil mi před nohy dvacetikorunu, spolu s tím prazvláštním úsměvem. Nehněval jsem se. V mém nitru nebylo na takové emoce místo.

Když žijete jako my, brzo všechny emoce ztratíte. Zbudou jen ony tiché, zoufalé výkřiky ve tmě, které se se stále větší pravidelností a intenzitou budou dožadovat vaší pozornosti, než vás zničí a vy podlehnete. Tak jako já. Tak jako každý zde, kdo pomalu umíral, neschopen se zabít, protože byl příliš velký srab než aby to udělal.

Kde se v nás ve všech brala ta obrovská chuť po životě? Ten spalující žár, jež nám zabraňoval vzít si zlatou a navždy ukončit tohle trápení? Copak máme pro co žít? Možná ano, možná každý z nás má svého anděla, někoho, kdo jej pozvedne ze země, alespoň na pár sekund. Třeba jako já…

Pozoruji jeho vzdalující se záda a mé rty se samovolně zkroutily do úšklebku. Těch několik kapiček, jež z nich steklo na mou špinavou kůži jsem ignoroval. Vzduch se mi silně zařezával do plic.

Chlapec odložil pero vedle sešitu, popsaného jeho takřka nečitelným písmem a zadíval se na tabuli, kde se učitel právě pokoušel studentům cosi vysvětlit, přirozeně neúspěšně, jelikož většina hrála karty nebo na laptopech sjížděli porna a zamilované trháky.

Jeho spolusedící, neboť nevěděl jak jinak ji nazvat, právě smilka další ze svých oblíbených španělsky laděných básní a všude kolem byl nepořádek a hluk. Naprosto nevhodné prostředí pro tvorbu něčeho tak krásného…

Přesto se snažil.

Jak byl naivní.

Zavřel sešit a opatrně jej vložil zpět do kabele, již brzy mělo zvonit a on nechtěl, aby se výtvoru jeho hodinové práce něco stalo. Přeci jen, byl na svůj rukopis hrdý. A věřil, že má být alespoň kapku proč.

Spolužáci se začali zvedat ze svých míst, aby mohli jít na chodbu se bavit s přáteli z jiných ročníků a oborů, které si našli nejspíše na svých obchůzkách zábav, kde se zpili na mol a čekali, jak se vše vyvrbí a oni se dostanou domů. Ach, jak strašně jimi opovrhoval. Ty podřadné bytosti…

Sklidil veškeré nevyužité pomůcky do kabele a tak vstal, aby se připojil k davu a příliš nevyčníval, koneckonců, stejně se musel přesunout do jiné učebny.

Pomalým krokem se přiloudal k jedinému člověku, na kterého měl ve třídě alespoň trochu dobrý názor a zavedl s ním řeč na téma japonští kamikadze a letadlové lodě. Dalo se s ním mluvit o všem. Byla to jeho nesporná výhoda.

Ne nadarmo onomu chlapci říkali pan Google. Nu dobře.. zas tak chytrý nebyl.. minulou písemku mu musel nadiktovat…

Škoda jen, že byli v odlišných skupinách.

Zamířil rychle do jim přidělené výpočetky a vklouznul dovnitř. Díky dávno mrtvému bohu bylo odemčeno a on se mohl posadit na své místo, zapnout počítač a pustit si meebo. A poté otevřít sešit a dál psát svůj román, který nikdy neskončí.

Stmívalo se. Zde, v temných zákoutích hlavního nádraží to však bylo sotva poznat. Čas zde neubíhal. Minuty byly jako hodiny a každý den se vlekl déle, než tisíce světelných let. Avšak tohle jsme si nevědomky zvolili v den, kdy jsme poprvé nechali drogu putovat našimi těly, kdy jsme ji nechali nás ovládnout, duše i srdce a nakonec i tělo.

Se vší té závislosti se člověku často dělá nevolno, ale co má dělat? Ufetovat se k smrti…? Nechat se zabít…? Skoncovat s tím?

Až příliš optimistické, splnit kteroukoliv z těchto částí. Na jakoukoliv jsme příliš slabí, přestože jednou jedné z oněch možností podlehneme. Tak jako každý. Nemáme na výběr. Jsme takový, jaké nás zrodila společnost, ze které jsme vzešli. Připadám si jako Zola, onen realistický spisovatel, když tu vyprávím o tomto údělu, který on vpisoval do každého ze svých děl.

Každý se vždy navrátí do prostředí, ze kterého vzešel, dědičná předurčenost.. Byl tak blízko pravdě, nebo jsme my klesli ještě níž? Myslím, že to druhé.

Začíná mi být zima… zřejmě dávka, kterou jsem si stříkl ráno nedostačovala. Určitě ne… ale na další nemám peníze.. tuto noc protrpím, stejně jako ráno. Musím.. zvládnu to. Pro pohled těch zelených očí….

Šimon si povzdechnul a znovu schoval sešit do kabele. Čekala jej další nudná hodina překládání českých textů do angličtiny, další hodina, kdy bude znuděně vyhledávat ve slovníku na seznamu a automaticky doplňovat podle anglických pravidel do vět….

Jak únavné, jak zbytečné. Co mu to dá, co už nemá?

Má přece sám sebe, své umění, lásku, přátelství ženy, jež obdivuje. Na co mu bude umět tohle? Překlady ubohých, odborných článků… kéž by aspoň byli z angličtiny…. Zatracené předložky.

Povzdechnul si a zapnul poznámkový blok, kam zapisoval vše potřebné, všechny jeho překlady, jelikož Word často komolil jím sepsaná anglická slova a to mu vadilo. Takto měl jistotu, že slovo, jež napíše, bude na papíře tak, jak si ho představoval, písmenko od písmenka stejné, jak naklepal na klávesnici, špinavé a plné bakterií.

Proč si vlastně stěžoval? Pro nic.. k ničemu mu to nebude.

Otevřel si láhev s džusem a upil. Měl před sebou ještě mnoho práce a vyučování bylo tak dlouhé….

Z mého polospánku mě vytrhl až hluk, vycházející z uličky blízko mého „příbytku“. Schoulil jsem se do klubíčka, snad abych byl co nejméně nápadným. Musel jsem být neviditelným, abych mohl přežít v této pustině, jež se nazývala život.

Zaslechnul jsem tiché zasténání hlasu, jež mi byl cizí. Možná nový feťák, nebo obyčejný člověk, co se připletl oné partičce do cesty? Zdejší místa nebyla po setmění bezpečná. Občas i já sám jsem se bál byť jen pohnout.

Hlavní nádraží.

Místo plné grafity, násilí, bolesti a utlačování, kdy i samotní strážci pořádku vědí, že s tím vším nezmohou nic. Proto jimi opovrhuji. Nedokáží bojovat…

A proto také, ze všech lidí na světě nejvíc opovrhuji sám sebou.

 Zima mne nakonec donutila vstát a jít se trochu projít, přestože se mi končetiny třásly, jako málokdy – vlastně vždy, když jsem nedostal svou drogu. Svini. Vzala mi vše a já jí s radostí podlehl. Já hlupák. Obyčejný hlupák.

Jmenoval jsem se Filip, kdysi dávno, když si mé jméno ještě někdo pamatoval. Teď na mě řvou jinak… už si nepamatuji všechny ty nadávky. Nejsou podstatné. Nejsou důležité. Nejsem nic – mé jméno tedy nic neznamená.

Opřel jsem se o zeď a zaklonil hlavu dozadu, abych si pročistil mozek. Nechtěl jsem si sám sobě přiznat, že mi už i takto malé přesuny dělají takové obtíže.

Zakašlal jsem.

V duchu jsem se modlil, aby již toto utrpení skončilo. Muselo. Brzy.. ale jak jsem již řekl, smrt si ty, kteří zemřít chtějí, nikdy nevybírá, protože oni, přestože ji tolik vzývají, se jí bojí. Je zlo, které ještě nepoznali, bolest, kterou nechtějí okusit.

Protože stále mají onu zrádnou iluzi, že všechno bude lepší.

Kdy jsem své iluze ztratil já?

A měl jsem je někdy vůbec?

Pak si uvědomím, že něco není v pořádku. Ne semnou, ale s tím kolem. Jako by svět ztrácel barvy, veškerá melodie se z něj vytratila a nastala nadvláda strachu a nepopsatelného chladu. Onen sžíravý, nutkavý pocit, že se něco stalo, zachvátil mé nitro.

Ušklíbnul jsem se – na takové věci jsem přeci již dávno nevěřil, přesto mi zmrzl onen sarkastický druh úsměvu na rtech, když mi téměř k nohám padla zmlácená postava v černém.

Černé vlasy měla uvolněné z kdysi pečlivě učesaného culíku a zelené oči byli přimhouřené. Bolestí, nejspíš.

Chvíli jsem stál, neschopný čehokoliv, nejspíš v šoku.

Pak mi najednou došlo, co bych měl udělat.. zachránit jej? Ale jak, jsem přece troska, nemohu se postavit těm lidem, mohl jsem ho jen skrýt ve svém temném koutě – ale tam bych jej svými chabými silami neodtáhnul.

Sklonil jsem se k němu a pokusil jsem mu pokusit se posadit. Naše oči se střetnuly. Ještě nikdy jsem je neviděl takhle zblízka. Právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že bych pro ten pohled udělal cokoliv.

Pomohl jsem mu opřít se zády o sloup. Mlčel, stejně jako já. Nikdo z nás nevěděl, co říct – avšak proč by se ten muž bavil s šestnáctiletou spodinou, jako jsem byl já? Feťák bez ničeho, to jsem byl, kdežto on..

Uslyšel jsem přímo za sebou hurónský, opilecký smích.. a pak silnou bolest vzadu na hlavě.. pak už nic, jen tma.

Chlapec se posadil do poloprázdné třídy.

Půlhodinová přestávka byla znamením pro jeho spolužáky, aby šli na oběd, nebo se rozeběhli do jiných tříd, za svými přáteli. On nechodil nikam – honosné ticho a klid v bíle vymalované místnosti pro něj byli až příliš vzácné.

Přemýšlíš nad zbytečnostmi, maličký, ozvalo se chlapci v hlavě a před ním se zhmotnil poloprůhledný přízrak nádherného, blonďatého muže v obtáhlých kožených kalhotách a rozhalené, bílé košili. Usmíval se, avšak ne tím obvyklým, příjemným způsobem. Máš práci, měl by  ses jí věnovat. Nechceš ji přece zklamat?

„Mám pocit, že už jsem zklamal všechny, proč bych nemohl i ji?“ opáčil Šimon a vybalil si svačinu, kterou si koupil ve školním bufetu. Měl již trochu hlad.

Jsi blázínek, maličký, blázínek, co nemá žádnou vůli. No tak.. otevři ten sešit a nech jej zemřít. Bude to tak jednoduché a ty dál nemusíš psát, rozvíjet svůj, jak říkáš, ubohý talent! posmíval se mu.

„Ale to já nechci, výš, chci, aby z toho díla měla radost,“ zašeptal a zakousnul se do obložené housky. „Jen mám dojem, že nemám na to utvořit to tak, jak by si ona přála.“

 Muž se rozesmál. Prostě piš, tím nic nezkazíš.. pokud se jí dílo nebude líbit, tak je neuveřejní. Nemusíš si dělat starost.. a pokud ano, pak skončíš poslední, jak sis vždy přál, nebo se snad mýlím? Vždy to byla tvá touha – potvrzení o tvé neschopnosti, které by sis tak nepodal sám, ale souhlasila by s tím většina!

Šimon zakroutil hlavou, vstal ze židličky a přešel k oknu. „Ty to nechápeš…“

Ne, nechápu, přiznal přízrak. Ale to jen a pouze proto, že jsi mne takovým stvořil.. já jsem jen a pouze důsledek tvých neuvážených činů – měl by jsi za mne konečně převzít zodpovědnost.. copak.. mračíš se? Nevidíš, kam tě dostala tvá nekonečná touha po dokonalosti?

„Dokonalost je nákazou zdejší doby…“

Popíráš sám sebe, víš to? Měl by ses někdy vidět.. tak pohrdáš vším kolem, že přestože tvá duše vidí ony šedé odstíny, které patří spisovatelům, a ne jen bílou a černou, tvé vědomí tu možnost popírá. Otevři oči, rozhlédni se! Na světě je tolik krásných věcí, o kterých by se dalo psát!

„Myslím, že to nechám jiným, bratříčku,“ jeho dech vytvořil na okně mlhavou skvrnku. „Dokážou to lépe, než já… Budu raději patřit tmám.“

Nepatříš do temnoty.. potřebuješ světlo, maličký, to, které tě povede dál…

„A kde je mám hledat?“

Průzračná ruka se dotkla jeho hrudníku. Tady, můj milovaný, tady.. hluboko ve svém srdci, kde jsi kdysi skrýval lásku pro všechny.

„Ale oni mne zradili! Ublížili mi! Nemohu je milovat.. je.. je příliš pozdě, chápeš?“ hlesnul. „Už tu lásku v sobě nemám. Odvrhl jsem ji. Ta bolest mi za to nestojí.“

Ale ano, stojí, jen ty to nevidíš…. Měl by jsi přestat být tak chladný, když ve skrytu duše toužíš po lásce a péči..

„Tam kde jsem ji nikdy nedostanu.“

Ale můžeš se o to pokusit…

Chlapec se usmál. „Jsi naivní, bratříčku, příliš naivní… Tenhle svět není pro mne.“

Na této planetě je tolik míst, kde by jsi mohl v klidu žít… třeba s Ním?

„Utopie, bratře, utopie.. nikdy nikam nezapadnu.“

Pomyslel jsi někdy na to, že by tvá přesvědčení a tvá morálka mohli být špatné? Tiše

Šimon se na přízrak podíval smutnýma, slzami zalitýma očima: „Ano, bratříčku, přemýšlím o tom každý den…“

Ležel jsem ve fialově vymalovaném pokoji. Nebyl nijak velký, avšak jeho zařízení bylo na mé poměry luxusní. Myslím, že by se tak dalo označit i ve světě bohatých.

Velká knihovna až po strop zakrývala nejdelší stěnu pokoje a na okně vyseli těžké záclony, které propouštěly jen minimum světla z ulice. Nedokázal jsem tak přesně určit, jestli je noc, či den. Nicméně na stolku u prostorné postele z tmavého dřeva stála lampička.

Netáhnul jsem ruku a rozsvítil ji.

Chvilku jsem nechápal, kde to jsem. Mé tělo neneslo žádné známky zbytí, které jsem očekával, jediné, co ukrutně bolelo, byla hlava. Vyloženě třeštila.

Pokrývky, v nichž jsem ležel, byly bílé, zářivé, a kontrastovaly tak s temnotou v pokoji. Necítil jsem se v nich nejlépe, neboť mé tělo se oproti nim zdálo nečisté. Chtěl jsem se z nich co nejdříve dostat.

Vstal jsem z nízké postele a vratkýma nohama jsem se snažil dojít až ke dveřím. Kupodivu jsem to zvládnul.

Bylo to podivné. Jako by mé tělo vůbec nepociťovalo onen sžíravý nedostatek drogy. Nevěděl jsem jak, nevěděl jsem proč.

Vyšel jsem ze dveří na v rudých barvách vymalovanou chodbu, jejíž výklenky zdobilo vždy něco exotického; japonské vějíře gejš, indiánské masky, ze dřeva vyřezávané hlavice indiánských totemů..

Na konci chodby jsem zaslechl puštěné rádio, vydal jsem se tedy tam. Nemohl jsem nic ztratit a zároveň ani nebylo nic, co bych mohl získat. S tímto přesvědčením jsem otevřel dveře.

Onen neznámý, s krásnými černými vlasy stál u sporáku a cosi vařil. Nedokázal jsem přesně podle vůně určit co. Jeho tvář se zdála chladnou, možná to však bylo způsobeno soustředěním na jeho práci.

Kdo by chtěl zkazit něco tak dokonalého, co vzešlo z jeho rukou? Nikdo.

Okouzleně jsem na něj hleděl, opřený o zárubeň dveří a pozoroval jsem ho. Zvláštním způsobem mi ona činnost poskytovala ten málo známý pocit útěchy.

Pak se otočil a naše oči se opět setkaly. Nevím, na jak dlouho, čas jsem přestal počítat.

„Už jsi vzhůru, to je dobře,“ pokývnul onen muž a vypnul plotnu. Pánvičku nechal na místě, jen přešel na jiné místo kuchyně pro chleba.

Odvážil jsem se podívat se, co vlastně uvařil. Vajíčka. Jak dlouho jsem neměl vajíčka? Tolik let a tak málo chuti k tomu, je počítat.

„Ano,“ přikývl jsem po chvíli. „Asi bych vám měl poděkovat, že?“ trochu jsem zakašlal. Snad příznak nějaké nemoci, která nikdy nebude léčena? Proč taky.

Muž pokrčil rameny v nezájmu a dál krájel chléb. „To je pouze na tobě, avšak bylo by to vhodné a zdvořilé. Nicméně tě nebudu nutit.“

Kývnul jsem. „Pak… děkuji.“

Muži zacukaly koutky, snad nad tónem mého, přiznávám poraženeckého, hlasu. „Doufám, že jíš vajíčka. Obvykle doma nevařím, a proto jsem tu nenašel nic vhodnějšího.“

Stroze jsem přikývl, jako bych se bál reagovat jinak, než tímto gestem. Musel jsem v jeho očích vypadat směšně, neboť se jen poušklíbl a položil přede mne talíř s vajíčky a chlebem….

„Jmenuji se Christopher…“

Maličký, maličký zakroutil přízrak hlavou, když si dočetl posledních pár odstavců. Zdá se, že je z tebe čím dál více spisovatel dívčích románů, než hororu, jak sis vždy ve skrytu duše představoval…

„To, co si představujeme, se nikdy nevyplní, bratříčku,“ zakroutil chlapec hlavou a přitáhnul si kabát více k tělu. Pršelo. „Představy jsou odrazem našich snů a sny nejsou skutečné a nikdy se takovými nestávají. Myslím, že je to však užitečné..“

Takhle trpět?

„Ano,“ přikývnul. „Protože jen s pomocí utrpení se z nás může stát plnohodnotný člověk.“

Měli bychom si pospíšit, nebo nám ujede autobus… poznamenal po chvilce přízrak a donutil tak chlapce zrychlit.

Den proběhl poklidně. Chris, jak se onen tajemný muž s dlouhými vlasy jmenoval, mi pomohl ošetřit ránu na hlavě, přichystal mi koupel a nakonec mi nabídnul nějaké čisté oblečení. Celou dobu jsem se tiše ptal, proč to všechno vlastně dělá..

Za ten krátký čas jsem se o něm dozvěděl spoustu věcí. Například to, že pracuje jako manažer v hotelu a ve volných chvílích píše knížky o upírech. Připadalo mi to zábavné, možná i trochu roztomilé.

K večeru jsem začal pociťovat nedostatek drogy. Nejspíše si toho všimnul, protože mi v zápětí předložil injekční stříkačku s divně páchnoucí tekutinou.

Položil to vedle mne na postel, kam jsem se uchýlil.

„Vezmi si to,“ vybídnul mne. Upřel jsem na něj bolestný pohled.

„Co to je?“ zeptal jsem se tiše.

Vtisknul mi to do dlaně. „To není důležité. Pomůže ti to.“

Jeho hlas zněl vemlouvavě, příjemně, přesně tak, jako by mluvil s malým vyděšeným a nedůvěřivým děckem. Já jím ale v tuto chvíli byl.

„Ale…“ hlesnul jsem.

Christopher zakroutil unaveně hlavou. „Nedívej se na mne tímto pohledem, maličký.“

Jeho pohled jasně vykazoval jeho vědění o mých citech k němu. Nejspíše jsem zčervenal.

„Nedokážu k tobě cítit nic, než přátelství, prosím. Nechci ti ublížit pro samotnou svou podstatu…“

Sklopil jsem pohled k zemi. „Proto, že nejsem žena?“

Chris zakroutil hlavou a prstem mi zvednul tvář tak, aby se mi mohl podívat do očí. „Ne, tímto není. Nepřitahoval bys mne ani jako dívka. Nejsem schopen cítit lásku k čemukoliv. Jen zaujetí,“ vstal. Dotek jeho horké dlaně zmizel spolu s jeho blízkostí. „Zítra přijde můj známý ze studií. Je primářem v protidrogové léčebně. Pomohou ti tam.“

Vyděšeně, překvapeně jsem se na něj podíval. Otevřel jsem ústa, ale nevyšla z nich ani hláska.

Přiložil mi prst na rty. „Postarají se tam o sebe, věř mi, prosím. Nyní by ses měl pokusit se trochu prospat. Zítra ti už ty léky podat nemohu.“

Zavřel jsem bolestně oči.

Christopher zhasnul světlo.

Chlapec se sklonil pod stůl ve svém pokoji a zapnul počítač, přesně jako každé ráno. Přízrak se pohodlně rozvalil na posteli.

Šimon se posadil do křesla a zapnul Word. Se zalíbením přejel prsty po klávesnici.

„Nadpis..“ zašeptal si pro sebe. „Bude tam něco se zoufalstvím.. ach.. Příslib? Ne…“ povzdechnul si a smazal vše, co prozatím napsal. Pak se usmál.

Nadpis: Výkřik za hradbou Zoufání

Šimon se usmál a pokračoval ve psaní…

O PĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI

Stěny místnosti se kolem mě svírají jako klec.

Hradba, která tlumí mé výkřiky ze zoufalství, nedovoluje ničemu a nikomu nahlédnout do mého života. Život se scvrkl na pár metrů čtverečních. Všechno zešedlo, stalo se průhledným. Mé tělo žhnulo, aby ochladlo a znovu vzplálo plamenem nenávisti ke všemu a všem, tak typickým pro všechny puberťáky mého věku.

Najednou již vůbec nic nedávalo smysl. Víra v cokoliv se vytratila se stejnou naléhavostí, s jakou se objevila. Vzpomínky bledly a všechny pocity se vytrácely pod nánosem vší té špíny mého okolí. Veškerá láska byla zapomenuta, zbyla jen hořkost a pohled zelených, uhrančivých očí.

Nebyl jiný svět než ten, ve kterém byly ty zelené oči a ten svět byl ztracen. Nezbývalo než se poddat zoufalství.

Než se poddat smrti, která přicházela tak rychle a tak snadno.

Smrti, která přišla s poslední kapkou krve dopadající na bíle vykachličkovanou podlahu….

EPILOG

Už tam budeme, Yoshiki?

Za okny vlaku ubíhal svět. Ten svět, který nikdy nepoznám, ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že nemám sílu jej znát. Postrádám onu vůli, touhu prožít život tak, jak mám.

Ještě chvíli.

Ozvalo se vedle mne ze sedačky, a když jsem se otočil, shlížela na mne usměvavá tvář poloprůhledného j-rockera, osoby, jež sem si vysnil ve svých snách, osoby, které jsem dal vše, co nebylo správné. Osoby, kterou jsem miloval. Ne jako umělce, ale jako tvora. Toho, který vzešel z mého schizofrenního já.

Jak ti jde psaní té povídky?

Zeptal se mě a já pokrčil rameny.

Už jsem ji dopsal, vidíš? Několik desítek stránek, které budu o volných chvílích přepisovat do počítače a ptát se, jestli jsem v nich neodhalil příliš moc ze sebe samého.

Yoshiki mne objal kolem ramen a s přivřenýma očima si pročetl pár řádků. Vlak začal zastavovat.

Vidím v tom sebe a tebe, vidím v tom zoufalství, vše, co nás utváří. A nyní vystup, tvůj milovaný čeká.

Vybídnul mne. Vděčně jsem se na něj zadíval.

Děkuji, Yoshiki.

Zašeptal jsem a vyšel ven z vlaku, nevnímajíc, že mne následuje

I já tobě, maličký. I Já tobě.

Hlesnul přízrak a usmál se při pohledu na dva objímající se chlapce a rozhlédl se po nádraží. Byl rád, že je jeho maličký šťastný. Tak to přeci mělo být…