SONP

Plesk! Zazní nádvořím. Nevěřícně zírám na mladíka, který mi k nohám hází rukavici. Štípavá bolest na mé levé tváři mě však rychle vzpamatuje. Sjedu provokatéra pohledem. Kaštanové vlasy po ramena, vodově modré oči, aristokratické rysy obličeje. Oblečen je podle poslední módy. Vyšívanou modrou tuniku má přepásanou koženým opaskem se zlacenou sponou, zemitě hnědé nohavice nad kolena a malý, taktéž hnědý, pláštík. U pasu mečík. Jeho arogantní výraz přímo vybízí k tomu abych ho co nejvíce ponížil.

„Drzé děcko,“ zavrčím ignorujíc rukavici u svých nohou, „běž si hrát do ženského pokoje a vrať se až z tebe bude muž, nebo s tebou mám naložit jak s neposlušným klukem?!“

Chlapec nejdříve zbledne, poté zmodrá a nakonec zrudne. Se zájmem sleduji tento zvrat v naší konverzaci, zatímco hnědovlasý lapá po vzduchu. Kolem se začíná ozývat smích, což jej očividně vzpamatuje.

Zlobně zasyčí: „Jsem syn vévody Do'Vipera a nenechám si rozkazovat nějakým bezectným zbabělcem, který....“ Úder na solar mu znemožní pokračovat. Přehnu jej přes blízkou zídku a jednou rukou mu držím ruce zkroucené za zády. Druhou trhnu za opasek. Meč zařinčí na kamenech. Nohavice, které již nic nedrží, se svezou až ke kotníkům. Přehnu řemen a začnu jeho lordstvo vyplácet na holou zadnici. Po desáté ráně uslyším vzlyky a prosby o milost. Ty však ignoruji, neboť vycítím příležitost, jak odradit další případné duelanty. Pokračuji tedy v exekuci. 

Někdy kolem dvacáté rány se občasné vzlyky změní v neustálý brek. Rozhodnu se to již dále neprotahovat a nechám vzlykajícího, naprosto poníženého chlapce být. Otočím se na procházejícího panoše a s příkazem „Ukliď ten nepořádek,“ se vydám do svým komnat pohupujíc novým opaskem.

Plesk! Plesk! No to snad ne. Jsem snad nějaký otloukánek, že mě fackuje, každý koho to napadne? Nevraživě pohlédnu na bratra. „Tak tohle jsi už opravdu přehnal Brene!“ zařve. „Jak si to vůbec představuješ, veřejně zostudit syna jednoho z předních šlechticů království.“

„A co má být?“ odseknu, „To jsem ho měl zabít? Znáš přeci mou přísahu:

Jsem srdce, jež hoří v temnotách.

Srdce, které shoří v oběti.

Jsem mysl, jež pohlcuje světlo.

Mysl, kterou tma zas jednou pohltí.

Jsem duší, v níž světlo a tma válčí.

Duší, v které stíny tančí.

Jsem meč, který je štítem.

Meč, jenž nikdy nebyl zbraní.

Jsem kmenem co korunu podpírá.

...“

„...Kmen jenž nikdy nepovládne koruně.

Jsem ostřím, jež střihá vlákna života.

Ostřím, které bude jednou zlomeno.

Jsem princem, jenž je válkou.

Princem, jemuž přání bude splněno.“ Dopoví bratr. „Měl‘s odmítnout.“

„Víš, že jsem nemohl.“

„No dobře, nechme toho“ kapituluje, „ale nemohl ses trochu krotit? Prý se z toho výprasku ještě nevzpamatoval.“

„To je dobře, snad jsem ty floutky vyděsil dost nato, abych měl nějakou dobu klid.“

Bratr jen protočí oči a obejme mě kolem ramen. „Pojď, tohle musíme pořádně zapít.“

Děsně mě třeští hlava, tu pitku mi byl čert dlužen pomyslím si trpce. Nebo spíš bratr. Oči radši ještě neotvírám a začínám se protahovat. Jakmile se pohnu, zjistím že ležím na něčem podstatně tvrdším než je má postel. Navíc cítím pach plesnivé slámy. Tohle je opravdu divné, kde jsem to sakra usnul? Začnu pomalu otevírat oči.

V místnosti je dost šero, zahlédnu mříž. Pochopení mě naprosto probere. Jak jsem se dostal do vězení? No, to teď řešit nebudu, nejdřív se musím odsud dostat. Zacloumám mřížemi. Ani mě nepřekvapí, že jsou zamčené. Rezignovaně si sednu na nejčistěji vyhlížející kopku sena a snažím se vzpomenout si jak jsem se sem dostal. ...temná chodba... světlo probleskující pootevřenými dveřmi... nahá dívka... zvoucí náruč... pružné tělo... hebké prsy v dlaních... horká roztažená stehna... propletená těla... úder dveří o stěnu... postava... křik... vévoda Do'Vipera... rána... tma.

Plesk! Plesk! Plesk! Zamžourám a ve světle pochodně vidím bratrův obličej. Jestli byl včera naštvaný, tak se to naprosto nedá srovnat s dneškem. Z očí mu kouká vražda a napřahuje se k dalšímu úderu. Plesk! „Tak tohle jsi už fakt přehnal,“ vyprskne. Nejenom, že jsi včera zesměšnil lorda Do' Viperu. Ještě ses vyspal s jeho sestrou. Její otec vás přistihl inflagranti a teď chce tvoji hlavu.“

„Jsem populární,“ pokusím se o nevinný výraz. Plesk!

„Už mě neštvi! Přestává mě bavit tahat tě z problémů.“

„Jen se nedělej, děláš to jen proto, že mě potřebuješ,“ přeruším proud jeho výmluvnosti. Plesk!

„A to se pleteš bratříčku, “ vypraví ze sebe nakvašeně. „Dokud nepozvedneš Meč, jsi mi naprosto k ničemu.“

„Opravdu? Naši nepřátelé se bojí prince válečníka...“

„A jak dlouho se jej budou bát až zjistí, že jeho moc slábne a stále nepozvedl zbraň? Proč si nevybereš nějakou dívku a neovládneš svou moc?“

„Víš moc dobře, že Meč mohu pozvednout jen na ochranu svého domova.“

„Není snad toto místo tvým domovem?“

„Ne, dokud nebudu milovat a milován.“

„Budiž, to však nic nemění na našem malém problému s rodem Do'Vipera. Vévoda požaduje sňatek nebo tvou hlavu.“

„Sňatek?! S tou courou?!“

„No, zmínil se i o jiné možnosti...“

„No to ti pěkně děkuju. Mám si vybrat mezi děvkou a nabubřelým spratkem.“

„Tvůj problém.“

„Stejně za to můžeš ty. Za střízliva bych se s ní nevyspal.“

Plesk! „Ne? Střízlivý bys ojel jejího bratra?“

„Možná.“

„Tak se ožeň s ním.“

„Odmítám, radši dám hlavu na špalek.“

Plesk! „Na to zapomeň, tak postradatelný zase nejsi. Jen tak z toho však nevyklouzneš. Budeš trochu cestovat a něco pro mě uděláš.“

„No, změna ovzduší by měla prospět mému zdraví. Buď tedy konkrétnější a přestaň mě laskavě fackovat!“

Ticho. „Znáš Edrica, krále sousední země?“

„Jen letmo, když jsem ho viděl naposledy bylo mi pět a jemu dvacet.“

„Výborně, to se hodí.“ Jeho samolibý úsměv se mi vůbec nelíbí. „Abych se dostal k jádru věci,“ pokračuje v myšlence, „nedávno mě dosti nevybíravě odmítl, když jsem s ním chtěl vyjednat spojenectví.“ Aha, takže odsud vítr vane. „Navlíkni to jak chceš, ale to spojenectví zajistíš. Když se ti to povede, tak vyžehlím vše, co až do dnes svého návratu natropíš. Jestli se ti to ale nepovede, ...“

„...tak se ani nemusím vracet, jasně.“ Začínám se sbírat k odchodu.

„A ještě jedna věc,“ zavolá za mnou, „chci abys Edricovi splatil tu urážku.“ Očí se mi nebezpečně zalesknou.

„Neboj se, něco vymyslím.“

Ve svých komnatách se natáhnu na postel, abych si užil pro nadcházející dny posledního klidného spánku. Vzbudím se až po půlnoci. Z tajné přihrádky vytáhnu medailon s havranem. Jakmile si jej pověsím kolem krku pohltí mě pocit štěstí neboť se po mnoha letech vydávám opět na cestu. Obléknu se v strakatý šat trubadúra. Do torny si sbalím měch s vínem a sušené maso. V dvojitém dnu torny schovám mince různých hodnot a původu. K pasu si připnu dýku. Ocel nejlepší kvality maskuje otlučené pouzdro a obyčejný jílec. Přes rameno si přehodím svou stařičkou loutnu. Nikým neviděn dojdu ke hradbám. Jen co je přelezu vydávám se s písní na cestu.

Nehodlám se vydat rovnou ke dvoru krále Edrica. Mému záměru lépe prospěje stát se pravým tulákem. Jdu bezstarostně po lesní cestě a užívám si posledních letních dnů. Z dálky zaslechnu přibližující se skupinku poutníků. Netoužím však po společnosti a tak se vydám po zvířecí stezce hlouběji do lesa.

Objevím malý palouček. Hustá voňavá tráva vábí k odpočinku. Na severním kraji, téměř u stromů bublá potůček. Natáhnu se do trávy, hlavu si podepřu tlumokem a oddám se Morfeově náruči. Po setmění mě vzbudí rozhádané hlasy. Potichu se zvednu a vydám se za nimi. Nedaleko od paloučku zahlédnu plamen tábořiště. Začnu se k němu plížit, neboť v dnešních dobách nejsou cesty zrovna bezpečné.

„...odvléct do Svobodnýho města a prodat.“ Ozve se první hlas.

„Co blázníš, tahat se takovou dálku, kvůli jednomu otrokovi. Radši si pohrajem a pak mu podříznem krk.“ Nechá se slyšet druhý.

„Sem první, “ zafuní třetí. Svorně se zasmějí. Polehoučku vytáhnu dýku a skryt ve stínech dojdu na kraj tábora. Kus od ohniště klečí sotva odrostlý chlapec. Je nahý. Ruce, spoutané před tělem, jsou protažené mezi nohama až ke kotníkům, které jsou k nim přivázány každý z jedné strany. V důsledku toho se chlapec dotýká obličejem země a zadek má vystrčený do výšky. To se již k němu blíží Třetí.

„Dnes přišel tvůj šťastný den kluku. Pořádně si užiješ, škoda jen, že je to naposled.“ Rozepne si kalhoty a chystá se do vyděšeného chlapce proniknout. V tu chvíli vyklouznu ze stínu a překryji mu dlaní ústa. Ostří se zaleskne, jak jej zarazím do banditova krku. Přidržím jej, aby hluk jeho pádu nezburcoval ostatní. Opět se skryji a čekám. Po chvíli přijde První, všimne si mrtvoly a vykřikne, o zlomek okamžiku jej zasáhne vržený nůž. Těch mám několik schovaných různě po těle.

Výkřik vyburcuje zbylé lapky. Od ohně přiběhnou tři muži. Pro jejich ohněm oslepené oči jsem neviditelný. Využiji toho a rychlým útokem zabiji Prvního. Dýku přehodím do levé ruky a do pravé vezmu meč mrtvého. Právě včas, Čtvrtý a Pátý se již vzpamatovali. Zaútočí na mě společně, ránu zachytím dýkou. Čepel Pátého sklouzne po mém meči.

Využiji vzniklé mezery v obraně a kopnu jej do čéšky, čímž jej dočasně vyřadím z boje. Se Čtvrtým si vyměňujeme údery. Sek, kryt, sek, bod, kryt. Úskokem vzad přeruším zaběhlý rytmus. Bandita je vyveden z rovnováhy. Seknutí přes zápěstí jej donutí pustit zbraň. Protočím ruku a špička meče nalezne svůj cíl. Čtvrtý klesá k zemi s probodnutým hrdlem.

Ucítím za sebou něčí přítomnost. Přetočím dýku v dlani a prudce bodnu dozadu a vzhůru. Otočím se. Zahledím se do očí Pátého. Vidím v nich bolest, zvířeckost a nenávist. To nejsou oči člověka. Chladná ocel dokončí své dílo, meč dopadne na zkrvavenou zem. Skloním se k mrtvému a o jeho plášť očistím svou dýku.

Přikleknu k chlapci. Jeho vyšpulené hýždě mě svádí, abych si jej hned na místě vzal. Ponořil se do něj, vzal si rozkoš a pak jej tu využitého opustil. Zhnusení sebou samým opanuje mou vnitřní bestii. Opatrně povolím pouta. Stáhnu si jej do klína a jemně mu třu ruce a kotníky aby se mu opět rozproudila krev. Třesoucího se chlapce zabalím do svého pláště. Uvelebím se opřen o strom s chlapcem v náručí. Jemně jej hladím a kolébám dokud se neuklidní a neusne. Brzy jej následuji do říše snů.

Ráno se probudím sám s tornou pod hlavou. Chlapec a mrtvoly jsou pryč. Nejsou zde žádné rozřezané provazy a jediné stopy v okolí jsou mé. Buď si se mnou zahrává Morfeus nebo si někdo dal záležet s úklidem. Ať je to jak chce, nemá cenu zde zůstávat. Sundám loutnu z nedaleké větve a za zvuku hudby se vydám na cestu. Červánky mě zastihnou na silnici poblíž horalské osady. S vidinou teplé večeře přidám do kroku a rozhlížím se po nějakém hostinci. Do měšce u pasu putuje několik mincí z dvojitého dna torny.

Na večeři si nejspíš vydělám hraním, ale člověk nikdy neví. Vesnický hostinec nelze přehlédnout. Na vývěsním štítu je vyobrazen klíč a skála. Vejdu do útulné místnosti. Jediným zdrojem světla jsou dvě okna potažená papírem. Je zde prázdno. Jen u jednoho stolu hraje několik mužů karty. Hostinský mně bez zájmu sjede pohledem. Jeho pohled se zastaví na mé loutně. Okamžitě se ke mně vydá a žoviálně mě vítá. „Zdrav buď synu cest, chráněnče bludného havrana.“

„Buď zdráv i ty pane Brandone ap Morgan.“

„Takže se mé staré oči nepletou, Brane Aunerin. Uběhlo hodně let od tvé poslední návštěvy. Pořád doufáš, že jej nalezneš? Ale co to vykládám, to by ses netoulal světem, alespoň ne sám.“

„Jednou ho najdu a pak snad konečně naleznu klid.“

„Milý chlapče, tolik let už hledáš prchavou vidinu ze sna. A víš jak je to s tvými sny, možná se ještě nenarodil a možná je už léta mrtev.“

„Nezbývá mi než čekat a doufat.“ Chce něco dodat. Je však přerušen davem, který se domáhá zpěvu a novinek. Na Brandonově tváři se objeví úšklebek. Popadne mě několik rukou a usadí mě na nejlepším místě u krbu, vedle mě postaví pohár kořeněného vína a společnost se domáhá zpěvu.

Byla již hluboká noc, když jsem se o pár měděných penízků bohatší vydal na lože. Bran mi připravil malý, leč útulný pokojík. Již jsem se chystal na lože, když se dveře potichu otevřeli a vešla pláštěm zahalená postava.

„Tady je ale zima“ prohodil chlapecký hlas. „Musíme se zahřát.“ Drobné prstíky rozepnou brož spínající plášť. Pohne rameny látka se sveze k zemi. Ve světle svíce se zaleskne kůže natřená vonným olejem. Nahý chlapec přijde až ke mně. „Nelíbím se ti?“ zavrní a obejme mě.

„Proč jsi přišel?“ Mlčí. „Ty jsi ten chlapec z lesa, takže to nebyl sen.“ Jen přikývne a dál se ke mně lísá. „To nemusíš...“

„V tom lese jsi mě chtěl, “ pípne. „Tak proč mě odmítáš, když se ti sám nabízím?“ Umlčím jej polibkem. Během okamžiku jsme v posteli. Dlaněmi a rty bloudím po pružném těle. Pohrávám si s bradavkami a hladím bříško. Chlapec se pod mými dotyky slastně kroutí a vzdychá. Dráždím ho po vnitřních stranách stehen, penisu a varlatům se úmyslně vyhýbám. Dýchnu na penis a strčím mu prsty do pusinky aby je hezky naslinil. Zatímco se ústy věnuji jeho hebkému penisu strčím do mu do zadečku první prst. Pomalu jím pohybuji dokud si na něj nezvykne. Přidám druhý a začnu jej lehce roztahovat. Když jsou v něm čtyři prsty rozhodnu se, že je připravený. Vyndám je a chlapec zklamaně zakňučí. Nadzvednu mu nohy a pomalu do něj vniknu svým naběhlým pyjem. Ten svíravý pocit je úžasný. Čekám. Chlapec se po chvíli uvolní a začne se pohybovat pánví. Začnu proti jeho zadečku přirážet. Vyvrcholíme společně. Oba nás otřu vlhkým hadrem. Lehnu si zády ke stěně a do náruči si přitáhnu usínajícího chlapce. Přikryji nás dekou než se také propadnu do Morfeovi náruče.

Vzbudím se ve studené posteli. Sám. Ach Morfee, proč si se mnou stále zahráváš? Sejdu dolů, kde se již Brandon a dvě děvečky motají v kuchyni a připravují snídani.

„Dobré ráno,“ zívnu. „Neviděli jste tu drobného chlapce s modrýma očima?“ Děvčata zavrtí hlavou, jedno se ke mně přitočí a otře se o mě bujnými prsy.

„Já bych ti nestačila?“ zavrní svůdně. Uvidí však Brandonův pohled a rychle se klidí z doslechu. Hostinský mě mlčky častuje zvídavými pohledy. Usměji se a vypovím mu děj posledních dvou nocí. Stařec mé „sny“ nijak nekomentuje a se zájmem poslouchá. „Ještě bys mi milý chlapče mohl říci, co jsi provedl, že tě bratr opět vyslal na cesty.“ Zamračí se „A nesnaž se mi tvrdit, že nic.“

„Ty mě vždy prokoukneš,“ zasměji se. Nyní však zvážním a krátce mu popíši souboj, pitku, nepříjemné probuzení a dohodu s bratrem. Jsem již téměř hotov s vyprávěním, když Brandon nevydrží a rozesměje se na celé kolo.

„S tebou se člověk tedy nenudí, obávám se však, že tvůj bratr by můj názor nesdílel. To vysvětluje...“ Zarazí se a poprvé jeho úsměv nedosáhne až k očím. „No nic.“

„Proč mám takový pocit, že mi ty i bratr něco tajíte?“

„To máš tak chlapče, jsou věci na které musí přijít každý sám. Nechme toho, určitě tě již unavují tlachy starého muže. Tady,“ strčí mi do ruky pořádný balík a měch. „Měl bys jít Brane, nebo strávíš další den zpěvem u našeho pohostinného krbu.“ Obejmu starého přítele na rozloučenou.

Stojím před cílem své cesty, sídelním městem krále Edrica. Jen co vstoupím do města směřují mé kroky do nejbližší hospody. Začíná další kolotoč písní, legend a příběhů. V hostinci jsem již čtvrtým dnem, když přijde pozvání z hradu. Do šenku nakráčí královský dvořan. Pohlédne na můj šat a loutnu „Jeho výsost si přeje, aby ses dostavil na hrad.“

„Bude mi ctí,“ zamumlám.

„Výborně,“ zamne si dvořan ruce a vede mě do paláce. Přijdeme ke zdi oddělující zahrady s palácem od zbytku města. Malou brankou projdeme do zahrad. Procházíme se zahradami a můj průvodce se rozpovídá. „Jsi zde velmi populární mistře Brane,“ prohodí s lehkým úsměškem. „Otcové zamykají své dcery doma, jen ses objevil. Krále nevyjímaje“

Na to není co říci. Mlčky jej následuji k velké kamenné stavbě porostlé břečťanem. Zdobným portálem vstoupíme do obrovské síně. Ta se jen hemží sloužícími, kteří ji připravují k večernímu hodokvasu. „Nejsme tu brzy?“

„Ano, král si přeje aby sis odpočinul a občerstvil ses.“ Nejdříve mě zavede do lázní. „Jsem si jist, že ze sebe rád spláchneš prach cest.“ Vejdu do dlážděné místnosti, jíž dominuje velký bazén s kouřící vodou. V ústrety mi vyjdou tři nahé dívky.

Prostřední promluví. „Jmenuji se Abigail. Jeho výsost nám přikázala abychom splnili každé tvé přání.“ Začne mě vysvlékat. Druhé dvě skočí do vody. Když jsem nahý odtáhne mě se smíchem do vody. Usadí mě před sebe a přitáhne si mou hlavu na prsa. Dlouhými prstíky mi probírá vlasy a masíruje hlavu. Zbylé dvě dívky mi postupně masírují svaly. Uvolním se a nechám se opečovávat. Jakmile jsem umytý vyjdu z vody a jedna z dívek mě hned začne utírat.

Abigail a poslední dívka vylezou z vody a začnou se rychle utírat. Když jsme všichni suší, postaví se přede mnou dívky do řady. Přehodím přes sebe volné roucho a přitáhnu si Aby do náruče a nechám se jí odvést do svého pokoje. Ostatní děvčata posbírají mé věci a následují nás. Dívky mě dovedou do malé, leč vkusně zařízené komnaty.

Dívky odloží mé věci, ukloní se a odejdou. Zůstane jen Abigail. Prohrábnu její dlouhé kaštanové vlasy. Rukou sjedu po páteři až k hýždím a stehnům. Promnu dívce prsy a zajedu ji rukou do rozkroku. Povalím ji do postele a lehce ji políbím. Dívka okamžitě usne. Usměji se a posadím se vedle ní. Zavřu oči a nechám ve své mysli vzplanout oheň, házím do něj veškeré pocity a vzpomínky až zbude jen prázdno, hasnoucí plamen a já. Odpoutám se od svého těla naplněn pocitem naprostého uvolnění.

Jemně vniknu do dívčina vědomí, zkoumám jej a hledám užitečné informace. A že jich je. Má druhá poduška je princeznina komorná. Před očima mi prolétne několik vzpomínek na náladovou princeznu a, no to je ale zajímavé. Nacházím se v komnatě plné zrcadel, odrazy mi ukazují obraz nahé Abigail. Leží na boku, ruce připoutány za zády ke kotníkům. Vedle ní leží chlapec. Ruce a nohy přivázány k čelu postele. Do místnosti vstoupí spoře oděná dívka, kterou identifikuji jako princeznu a vydá se k ležícím postavám. Střídavě si pohrává s nahými těly. Jelikož hrozí, že by se Aby mohla probudit, stáhnu se ze vzpomínky a pátrám dál.

Nic zajímavého však už nenajdu a tak se odhodlám k poslednímu kroku. Začnu dívce vytvářet falešnou vzpomínku na bouřlivé milování s trubadúrem. Představa je pro ni natolik věrohodná, že ji prožívá nejen myslí ale i tělem. Hotovo. Je čas vydat se na průzkum. Kráčím palácem. Křídlem pro hosty jen proletím, víc mě zajímají komnaty krále a jeho dětí.

První najdu Edricovu komnatu. Je v ní král a několik dalších mužů. „... třeba přijmout jistá opatření.“ Souhlasné mumlání. Tu se ozve úlisný hlas

„Nebojte pánové, vše je zařízeno. Komnatu princezny neustále hlídá stráž a s princeznou zůstanou její dvorní dámy. Trubadúra zabaví služky a pro jistotu bude také střežen. Zrovna teď je již v práci Abigail a té neodolá žádný muž...“ Dál neposlouchám a pokračuji v průzkumu.

Princeznina komnata. Dívka sedí v hloučku svých dam. Před ní klečí dívky z lázní. Opět nahé a některé z dam si s nimi pohrávají. Kam jsem se to sakra dostal?! „Tak jaký je?“ vyzvídají na dívkách. Tak u toho být nemusím. Rychle opustím komnatu.

Poslední je komnata prince. Velké množství knih, obrazů a hudebních nástrojů se hodí spíše k umělci než k dospívajícímu chlapci. V křesle se rozvaluje asi patnáctiletý chlapec. Vlnité vlasy barvy zlata mu spadají k ramenům. Obličej jemných rysů podtrhují oči barvy moře, dlouhé řasy a porcelánově bílá pokožka. Rudé, srdcovitě vykrojené rty svádí k polibkům. Drobná, dívčí postava jen umocňuje vzhled křehké panenky.

Jsem zcela okouzlen pohledem před sebou. Dostihl jsem vidinu, která mě pronásleduje již tolik let. Naše pohledy se střetnou. To přeci není možné! Nemůže mě vidět! Nebo snad ano? Uteču se zpět do svého těla. Právě včas Abigail se probouzí. Protáhne se jak kočka a hází po mě svůdné pohledy. Chvíli ji laskám, kvůli zachování iluze. Obleču si slavnostní roucho, které pro mě přichystali. Drnkám si na loutnu a čekám.

Ozve se zaklepání a vejde panoš. Rozpačitě shlédne na nahou dívku vystavující se na posteli. A celý rudý zamumlá: „Mistře Brane, král si žádá tvých písní v hodovní síni.“ Usměji se na chlapce a s loutnou v ruce se vydám za ním. Můj průvodce mě odvede do síně, kde poklekneme před králem. Statný padesátník se vřele usměje a praví.

„Buď nám vítán trubadúre. Usedni a pobav nás svou hrou.“ S úklonou se usadím na vyhrazené místo. Začnu zpívat. Kolem půlnoci se panstvo sotva drží na nohou, jediný kdo nepije je princ. Princezna zatleská, do místnosti vejdou nahé dívky a chlapci. Podnapilí šlechtici si začnou vybírat a odvádí si je stranou. Princ využije shonu a uteče. Ještě nějakou dobu hraji a pak požádám krále abych se mohl vzdálit. Ten mi jen pokyne a dál se mnou nezabývá.

Jdu do svého pokoje. Přede dveřmi stojí voják. Je na něm vidět, že jen stěží přemáhá spánek. Pokynu strážnému a vejdu do pokoje. Zde na mě čeká podřimující Abigail. Vytáhnu lahvičku s uspávacím lektvarem a potřu jím dívce rty. Potichu pootevřu dveře a sleduji klimbajícího strážného. Proplížím se kolem něj a vydám se do hlavního křídla. Minu několik nepozorných stráží. Neviděn a neslyšen projdu kolem princeznina pokoje a vstoupím do toho princova. Jen co vejdu uslyším tiché vzlyky. Chlapec sedí na posteli, kolena objímá rukama a třese se pláčem. Jemně jej pohladím po zádech. Chlapec sebou trhne a vyděšeně na mě zírá. V očích se mu mihne poznání. Vrhne se mi do náruče. Hladím ho po zádech a šeptám mu utěšující slovíčka. Když se chlapec uklidní začne vyzvídat: „Jsem Dewey a jak se jmenuješ ty?“

„Říkají mi Bran Aunerin.“

„To je hezké jméno, a co tu vlastně chceš?“

„Přišel jsem za tebou, vypadal jsi vyděšeně. To tě nahá těla tak děsí, že jsi utekl?“

„Ne, … ano, … možná.“ Dew sedí jak hromádka neštěstí.

„Nic si z toho nedělej.“ Využiji chlapcovi nepozornosti a lehce jej políbím. Blonďáček nejdřív ztuhne, ale po chvíli se přidá a dožaduje se pozornosti. Jen co ulehneme začnu s jeho vysvlékáním. Nijak nespěchám, tuto noc si chci pořádně užít. Rozváži tkanici na tunice a přetáhnu ji chlapci přes hlavu. Obnaženou pokožku mapuji svými ústy a jazykem. Z krku sjedu k hrudi. Jazykem vykreslím cestičku až k prvé bradavce. Tu vezmu do úst a lehce ji stisknu zuby. Kroužím kolem ní jazykem a saji ji dokud neztvrdne. Přesunu se k druhé, s první si však nadále pohrávám prsty. Dewi začíná sténat. Chvíli jej trápím, než se přesunu k jeho klínu. Rozepnu mu opasek a stáhnu kalhoty. Hladím a líbám vnitřní stranu stehen. Penis s varlaty zatím ignoruji. Chlapec se pode mnou kroutí jako žížala na háčku. Nakonec ze sebe vypraví: „Prosím...“

„O co prosíš? Abych přestal, nebo o víc?“

„Prosím...“ zakňučí chlapec, jak týrané štěně. Sice bych si ještě rád hrál, ale nechci jej trápit. Jazykem mu přejedu po celé délce penisu, abych jej vzápětí pohltil. Odměnou jsou mi slastné steny. Po chvíli jej však zas pustím a znovu jej lížu. Věnuji pozornost i jeho varlatům, která střídavě mnu prsty a pohlcuji rty. Naběhlý penis vezmu do úst a začnu jej sát a pomalu po něm jezdit rty. Chlapec pode mnou se třese v přicházející extázi. Nasliním prst a strčím mu jej do zadečku. Dewey současnou stimulaci penisu a prostaty dlouho nevydrží, propne se jak luk a vyvrcholí mi do úst. Mlsně se olíznu a přesunu se k chlapcovým rtům, které zas a znovu líbám. Sám se také vysvléknu a vytáhnu malou lahvičku. Vytáhnu zátku a poliji své prsty jemným olejem. Blonďáček mě se zájmem pozoruje. „To je jen olej,“ vysvětlím. „Použiji ho aby tě to nebolelo.“

„Co?“ zamumlá zmatený chlapec. S úsměvem se k němu skloním a ústy znovu pohltím jeho penis. Zatímco odvádím Jeho pozornost, strčím do něj první prst a začnu jím v něm pohybovat. Žádná reakce, je naprosto uvolněný. Přidám tedy druhý prst a začnu jej roztahovat. Tu mladík ztuhne. Okamžitě přestanu hýbat prsty a polibky odvádím jeho pozornost. Po chvíli se uvolní a já můžu zasunout třetí prst. Pro jistotu přidám i čtvrtý, abych jej poprvé dostatečně roztáhl a předešel tak případné bolesti. Myslím, že už je dostatečně připravený. Vytáhnu z něj prsty, za což mě odmění vzteklým zavrčením. Hodím si jeho nohy na ramena a pomalu do něj začnu vnikat. Když jsem v něm celý, zastavím a dám mu čas aby si zvykl na nové pocity. Blonďáček začne po chvíli jemně přirážet. To beru jako signál, že je připraven. Začnu tedy přirážet pánví na chlapcův zadeček. Čím víc se blížím vrcholu, tím jsou přírazy rychlejší. Dewey s výkřikem ejakuluje a projede jím vlna slastných křečí. Brzy následuji a naplním jej svým spermatem. Očistím chlapce i sebe a svalím se do postele. Přitáhnu si spokojeně vrnícího chlapce do náruče. Hladím jej a líbám dokud neusne. Zavřu oči a klesnu do známé náruče Morfeovi.

Probudím se ještě přes svítáním. Ačkoliv se mi to příčí, je čas jít. Skloním se nad spícím hochem a ukradnu si polibek. Z nedaleké vázy vytáhnu růži a položím ji vedle chlapce na polštář. Znovu se plížím ztichlým palácem. Strážný před dveřmi mého pokoje stále podřimuje opřen o halapartnu. Proklouznu do svého pokoje. Odstrojím se a lehnu si vedle spící dívky. Přitáhnu si ji do náruče a předstírám spánek. S prvními slunečními paprsky začnu dívku hladit až ji probudím. Abigail se protáhne jak kočka, čímž se na mě natiskne celým svým tělem. Zvednu se z postele a přehodím přes sebe roucho. „Pojďme do lázní,“ oslovím dívku a vytáhnu ji z postele.

Po ranní očistě se i se svými věcmi vydám do síně, kde proběhl hodokvas. Úklid je v plném proudu, místností pobíhá celá armáda sloužících. Nikdo se mě v tom shonu nevšímá a tak proklouznu do prádelny, která je hned naproti přes chodbu. No to je smůla. V Dewiho velikosti jsou tu jen dívčí šaty. Nemám však čas hledat nějaké chlapecké a tak je složím a vydám se do královských komnat.

V té Edricově je ticho a tak ji minu bez povšimnutí. Zato z princezniny je slyšet křik a třeskot rozbíjeného skla a keramiky. Ušklíbnu se. Její výsost dává najevo své roztrpčení nad mou noční nepřítomností v jejím loži. Obávám se, že nedostatek zájmu z mé strany pokládá za těžkou urážku. Pokračuji dál chodbou, když se zaseknu uprostřed kroku. Ha! Nápad! Oči mi zlomyslně zajiskří a na tváři vykouzlím úsměv, že by i bratr vzal do zaječích. Ano, to bude naprosto dokonalé.

Nyní se však musím věnovat důležitějším věcem. Pokračuji k princovým komnatám. Uslyším plesknutí a bolestný výkřik. Jakmile se schovám ve výklenku rozletí se dveře a z nich vypochoduje král. Třískne za sebou dveřmi, které hned zamkne. Poté zahlédnu jeho tvář. Ten výraz je nezapomenutelný. Vytřeštěné oči, roztažené panenky, pohled upřený do ztracena. Zuby vyceněné, jako by měl hnedle někoho pokousat. Rudý nádech jeho pokožky by mohl soupeřit s kdejakým rakem.

Jen co zmizí z doslechu vyklouznu z výklenku a dám se do zkoumání dveří. Dveře jsou sice bytelné, ale zámek je velmi jednoduchý. Vytáhnu dva drátky a začnu si hrát s jeho mechanismem. Neuběhne ani deset vteřin a podaří se mi zvednout západku. Tiše otevřu dveře, které hned po svém průchodu znovu zamknu. Jen se otočím ode dveří a Dewei mi vlétne do náručí. Jemně jej pohladím po zrudlé tváři. Všimne si mých věcí a posmutní.

„Ty odcházíš? Vezmeš mě s sebou?“ zeptá se plačtivě. Přikývnu a chlapec se celý rozzáří. „V tomhle ale jít nemůžeš, hned by tě poznali,“ poukážu na jeho přepychové oblečení. „Obleč si tohle.“ Podám mu šaty. Když zjistí o jaké šaty se jedná, hodí po mě vražedným pohledem.

„To snad nemyslíš vážně!“ zaprská.

 „Naprosto,“ mám co dělat abych se nerozesmál. Navztekaný je děsně roztomilý. Jakmile pozná, že to myslím vážně pohodí rezignovaně hlavou a začne se převlékat. Opřu se o stěnu a pozoruji ho.

 „Úchyle“ vyprskne. Rychle se dooblékne. Důkladně si jej prohlédnu. Uznale hvízdnu. Nevědět kdo je přede mnou přísahal bych, že je dívka.

„Vypadáš úžasně,“ poškádlím jej. „Občas by ses mohl takhle oblékat.“

„Zapomeň perverzáku. Jestli tě tak vzrušují sukně tak sis měl najít nějakou holku.“ prská, jak rozzlobený kocourek.

„Kdepak miláčku,“ zavrním. „Vzrušuje mě, že ji máš na sobě ty.“ Na to nemá co říct. Okázale mě ignoruje a začne si balit. Já zatím přemýšlím jak se odtud dostat. Zaslechnu plíživé kroky, které se zastaví před dveřmi. O jednu únikovou cestu méně. Pak tu máme ještě okno. Špatné je, že se nacházíme ve třetím podlaží. Přitisknu rty k blonďáčkově uchu „Máš tu nějaké lano?“

Zavrtí hlavou. Rozhlédnu se po pokoji. Pohled mi padne na postel. Po sloupcích se vinou provazy, které přidržují roztažená nebesa. Na polštář pohodím svůj talisman. Pak se již věnuji provazům. Odmotám je a navážu. Získám tak kolem čtyř metrů provazu. Ještě vyzkouším jeho pevnost, spokojen jej přivážu k svícnu, který zaháknu o skříň u okna. Potichu otevřu okenice a posunkem přivolám prince. Přijde ke mně s malým ranečkem.

„Umíš šplhat?“ Podívá se z okna a vyděšeně vrtí hlavou.

„Bojím se výšek“, špitne do ticha. Kleknu si k němu a vezmu jeho ručky do dlaní. Zadívám se mu do očí.

„Věříš mi?“ Chlapec roztřeseně přitaká. Nejdříve spustím provaz s našimi věcmi z okna. Vytáhnu z kapsy šátek a pevně jím chlapci sváži zápěstí. Obrátím se k němu zády a přehodím si jeho ruce přes krk. S Dewim na zádech se protáhnu oknem a začnu se spouštět po provaze. Jakmile jsme dole, rozvážu chlapce. Ten začne sbírat naše věci a já třikrát škubnu provazem. Svícen se uvolní a i s provazem spadne na trávník. Dewei mi podá mé věci a vydáme se zahradou ke stájím. Všude pusto. Vejdu do stáje a po chvíli vyvedu dva osedlané vraníky. Odvedeme je ke skryté brance. Provedeme jí koně a proplétáme se postraními uličkami. Dojdeme k městským hradbám, kde projdeme poštovní branou. Strážní hrají kostky a nám nevěnují jediný pohled.

Ubíráme se co nejkratší cestou k horám, které tvoří přirozenou hranici mezi Edricovým a naším královstvím. Cestu, kterou jsem různými oklikami a zajížďkami protáhl na necelé tři roky, urazíme za týden. Spíme v lesích a živíme se dary země. Jít do města nebo vesnice je přílišné riziko. S prvními mrazy dorazíme do vesnice horalů. Zastavíme před hospodou, ze které nám vyjde v ústery Brandon zahrnujíc mě otázkami.

„Kdo je ta roztomilá dívka co tě doprovází?“ Načež je proboden nevraživým pohledem. Potlačím smích a začnu s představováním.

„Toto je Dewey Reese.“ Obrátím se na prince. „A zde stojí,“ lehce pokynu ke krčmáři „Brandon ap Morgan.“ Rozhlédnu se po klidné vesnici „Rád bych se zdržel, leč máme dosti naspěch.“

„Ale, ale copak jsi provedl tentokrát? Počkej, říkal‘s Reese?“ Nevěřícně potřese hlavou. „Unést korunního prince a převléct jej za dívku. A to jsem myslel, že už jsem viděl všechno...“

„Dělám co můžu.“ úsměv mi však rychle zmizí z tváře, když do vesnici vjede skupina vojáků s praporem rodu Reese. V čele cválá samotný Edric. Vojáci nás rychle obklíčí a král sesedne z koně. Plesk! Ne, už zase! Proč mě sakra všichni hned mlátí? Edric se nadechuje k nepochybně dlouhému monologu. Je však přerušen hostinským.

„Nebylo by lepší vyřešit to uvnitř?“ Král pomalu přikývne. Brandon nás zavede do pokoje, kde budeme mít soukromí. Edric se zaraženě dívá na svého syna, který pomalu rudne. Nakonec se jeho výsost neovládne a rozesměje se. Dewey zrudne ještě víc a vrhá na mě pohledy slibující pomstu. Chlapcův otec se mi zahledí do očí. Oplácím mu pohled, odmítajíc uhnout první. Nakonec přeruší kontakt a prohodí: „Řekni mi jediný důvod, proč bych tě neměl pověsit na nejbližším stromě?“

„Nevím, třeba kvůli předmětu ve vaší kapse?“ S neveselým úsměškem hodí na stůl můj talisman. Havran, vyrytý na ocelovém plíšku, jako by se mi vysmíval. „Jen jeden muž nosí symbol havrana, že Brane Aneurin? Nebo mám radši říci Brennusi Neirine?“ Otočím se k Dewimu, v modrých očích spatřím nevíru a vztek. Ach jo, bude tichá domácnost. Chci chlapce obejmout. Ten se snaží vykroutit z mého sevření a tluče mě drobnými pěstmi do hrudi. Nechce se uklidnit a tak jej začnu líbat. Dewi se uvolní a začne mi oplácet polibek.

„Nemysli si, že ti jentak odpustím,“ zavrní mi do ucha. Vzápětí mě kousne. Třu si lalůček a vrhám na něj pohled ublíženého štěněte. Edric s Deweyem se rozesmějí. „Tak kdy bude svatba?“ dostane ze sebe král mezi salvami smíchu.

„No, měl jsem jí v plánu, hned jak dorazíme domů.“

Dewey mi dupne na nohu. „Cos mi ještě neřekl?“ zeptá se mile.

„Že se chystám provdat tvoji sestru.“ Pronesu a tvářím se jak nevinnost sama. Edric zpozorní. „To by mohlo být zajímavé, jen mi prozraď jak to chceš navléknout.“ Překvapí nás Dewi, když odrecituje poslední část mé přísahy. Podíváme se na sebe a rozesmějeme se.

Za zvuku fanfár vjíždím s Deweyem na svůj rodný hrad. Následují nás král Edric a jeho rytíři. Bratr, s celou svou suitou, nám jde v ústrety. Je očividně spokojen sám se sebou. Za chvíli mu však smažu úsměv z tváře. Zatímco hofmistr ubytovává vzácnou návštěvu, promluvím si o samotě s bratrem. Rozvalím se v bratrovo oblíbeném křesle. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“ protáhnu pomalu. „Budu se ženit, takže doufám že ses postaral o to drobné nedorozumění s vévodou.“

„Nakonec ano, ale byl jak ohař. Zakousl se a ne a ne povolit.“ Povzdechne si trpce. „Takže Edricovou podmínkou byla svatba s jeho dcerou?“

„Ne tak úplně, mou šťastnou nastávající je princ Dewey. Bohužel se mi nedaří přesvědčit jej aby si na svatbu oblékl šaty.“

Bratr po hodné chvíli najde opět řeč. „To myslíš vážně?! No, mě to vlastně může být jedno. Svůj účel to splní.“

A tak stojím nedaleko oltáře v hradní kapli. Jsem oblečen ve své obvyklé černé s bílým vzorem. Kromě mé maličkosti zde stojí ještě několik lidí, Edric s dcerou, můj bratr Cadell a několik šlechticů. Do místnosti vejde Dewey oblečen v bílý šat. Vypadá tak úchvatně, že ani nejsem zklamán jeho odmítnutím dívčí garderóby. Před zraky lidí a bohů odříkáme svůj slib.

„A nyní můžete políbit nevěstu.“ Zakončí kněz. V tu chvíli po něm Dewi hodí tak zdrcujícím pohledem, že se muž boží rozklepe. „Tedy... hmm... chci říci ženicha.“ Přitáhnu si mladíka do náručí a začnu jej líbat. Zděšené výkřiky. Hučící plameny. Pohledy směřující k starému oltáři. Plameny pohasnou a na dříve holém kameni se leskne meč. Cad pozvedne číši a připije mi. „Mým přáním je aby se Cadell Neirin oženil s Delyth Reese.“ Ticho. Bratr prská víno. Projdu kolem něj a zašeptám. „Doufám, že si také užiješ svou svatební noc.“ S Deweyem v náručí zmizím v našich komnatách...