Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tanec s hady

26. 8. 2010

„Nechce se mi tam vracet,“ položí si Ravennë zoufale hlavu do dlaní. Sedíme před hlavní budovou školy a před námi je svatý týden.

 „Já vím,“ obejmu ji. „Vydrž ještě. Už jen pár dní a máme to za sebou,“ snažím se ji konejšit, ale i přes moji snahu se jí ramena roztřesou pláčem.

 Ravennë, spolužačka, nejlepší kamarádka, moje malá sestřička. Kdysi dávno se podobala hrdé, nezdolné lvici a začal jsem jí proto tak říkat.

 Ravennë. Lvice. Teď se mi v náručí choulí hromádka neštěstí, kterému Osud zlomil srdce. S každým dalším uplynulým měsícem sleduji, jak hledí stále smutněji, neschopná vydržet doma s mírně despotickou matkou.

 Batoh mě najednou začne tížit. Chtěl jsem jí dnes dát malý dárek, pár kreseb mapujících její vzlety a pády, okamžiky štěstí i smutku, jak mi vše vyprávěla a jak jsem je viděl já sám. Ne, nedám jí to. Dnes ne.

 „Mikko? Nakreslil jsi něco nového?" zašeptá po chvíli zvědavě a rychle si otře uslzené oči. Brýle se jí trošku zašpinily.

 „No, já..." podrbu se na hlavě rozpačitě. Nachytala mě. Ještě jsem se jí nepřiznal, že poslední dobou moje ruka sama kreslí stále to samé. Kluka ze snů.

 „Hm?" zadívá se na mě zpoza silných skel. „Jen povídej."

 „Nějak jsem ti to ještě nestačil říct. V uplynulých dnech jaksi… kreslím stále tu samou tvář, víš?" nepatrně zčervenám rozpaky, protože pár těch obrázků není právě moc slušných. Neodpoví, jen se na mě významně dívá a mě je naprosto jasné, co po mě chce. Abych vytáhl blok. Ravie, ty mi dáváš. Tohle mělo být mé malé tajemství.

 Sáhnu do batohu. Skoro nic v něm není, jen Ravennin dárek a můj blok. Neomylně šátrám po ohmataných deskách.

 Hnědá, silná kniha mě tíží v rukách, jako by to byl důkaz nějakého provinění. Ale no tak. Ona ti hlavu neukousne. Vždyť už dávno ví, že středem tvého zájmu je stejné pohlaví. Váhavě jí položím blok do klína.

 Pomalu listuje známými kresbami, až se po chvíli dostane k novějším, kde se opakuje stále to samé. Hnědovlasý mladík s čokoládovýma očima.

 „Kdo je to?" přimhouří Ravennë oči.

 „No, popravdě řečeno... Já nevím," dostanu nakonec ze sebe s obtížemi.

 „Jak to?"

 „Víš... Už pár dní se mi o něm pořád zdá a..." sklopím hlavu, rudý až za ušima ze vzpomínky na některé scény.

 Ravie neřekne ani půl slova, jen si tiše, těžce povzdechne, jako by věděla něco, co já ještě ne.

 „Zamiloval ses?" vypálí na mě bez varování. Zalapám po dechu. Proč bych...

 „Ne!" odpovím až příliš rychle a prudce. „Jasně, že ne... Já..."

 „Necháme to být," mávne rukou a vstane. „Musím jít už domů. Čeká mě tam roznáška novin. Napíšu ti nejspíš večer," líbne mě lehce na tvář a nechá mě tam samotného.

 Ach, Ravie. Možná vím, co jsi mi chtěla říct. Měl bych ho vypustit z hlavy, jenže... Je tam už příliš zažraný.

 Vím, jak ses asi cítila, když jsi chtěla vyhnat z hlavy toho parchanta, co tě nechal, a ono to nešlo. Já vím, tohle není stejná situace. Jen podobná.

 Je mi trochu líto, že musím jít domů sám, ale co se dá nakonec dělat. Mohl bych jet dopravou. Hm, ne. Půjdu pěšky.

 

----

 

Strike While The Iron Is Hot

Steel Is Strongest So Say We All

And If We All Were Not Brothers Of Metal Would We Fall? - NO -

They Tried To Test Our Spirit

They Tasted Steel Before We Were Done

Grinding Their Bones Into The Dust Of The Past

All Blown Away Like A Shot From A Gun

 

 Těžké, dusivé ticho přehluší hlas Erica Adamse. Zavřu unaveně oči a zaposlouchám se. Hudba konejší smysly, rozjitřené nekonečným opakováním definicí, pouček a životopisů.

 Zaklapnu desky s okruhy a mrštím je do kouta. S třísknutím se odrazí od zdi a zřítí se kamsi vedle skříně. Pro dnešek už vážně nemůžu.

 Ještě pár dní a je to konečně za mnou. Už aby to bylo. Je to tak unavující číst donekonečna to samé. Mám pocit, že mám v hlavě guláš, ne znalosti.

 V tónech písně skoro zanikne ocelové zajiskření mečů, ohlašující příchozí zprávu. Kdopak si na mě vzpomněl? Rodiče určitě ne. Ti jsou kdesi na služební cestě a mě nechali na víkend doma samotného. Nebude trvat dlouho a přijde sem oxidovat sousedka, ta stará otravná rašple, jestli něco nepotřebuji.

 

 Vsechno se mi uz plete dohromady. Mam pocit, ze nic neumim. Co ty?

 

 Tak tohle je milý odesílatel. Jako by mi četla myšlenky. Rychle naťukám odpověď a zahodím mobil. Musím si dát dlouhou sprchu.

Jednou z výhod osamocení je, že se nemusíte ohlížet na případné pohoršení vlastních rodičů. Nikomu nevadí, když se nahý procházím po bytě nebo si snad dokonce hraji ve sprše sám se sebou. Ne, že by byly stěny zrovna nejsilnější, avšak naučil jsem se být tichý natolik, že sousedé rozhořčeně nebouchají na stěny.

 V koupelně ze sebe shodím tričko a kraťasy a vlezu si do sprchového kouta. Prvotní šok po otočení kohoutku rychle zmizí a nahradí ho krásně teplá voda.

 Rozpustím si vlasy. Kapičky mi smáčí unavené tělo a uspávají mě. Ne na dlouho. Před očima se mi objeví tvář ze snů a s ní i představa. Představa, jak otevírá dveře, pomalu ke mě vklouzne a...

 Ach... Nedomyslím. Tělo zareaguje a ruka mi zabloudí do klína. Kdyby ta dlaň byla jeho... Jemně by mě uchopil a...

Bouřlivý orgasmus mi téměř podlomí kolena. Zatímco se dívám na odtékající důkazy své činnosti, dech se mi pozvolna zklidní a srdce mi zaplaví bolest. Smutek z faktu, že jsou to jen sny, falešné naděje. Začínám vážně pochybovat, jestli je vůbec normální upínat se k marnému snu.

 Klesnu k zemi a stejně jako tolikrát předtím jako mantru šeptám jedinou věc: „Proč to není skutečné. Alespoň na chvíli."

 Zastavím vodu. Chlad se do mě zakousne. Rychle se utřu a vysuším si vlasy. Hodím na sebe trenky a vytratím se z koupelny.

 Na chodbě mě na chvíli napadne, že bych se měl možná najíst, jenže žaludek se nikterak nehlásí, tak nápad zaženu důrazným zatlačením do pozadí.

 Padnu na postel, kde se schoulím do klubíčka, a zavřu oči. Čím dál víc Ravennë chápu. Je to tak ubíjející ta nekonečná rutina a stereotyp bez naděje na lásku a objetí. Měli bychom oba někam vyrazit. Cožpak to ale jde v tomhle maturitním víru? Uvidíme, co bude potom.

 Víčka se mi klíží. Zavrtám se pod deku a poddám se sladkému Morfeovu volání.

 

---

 

Rozechvělý spánek kdesi na hranici mezi snem a bděním. Jako by se má mysl strachovala ponořit se hlouběji do zapomnění, jen abych nenarazil na neznámého.

 

 Dvě postavy stojící u kruhu hořících svíček. Nevidím jim do tváře.

 „Vždyť je to hrozná pitomost," pronese pochybovačně muž.

 „Bráško, za zkoušku přece nic nedáš. Je to jen hloupost. Bude legrace. Prosííím," škemrá jeho společnice. Podle hlasu jí může být kolik? Jedenáct? Dvanáct?

 „No... Dobře. Co mám dělat?" rezignuje po chvíli.

 „Musíš obejít každou tu svíci a dívat se do plamínků, dokud nemrkneš. A v duchu si budeš opakovat ´Lásko budoucí přijď a zjev se mi.´"

 „Jen tohle?" ozve se pochybovačná odpověď.

 „Jasně."

 Lásko budoucí přijď a zjev se mi. Lásko budoucí přijď a zjev se mi. Lásko budoucí přijď a zjev se mi… zní slova ozvěnou, zatímco sen bledne.

 

 Mozek mě netýrá dlouho. Pomalu, s hlavou třeštící bolestí, rozlepím oči, ne nepodobný právě narozenému kotěti.

 Za okny dávno vládne noc a byt je stejně tichý, jako když jsem usínal. Zaostřím před sebe. Sním snad? Ten tmavší stín támhle u dveří, to je jen výplod mé fantazie. A ten výplod se rozhodl přesvědčit mě o mém omylu. Vytřeštím oči, když se temnota zformuje do mužské postavy. Nahé a k uzoufání nádherné.

 Můj neznámý. Dlouhé vlasy mu stékají po zádech a vlní se při každém pohybu. Propaluje mě čokoládovým pohledem.

 Ne, to nemůže být pravda. On přece neexistuje. Vymyslel jsem si ho v samotě svých dní. Tak.. tak... proč tu je? Musím ještě spát.

 Instinktivně couvnu, jak jen postel dovolí, a přikrčím se. Svírám rozechvělými prsty peřinu a nedokážu z něj spustit oči. Myš, ochromená pohledem hada.

 Klekne si k posteli a natáhne ruku. Mlčí, jen tlukot mého srdce narušuje tu chvíli. Dlaň se stále blíží a já nemám sílu ucuknout. Po tomhle jsem přece toužil a teď, když se splnily mé sny, se tu vyděšeně krčím.

Konejšivě mi pohladí tvář. Zavřu oči a přitulím se mu k dlani, jako by to byla jediná věc, chránící mě před zešílením. Na rtech mě polechtá jeho dech. Neodvažuji se na něj pohlédnout. Kdo jsi, křičí má duše zoufale. Jemné rty mě lehce políbí, zprvu váhavé a opatrné, avšak po chvíli dobyvačné a plenící. A já se jim poddávám. Přitáhne si mě k sobě a na okamžik se odtrhne. Hledíme si do očí, vzrušení a ochromení silou toho polibku, lámajícího odhodlání a zábrany.

 Nadechnu se, abych vyslovil ta pálící slova, ale umlčí mě dalším polibkem, neméně intenzivním, neméně podlamujícím.

 Ležíme vedle sebe a naše touha nabírá na obrátkách. Prsty se rozběhnou po mém těle, následovány jazykem, zanechávaje žhavé stopy.

Zatají se mi dech, když mi něžně přejede po bradavkách. Nasaje je, laškovně je stiskne zuby. Napnu se proti němu. Usměje se a přesune se níž. Dýchne mi na vzrušené mužství. Vezme si mě do úst. Olizuje, saje, pohrává si se mnou. 

 Před očima se mi zatmí. Mohutním mu v ústech a marně potlačované vzdechy nabírají na intenzitě.

 Hladí mě po stehnech. Zabloudí prstem k mému otvoru. Roztáhnu nohy, naprosto uvolněný a odevzdaný. Odtáhne se a bohatě si nasliní prsty. Jazyk se vrátí a znovu rozehraje smyslnou hru. Sevře mě v dlani, jazykem rejdí na špičce.

 Jemně mě tam dole dráždí, zprvu jen prvním článkem ukazováčku. Po chvíli přidá i zbytek prstu a zavadí o prostatu. Zalapám po dechu.

 Nevšimnu si, kdy přidá další dva prsty, ale ve chvíli, kdy se stáhne, skoro zklamaně zakňourám. Usměje se a nahradí prsty něčím větším.

 Pomalu, abych si zvykl, do mě proniká. Pozvolna, beze spěchu. Pocit naplnění je... je... Ach... Myšlenky se rozutíkaly.

 Stáhne se a stejně pomalu, jako prve přirazí. Zasténám. Tempo nabere na intenzitě a naše těla se propletou v pradávném tanci.

 Orgasmus přichází záhy. Před očima mi vybuchl vesmír a na pár okamžiků mě poslal do bezvědomí.

 Pomalu otevřu oči. Malátně se na něj zahledím. Stále tu je. Leží mi po boku a hladí mě po vlasech. To gesto uspává.

 Nechci. Chci se na něj ještě dívat. Alespoň chvíli. Marně se přemlouvám k bdění. Hypnos a jeho syn Morfeus jsou neúprosní.

 

---

 

 Ráno vše připomíná pouze tělo ulepené spermatem a řetízek s dračím přívěskem, jenž mi zůstal v dlani.

 Co to mělo znamenat?

 

---

 

„Kde se touláš? Vůbec neposloucháš, co ti tu povídám."

 Otupěle jsem zdvihl zrak od maturitních okruhů. Písmenka mi tančila před očima roztodivný tanec, poskakovala a křepčila. Skládala se do slov, která mi však nedávala vůbec žádný smysl.

 „Promiň mi. Co jsi říkala?"

 „Nech toho. Stejně do toho jen zíráš. Teď už se nic nenaučíš." Ravennë si smutně povzdechla a vyrvala mi desky z ruky.

 „Máš pravdu," odvětil jsem poslušně jako beránek.

 „A teď běž. Jsi na řadě."

 

---

 

 „Management je vykonávání věcí prostřednictvím jiných lidí. Management je proces plánování, organizování, vedení a kontroly organizačních činností zaměřených na dosažení podnikových cílů."

 

---

 

 „Epos o Gilgamešovi je epos z 2. tisíciletí př. n. l. líčící dobrodružství sumerského krále Gilgameše.

 Gilgameš (ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk) je zde líčen jako tyranský vládce, nutící své poddané k těžké práci na stavbě hradeb města. Obyvatelé žádají bohy o pomoc. Ti proto sešlou na zem polodivokého člověka Enkidua, jenž má Gilgameše přemoci.“

 

---

 

„Tak... A máme to za sebou,“ ozval se vedle mě úlevný výdech. Držel jsem v ruce maturitní vysvědčení a marně jsem se snažil vzpomenout si, jak se vůbec stalo, že jsem uspěl. Tváře členů komise mi splývaly dohromady. Jasně si vzpomínám na češtinářku, jak se na mě nepatrně usmívala a v uších se jí pohupovaly jedny z jejích nesčetných náušnic.

Štumpfová, učitelka na management, účetnictví a marketing, se na mě dívala tím svým nevyzpytatelným pohledem a vypadala jako vždy, chladně a nepřístupně.

A teď tu stojím, v ruce sotva zaschlý cár papíru a přede mnou se otevírá další budoucnost. Jenže... z ní mám strach.

Ravennë je nadšená. Konečně vypadne z domova, kde se v poslední době čím dál víc dusí a já... já mám stále před očima jednu jedinou tvář, jednu jedinou uplynulou noc, kdy se mé sny zhmotnily ve skutečnost. Bezděky si sáhnu na krk. Dračí přívěsek se tam stále pohupuje. Chladí a připomíná. Připomíná a ubližuje.

„Mikko,“ odstrčí Ravie vysvědčení a obejme mě. Měkká náruč, místo aby utěšila, rozbouří emoce ještě víc. Zabořím jí nos do vlasů a nemám daleko k tomu, abych se rozbrečel. Ne, nesmím plakat.

„Přemýšlel jsi o tom mém nápadu? Vyrazíme na Bitvu pěti armád? Nabereme oba inspiraci a přijdeme na jiné myšlenky,“ vzhlédne ke mě velikýma, prosebnýma očima, kterým se nedá odolat.

„Dobře. Sbalíme si pár věcí a pojedeme, sestřičko,“ políbím ji na čelo a v srdci mě hřeje, že zase po tak dlouhé době vypadá šťastně a spokojeně.

 

---

 

 „Hra Bitva pěti armád je koncipována pro hráče starší 15 let,“ píše se na oficiálních stránkách. „Ročník 2010 proběhne 28. - 30. května 2010. Věříme, že proběhne opět v pohostinném náručí města Doksy, hradu Bezděz, krásných borových lesů a Máchova jezera.“

 Čím víc se blíží datum, tím víc cítím Ravennino nadšení. Prostupuje mnou jako léčivý balzám a dává mi zapomenout, že všechno byl jen sen. Nořím se do její radosti a nechávám ji, aby ovládla i mě.

 Možná bych měl nazývat štěstím, že jsou rodiče opět pracovně kdesi pryč. Po všech těch letech je mi to však už dávno jedno. Líp pro mě. Žádné otázky, které by stejně nepřišly, žádné poučování, které si stejně odpustí.

 V první chvíli si nejsem jistý, kdy by bylo nejlepší vyjet, ale nakonec se shodneme, že nesmíme promeškat vůbec nic.

 Ve čtvrtek sedmadvacátého navečer zamířím za Ravie domů. Petr, přítel její matky, mě bez námitek pustí dovnitř. Sundám si boty, abych nenašlapal, a vejdu.

 V obýváku běží televize. Pozdravím slušně její matku, ležící na gauči. Zase jí není dobře. Ravie se snaží, aby k ní nikdo nechodil a ona měla klid, tak nemůžu posoudit, na kolik je to zlé.

 Achjo. Jak já nemám rád ty jejich schody. Strmě se točí nahoru do prvního patra a každému se po nich poprvé škrábe se značnými obtížemi.

 Vypadám skoro až směšně v porovnání, jak po nich skáče Ravennë. Zvykla si natolik, že už si nepotřebuje v noci rozsvítit.

 „Ahojky,“ pozdraví mě Ravie vesele a dál pobíhá po maličké místnosti s batohem v ruce. Pokojem zní Versailles a nádherný hlas Kamija.

 Posadím se na postel a vychutnávám si tu krásu. Ravie si celou dobu pobrukuje a občas se pokusí i o pár tanečních kroků, což vypadá na první pohled docela směšně.

 „Tobě by to taky nijak extra nešlo, tak se tu netlem,“ vyplázne na mě jazyk při pohledu na mé cukající koutky.

 „Tak a mám hotovo. Kdy chceš zítra vyrazit?“ zadívá se na mě zkoumavě a posune si brýle na nose.

 „No,“ podrbu se na hlavě. „Nikdy jsem tam nebyl. Pokud se dá spoléhat na mapy.cz, tak bychom tam mohli být přibližně za dvě a čtvrt hodiny. Musí se počítat se zastávkami a případnými zácpami.

 Každopádně, vyrazíme ráno. Najdeme si někde nějaké místo na stan a pak se uvidí. Nikde jsem se nedočetl, že by byl Bezděz zavřený, tak si třeba prohlédneme hrad. Co říkáš?“

 Odpovědí je mi široký úsměv, jenž však vzápětí pohasne. Dívka natáhne ruku pro peněženku, ležící na stole. Otevře ji a zahledí se dovnitř. Vím, na co myslí. Jestli na to bude mít dost peněz. Vstanu a seberu jí všechny ty prokleté papírky i s peněženkou.

 „O tom jsme už mluvili ne? Mám peněz víc, než skutečně potřebuji a nemám, komu bych díky nim dělal radost. Tak mě nech, abych s jejich pomocí vykouzlil úsměv na tváři alespoň tobě. Prosím.“ Oba víme, na co narážím. Bezděky se dotknu citlivého tématu, doteď s vypětím sil zamčeného v mém srdci. Neřekl jsem jí, že se mi o něm stále zdá. Neřekl, ale náhle jsem si víc než jistý, že to tuší.

 „Dobře,“ schoulí se mi v náručí a já proklínám osud, že nám nebylo dopřáno tulit se ke svým vyvoleným.

 „Zastavím se tu ráno kolem deváté, ano? Příjezd na místo je nejdřív ve dvě, když organizátoři obsadí louku pro budoucí tábořiště. Někde se zastavíme na jídlo a bude to akorát.“

 „Dobře.“

 

Druhý den ráno zastavím před jejich domem. Bydlí sotva pár kroků od nádraží. Kolem mě proudí posledních pár opozdilců, mířících do nedaleké zemědělské školy.

 Motor Hondy, dárku k úspěšně složené maturitě, tiše přede. Ravennë se přižene jako velká voda. Hodí batoh a spacák do kufru a zapadne na místo spolujezdce.

 „Páni, páni, páni,“ prohlíží si auto nadšeně.

 „Líbí se ti?“

 „Strašně moc. Vždycky jsem se tím chtěla svézt.“

 „Tak teď se svezeš víc než dost,“ rozesměji se, pro jistotu zapnu navigaci a vyjedeme vstříc Bitvě pěti armád.

 

---

 

 Můj odhad byl nakonec víc než dobrý. Na místo jsme dorazili kolem druhé. Po pár hodinách hledání, dohadování se a příprav jsme si postavili stan na dobrém místě, abychom nepřekáželi organizátorům a účastníkům a zároveň se snadno dostali na místo bitvy.

 Ravennë vzrušeně poskakuje, rozhlíží se a komentuje veškeré dění kolem sebe. Nemám daleko k výbuchu smíchu. Je mi lehko, lépe než ještě v nedávné době. Smutek ustoupil do pozadí a my se začali bavit.

 Všechno bylo v pořádku – až do sobotního rána. Ravennë stále sladce oddechovala, zavrtaná ve spacáku až po uši. Okolí se začínalo probouzet k životu, avšak s ní to ani nehnulo. Tiše jsem se vykradl ze stanu a protáhl se. Vlasy mi neposedně trčely kolem hlavy, dá-li se tak o tom mém háru mluvit.

 Natáhnu se pro hřeben. Stačí pár rychlých, jednoduchých úkonů a znovu si připadám jako člověk. Ravie jsem to neřekl, ale už pár týdnů ve mě hlodá úmysl shodit tohle dlouhé utrpení a trošku změnit image. Už nebýt dlouhovlasým, blonďatým andělem.

 Zastrčím si mobil do kapsy, natáhnu si kšiltovku a vydám se na malou obhlídku okolí. Lidé, které potkám, si mě zvědavě prohlížejí, zejména moje vlasy.

 Achjo... Co na tom, že má kluk dlouhé vlasy? Hlavně že nevypadám jako holka i ve tváři. Mně to takhle až doteď docela vyhovovalo.

 „Řekl jsem ti to snad dost jasně, ne? Tahle noc nic neznamenala, takže se seber a zmiz odsud,“ zaslechnu útržek hádky, zřejmě dost ostré.

 Zvědavě se přiblížím a vzápětí mi dojde, jak velká chyba to vlastně byla. Proti mně stojí zády muž. Nevidím mu do tváře, ale ani nemusím. Na zápěstí se mu leskne můj náramek.

Mezi lopatkami spatřím, co jsem předtím neměl možnost zahlédnout. Svíjí se mu tam vytetovaný drak držící v prackách pergamen s nápisem. 

"Noli Umquam Oblivisci," přečtu, zašeptám bezhlesně a cítím, jak se mi srdce zastavuje. Dech se zkrátí a ruce se mi šokem rozklepou. Neznámý vycítí mou přítomnost a otočí se. Tušení se potvrdí. Hledím do tváře neznámého, kterého jsem si vysnil. Nezdá se však, že by mě přes kšiltovku poznal.

 „Ale proč?“ ozve se roztřesený dívčí hlas a zkáza mé duše je dokonána. I kdybych měl odvahu se ozvat, zeptat se, naznačit. Toto mi potvrdilo, že on není jako já.

 Krok zpět. Michale, udělej krok zpět. Tady nemáš co dělat. Tělo nakonec uposlechne mozek a já vypadnu, až se mi za patami práší.

 Doběhnu k našemu stanu a do očí se mi derou slzy. Ravennë stojí venku a ve tváři se jí zračí obavy.

 „Co se stalo? Mikko, podívej se na mě. Co se děje?“

 „J-j-já...“ vykoktám ze sebe a zatřepu hlavou. „Viděl jsem... Stál tam... a vypadal... úplně stejně... Byla… byla tam žena a...“ Víc ze sebe nedokážu dostat. Přistoupí ke mně a obejme mě. V ten okamžik se mi podlomí nohy a já se sesunu k zemi. Jak slabý si připadám, jak slabý musím vypadat…

 „Šššš,“ konejší mě její hlas. „To bude dobré. Chceš odsud odjet?“

 „Ne, sestřičko. To bych ti nemohl udělat,“ pohladím ji po tváři. Trvá dlouho, než znovu dokážu zkrotit emoce.

 „Seš si jistý?“

 „Ano. Naprosto.“

 

---

 

 Bitva pěti armád má jako každá jiná bitva dvě strany. Na straně dobra stojí tři spojenci – lidé z Esgarothu, elfové krále Thrainduila a trpaslíci z Angren Barad.

 Na straně zla se pak houfují 3 mohutné skřetí armády – Gundabalské hordy z podhůří, do oceli zakutá Throqusharská pěchota z hlubin Mlžných hor a na křídlech jako vítr se ženoucí jezdci hordy Naurrakur na svých strašlivých vrrcích.

 Vítězem celé bitvy se stává strana, která zvítězí v závěrečné bitvě. Do ní nastupují jednotlivé armády silné tak, jak se jim dařilo v průběhu celé bitvy. Armáda, která porazí všechny své nepřátele v závěrečné bitvě, získá poklad draka Šmaka a na důkaz své chrabrosti si z bitevního pole odnese meč Andúril, který pak přechovává v úctě až do příští bitvy.

Na začátku hry byly jednotlivým armádám přiděleny jejich rodové pevnosti. Elfům pod vedením krále Thrainduila náležela pevnost Eryncaras na okraji Temného hvozdu. Velitel trpaslíků, Dain Železná noha, je pánem věže Angren Barad v Železných horách. Vůdce lidí, starosta Alberti, střeží město Esgaroth na Dlouhém jezeře. Bojovníci dobra se oblékají do modré, bílé, žluté, zelené a dalších světlých a pestrých barev.

 Gundabalským skřetům vládne skurut Bolg, jejich bratránkům sídlícím v Throqusharu v Mlžných horách pak podlý Šagrat. Předák Naurrakuru jezdí na vrrku Grohumovi a vyráží na bleskové přepady se svými skřety a vrrky z doupěte Buurzlug v Hmyzí bažině. Skřeti nosili černou, tmavě hnědou a špinavě šedivou. Jednotlivé skřetí národy se pak s oblibou odlišují make-upem v barvě svého erbu.

  Tyto pevnosti tvořily do konce hry základny bojujících armád. Hranice pevností vymezují provázky natažené mezi stromy. Pevnosti nebylo možné žádným způsobem opevňovat ani obléhat.

  Záludní byli Horalé – bojovné kmeny udatných lidských válečníků, kteří žijí na svazích Mlžných hor. Jednotlivé kmeny k patřičným národům rozdělili ráno organizátoři tak, aby vyrovnali síly všech národů. S kým který Horal bojoval, jasně rozlišil barevný make-up a patřičná organizační fangle na rozlišováku. Dobro značila modrá, zlo červená.

 Žádná z armád nedala soupeři nic zadarmo. Bylo to tvrdé a mrtvých přibývalo. Chvíli se štěstí přiklánělo na stranu Dobra, chvíli ke Zlu.

 

---

 

 Snažil jsem se všechno tak nějak sledovat, ale myšlenky mi stále utíkaly k neznámému. Někde tu je. Čím víc jsem přemýšlel, tím víc mi to bylo jasné. Všechno byl jen sen, výplod mého chorého mozku. V rámci udržení duševního zdraví bych se tím už neměl zabývat. Podle toho, co jsem měl možnost vidět, je naprosto jasné, že je to heterosexuál. Časem na všechno zapomenu. Budu muset.

 S postupujícím večerem všechno pomalu umlkalo a znavení hráči si sedali k ohňům. Pro tento okamžik se smazalo přesvědčení, smazaly se strany. Seděl jsem před naším stanem, když se ke mně přiřítila rozesmátá Ravennë.

 „Páni, je to lepší, než jsem čekala. Kdo myslíš, že zítra vyhraje?“ zeptala se mě nadšeně, s očima zářícíma radostí.

 „Síly jsou vyrovnané. Zítra se rozhodne o tom, kdo okusí sladkost vítězství a kdo hořkost porážky,“ odvětím klidně a dál otáčím v prstech dračí přívěsek. Ravennin úsměv pohasne, sotva si toho všimne.

 „Uděláš pro mě něco, sestřičko? Najdi ho a vrať mu to. Nevím, jak je to možné, jak se to stalo a proč máme šperk toho druhého, ale nechci se tím zabývat. Po celém dni přemýšlení mi došlo, že je nutné zapomenout a tohle by mi to neusnadnilo. Ať mi vrátí náramek od tebe. Všiml jsem si, že ho má na ruce.“

 Ravennë mlčky přikývne a vytratí se.

 

----

 

 Proplétala se mezi stany a hledala. V sevřené dlani pevně držela ten prokletý přívěsek a v duchu si připravovala řeč.

 Trvalo dlouho, než uspěla. Nemusela se ptát. Poznala ho hned. Vypadal stejně jako na Mikkově kresbě. Seděl u ohně, na klíně jakousi dívčinu, a docela vášnivě se s ní olizoval. Ravennë se k nim přiblížila a diskrétně si odkašlala. Odtrhli se od sebe.

 „Nerada ruším vaši zábavu, ale ráda bych s tebou mluvila. O samotě!“ Neznámý od sebe dívčinu odstrčí a ta nasupeně odkráčí.

 „Kdo jsi a co chceš?“ pronese celkem příjemným hlasem.

 „Jdu ti vrátit tohle,“ nastaví mu draka před obličej. „Chci zpátky ten náramek, co máš na ruce.“

 „Kdes to vzala?“ vyskočí na nohy a vytrhne jí šperk z ruky. V hlase mu vibruje cosi podivného, vztek smíšený s překvapením.

 „Vím, co se stalo, a vím také, co jsem teď na vlastní oči viděla. A nejen já. Měl by sis dávat pozor, kde se s kým hádáš. Stál ti přímo za zády.“

 „Cože?“ hledí na ni nevěřícně. „Ten kluk v té kšiltovce?“

 „Ano. Dej sem ten náramek a dál se věnuj těm svým poběhlicím," vrčí na něj vztekle a pohrdavě opětuje jeho pohled.

 „Není to tak, jak to vypadá. Myslel jsem, že se mi to jen zdálo. Chtěl jsem na tu noc zapomenout. A teď, když vím, že je to pravda...“ vydechne a Ravennë je ho v tu chvíli líto.

 „Kde je? Řekni mi to. Chci ho vidět. Já...“ prohrábne si nešťastně vlasy. On, celá takhle situace se obrátila tak rychle, až ji to trochu děsilo.

 „Neřeknu ti to. Ne hned,“ sáhne si do kapsy a vytáhne jednoduchou, podomácku vyráběnou vizitku. „Až mě přesvědčíš, že to myslíš vážně, řeknu ti kde je.“

 

---

 

 Ještě pár opatrných tahů tužkou a bude dokonalý. Ve tváři se mísí v dokonalém poměru bezcitnost a pohrdání. Bude to perfektní vánoční dárek. Obraz jejího románového hrdiny. Snad ji tohle nakopne, aby mu konečně vdechla život.

 Pomalu dokreslím pohár, jejž svírá v ruce, a odložím tužku. Musím jít zase pro jednou vytvářet hodnoty.

 Ach… O takové práci musí snít každý. Vstávat v devět, pracovní doba od jedenácti do sedmi a zákazníci se tam taky právě nehrnou, tak se, když nepřivezou zboží, člověk zrovna nepředře. Taky kdo normální by do Nosferatu chodil, když se tam ceny pohybují v lidových výšinách? Leda zarytí blázni a fandové gothic, metal, emo a punk stylu.

 Musím se usmát. Po počáteční nedůvěře jsem přišel některým kouskům na chuť. V těch kožených kalhotách, co jsem si pořídil, jsem zaručeně středem pozornosti, a pokud si vezmu bílou košili… Hm...

 Možná bych měl dneska někam vyrazit. Třeba tam zase narazím na Alexe. V jeho přítomnosti se cítím lehce. Starosti odplouvají pryč na vlnách spokojenosti a smyslného tance. Pohled do jeho očí je tak... zneklidňující a konejšivý zároveň.

 Dám si rychlou sprchu, hodím na sebe oblečení a zmizím. Při tomhle provozu tam budu akorát na jedenáctou, abych otevřel. Kolegyně Klára chodí tak tak, občas pozdě, ale nehlásím ji.

 Před obchodem stepuje holčina, může jí být dvacet. Chodí docela pravidelně pro barvu na vlasy. Bere pokaždé MIDNIGHT BLUE a vždy se na mě tak sladce usmívá. Škoda, že marně.

 Jinak je celý den celkem klid. Dovezli novou zásilku zboží, tak jsme všechno vybalili a doplnili stavy. Zase bude na pár dní pokoj.

 S postupujícím dnem dostanu chuť se trošku pobavit. Sice jsem chtěl původně malovat, ale v žilách mi začíná vřít krev. Musím ji trošku uklidnit divokým tancem. Pro dnešek bude zavírat Klára.

 

---

 

 V Termixu se to už rozjelo, když vstoupím. Propletu se k baru. Barman, mistr svého oboru, mi namíchá Blue Heaven – směs vodky, Curacao Blue a citrónové limonády. Moc dobrý.

 Oči tanečníků se na mě lačně upínají. Chtivě mě svlékají očima, ať už ti, jež jsem si vybral, nebo ti, kteří měli smůlu.

 I Alex, vysoký, černovlasý muž s očima hada, se na mě dívá. Bezděky si olízne rty a já ho napodobím v odpověď. Prodírá se ke mně, ztělesněná temnota. Propaluje mě pohledem a mně se zatřepotá srdce.

 „Uvědomuješ si vůbec, jak nádherný jsi?“ přitáhne si mě Alex k sobě a jazykem mi olízne ucho. Zachvěji se. „Víš, co se mnou provádíš?“

 „Ne,“ vydechnu tiše a oba víme, že je to lež. Jinak bych si neoblékl tohle. Těsné kožené kalhoty, spíše zdůrazňující než zahalující, a bílou košili.

 Vezme mi prázdnou skleničku z ruky a odloží ji na bar. Barman, míchající další ze svých uměleckých děl, si ji převezme a dál pokračuje ve svém umění.

 „Pojď,“ zavrní Alex a táhne mě doprostřed parketu. Chytne mě za boky a rozehraje se mnou smyslný tanec plný potlačovaného chtíče. Oči všech se na nás stočí. Vím, jak vypadáme. Takhle je to pokaždé, když se my dva postavíme na parket. Rozestoupí se, aby nám dali prostor a dívají se.

 „Zůstaň dnes se mnou,“ šeptá Alex naléhavě. Píseň se změní do pomalého ploužáku.

 Hledím Sašovi do očí, světle modrých až mrazí, a vidím v nich... Co vidím v těch neklidných hloubkách? Světlo. Led se mění v oheň, jenž plane jen pro mě.

Skloní se ke mě a políbí mně. S každým dalším setkáním pomalu maže vzpomínky na noc před půl rokem. Mé srdce se s ním hojí... Já...

 „Napijeme se něčeho,“ usměje se na mě, když se odtáhne. Objednáme si mé oblíbené Blue Heaven a Blue Lake. Netuším, co Blue Lake obsahuje. Ochutnám Alexovy rty. Na Blue Heaven to nemá.

 „Musím si odskočit. Neutečeš mi?“

 „Neztrať se mi cestou,“ zavrní kocouřím hlasem.

 Usměji se a vytratím se. Na záchodech je prázdno. Tím líp pro mě, protože ještě chvíle zdržení a... neručím za sebe.

 „Děláš mi to schválně, viď?“ ozve se ode dveří hlas, až nadskočím úlekem. Pomalu se otočím. Mezi dveřmi stojí neznámý a nespouští ze mě zrak.

 „Co ti dělám schválně?“ odvrátím se. Srdce mi buší jako splašené. Snažím se mluvit chladně, ale příliš se mi to nedaří.

 „Moc dobře víš.“ Že bych slyšel osten žárlivosti? Snad by mě to mělo těšit, jenže... „Nedal jsi mi šanci ti to vysvětlit.“

 „Měl bych?“ odvětím ironicky.

 Třemi dlouhými kroky překoná vzdálenost mezi námi a postaví se za mě. Sklopím hlavu a ruce se mi rozechvějí touhou odstrčit ho od sebe.

 „Snažil jsem se zapomenout. Myslel jsem, že je to sen. Nikdy bych si nepomyslel, že se to hloupé sestřino kouzlo takhle zvrtne,“ vysvětluje překotně. „Kdybych věděl, co teď, nikdy bych si žádnou z nich nevzal.“

 Krásně se to poslouchá. Příliš krásně než aby to byla pravda. Ta slova se jako jed lživě zakusují do srdce. „Odejdi. Zmiz z mého života,“ syčím a zloba ve mně narůstá. „Je mi naprosto ukradené, jak jsi mě našel, ale ztrať se. Nevěřím ti ani slovo.“

 „Prosím, dej mi šanci dokázat ti, že to myslím upřímně,“ otočí mě k sobě a stiskne mi paže silněji, než je zdrávo. Přitáhne si mě k sobě a hrubě mě políbí. Panika se mi rozlije celým tělem. Tohle není onen něžný milenec z té noci. Co je to vůbec za člověka?

Instinkty zapracují. Prudce zvednu koleno a vrazím mu ho do slabin. Vykřikne a zhroutí se k zemi.

 Dveře se rozrazí a na záchodky vtrhne Alex. Skáče pohledem z bolestně sténajícího muže na mě a tváří se skoro jako bůh pomsty.

 Pomalu se ke mně přiblíží. Očima se mu omlouvám, což se mi jeví jako celkem zbytečné. Nevím, na koho je jeho vztek směřován. Jestli na mě, nebo na toho parchanta.

 „Já... já...“ koktám a poprvé si uvědomím, co k němu vlastně cítím. „Odpusť,“ sklopím hlavu, prosmýknu se kolem něj dřív, než se stačí vzpamatovat, a ztratím se mu z dohledu.

 Mrazivý listopadový vzduch se mi zahryzne do rozehřátého těla. S pocitem štvané zvěře se rozeběhnu pryč. Proklínám se za vlastní hloupost, za ten nápad jít tam, za auto, zaparkované tak daleko. A do toho bunda zůstala zapomenutá kdesi v klubu.

 Zastavím se za rohem. Opřu se o fasádu. Slzy mě pálí v očích, poprvé po dlouhých měsících.

 "Míšo! Michale!" Alexův křik se rozléhá ulicí. Slyším tě. Slyším tě... lásko. Nedokážu se ti teď podívat do očí. Musím domů, musím ze sebe smýt hnus jeho doteku.

 Jeden krok, druhý, třetí. Pryč. Zima se zakusuje až do morku kostí. Nevšímám si jí. Před očima vidím jen tu scénu, Alexův hněv a vlastní ponížení.

 Hrábnu do kapsy pro klíče a odemknu auto. Teprve uvnitř mi dojde, že v bundě zůstal i můj mobil. Vztekle bouchnu pěstí do volantu, až auto zaprotestuje. Pozdě. Musím se bez něj obejít. Nevrátím se tam.

 

---

 

 Rozkašlu se. Ani tlustá peřina nedokáže zahřát. Ráno bylo všechno v pohodě. V průběhu dne se do mě pustila zima a třesavka. Z práce mě musela dovézt Klára. Doma jsem unaveně zalehl do postele a usnul.

 Ani nevím, kolik je hodin, nebo co je vlastně za den. Do pondělka to nějak přežiju. Dostat se k doktorovi bude horší. Natáhnu se pro Paralen a zapiju ho. Snad to zabere. Musí...

 

---

 

 V zámku zarachotí klíče. Malátně otočím hlavu, což je asi tak všechno, čeho jsem schopen. Natáhnu se pro pití, ale hrnek mi vypadne z ruky. Čaj se bez užitku rozlije po koberci.

 Vzdám veškeré pokusy o jakoukoliv činnost. Nevím, kdo to přišel a je mi to vcelku jedno. Zavřu oči a zavrtám se pod peřinu. Chce se mi spát.

 „Míšo,“ protrhne horečnaté usínání hlas. Otevřu oči. U postele klečí Alex se starostlivým výrazem ve tváři. „Co je ti? Úplně hoříš!“

 Proč mám pocit, že s tím jeho objevením má co dělat Ravennë? Další závěry mi mozek nedovolí. Rozkašlu se, na kapesníku zůstane hlen.

 „Pojď. Musíme na pohotovost. Takhle tady zůstat nemůžeš,“ rozhodne za mě Saša. Zabalí mě do deky a vezme do náručí. Hekne pod mou vahou.

 „Měl jsem o tebe strach,“ zašeptá mi do ucha. „Tohle mi už nedělej.“

 Cestou kolem stolu hrábne po klíčích od auta a mé peněžence, jak jen mu jeho náklad, já, dovolí. „Jsem tu dopravou,“ dodá na vysvětlenou. Je to ovšem v tuhle chvíli zcela bezpředmětné.

 Posadí mě na přední sedadlo a upraví deku, aby mi nebyla zima. Mžouravě na něj hledím a jsem rád, že tu je, že se nezlobí. Ani nevím, kdy a kam jsme na pohotovost vlastně dojeli. Nejspíš jsem na chvíli usnul.

 „Dobrý den. Co vás trápí?“ Posadím se na židli. Přilepím se k plastovému povrchu. Zadívám se na doktora, sympatického padesátníka. Rozkašlu se.

 „Dobrý den. Dnes jsem za ním přišel a našel jsem ho takhle. Nevím, jestli si měřil teplotu, ale sáhl jsem mu na čelo a úplně hoří.“

 „Jak dlouho již máte kašel, teplotu?“

 „Od včerejška, pokud se nepletu.“ Doktor kamsi sáhne a vrazí mi teploměr.

 „Vykašláváte něco? Jakou to má barvu?“ Místo odpovědi rozevřu dlaň s kapesníkem. Muž nehne ani brvou a přezkoumá sám, co chce vědět.

 „Nemáte pocit nedostatku vzduchu a bolesti na hrudníku?“ Přikývnu. Moc si se mnou nepokecáte, doktore.

 „Máte nějaká další onemocnění? Srdce, plic a poruchy imunity?“ Zamítavá odpověď. „Otevřete ústa,“ vrazí mi dřívko do krku a posvítí si tam malou baterkou. Nasadí stetoskop a já zcela automaticky sundám peřinu. Zachvěji se, když mi přiloží nástroj k hrudníku.

 „Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.“ Poté mi změří krevní tlak, na lehátku prohmatá břicho a prohlédne nohy.

 „Pošlu vás na rentgen. Měli by mít volno, tak hned přijďte,“ zaúkoluje nás. Alex mě celou cestu svírá za ruku. Napůl vděčně, napůl omluvně se na něj zadívám.

 Všechno se odbude až příliš rychle. V jednu chvíli mi rentgenují plíce a vzápětí zase sedíme u doktora, který hledí na výsledky na monitoru.

 „Pane Akrmane, máte zápal plic. Předepíšu vám antibiotika. Musíte zůstat v klidu, v posteli. Dostatečně pijte. Když budete mít horečku, vezměte si Paralen. Až všechno doberete, běžte na kontrolu k obvodnímu lékaři. Kdyby léky nezabraly, přijďte hned.“

Zaplatíme poplatky, vyzvedneme léky a Alex zamíří ke mně domů. „Zůstanu tu s tebou a postarám se o tebe,“ pronese nesmlouvavě. Nehádám se s ním.

 

----

 

„Odpusť mi,“ zašeptám. Sedím na posteli, zavrtaný v dece a zapíjím další prášky. Kajícně klopím zrak a stydím se. „Odpusť mi, že jsem tak utekl. Kdybych tam nešel, nemuselo se nic z toho stát,“ chrlím ze sebe, co mě posledních pár dní trápí. „Myslel jsem, že se zlobíš na mě.“

„Měl jsem vztek na něj, protože mi bylo jasné, co se muselo stát. Sledoval tě celý večer a když pak za tebou zmizel, dostal jsem strach.“

Sklopím hlavu a neodvažuji se na něj pohlédnout. Tak moc se stydím. Alex mě vezme za bradu a přiková mě k sobě pohledem.

„Když jsem tě tam s ním viděl, došlo mi, co k tobě cítím. Nesnesl bych, kdybych tě měl ztratit. Miluji tě, Míšo.“

Topím se v hadích očích, ze kterých vyzařuje neuvěřitelné teplo. Topím se a vím, že chci, aby tomu tak bylo napořád.

„Miluji tě, Sašo.“

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nie zlé...

(Jasalia, 31. 3. 2011 20:17)

... ale priznám sa, že som z tejto poviedky trochu v rozpakoch. Ako som čítala niekde dole - nie je to pôvodná, ale len skrátená verzia. Ale mne ide asi o niečo iné. Na začiatku sa Michal vo sne stretol so svojou vysnenou láskou. Ten neznámi pri čarovaní opakoval: lásko budoucí... Dokonca si vymenili darčeky. Taký zázrak a potom nič? Keď sa stretli, neznámi sa snažil zabudnúť v náručí iných. Ale nižšie si písala, že keď Michal prišiel do klubu, tak sa po ňom pozerali tí, ktorých si vybral aj tí, ktorých nie. To mi naznačuje, že vlastne robil to isté, takže mu nemá čo vyčítať. A označiť ho za zlého len preto, že bol trochu prudký, keď ho konečne našiel? Hľadal ho pol roka!!! Takže asi sa doňho ozaj zamiloval. Trochu zúfalstva mu teda nikto nemôže vyčítať. Ale by ma zaujímalo, ako ho našiel. Tá Ravenne mu povedala, že mu dá jeho adresu keď sa presvedčí, že sa skutočne zmenil. Takže ak ho našiel, asi mu ju dala ona. Ale prečo by to robila, keď už naňho zabudol a mal niekoho iného? A po pol roku? Alebo ho našiel len nejakým zázrakom, keď pôvodne ani nevedel, z akého je mesta? Možno je to len nedostatkom miesta, ale jednoducho mi to celé príde akési neprepracované. A akoby boli dokopy spojené dve poviedky, nie jedna. Jedna fantazi, kde sa stretnú v sne a je to zázrak, druhá o stretnutí z idolom, z ktorého sa vykľuje sviniar. Veď taký zázrak, aký si opísala na začiatku by sa predsa nestal len pre jednu noc plnú sexu!!!! A mám pocit, že by to tak nemalo byť ani v poviedkach.

Mocinky krasne.

(Haku, 27. 8. 2010 15:39)

1*...krasny pribeh,dej aj popis zivota postav.Som rada,ze Michal ostal s Alexom....pan neznamy bol riadny suknickar.

---

(Rapidez, 27. 8. 2010 15:38)

Na tomhle kousku mě velmi zaujal hlavně styl života hlavních postav, byl popsán vcelku věrně, skoro jako by Ravie bydlela jen o dvě ulice dál.
* zálibně si znovu přehrává příběh, ačkoliv se nemůže zbavit dojmu, že chybí něco zásadního pro pochopení vzkazu v příběhu*

...

(autorka, 27. 8. 2010 15:27)

Je mi jasné, že se nemohu strefit do vkusu každého. Omlouvám se, pokud se někdo v mém střídání rovin ztratil. Všechny své povídky píšu stejným stylem a navíc Keiro dala limit 12-15 stran. Jak se znám, tak v okamžiku, kdy bych napsala, co bylo původně v plánu, rozhodně nemám šanci se vejít do limitu. Nakonec jsem to tedy nechala v této podobě. Teď je jen na čtenářích, jak se s mým dílem poperou.

???

(angie, 27. 8. 2010 15:26)

jaksi som sa v tom stratila... vcelku pekný štýl, pútavý a tak, ale trochu rýchle striedsanie rovín a, nie práve jesné. nič pre mňa, aj keď skutočne pekný štýl

=o)

(Teressa, 27. 8. 2010 15:25)

hmmm...zaujimave...cely cas som cakala ze sa michal da dohromady s tym neznamim...ale bolo to nadherne =)

:-)

(Lachim, 27. 8. 2010 15:23)

Zvláštní,, ten konec mě překvapil. Zvláštní, ale krásné. Zase něco úplně jiného.

sem vedle

(sisi, 27. 8. 2010 15:23)

ja plavu..................eh, ale mozna je to tim ze uz spim ale proste se vtom jaksi topim, zitra bude moudfrejsi den
.._D

krása

(aduska, 27. 8. 2010 15:18)

kaft moc pěkný...sice jsem si konec představovala jinak, ale i tenhle je skvělej....:o)