SONP

´Zatraceně, už se na to vykašlu, ´ vrčím a hledím na prázdnou stránku sešitu. Vím je to staromódní, ale počítačům prostě nevěřím. Napřed si to napíšu na papír a pak do počítače, tak mám i krytí kdyby někdo chtěl moje dílo vydávat jako své. I když nevím, kdo by se namáhal… To, že jsem vydal dvě knihy, přece neznamená, že jsem spisovatel.

Nervózně ťukám tužkou o stůl a přemýšlím nad tématem. Najednou mě napadne, že nic nepokazím fantasy. Přece je spousta autorů, kteří ji píšou a jsou velice úspěšní. Nic k tomu nepotřebuji, jen svou fantazii a nikdo nemůže oponovat, že se to stalo takhle nebo onak.

Otevřu pero a začnu. První řádky jdou ztuha, ale pak se chytnu. Najednou se ocitnu v chumlu démonů, draků, elfů a dalších bájných bytostí, naprosto netuše, že jsem stvořil svět, stejně nebezpečný jako fantasie a skutečnost dohromady.

Ze soustředění mě vytrhne bouchání na dveře a následné vyražení dveří. Prudce se obrátím na vetřelce a zpopelavím. Vrhnu zděšený pohled na stránky, kde jsem právě dokončil popis osoby, která stojí ve dveřích.

„Překvapený? Ani se nedivím, kdo by uvěřil, že beznadějný pisálek je schopný oživit celý svět,“ odsekává muž slovo za slovem v neuvěřitelném sarkasmu.

Zatřesu hlavou.

´Tohle ve skutečnosti neexistuje Alexi, je to jen živá představivost nebo sen, ´ zatřesu hlavou a vrátím se zpět k papíru. Osobu ve dveřích ignoruji, pokud tam tedy je, a snažím se pro postavu vymyslet jméno.

„Jmenuji se Raven,“ zavrčí ta postava, bezmyšlenkovitě jméno napíšu. Nečekaně mi nakoukne přes rameno a v zápětí vytrhne celý blog.

„Hej co to děláš? Okamžitě mi to vrať,“ natáhnu se po sešitě a on s ním bez problému uhne.

„Jestli chceš něco psát, tak nejdřív o tom musíš něco vědět. Tohle je laciný škvár, nic víc,“ podívá se na mě zlomyslně a blok v ruce spálí. Nechápavě se dívám na ruku a přemýšlím jak to udělal.

„Zatraceně, víš co je to fantazie? O tom nemusím nic vědět, protože, je to jen něco vymyšleného,“ zaječím na něho, když se vzpamatuji z nevěřícnosti.

„Nemusíš? To chceš být stejný barbar jako ostatní a ničit náš svět v chaosu? Myslel jsem, že chceš být dobrý spisovatel a ne spisovatel škvárů,“ nakloní se ke mně s ledově černýma očima.

Zmlknu, má pravdu, chci být dobrý spisovatel.

„Víš, co potřebuje dobrý spisovatel? Potřebuje vědět, jak co funguje a vědět všechno o tom, co chce psát, jinak to nemá cenu,“ nakloní se ještě blíž.

Polknu, má pravdu, ale…

„…ale jak můžu navštívit a pochopit fantazii, když je pouze v mé hlavě?“ zařvu na něho.

„Vidíš, začínáš přemýšlet a to už jsem myslel, že mozek nemáš,“ usměje se Raven.

„Co si to…“ začnu nabírat dech, když se dotkne prstem mých rtů.

„Jestli chceš, ukážu ti fantazii, jak ji neznáš, ale musíš chtít,“ usměje se.

„Kdo, ksakru jsi?“ zeptám se ho. Přehlédne pokoj a vezme jeden z mých silných sešitů na psaní a pár obyčejných tužek.

„Tvůj průvodce Fantazií,“ usměje se na mě a natáhne ke mně ruku.

Naprosto tam nechci jít! Zakřičím v duchu a zděšeně sleduji svoji ruku, kterou jako by ovládala cizí vůle, putující k ruce Ravena. Raven ji stiskne a v zápětí se ocitneme vprostřed víru, který nás táhne, kdo ví kam.

„Tak jsi ho přivedl, Ravene?“ zeptá se jemný melodický hlas.

„Jak vidíš Saltore, cestou omdlel, ale je tu,“ zasměje se Raven. Už toho ponižování mám dost!

„Kdo omdlel, ty inteligente?“ vyskočím na nohy a rovnou ho smetu ránou do brady k zemi.

„Jak vidím, náš návštěvník se už probral a nějak se mu nelíbí jak o něm mluvíš,“ rozesměje melodický hlas. Prudce se otočím tím směrem a vzápětí mi spadne brada, když kouknu na druhého muže. Jestli fantasty knihy nelžou, přede mnou stojí elf.

Začnu si ho podrobně prohlížet. Je vysoký tak sto sedmdesát centimetrů, štíhlý oblečen do bílých volných kalhot a bílé košile, přes kterou má světle zelenou tuniku, dosahující mu ke kolenům. Tunika je převázaná širokým koženým páskem, který drží meč, neobvyklé krásy a dvě stejné dýky. Na zádech má pevný luk s toulcem a několika šípy. Ze stříbrných, rozpuštěných do pasu dlouhých vlasů vyčuhují zašpičatělé uši. Tytéž vlasy lemují oválný obličej. Čelo tak akorát, jemné obočí lemující jiskrné modré oči, teď naplněné smíchem, drobný nos a krásně tvarované rty, které se jemně usmívají. Vystrčená brada svědčící o neústupnosti a tvrdohlavosti.

„Prošel jsem?“ zeptá se s úsměvem. Konečně se vzpamatuji a zavřu pusu.

„To ještě nevím, ale vypadáš zajímavě,“ zamnu si bradu.

„Ty hlupáku, takhle se mluví s princem Elfů?“ složí mě na zem zaťatá pěst Ravena, která mě bouchne do hlavy.

„On je možná princ Elfů, ale ty jsi král Oslů, a nesahej mi na hlavu, nádivo,“ vrátím mu tu ránu dobře mířenou ránou na bradu.

„Kdo je u tebe nádiva? Ty nevíš jak se chovat ke svému průvodci?“ zaječí na mě.

„Vím jak se chovat k průvodci, ale ty nejsi průvodce, ty jsi vůl! Měl jsi mi to říct před tím, než jsi mě vtáhnul do víru, tupče,“ zaječím zpátky.

Raven zrozpačití a odkašle si.

„Máš pravdu,“ uzná. V tom se nad místem ozve křišťálový smích Elfa.

„Ještě se nikdy nestalo, aby Černého Ravena někdo usadil a tobě se to podařilo třikrát za dvě minuty, to bude zajímavé vyprávění. Jinak dovol, abych se ti představil a se mnou i moji společníci na cestách. Jsem Saltor, korunní princ Elfů, Ravena už znáš a to jsou Solder, Silf a Roden, ten svolil, že tě poveze na svém hřbetě,“ představí se Princ.

Podívám se na místo, které ukazuje, a oči se mi rozšíří úžasem, stojí tam tři draci a pobaveně sledují malou potyčku mezi mnou a Ravenem. Solder je drak se stříbrnými šupinami, které se vzájemně překrývají a září nevídaným leskem, stejně jako kožnatá křídla, které spočívají na mohutných zádech draka. Stejně stříbrné oči si mě zvědavě prohlížejí a z nozder, posazených nad tlamou plnou špičatých zubů, ze kterých jde strach, se s každým výdechem vyvalí černý kouř. Roden vypadá stejně až na světle zelené šupiny, které vzaly barvu nefritu. Poslední drak Silf je uhlově černý se zlomyslným pohledem.

„Princi…,“ otočím se na Elfa.

„Říkej mi Saltor,“ usměje se na mě.

„Dobře Saltore, já jsem Alexandr, říkej mi Alex, jestli můžu požádat,“ představím se.

„Alex? Máš zvláštní jméno,“ přeměří si mě pohledem.

„Mně se také nelíbí, ale rodiče na to nehledí,“ zamumlám si tiše pro sebe.

„Dobře, ale chtěl jsem se zeptat ten černý drak je Ravena?“ zeptám se ho mírně v rozpacích.

„Ano je,“ přisvědčí Saltor.

„Myslel jsem si to, má stejný pohled jako on,“ povzdechnu si mírně melancholicky. Znovu se ozve smích elfa.

„Je neskutečné, jak ho máš za tak krátkou dobu prohlédnutého,“ baví se elf.

„Když někdo vám vrazí do bytu jako neandrtálec do jeskyně, je jednoduché odhadnout charakter,“ ucedím skrz zuby.

„To mi budeš muset vyprávět,“ zajiskří elfovi oči.

„Co tu ještě děláte? To nevíte, že se sem řítí tlupa orků? Saltore od tebe jsem čekal trochu rozumu,“ zaječí nad námi rozčílený hlas. Zvednu hlavu a zažiji další šok.

Nad námi na skále stojí mužíček, který mi sahá tak možná do pasu, hranatého obličeje, vlasy rozcuchané stejně jako vousy, v silné a pevné ruce svírá kladivo jako by to bylo párátko, přitom je pomalu větší než on sám. Oblečen do kalhot a kazajky ze silné kůže. V druhé svírá koženou tašku s uchem přes rameno. Raven ji vezme a strčí do ní jak sešit tak tužky.

„Děkuji za varování Orliku, svezeš se s námi?“ zeptá se ho přátelsky Elf.

„To si myslíš, že tu budu stát a čekat až ze mě stáhnou kůži, špičaté ucho?“ zavrčí tajtrlík a zamíří dolů.

„To by si nejspíš ztupily nože,“ zasměje se elf a vydrápe se drakovi na záda, skloní se a trpaslíka vytáhne nahoru.

Zamířím k zelenému drakovi.

„Počkej, až ti dovolí, sednout na hřbet nebo z tebe bude uhel,“ zavrčí Raven.

„To mluvíš z cizí zkušenosti nebo z vlastní blbosti?“ zeptám se ho jen tak mimochodem. Jeho ledový pohled mně vážně učaruje, že se nemůžu pohnout.

„To jsi tam zamrzl nebo čekáš, až tě dostanou orci?“ zařve na mě ze hřbetu černého draka Raven.

„Nejspíš to druhé chytráku, ty jsi vážně průvodce za všechny prachy, než abys mi vysvětlil, o co jde, tak na mě radši ječíš jak na osla. Proč všichni pěkní chlapy co stojí za hřích, musí být takoví kreténi?“ drtím polohlasně mezi zuby a z posledních sil se vydrápu na draka, který okamžitě vzlétne. V dalším okamžiku nás zasype mračno šípů a oštěpů. Ani nevím jak, ale podaří se mi zachytit oštěp, který mířil na pravé křídlo, a vrátit ho majiteli. Oštěp probodne jakéhosi orka, který byl největší a nejošklivější.

Saltor nasměruje svého draka k mému.

„Jak se ti tohle povedlo?“ zaječí na mě.

„Jak to mám tušit? Dělal jsem to poprvé,“ zařvu zpátky a elfovy se roztáhnou ústa do úsměvu.

„Štěstí bláznů, jinak si to nedokážu představit,“ zaječí za námi Raven.

Nevšímám si ho, daleko větší problém mám, abych se udržel na drakovi, ze kterého pomalu, ale jistě sklouzávám. Nevím, co mám dělat.

Nakonec se rozhodnu pro krajní řešení a svou mysl zaměřím na draka. Četl, jsem, že dokáží přečíst myšlenky. Soustředím se a ucítím drobnou nitku, jen, co se ji dotknu a uvidím svět pod sebou z dračího pohledu, zároveň ucítím tlak, který se mě snaží vypudit.

Zatnu zuby, omluvím se a požádám, jestli by nemohl slétnout, že padám. Drak se podívá přes rameno a zamíří k nedaleké plošině pod sebou. Přistane přesně v momentě, kdy sletím.

„Jsi v pořádku?“ obrátí se na mě v myšlenkách.

„Jo jsem, díky, že jsi slétl,“ postavím se a mnu si naražený zadek.

„Nemáš za co, omlouvám se, měl jsem si toho všimnout. Nemusíš se bát, je to jako jízda na koni,“ podívá se na mě.

„Nikdy jsem na koni neseděl,“ odpovím omluvně.

„A jak se přemisťujete na velké vzdálenosti, nebo za moře?“ zeptá se mě udiveně.

„Autem, letadlem, vlakem a podobně,“ odpovím mu. Než se stačí zeptat na další věci, ucítím nad sebou poryv větru. Vzhlédnu a dívám se do rozběsněné tváře Ravena, něco na mě křičí, ale přes vítr ho neslyším, dovtípím se, že na mě ječí, kvůli nedobrovolné zastávce a vydrápu se na draka.

Ten mi sdělí, že poletí opatrněji a za okamžik dohoníme Elfa s trpaslíkem.

Podle soustředění uhodnu, že se ptá, co se stalo, Elf nakonec kývne, podívá se na mě a obrátí se zpátky.

„Vyprávěj mi o tvém světě,“ zjeví se mi v hlavě drakův hlas a já ho poslechnu. Na požádání mu ukážu města. Ukážu mu i pokoj, který mám pronajatý a místo kde je.

„Nedokážu si představit, že by někdo mohl žít na tak otřesném místě a ještě v takové díře,“ otřese se.

„Já nemám na výběr, jsem rád, že zvládám zaplatit tu místnůstku. Otec mě vydědil, tak se živým jak se dá,“ povzdechnu si.

„Co tak strašného jsi provedl, že tě vydědil?“ zeptá se mě Roden. Najednou o něm nedokážu přemýšlet jako o zvířeti.

„Přiznal jsem se mu, že jsem homosexuál. K smrti je nenávidí,“ odpovím tiše.

„Homosexuál?“ natočí ke mně hlavu.

„Přitahují mě muži, ne ženy,“ vysvětlím mu.

„Aha. U vás je to zločin?“zeptá se na další věc.

„Teď už ne, i když většina lidí to odsuzuje, dřív se za tohle zabíjelo,“ pousměji se smutně.

„Nechápu váš svět ani vás, sami si ničíte místo, kde žijete. A nenávidíte se za to, jací jste. Náš svět je drsný, ale držíme při sobě, abychom se mohli postavit nepříteli, ale váš svět je krutý a nepochopitelný,“ potřese hlavou a přeruší spojení. Ani netuší, jak moc s ním souhlasím.

Netrvá dlouho a draci se snesou na obrovskou pláň.

„Dnes se zde utáboříme a zítra vyrazíme dál. Pojedeme na koních,“oznámí nám Saltor. Skutálím se z draka, který se hned mohutně odrazí a vzlétne, ostatní ho následují.

„Ještě máme dvě hodinky čas, než se setmí, mezitím si najdeme úkryt a něco ulovíme na večeři. Ravene, pojď se mnou se postarat o jídlo a vy dva se postarejte o místo na přespání,“ rozdělí úkoly trpaslík a na krátkých nožkách se rozběhne pryč, Raven ho následuje s lukem a šípy.

Chvíli se za ním dívám a pak zamířím za elfem, který mizí v lese.

„Neměli bychom na ně počkat?“ otáčím se nervózně.

„Neboj, oni nás najdou,“ odpoví a zamyšleně se na mě otočí.

„Děje se něco?“ zeptám se trochu zmatený jeho pohledem.

„Ano. Jestli tě mohu požádat, nikdy Ravenovi neříkej, že se ti líbí kluci. Už zažil jedno trpké zklamání a nechci, aby zažil druhé. Tobě se Raven také líbí, že,“ podívá se mi Elf do očí. Nebyla to otázka, ale jistota, nejspíš poslouchal, nebo mu to Roden řekl, přesto mě něco přimělo odpovědět.

„Ano líbí a to hodně,“ přisvědčím.

„Neobluzuj ho, jinak budeš litovat. Měj na paměti, že každý žijete v jiném světě,“ podívá se na mě.

„To mi nemusíš říkat, ale stejně si myslím, že co se mezi námi stane nebo nestane, záleží jen a jen na nás. Podle mě je dost velký, aby se za sebe dokázal rozhodnout sám, na co stačí, a na co ne. Ani já ani on nepotřebujeme chůvu, jestli se někdy stane opak, dám ti vědět,“ podívám se mu tvrdě do očí. Jeho reakce mě překvapí.

Pozvedne obočí a usměje se.

„Doufám, že to budeš cítit podobně, až se zamiluješ,“ překříží ruce na prsou.

„A kdo říká, že se tak už nestalo?“ postavím se do stejného postoje v jasné provokaci.

Elfovi zacuká obočí a prudce se otočí na patě.

„Máš odvahu kluku, takhle se postavit budoucímu králi Elfů,“ ozve se za mnou. Trhnutím se otočím a podívám se do pobavených očí trpaslíka. Jen pokrčím rameny a zamířím do lesa na dříví, netrvá dlouho a zjistím, že všechno je mokré, muselo tu pršet. Povzdechnu si a doufám, že tu najdu břízu, jejíž kůra hoří, i když je mokrá. Mám štěstí a najdu strom podobný bříze. Oloupu kůru a nasbírám vlhké, skoro suché dřevo a zamířím do tábora.

 Jen co dojdu do tábora, skočí ke mně trpaslík a sáhne na dřevo.

„Stejně vlhké jako naše, no o něco sušší dnes oheň nebude,“ kopne trpaslík do kamene.

„Bude,“ odpovím mu a modlím se, abych měl pravdu.

„Jestli to vlhké dřevo podpálíš, tak tě naučím střílet z luku,“ vyzve mě Raven.

„A když ne?“ zeptám se ho nahodile.

„Necháš psaní,“ odpoví. Mlčky se na něho podívám, ví vůbec, co po mě chce? Hrdost mi však nedovolí couvnout.

„Platí,“ podám mu ruku, potřese mi jí a vypočítavě se usměje.

Vyházím mokřejší dřevo a dám tam své vlhké a prokladu ji bílou kůrou, v kapse nahmatám zápalky, které tam nosím pro strýčka Příhodu, a podpálím kůru. Plamínek chvíli váhá a pak se rozpačitě rozhoří, když se zakousne do vlhkého dřeva, zaprská, honem přihodím hrst kůry a opatrně do něj začnu foukat. Trvá to o chvíli déle, ale nakonec se rozpačitě rozhoří i navlhlé dřevo, které teplem proschlo.

Raven s elfem na to vyvalí oči, trpaslík sice také, ale vzpamatuje se první.

„Dobrá práce, chlapče,“ praští mě do zad, až sletím tváří do trávy.

„Jak se ti to podařilo?“ zeptá se elf. Ukážu mu bílou kůru.

„Tohle je dost podobné jednomu stromu, který roste u nás, jmenuje se bříza, má jednu zvláštnost, její bílá kůra se hodně podobá papíru a hoří, i když je vlhká. Když jsem našel podobný strom, doufal jsem, že bude mít podobnou vlastnost, naštěstí měla,“ vysvětlím mu stručně.

„Na pisálka máš obdivuhodné znalosti,“ zavrčí Raven.

„V knihách se dozvíš všelicos a nemusíš být zrovna učenec,“ zavrčím stejně.

„Zítra ti vyrobím luk a šípy,“ oznámí mi a pomůže Orlikovi poskládat dřevo kolem ohníčku, aby uschlo.

„Nemusíš, stejně bych někomu leda tak vypíchnul oko,“ povzdechnu si a po vzoru Saltora, napíchnu přineseného zajíce. Elf už tři má, a když se oheň rozhoří víc, dá je křížem přes ohniště.

„Dal jsem své slovo a to neporuším,“ odsekne Raven a otočí se zády k ohni. Chvíli se smutně dívám do plamenů, potom vstanu a vezmu si nejtenčí deku ze všech čtyř, co leží kousek bokem na hranici světla a tmy, a poté se do ní zabalím. Nespím, jen koukám do tmy a snažím se uspořádat myšlenky, někdy není nic těžšího než to, zároveň se snažím zdusit tiché kručení v žaludku.

Koutkem oka postřehnu pohyb u ohně a rychle zavřu oči, předstírajíc spánek. Nějaké kroky se zastaví přímo u mě, drobné drbnutí, které ignoruji, mě nejspíš mělo upozornit na hotové jídlo, jejíž vůně se táhne až ke mně a kterou se snažím ignorovat. Mimoděk při předstírání spánku usnu.

Probudím se za svítání a sednu si. Pootočím hlavu, všimnu si, že oheň pomalu uhasíná. Přihodím trochu dřeva na oheň, když se vzpamatuje, odplížím se do šera. V lese zaslechnu vodu a zamířím k ní, opláchnu se a uvidím ryby, jak se míhají mezi kameny. Ve zlomku vteřiny se rozhodnu pokusit štěstí a skutečně se mi podaří pár ryb chytit.

Snažím se vzpomenout, co táta říkal o kuchání ryb, ještě v době, kdy ve mně viděl syna a o táboření v lese. Přestal mě sebou brát, když zjistil, že se rybou dusím, nevím co mě na nich nesedí, ale prostě je to tak. Neuměle ryby vykuchám a na klacíku je donesu k ohni, kde se naše společnost rozrostla o pár elfů.

„A tu ho máme. Včera jsi usnul tak rychle, že jsi nesnědl ani večeři,“ usměje se na mě Orlik.

„Kde jsi k čertu byl? Díky tobě nestihneme jít na rychlý lov a půjdeme o hladu,“ osopí se na mě Raven.

Mlčky mu pod nohy hodím ryby, sbalím svou deku, nevím, kam patří tak ji dám poblíž ostatních. Všichni mě rozpačitě sledují. Přejdu k malému hajku a opřu se o silnější kmen. V zápětí zavřu oči a naslouchám větru, jak se prohání mezi stébly trávy.

Netrvá dlouho a ucítím pečící se ryby, naprosto ignoruji žaludek, který mi začne zpívat serenádu. Nakonec to vzdám a přemýšlím, kde a jestli vůbec tu rostou jablka nebo jiné ovoce.

„Alexi, máš tu snídani,“ zaslechnu Saltora.

„Nechci,“ ozvu se klidně.

„Takže ses rozhodl nám dělat problémy? Bez jídla s námi neudržíš tempo a čeká nás po čertech dlouhá cesta,“ zaječí na mě Raven.

„A víš, co je mi to jedno. Když ti tak překážím tak mě zabij, aspoň si ušetříš učení a cestu zpátky,“ zaječím na něho.

 „O čem to k čertu mluvíš? Nikdo tě nechce zabít, jen chci, abys snědl tu rybu,“ ječí a drží ji kousek přede mnou.

 „V mém případě to vyjde na stejno, jsem na rybí maso alergický, dusí mě,“ zaječím na něho.

Podívá se na mě a na rybu v ruce.

„Nevěřím ti,“ řekne tiše. Pro mě je to horší jak facka.

„To už je tvůj problém,“ odseknu mu a odmrštím ruku s rybou, vyskočím a se zrádnými slzami, které se mi derou do očí, vběhnu do lesa, aniž bych tušil, kam jdu. Po chvilce bloudění narazím na keř, jehož plody bezpečně poznám a začnu se doslova cpát malinami.

Ty zapiji vodou z řeky a rozhlédnu se. Poznám místo kde jsem lovil ryby a vydám se zpátky do tábora.

Raven mi do ruky vtiskne pěkně vonící balíček a vydáme se na cestu. Slunce je už vysoko na obloze, kdy vonícímu balíčku neodolám a s trochu s ním, co jsem snědl, si uvědomím, když nedokážu nabrat do plic vzduch. Rybu, on mi dal rybu.

První si všimne mých potíží jeden z cizích elfů.

„Co jsi snědl?“ zeptá se mně Saltor, když nemůžu odpovědět, rozhlédne se a všimne si balíčku, ke kterému přivoní. Víc už nevím, protože upadnu do bezvědomí.

Zděšeně se dívám na bezvládné tělo Alexe a Saldora, který se svou magii o něco pokouší.

„Saltore, co mu je?“ zeptám se zděšeně.

„Nevím, z ničeho nic se mu stáhly plíce a neberou vzduch, nedokážu je k tomu přimět,“ procedí skrz zuby přítel. Na tváři mu vidím, jak moc se snaží. Konečně se, Alex, aspoň trochu nadechne, ale je to mělké, téměř neznatelné nadechnutí.

„Ty jsi mu dal tu rybu?“ zeptá se mně Saltor.

„Jo, musela být zkažená,“ zamračím se.

„Čerstvě ulovená ryba, kterou jsme jedli všichni a nic nám není?“ zeptá se mě sarkasticky Saltor.

„On říkal, že ho ryba dusí,“ připomene Gien.

Všichni se na mě podívají, ale neřeknou ani půl slova zato mě se vytratí barva z obličeje. Měl jsem mu věřit.

„Omlouvám se,“ zašeptám.

„Nám se neomlouvej, omluvu dlužíš někomu jinému a ne jednu,“ odsekne Saltor.

„Nic proti příteli, ale chováš se k němu hnusně, hlavně, když se mu podaří to, co ne nám,“ připojí se k němu Orlik.

„To je tím, že…“ skousnu rty a svěsím ramena.

„Že, co?“ zaměří se na mě Orlik

„Myslel, jsem, že ho budu poučovat a ukazovat mu, že o našem světě nic neví, ale…“ začnu tiše.

„…ale, místo toho je chytřejší než tlupa gnomů a učí on nás, místo my jeho,“ dopoví Orlik. Kývnu.

„A je to horší o to, že ty ho miluješ,“ podívá se mi do očí Saltor. Sklopím oči, tu nemá cenu protestovat proti pravdě. Nechápu, jak jsem se do něj mohl za dva dny zamilovat tak moc.

„Dokážeš mu pomoct?“ zeptám se tiše.

Zavrtí hlavou.

„Je mi líto, ale tu dokáže pomoct jen matka, pokud ani ona ne…“ zmlkne a oči se mu zalijí smutkem.

Nad námi se ozve šum křídel a k nám slétnou draci. Mezi nimi je i Roden se Silfem.

„Co se stalo? Proč jsi nás volal?“ zařve Roden a obrátí se na Elfa, který mu to řekne.

Přijdu k Alexovi a chci ho vzít na draka, když mi v tom Roden zabrání.

„Ty jsi už udělal dost,“ podívá se na mě nepřátelsky. Skloním hlavu a vyšvihnu se na Silfa, i ten se na mě dívá mírně nepřátelsky.

„Je mi to líto Silfe,“ sdělím mu myšlenkami.

„Na lítost je možná pozdě,“ odpoví mi a mohutným odrazem se dostane do vzduchu za Rodena, který se řítí k Elfskému lesu seč mu síly stačí.

Nikdy takhle neletěl, ani když nás sledovali nepřátelé, i tehdy se radši otočil a bojoval.

Draci vletí nad les a přistanou přímo před královnou Elfů, která překvapeně zamrká. Než stačí něco říct je u ní Saltor a vysvětluje ji, co se stalo.

Královna hned kývne a začne vydávat rozkazy. Saltor odnese Alexe do jedné stromové budovy, kam za chvíli začnou běhat elfové s různými bylinkami a mastmi.

Trvá zatraceně dlouho, než Alexe vynesou na nosítkách z budovy a odnesou ho do jiné. Ke mně přijde královna Elfů. Už na první pohled je poznat, jak moc je rozzlobená.

„Ravene, myslela jsem, že znáš dobře pravidla Fantazie. Žádný z nás nesmí do skutečného světa a ze skutečného světa nikdo nesmí sem. Porušil jsi hned dvě vážná pravidla a jako by to nestačilo, ještě jsi ohrozil jeho život!“ vyjede na mě královna, až se všichni zastaví a sleduji naší hádku. Spíš jednostranou debatu.

„No teď už je to jedno, bude se uzdravovat několik dní tak zůstane u nás a ty se k němu ani nepřiblížíš,“ zasyčí mi do tváře a do hrudi zabodne prst.

Poraženecky kývnu a odvedu draka ke svému stromu, žiji u nich hodně dlouho.

Nadechnu se a otevřu oči, vzápětí se vymrštím do sedu. Zběsile se rozhlížím a přemýšlím, kde jsem, vypadá to na dřevěnou budovu, která je zařízena jen tím nejnutnějším nábytkem. Vstanu a trochu se zapotácím, poslední na co si vzpomínám, je dušení. Když chytnu rovnováhu, pomalu se vydám k oknu a podívám se dolů, vzápětí zalapám po dechu, protože místo trávníku je pode mnou několikametrová propast.

„Už ses vzbudil?“ zeptá se melodický hlas Saltora.

Prudce se na něho obrátím a kývnu.

„Jak se cítíš?“ zeptá se a přistoupí ke mně.

„Dobře, spíš mě překvapuje, že ještě žiji,“ řeknu upřímně.

„Ano, ale dalo nám to práci. U nikoho jsem nic podobného neviděl,“ podívá se na mě starostlivě.

„Z toho si nedělej hlavu, z toho ovzduší co máme u nás je nemocný každý druhý člověk. Často to jsou nemoci, které nikdy neexistovali,“ pousměji se smutně. Srozumitelně kývne.

„Pár dní zůstaneš u nás, tak se neostýchej chodit, kam chceš, pak tě zavedeme domů,“ usměje se na mě.

„Dobře, jak je Ravenovi?“ zeptám se tiše.

„Trpí výčitkami svědomí, ale to mu neublíží, neboj. Občas potřebuje usadit,“ zasměje se.

„Hlavně, že je v pořádku,“ odechnu si.

„Ty se na něho nezlobíš? Málem tě zabil,“ podívá se na mě udiveně.

„Víš, že ani ne? Docela ho chápu, na jeho místě bych nejspíš udělal to samé,“ pokrčím rameny.

„Tohle mu říkat nebudu, jinak s ním nevydržím,“ zasměji se.

„Vy spolu chodíte, že,“ podotknu smutně.

„Nechodíme, mám přítele, ale on to není. Jestli se cítíš dobře, proč nejdeš ven?“ zeptá se mě udiveně.

„To je dobrý nápad,“ usměji se a obléknu, z tašky vytáhnu sešit a tužku a vyjdu ven, po příkrém schodišti sejdu dolů.

Nechápu, jak je mohli udělat, ale sekerou to určitě nebylo, na to byly moc dokonalé. Když hledám klidný koutek, rozhlížím se, jak můžu.

Za chvíli zabloudím na nejdokonalejší místo na psaní. Sednu si pod rozložitý strom. Kupodivu nemusím chytat nápady jako doma, místo toho píšu bezmyšlenkovitě a přece souvisle.

Ponořím se do svého světa, kam nikdo kromě mě nesmí a kam nikoho v životě nepustím, do svých snů.

Silf strčí hlavu, ze svého odpočinkového místa vedle mého pokoje, do okna.

„Rave, jestli se mu chceš omluvit, tak máš možnost, právě vyšel ze svého pokoje. Když budeš mít štěstí tak si najde odlehlé místo, kde si budete moct promluvit,“ ozve se tiše. Vyhlídnu ven a s díky doslova vyletím ze svého příbytku. Vůbec nikoho a nic nevnímá, jako by v hlavě měl zase jeden ze svých příběhů.

Naprosto si nevšimnu Saltora, který mě sleduje tak abych si ho nevšimnul, což se stalo.

Přikradu se za strom, který si zabavil Alex: a přes rameno se mu začtu do neskutečného příběhu, plného elfů a draků. Hlavním hrdinou je neskutečně arogantní pablb, který si myslí, že má ve všem pravdu. Trvá mi hodně dlouho, než mi dojde, že představuje mě, skoro se vzteky neznám.

„Takže podle tebe jsem neskutečný idiot, který diktuje, co má kdo dělat a jsem nepříčetný, když není podle mě nebo se podaří něco, co pokládám za nemožné?!“ zaječím na něho nečekaně.

Místo toho, aby vyskočil, lekl se a začal koktat omluvy, se na mě klidně podívá a usměje se.

„No jako on vypadáš, chováš se tak a máš stejně inteligentní kecy, tak bych řekl, že to budeš ty,“ setře mě s klidem. A aby toho nebylo málo, ještě mě dorazí slovy.

„Příště buď tak laskavý a nedupej tolik, kdo se pak má soustředit na psaní, demente,“ zavrčí a mě doslova a do písmene dojdou slova. Jen tam stojím a hledím na něho jako trol na svou palici, která mu nečekaně spadla na hlavu.

Za mnou se ozve křišťálový smích. Otočím se a vidím Saltora, jak se smíchem běží pryč. Už vidím, jak se mi všichni chechtají za zády.

 Skočím před něho a vytrhnu mu sešit z ruky. Vzápětí na něho začnu ječet, dočista zapomenu, že jsem se mu chtěl omluvit. Chvíli mě poslouchá, pak udělá něco, že mě všechno přestane poslouchat a já zapomenu na všechno i na zákony chaosu, políbí mě.

 Není to jenom obyčejná pusa, tohle je hluboký polibek, který dokazuje lásku. Sešit mi vypadne z rukou a můj mozek, pokud jsem někdy nějaký měl, mě v ten moment opustí.

Moje ruce, zareagují samočinně a začnou z něj sundávat oblečení, ústa, naprosto nekontrolovaně prozkoumávají každý kousíček jeho kůže, stejně tak jako ruce. Ani si nedokážu uvědomit, jak jsme se ocitli nazí na trávě.

Ruce laskají jeho tělo, stejně jako jeho moje, svíjí se pode mnou rozkoší jako had a umocňuje návaly rozkoše, které mnou procházejí. Z ničeho nic se jeho ústa dotknou mých, pomalu sjíždí po boku krku a líbají na každý milimetr kůže.

 Chvíli ho nechám a pak se zmocním jeho bradavky, jemně ji saji a tahám za ni, jeho vzdechy jsou pro mě ta nejkrásnější hudba, jaká může existovat.

Jen co bradavku uspokojím, začnu provádět totéž s druhou. Vypne se ke mně a tiše vykřikne rozkoší. Neprotestuje, když ho položím do trávy a jazykem pomalu začnu zkoumat jeho kůži, jen co se dostanu na bříško, zasypu ho jemnými polibky a zuby dráždím k nepříčetnosti.

Vykřiknu, jeho ruka, která mě hladila, si našla cestu i tam, kde nikdo nebyl, k mému přirození a pohladila ho. Ani nevím, jak jsem se ocitnul na zádech a v jeho ústech, ale krásnější muka jsem nezažil.

Teprve, když mě vydráždí k nepříčetnosti, dostanu sílu ho od sebe odtstrčit a zaútočit na jeho horké a od líbání napuchlé rty.

Přitiskne se ke mně a otře se o mě jako kočka, žadonící pohlazení. Chci mu jeho drzost oplatit, znovu ho donutím si lehnout. Zuby pomaličku přejíždím přes jeho kůži k jeho penisu. Jazykem ho obkroužím a začnu ho líbat na vnitřní stranu stehen těsně vedle jeho pyšně trčícího přirození. Takřka vzlyká blahem.

Usměji se a z milosti ho vezmu do úst, jeho slastný výkřik se odrazí od korun stromů a znovu spadne zpět. Chvíli ho laskám, než ho pustím. Ve snaze mu neublížit, ho chci nejdříve roztáhnout, ale chytne mi ruku s tichou prosbou, ať jdu hned. Vyhovím mu a pomalu do něj začnu vstupovat.

Nečekaně se pohne směrem ke mně, tím se ocitnu celý v něm. Jeho bolestný sten mě málem vyrve srdce z těla. V momentě, kdy chci z něj vystoupit, mě zablokuje tím, že mi nohy ovine kolem boků a přitiskne se ke mně.

Pochopím a trpělivě čekám, kdy ho bolest přejde. Jsou to hotová muka. Hlazením a líbáním se ho snažím uvolnit, i když bych nejraději do něj přirážel.

Nečekaně se pohne a zasténá rozkoší. Pohnu se a zvuk se opakuje. Začnu do něj pomalu přirážet, aniž bych opustil jeho ústa, která líbám. Znovu a znovu se pohybuji proti němu ve stále rychlejším tempu a on se pohybuje proti mně. Netrvá dlouho a oba vyletíme do zářivého vesmíru jen proto, abychom zjistily, že stále ležíme na tom samém místě.

Vyklouznu z něj a lehnu si unaveně vedle stejně unaveného milence. Nečekaně se zvedne a oblékne se. Pak si ke mně klekne a pohladí mě po tváři.

„Nechci, abys měl problémy, vím, že se ke mně nemáš přiblížit, ale prosím přijdi zítra,“ požádá mě a se sešitem a tužkami se rozběhne zpátky.

Obléknu se a odejdu hloub do lesa, jen abych se vynořil na jiném místě, aby nikdo nepoznal, kde jsem byl.

„Doufám, že víš, co děláš a že zanedlouho odejde, příteli,“ překvapí mě Saltorův klidný hlas, ve kterém je soucit.

„Vím, že odejde, ale nedokážu svému srdci nařídit, aby ho nemilovalo,“ odpovím tiše.

„Proto jsi ho málem zabil?“ zeptá se klidně.

„Zabít? Ne nechtěl jsem ho zabít, měl hlad, myslel, jsem si, že to řekl, aby byl zajímavější, tenkrát jsem byl blázen,“ odpovím ještě tišeji.

„Teď jsi ještě větší blázen,“ řekne nemilosrdně.

„Máš pravdu, jsem ještě větší blázen, ale do něj. Možná to bude znít jako blábol nebo blbost, ale miloval jsem ho už v okamžiku, kdy stvořil tenhle svět,“ odpovím mu klidně.

„Tak proto…“ vydechne Saltor.

„Jo proto, proto jsem ho sem přivedl a choval se k němu jak k odpadu jen proto, abych zjistil, že ho miluji ještě víc, místo, abych ho začal nenávidět. Myslel jsem, že víc už to ani nejde,“ sklopím nešťastně hlavu.

Od nedalekého stromu se odlepí postava s knihou v náručí a tužkami v ruce a nepozorovaně se vydá do svého pokoje s nejšťastnějším výrazem ve tváři, jaký mají jen zamilovaní.

O pár dní později stojíme na místě, kde jsem se tak nečekaně objevil.

„Stále ti dlužím život maličký, ale už nemám čas ti ho splatit. Vezmi si tento kámen, kdykoliv ho rozbiješ, přiletím, ať budeš kdekoliv a splním ti přání, ale jen jedno,“ podá mi Roden jemně zelený kamen ve tvaru slzičky na řetízku. Hned si ji připnu a obejmu draka, co jen to jde, kolem krku.

„Děkuji, Rodene, budete mi všichni moc chybět,“ zašeptám mu do ucha.

„Ale jdi ty, možná si ani nevzpomeneš,“ usměje se drak a poodstoupí. Naposledy se podíván na Ravena a bez ohlédnutí přejdu k Saltorovi.

„Ty se nerozloučíš?“ zeptá se mě.

„Ne, kdybych to udělal, bylo by to navěky. Nedokážu ho ztratit, takhle aspoň budu mít naději, že přijde náš zítřek,“ odpovím tiše.

Elf se usměje a chytne mě za ruku, ani nevím, jak a znovu stojím ve svém bytečku s vykopnutými dveřmi. Rozhlédnu se a podivím se, že se nic neztratilo.

„Od doby co jsi odešel a vrátil se, se tu neposunul čas ani o setinu vteřiny,“ vysvětlí mi Saltor. Přistoupí ke mně a najednou mě obestře černá tma.

Probudí mě slunce, které mi zasvítilo přímo do obličeje, zvednu se ze stolu, o který jsem se opíral horní polovinou těla a zaskučím bolestí. Absolutně nechápu, proč jsem spal za stolem. Rozhlédnu se po místnosti a všechno se zdá stejné a přece jiné.

Vím, že jsem na něco zapomněl, ale netuším na co. Podívám se do otevřeného sešitu, a hned si vzpomenu, že jsem chtěl napsat knihu. Hned se zarazím, tohle není ono.

Marně si lámu hlavu snad celý den, bez toho abych si na něco vzpomněl. Při tom si pohrávám s přívěškem na krku.

Zarazím se, když si uvědomím, co dělám. Nikdy jsem žádný řetízek, a tím méně přívěšek, neměl.

Skočím k zrcadlu a překvapeně se dívám na zelený kámen ve tvaru slzičky. Kde jsem ho vůbec získal? Vypadá to jako nefrit nebo malachit. Vlastně je jedno, co to je, spíš by mě zajímalo, odkud ho mám.

Sevřu přívěšek v pěsti a v zrcadle se mi objeví světle nefritový drak, který upírá zrak přímo na mě. Vyjeveně přemýšlím, jestli je tohle skutečnost nebo fikce. Hned přívěšek pustím a pomalu klesnu na kolena, opřu se rukama o zem a vzápětí mi v hlavě začnou vířit vzpomínky. Na elfy, trpaslíka, draky a hlavně na Něj.

Na Ravena, jeho dotyky, výbuchy hněvu či nedočkavosti, láskyplná šeptání, jeho polibky, slova, která dokázala pohladit, stejně jako ublížit.

 Na naše první milování.

A na naše rozloučení, které rozloučením vlastně ani nebylo.

Roden mi řekl, že mi může splnit jen jedno jediné přání, ale dokáže splnit i tohle? Sáhnu si na krk, ale ruku hned spustím.

Ze všeho nejdřív musím dopsat knihu, slíbil jsem mu to.

Nejím, nespím dokonce skoro ani nepiji. Cele minuty, hodiny a dokonce dny sedím u počítače a píšu. I tak mi trvá víc než měsíc, než knihu dokončím a než ji přetvořím do konečné podoby. Konečně je hotovo. Celý spis, který má bezmála osm set stran pošlu poslednímu vydavateli, který mi ještě trochu věří. Ani ne za dva dny mi poštou přijde smlouva s neuvěřitelnou zprávou, že to berou a ještě neuvěřitelnější částkou za knihu. Nedá mi to a vyběhnu ven a rovnou do nakladatelství, jestli to není žert.

Není. Jako ve snách podepíšu smlouvu a odpotácím se domů, kde padnu na postel, jak jsem, abych se konečně vyspal. Celé dva dny jsem napětím nezahmouřil oči.

O další měsíc později je kniha na pultech a po prvotních rozpacích se objeví takový ohlas, že musí připravit dotisk takřka dvou milionů kusů.

Na kontě mi naskočí tak vysoká částka, že bez problémů zaplatím veškeré dluhy a ještě mi zbude na luxusní apartmán i s vybavením. Dočkám se i největšího překvapení. V půlce balení, chtěl jsem jet za kamarádem se trochu odreagovat, někdo zaklepe na dveře. I přes to, že nikoho nečekám, otevřu a zůstanu zírat na otce.

Zatřesu hlavou, abych se vzpamatoval.

„Přejete si něco, pane?“ zeptám se chladně.

„Alexandře, takové oslovení si vyprošuji a zrovna tak tón. Nepustíš mě dovnitř?“ zahromuje jako kdysi.

„Je mi líto, ale můj otec mě zakázal pouštět dovnitř cizí lidi, i kdyby šlo o přátele. Mohli by něco ukrást,“ vzpomenu si na jednu jeho poučku, kterou mě častoval.

„Já jsem tvůj otec!“ zařve.

„Ne nejste. Můj otec by mě nevyhodil v době, kdy jsem ho nejvíc potřeboval,“ řeknu ledově.

Otcův výraz zrozpačití a netrpělivě přešlápne z nohy na nohu. Pak to zkusí jinak.

„Poslyš Alexi, nechme spát minulost a začněme od začátku. Víš, dostal jsem se do ošemetné situace…“ začne laskavě.

„Tak tohle je ten důvod? Prachy? Nikdy ti na mně skutečně nezáleželo. Z těch peněz co jsem vydělal, nedostaneš ani zlámaný groš. Nejsi pro mě nic než nula. Vyženeš mě, protože jsem gay, a když ti teče do bot tak se připlazíš s prosíkem. Můj otec i má rodina, kromě mého přítele, je pro mě mrtvá. Už mě nikdy nekontaktujte, pane. Nejste pro mě nic,“ zabouchnu dveře před jeho vytřeštěným pohledem.

Přestanu balit, celou dobu, co sedím na posteli a přemýšlím, co budu dělat.

Vždycky jsem snil, že jednou táta zaklepe na mé dveře a z nějakého důvodu mě bude potřebovat, obejme mě kolem ramen a nazve mě synem. A teď, když tahle doba nastala, je to pro mě stejně nevýznamné jako všední den.

Najednou nevím, co pro mě má a co pro mě nemá význam. Jedno vím jistě, peníze pro mě význam nemají, protože nejsou hodnotou úspěchů. Pousměji se.

Mám jen jednu cestu, po které chci kráčet a to po boku Ravena. Konečně znám svou budoucnost. Tuším, že jakmile se za mnou zavře portál, už to nebude tak, že by se čas zastavil. Prostě půjde dál bez ohledu na to, jestli tu budu nebo nebudu.

Sednu ke stolu a na papír, počítačům skutečně nevěřím a vůbec mi nebudou chybět, napíšu poslední závěť, kde všechno odkážu nejlepšímu příteli, který je na tom podobně jako já. List dám do oficiální obálky a rovnou hodím dopis do schránky. Na druhý napíšu důvod, proč odcházím, ten pošlu příteli i s kopií závěti.

Pak se obléknu do kožených kalhot a strhnu si z krku řetízek. Chvíli, v ruce převaluji tu nádheru a pak to zmáčknu. Kámen neklade žádný odpor. Teprve teď zjistím, že to nebyl kámen, ale sklo, co se tak snadno rozdrobilo.

Za oknem se ozve hukot křídel, rozrazím okno a zůstanu překvapeně hledět na Rodena, který se ve vzduchu drží máváním křídel.

Dole na ulici je zmatek nad zmatek a všichni fotí jako o život.

„Takže už máš přání?“ zeptá se mě přátelsky.

„Ano chci za ním,“ oznámím mu.

„Víš, co se stane, když se za tebou zavře portál? Už se nikdy nebudeš moc vrátit,“ zvážní.

„Nic a nikdo mě tu nedrží, tam mám přátele,“ odpovím mu.

„Tak na co čekáš? Nasedej,“obrátí se ke mně bokem, abych mohl nasednout, což hned učiním.

Roden se mávnutím křídel dostane do vzduchu, jen tak, tak se vyhneme dvě stíhačkám.

„Co to bylo za mouchy?“ ohlédne se za nimi Roden.

„Národní protiletecká obrana,“ odpovím a drak nechápavě zamrká. Nakonec neodolá a začne si s nimi hrát na honěnou, když ho to přestane bavit, tak na ně vychrlí oheň a vletí do portálu, který se pomalu začal uzavírat.

„A jsme tu,“ oslyším úlevný hlas Rodena a otevřu oči, které jsem zavřel, když vletěl do portálu. Ohlédnu se, za mnou je jen modré nebe.

„Je pozdě litovat,“ natočí ke mně drak hlavu.

„Nelituji, tu cítím, že jsem doma,“ odpovím a v srdci cítím, že mluvím pravdu. Drak se usměje a zamíří k jednomu místu, když přistane, uvidím Saltora, který na nás očividně čeká.

„Ahoj, netrvalo ti to nějak dlouho?“ zeptá se mě přátelsky.

„Ani ne, musel jsem zařídit pár věcí a něco konečně urovnat,“ odpovím mu a potřesu mu rukou.

„Jak vidím, podařilo se. Nezměnil ses trochu? Vypadáš jako žížala, kterou natáhli, aby se protáhla ouškem jehly,“ prohlíží si mě pobaveně.

Uraženě se na něho podívám.

„Radši mi řekni, kde je ten Havran,“ naštvu se.

„Jestli mu tak řekneš před ním tak tě pověsí za uši nad jezero žravek,“ varuje mě pobaveně.

„Výborně, díky za návod jak ho naštvat a teď mi řekni kde je,“ zeptám se znovu. Saltor pobaveně ukáže na břeh. Teprve teď si všimnu postavy, která místo, aby lovila ryby, do řeky háže kameny.

Jdu k ní a postavím se přímo za ni.

„Není tohle ucpávání vodního koryta, Havrane?“ zeptám se napůl klidně. Z druhé půlky mi srdce buší jako by mě z hrudi mělo vypadnout.

Ruka v půlce pohybu strne a kámen z ní vypadne na zem. Pak se pomalu ke mně otočí. Málem se ho leknu, jak vypadá, vždyť bych si ho spletl se smrtkou.

Nevěřícně na mě zůstane civět a nakonec se vydá ke mně, pomalu natáhne ruku a dotkne se mojí tváře. Teprve potom uvěří.

„Co tu ke všem čertům a démonům děláš?“ zaječí až se zatřesou skály.

Strčím si prst do ucha a začnu si ho čistit.

„Promiň, co jsi říkal? Nějak jsem ohluchl,“ zašklebím se na něho.

„Nemáš být náhodou na druhé straně portálu a psát si ty pitomosti?“ zeptá se mě klidněji.

„Ne, jakýsi všeuměl se chlubil tím, že mě naučí střílet z luku a nejspíš na to zapomněl,“povzdechnu si.

„Nezapomněl, naučím tě to, i zacházet s mečem a sekerou,“ promluví sevřeným hlasem.

„Nejspíš budu muset požádat odborníky,“ povzdechnu si znovu a obrátím se k Elfovi.

Ze zadu mě chytnou jeho ruce a stáhnou zpátky.

„Já jsem odborník,“ zamumlá mi do ucha. Rozkoší obrátím hlavu a všimnu si vody za sebou. Hlavou mi bleskne nápad, teď ho ještě provést.

Prudce se otočím, tak, že se mu vymámím z náruče, hned mě zasáhne ztráta, žduchnu do něj, asi by to udržel, kdybych mu nepodrazil nohy, takhle jen zamává rukama a zřítí se do vody.

Od Saltora ke mně dolehne smích.

„Jsi, ale nějaký mokrý odborníku,“ nakloním se nad vodu. To byla chyba, protože se za chvíli řítím do vody po něm. Jen stačím zahlédnout černý dračí ocas Silfa. Ten drak je vážně zlomyslný.

„A ty jsi mokrý učedník,“ zamumlá Raven a spojí naše rty.