Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ohnivá láska

26. 8. 2010

 „Ještě tě to nepřestalo bavit, Rosťo?“ ozval se za mými zády velitel zásahové jednotky, když mě opět nachytal na chodbě u výklenku pod schody. Zakroutil nevěřícně hlavou, postavil se ke mně a poplácal mě po zádech. Jako nejmladšího člena hasičského sboru si mě téměř adoptoval a dohlížel na mě. Nevadilo mi to. Naopak jsem byl rád a učil se od něj.

„Slíbil jsem to,“ smutně jsem se pousmál a zapálil malou čajovou svíčku u nohou sošky našeho patrona, sv. Floriana. Tak jako vždy po návratu z nějakého neúspěšného zásahu. Zrovna jako dnes. I přesto, že jsme dorazili na místo brzy, oheň již zachvátil střechu malého dřevěného domku a starou paní se už nepodařilo zachránit. Udusila se kouřem dřív, než ji stihly pohltit plameny. Věděl jsem, že bych si to neměl tak brát, že hasiči by měli být tvrdí muži, které jen tak něco nerozhází, ale to přece neznamená, že nemůžou být citliví?

„Asi bys to neměl dělat. Patříš mezi mé nejlepší lidi, ale nerad se dívám, jak se trápíš,“ povzdechl si starší muž a uhrábl si špinavýma rukama prokvetlé skráně. Upřel jsem na něj černé oči a zastrčil zapalovač do kapsy.

„Nechcete mě tu?“ divil jsem se a ohradil se. „Tuhle práci jsem si vybral sám, chci pomáhat lidem. To, že je mi jich líto ještě přece neznamená, že to nemůžu dělat? Proč bych nemohl za jejich duše zapálit svíčku a prosit, aby už nikdo nemusel zbytečně umírat? Je to snad špatné? Dělá to snad ze mě horšího hasiče?“ 

„To ne… Jsem rád, že tu jsi. Myslím, že ta žena už prostě umřít měla. Nevím čím to je, ale mám pocit, že od té doby, co jsi tu, je těch špatných konců méně. Jakoby nad námi svatý Florian držel ochrannou ruku víc, než nad jinými. A to je určitě jen díky tobě a tvému dobrému srdci. I když na takové věci zrovna nevěřím,“ podal mi mou přilbu a vyrazil ke dveřím. „Jdi se svléknout a odpočiň si, ještě nás čeká dlouhá služba.“ Nevzmohl jsem se překvapením na slovo.

Posadil jsem se s ožehnutou helmou v ruce na schod a chvíli se díval na sošku. Velitel měl pravdu. Podle záznamů bylo opravdu méně úmrtí v důsledku požáru než dřív. A já tušil proč. Nikdy jsem mu to neřekl, ale věřil jsem, že každý má svého anděla strážného. Babička mě k tomu vedla už odmalička, ale v té době jsem přítomnost žádného nepocítil. Až jednou, když jsem jako dobrovolný hasič vypomáhal a na babiččinu žádost zapaloval zrovna jako dnes svíčku za nešťastníky. Tenkrát jsem se přímo toho zásahu neúčastnil, protože jsem ještě neměl správný věk, ale všechno jsem viděl. Bylo to na vánoce, kdy v panelovém domě chytly od svíček na stromečku závěsy v oknech a oheň se rychle rozšířil po koberci a dřevěném nábytku. Ještě dnes vidím tu scénu, jak v osmém patře v okně stála vyděšená žena s dítětem v náručí a křičela o pomoc. Nestihli udělat nic. Panika zachvátila její mysl a nikdo už dnes neví, jestli skočila, nebo jen uklouzla na parapetu. Seběhlo se to tak rychle a přitom mohly obě žít. Stačilo, aby zůstaly v bytě a počkaly na pomoc. Poprvé v životě jsem ten den kolem sebe viděl podivnou temnotu, závan smrti. Takovou úzkost, až se mi z toho stáhly vnitřnosti a mrazilo mě po celém těle. 

Tehdy jsem seděl zrovna tak jako dnes na tomhle schodu a díval se na hořící svíčku s tichou motlitbou a přáním v srdci. Prosil jsem svatého Floriana o ochranu a slíbil mu, že sám budu pomáhat, jak budu moci. Tehdy jsem zažil ten zvláštní pocit, že nejsem sám. Že mi někdo naslouchá a odhání temnotu zachvacující mou mysl. Od té doby byl stále se mnou. Nejdřív to byl jen pocit. Jako by mě někdo objímal a konejšil svou přítomností. To pro mě bylo znamením, že jsem se rozhodl správně.

Nastoupil jsem hned, jak to bylo možné, podle svého slibu do sboru profesionálních hasičů a stále se modlil. Můj anděl ke mně přicházel jen ve chvílích smutku, ale později i častěji. Zmínil jsem se o svých pocitech kamarádům, ale ti se mi vysmáli. Nechal jsem si tedy svou domněnku o existenci jiných bytostí pro sebe a nepřestával v ně věřit.

„Rosťo… nedalo se nic dělat. Vždyť víš, že zasahovat nesmíme,“ zašeptal mi do ucha tichounký zvonivý hlásek a kolem ramen mne objaly bělostné paže. Sotva jsem cítil jejich tíhu.

„Já vím, Floriánku, já vím…“ povzdechl jsem si a pohladil štíhlé ruce křížící se na mých prsou. Jen co přišel a dotkl se mě, hned jsem se cítil lépe. Jakoby ze mne to břemeno smutku částečně sňal.

„Bude jí tam nahoře líp. Byla hodně nemocná,“ zašeptal znovu anděl a opřel svou tvář o mou hlavu.

„Děkuju, Floriánku…“ šeptl jsem a otočil se ke svému andělovi strážnému. Jen já ho mohl vidět a mluvit s ním. Jen já se ho směl dotýkat a cítit jeho jako vánek lehký dotek. Hleděl jsem do překrásné, téměř dětské tváře a zvedl svou umouněnou ruku, abych se mohl pokochat jemností blonďaté záplavy kolem ní. Už dávno jsem věděl, že ho nemůžu umazat.

 

Když se zjevil poprvé, myslel jsem, že sním. Bál jsem se ho dotknout, aby se nerozplynul. Aby nezmizel. Tak moc jsem si přál ho vidět a splnilo se mi to. Stál přede mnou v jasné záři a jeho křídla žhnula barvou ohně. Od té doby jsem ho viděl stále a stále víc jsem se pro něj trápil. Zamiloval jsem se do svého překrásného anděla, kterému jsem dal sám jméno. Byl jedním z bezejmenných andělských ochránců svatého Floriana a tak jsem mu říkal Floriánek. 

Samota mne tížila i mezi lidmi a já toužil být jen s ním. Nevyhledával jsem společnost, protože můj anděl vždy zmizel, když jsem nebyl sám. Nikdy jsem mu neřekl o svých citech k němu, nevěřil jsem, že by to k něčemu bylo. Andělé přeci měli rádi všechny tvory na zemi, i přesto, že o jejich přítomnosti věděl jen málokdo na světě. Nezjišťoval jsem, proč zrovna já jsem tím vyvoleným. Přijal jsem ten dar, tu možnost a byl za ni vděčný.

„Tak proč jsi stále smutný, Rosťo? Netěší tě již má přítomnost?“ nádherné zářící oči v dokonalé tváři posmutněly a složená křídla na jeho zádech se zachvěla a vzplála tmavší barvou. Anděl se postavil a vzhlédl k nebi. Náhle jsem pocítil zvláštní strach. Zase tu temnotu mrazící v zádech. Jakoby se dnes mělo něco stát, něco se změnit. Smutně se na mě zadíval, lehounce se dotkl mé tváře a roztáhl plamenná křídla. „Pán mne volá, musím jít…“ zašeptal stále zvonivým hláskem, přesto poněkud nešťastným a zmizel ve slabé záři. Ani jsem nestihl odpovědět, ani se rozloučit. Chtěl jsem mu toho tolik říct a přitom jsem věděl, že to, co mě trápí nejvíce, bych mu stejně neřekl. 

„Protože tě miluju. Protože tě mám a přesto tě mít nemůžu,“ zašeptal jsem do samoty, která mne opět nemilosrdně obklopila a zatížila mé srdce. „Kéž bys mohl být člověkem,“ povzdechl jsem si zcela nesmyslně a zvedl se z kamenného schodu. Tíseň i strach pominuly a na mě čekalo ještě několik hodin služby. Neblahý pocit něčeho zlého mne však neopouštěl.

---

Seděl jsem smutně na kamenném schodu a díval se do plamínku svíčky naproti u sošky, když mi na rameni přistála čísi ruka a vytrhla mne ze vzpomínek.

„Rosťo, stalo se něco?“ Vzhlédl jsem ke svému veliteli a zavrtěl hlavou. „Tak proč tu už druhý týden vysedáváš, aniž by se cokoliv stalo a den ode dne vypadáš zoufaleji?“ přisedl si a zadíval se stejným směrem.

„Nic se nestalo… jen přemýšlím,“ zalhal jsem. Přece mu nebudu vykládat, že můj anděl Floriánek zmizel, že už se neukázal. Zapomněl na mě? Provedl jsem něco, že už ani necítím jeho přítomnost? Ptal jsem se svatého Floriana, prosil o jakoukoliv zprávu, ale andělé jakoby přestali existovat. Začínal jsem pochybovat o tom, jestli jsem ho skutečně viděl, dotýkal se ho a mluvil s ním. Neměl jsem pro to žádný důkaz. Jen srdce mi říkalo, že to vše se stalo. Ale proč už nepřišel? Kde je?

„Rosťo, Rosťo, měl by sis někoho najít, abys neměl čas tu vysedávat, a začal konečně žít. Měl jsi vůbec někdy někoho rád?“ promlouval mi do duše starší muž. Zčervenal jsem a sklopil pohled k zemi. Věděl, jak jsem na tom se svou orientací. Nerad jsem o tom mluvil, ale jemu jsem to přiznal už při nástupu. Důvěřoval jsem mu a nikdo jiný to nevěděl.

 „Mám někoho rád, ale toho mít nemůžu…“ povzdechl jsem si a zadíval se na sošku patrona všech hasičů. „A neptejte se na něj, prosím.“ Netoužil jsem po další zpovědi.

„No jak myslíš. Tvoje věc. Sice ti chválím, že nedáváš veřejně nic najevo a nikdo by nepoznal, že se trápíš, ale není dobré to v sobě dlouho dusit. A nezapomínej, že já tě mám přečteného skrz naskrz a vůbec se mi to nelíbí. Přede mnou svůj smutek neskryješ,“ s těmi slovy se zvedl a nechal mě zase o samotě.

A tak jsem zapaloval den co den u nohou svatého Floriana svíčku, i když jsem zrovna nesloužil. Nebydlel jsem daleko a vždy se našla nějaká cesta kolem. Ale po andělovi ani památky. Vše fungovalo podle zaběhlých zvyklostí a jen nerad jsem připouštěl, že už ho možná nikdy neuvidím. Sedával jsem na schodu s blokem a tužkou v ruce a za každou cenu se snažil namalovat svého anděla, svého Floriánka. Tak moc mi chyběla jeho krásná tvář, která už pomalu ale jistě ve vzpomínkách bledla. Pokoušel jsem se usilovně zachytit těch pár vzpomínek, co mi na něj zbylo a s pohledem upřeným na patronovu sochu si vybavoval jeho rysy. Vydržel jsem tam dlouho, ale ani pomalovaný blok ho nedokázal nahradit. Nešťastně jsem otáčel stránky a začínal znovu a znovu. Bezúspěšně, bezútěšně. Skutečného Floriánka jsem zachytit nedokázal. Existoval vůbec? Nebo jsem si ho jen vysnil, protože jsem potřeboval mít někoho rád? Ale sny už mi nestačily. Chtěl jsem mít svého skutečného Floriánka, držet ho v náručí, líbat ho, milovat ho a vědět, že on ke mně cítí to samé. Bláhové sny. Můj vysněný byl anděl.

---

Celé město spalo, když se rozezvučela siréna a narušila noční ticho. Zrovna jsem měl volno a do práce nastupoval až ráno. Ale zvuk svolávající dobrovolné hasiče a oznamující větší požár mě vytrhnul z lehkého spánku a donutil ke zbrklému oblékání a spěchání na stanici. Prací jsem zaháněl myšlenky a tajně doufal, že třeba dnes ho zase uvidím.

Doběhl jsem spolu s dalšími stejně probuzenými před zbrojnici a vběhli jsme do otevřených garážových vrat, ze kterých již vyjíždělo první auto s houkáním na cestu. Během poslouchání, co se kde stalo, jsem se rychle oblékl do azbestové kombinézy, nazul boty a s helmou v ruce naskočil do jednoho z posledních aut. Nikdo se nedivil, co tu dělám, když mám volno. Když hořelo, hodila se každá pomocná ruka.

Ještě udýchaný jsem si připevnil přilbu a odposlouchával hlas z vysílačky, který nám oznamoval, kam jet. Hořel starý zchátralý kostel u nedaleké vesnice a podle očitých svědků v něm čas od času někdo pobýval. Typovali to na bezdomovce, nebo feťáky, ale i to byli lidé, které bylo třeba zachránit. Jinak se tomu místu každý vyhýbal. Já sám tam ještě nikdy nebyl.

Za doprovodu houkaček a blikajících majáků jsme dojeli k velké, ohněm zářící stavbě na kopci, stranou od vesnice a přidali se k ostatním jednotkám z okolí, které to měly blíž. Z proudnic stříkala voda na okolní porost, aby se oheň nerozšířil a další nasměrovali hasiči v uniformách do vytlučených oken kostela. Prkna, kterými byl každý vchod i vysoko umístěná okna dovnitř zatlučená, již prohořívala a z budovy se ozývalo volání o pomoc a křik. Už od prvního pohledu bylo jasné, že tak velký a rozsáhlý oheň nemohl vzniknout jen nedopalkem z cigarety, či ohníčkem, na kterém si bezdomovci vařili. Tenhle požár byl založený úmyslně a podle plamenů bylo znát, že někdo po celém obvodu kostela rozlil benzín a zapálil. I kouř a smrad tomu nasvědčovaly. Pár hasičům se již podařilo proniknout skrz ohnivou bariéru dovnitř a jiní jim vodou hasili únikovou cestu. I nově příchozí se zapojili do procesu hašení.

Spolu s dalšími jsem se na velitelův rozkaz chystal vstoupit do nitra kostela s kyslíkovou bombou na zádech, když se proti nám z kouře vraceli jiní a vyváděli několik nalezených lidí.

„Ještě tam někdo je?“ zařval do rachotu motorů, houkaček a praskajících zvuků ohně velitel zásahové jednotky, když z kostela vyběhl hasič, který nikoho nevedl.

„Nevím, tihle byli přivázaní ke sloupům. Někdo je chtěl upálit,“ stáhl si masku a otřel si pot z čela. „Je tam hotové peklo, ale nikoho jiného už jsme neviděli a tihle nejsou schopni říct, jestli tam ještě někdo je,“ udýchaně se opřel o kolena.

„Jdeme, než se to začne řítit. Statika je narušená i bez ohně. Musíme to ještě jednou zkontrolovat,“ rozkázal velitel a já ho s dalšími následoval přes kouřovou clonu do budovy. Ocitli jsme se uprostřed stavby, obklopeni hořícími zdmi a nad hlavou nám hořely zbytky dřevěné střechy, skrz kterou by jindy byla vidět obloha. Všudypřítomný dusivý kouř znemožňoval vidění a jen díky maskám jsme mohli dýchat. Žár pálil i přes azbestové kombinézy a kužely světel z baterek se pokoušely marně prosvítit skrz kouř.

„Nikdo tady není, veliteli,“ oznámili jsme jeden po druhém, když jsme se vynořili z kouře po průzkumu okolí a vraceli se ke středu stavby, kde bylo nejklidněji.

„Všichni ven, za chvíli se to zřítí,“ zařval někdo zvenku a my dostali rozkaz k opuštění prostoru. V tu chvíli na mne padla zvláštní tíseň. Kdybych ten stejný pocit temnoty a smrti nezažil v den, kdy jsem viděl Floriánka naposledy, asi bych ho považoval za strach. Ale nepříjemné mrazení v zádech v rozpálené budově se prostě nedalo ignorovat. Ještě jednou jsem se rozhlédl, těsně před opuštěním hořícího kostela a chystal se vyběhnout jako poslední ven, když jsem zacítil známý závan doteků na svém těle. Byl tak intenzivní, že byl rozeznatelný i přes množství oblečení.

„Floriánku?“ zašeptal jsem do prostoru a zachvěl se, když mi došlo, co cítím. Nikdo se však neozval. Zavrtěl jsem hlavou, nejspíš se mi to jen zdálo. Chtěl jsem vyběhnout za svými kolegy, když mě nějaká mocná sílá uchopila za ruku a táhla směrem, kde kdysi stál oltář.

„Floriánku, jsi to ty? Proč mě nenecháš jít? Ozvi se, prosím,“ nechal jsem se odvést mezi dva dřevěné sloupy, které ještě nestihly pohltit plameny. Nepochyboval jsem, že mě tam vede anděl, ale začal jsem pochybovat o tom, že je to Floriánek. Proč by chtěl, abych zůstal v budově, která se měla každou chvíli zřítit? Kdyby to byl on, tak by se mi přeci ukázal… nebo by aspoň promluvil…

Stál jsem mezi sloupy a náhle necítil nic. Zmateně jsem se rozhlížel kolem a poznal, že už je pozdě na únik. Jedinou cestu s velkým rachotem zatarasil hořící trám a zbytky dřevěného obložení stěn plály jasným žárem. Po těle mi horkem stékal pot a zdálo se mi, že pro ten žár se mi taví oděv.

„Floriánku, chceš, abych zemřel?“ napadlo mě a pousmál jsem se. „Jestli je to způsob, jak být s tebou, pak zemřu rád.“ Náhle jsem se nebál smrti. Myslel jsem na svého plavovlasého anděla s plamennými křídly a štíhlými pažemi. Třeba se jen nemohl ukázat, ani promluvit. Posadil jsem se na zem a naprosto klidný se zahleděl vzhůru. Neměl jsem nikoho, kdo by pro mě truchlil, kdyby se mi něco stalo. Vychovala mě babička, rodiče mi zemřeli, když jsem byl malý a nikoho jiného už nemám. I babičku si před rokem k sobě povolal Bůh. Byla už moc stará. To tehdy jsem poprvé uviděl svého Floriánka. Zahnal temnotu v mé mysli. Mohlo tohle znamenat, že i on mě má rád?

„Rosťo, Rosťo…“ zapraskalo ve vysílačce a velitel se domáhal odpovědi. Ale já na to nereagoval. Lehl jsem si na zem a čekal na smrt. Můj Floriánek mě volal. Z vysílačky se ozývaly hlasy a ujišťovaly mě, ať vydržím, že pro mě jdou. To mi vykouzlilo na rtech úsměv. Bojí se o mě? Mají o mě strach? Zahřálo mě to u srdce. Přesto jsem chtěl být se svým andělem. On přece ví nejlíp, co je pro mě dobré. On určitě ví, co k němu cítím. Ví, co dělá.

Střecha nebezpečně zapraskala a kousek ode mě spadl hořící trám, až se celá stavba otřásla. Jako by se ke mně snášel můj Floriánek s roztaženými rudými křídly. Usmál jsem se a ani se nepohnul. Zavřel jsem oči, abych nemusel sledovat hořící střechu nad sebou a ponořil se do svého nitra v očekávání konce. Zbláznil jsem se. Asi jsem se vážně definitivně zbláznil. Tohle by přece žádný rozumný tvor neudělal, a už vůbec ne já. Přesto jsem tu ležel a čekal na smrt.

Z rozjímání mě vyrušilo odkašlávání. Jako by se někde poblíž někdo dusil. Prudce jsem se posadil a zaposlouchal se. Z vysílačky to nebylo. Ale vždyť tu nikdo nebyl? Okamžitě jsem se vzpamatoval.

„Je tu někdo? Haló! Ozvěte se!“ volal jsem nahlas, jak nejlépe jsem dokázal a vyskočil na nohy. Tlumený kašel se ozval jako z dálky a nezbývalo mi nic jiného, než napínat sluch a jít za zvukem. Bylo těžké ho rozlišit od ostatních zvuků. Prošel jsem prostor kolem sloupů dvakrát dokola, ale na nic nenarazil. V hustém kouři toho moc zahlédnout nešlo. Střecha prohořívala jako by byla ze slámy a každou chvíli hrozila úplným zřícením. Ale já se to snažil nevnímat. Někdo tu byl a potřeboval mou pomoc.

Znovu se ozval kašel a zdálo se mi, že přichází odněkud ze zdola. V tom mi došlo, že kostely mívaly něco jako krypty. Jak to, že to nikoho nenapadlo? Podupáváním jsem procházel místo, odkud to bylo slyšet nejjasněji a narazil tak na dřevěnou podlahu. Sklonil jsem se a pohmatem našel skulinu mezi prkny, kterými byl zakrytý otvor do země. S námahou jsem jedno odhodil a posvítil baterkou do otvoru pod nimi. Všude byl kouř a prach, nebylo nic vidět, ale kašel se teď ozýval docela blízko.

„Už jdu,“ zavolal jsem dolů a odházel zbývající prkna. Posvítil jsem si po okrajích, ale nikde nebyl žádný žebřík ani schody. Dno také nebylo vidět. Chvíli jsem zvažoval, co dělat, když s rachotem praskly poslední trámy držící střechu a řítily se se sprškou jisker přímo na mě. Je pozdě… uvědomil jsem si, když mě neznámá síla strčila do díry v zemi.

 

„Floriánku…“ Cítil jsem jeho přítomnost. Jsem mrtvý? Jsem s ním? Na hlavu mi dopadla sprška studené vody a prudkým pohybem mě zabolelo celé tělo. Otevřel jsem oči a mlha z kouře mě ujistila, že stále žiju. Znovu jsem se pokusil pohnout. Necítil jsem žádná velká zranění. Nejspíš to nebylo hluboko a jen jsem se uhodil do hlavy. Taky to dávala pořádně najevo. Jediný pohled vzhůru mě ujistil o peklu nade mnou. Otvor zůstal otevřený a trám hořící přes něj ukazoval, kde jsem před chvílí stál. Ještě štěstí, že se vzpříčil v otvoru. Jinak bych padajícímu dřevu neunikl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale světlo ze shora nestačilo, aby proťalo kouřovou clonu.

„Je tu někdo?“ vzpomněl jsem si na kašel, který mě sem dostal. Můj anděl nechtěl, abych zemřel, chtěl, abych tu někoho zachránil. Ale nikdo se už neozýval. Na kolenou a po hmatu jsem se snažil něco najít. Vysílačka mlčela a baterka se válela na zemi v několika kusech. Jediné, co fungovalo, byla kyslíková maska. Bez ní bych dlouho nepřežil. Uměl jsem si přibližně spočítat, jak rychle odtud oheň pohltí všechen kyslík.

Lezl jsem po rozbahněné zemi a kusy všeho možného mě bodaly do kolen i dlaní. Nahmatal jsem tělo a podle ztuhlosti poznal, že tenhle člověk je už několik dní mrtvý. Odolal jsem zatnutím zubů panice a zhluboka se nadechl. Někdo tu přece být musí… Pokračoval jsem v pátrání a zděsil se, když jsem našel ještě další mrtvé tělo. Odolávat panice už bylo mnohem horší. Přesto jsem pátral dál, až jsem kolenem narazil do dalšího těla a ono se pohnulo. Vyděsilo mě to, ale okamžitě jsem se vzpamatoval. Tělo nebylo tuhé, i když zrovna moc známek života nejevilo. Odhodil jsem rukavice a doputoval prsty ke krku. Nenahmatal jsem nic. Shodil jsem helmu a přitiskl ucho na plochou hruď. Srdce dotyčného ještě bylo.

„Haló, prober se,“ kýval jsem s ležícím tělem, ale on se neprobral. Z tváře jsem si sundal masku a přiložil ji k cizím rtům. Kde se tady vzal? Co tu všichni dělali? Proč byl mezi mrtvolami? Tázal jsem se v duchu a snažil se v matném světle zahlédnout jeho tvář. Raději jsem na to nechtěl myslet a pokoušel se soustředit na naši záchranu. Přiložil jsem si masku zase na svou tvář a po kolenou pátral, jestli tu ještě někdo není.

Nad hlavou mi zuřil oheň a spaloval vše, na co dosáhl. Padající trámy otřásaly pevnými základy a voda, kterou se snažili hasiči uhasit oheň, se hromadila v kryptě pod podlahou. Po neúspěšném pátrání a zjištění, že je podzemí moc velké a že bych už toho živého nemusel najít, jsem se vrátil k promočenému chlapci. Sám jsem byl mokrý skoro na kost a prach štípal v očích, v nose i krku. Střídavě jsem přikládal masku ze své tváře na druhou a přitisknutý k zádům neznámého se ujišťoval, že ještě dýchá. Snažil jsem se aspoň částečně chránit drobné tělo před padající sutí, ale před vlezlým chladem a vodou jsem nic nezmohl. Nebylo únikové cesty. Mohl jsem jen čekat, až ti nahoře oheň uhasí, nebo až dohoří a doufat, že mě budou hledat a neprohlásí mě rovnou za mrtvého.

Pozoroval jsem červené záblesky nad sebou a přiotráven nedostatkem kyslíku upadal do bezvědomí s třesoucím se tělem v náruči. Nebál jsem se, že zemřu. Bál jsem se o kluka, kterého jsem chtěl zachránit. Kolem se vznášela známá andělská aura, která uklidňovala a zaháněla temný příslib smrti. Floriánek tu byl s námi a dával na nás pozor. To on chtěl, abych pro něj riskoval, pro něj mě poslal. Nesmím teď zklamat. Znovu jsem zhluboka vdechl kyslík z masky, než jsem ji pevně přitiskl k tváři neznámého a doufal, že to skončí dřív, než dojde kyslík v bombě. 

---

„Rosťo… Rosťo,“ vtíralo se mi do hlavy volání známého hlasu a do uší mi pronikal kvílivý zvuk houkaček. Směs policejních, hasičských i záchranářských. Hlasy lidí, světlo, tma, vše se prolínalo a tvořilo zastřený obraz na pokraji bdělosti.

„Probouzí se…“ zajásal hlas staršího muže, když jsem pootevřel oči, zamžoural a nakonec se rozkašlal. Hleděl jsem svému veliteli do tváře a cítil pevný stisk jeho ruky na své. „Dokázal jsi to,“ zašeptal dojatě, když se ke mně sklonil. Trochu jsem se vzpamatoval a zjistil, že ležím na lehátku a nakládají mě do sanity. Ze všech sil jsem strhl masku z tváře. Plíce přeplněné kouřem bolely při každém nádechu, ale musel jsem to vědět.

„Žije?“ zachraptěl jsem a rozhlédl se, jestli ho neuvidím. Doktor mi nekompromisně nasadil masku zpět.

„Žije, už ho odvezli. Teď se musíš uzdravit i ty. A neboj se, svíčku za tebe zapálím a rád,“ stiskl mi ještě jednou ruku.

„Děkuju…“ zašeptal jsem v duchu, než se mi zavřely oči a znovu jsem upadl do bezvědomí s myšlenkou, že jsem přece jen aspoň někomu pomohl. Třeba se Floriánek zase vrátí…

---

„Teda kluku, tys mi ale nahnal strachu,“ usmíval se na mě druhý den ráno, hned po vizitě, velitel v uniformě, když jsem ležel na nemocničním lůžku. „Když to tam začalo padat, zmizel jsi mi z očí a já se bál, že už tě nikdy neuvidím. Možná jsem už jen sentimentální stařec, ale zrovna o tebe bych nerad přišel. Jsi jako můj syn.“ K mému překvapení mě objal a po chvíli ticha zase pustil.

„Jak jste nás našli? Co se vlastně stalo?“ Nechal jsem si vyprávět vše, co se dělo venku. Dozvěděl se, že i když já je ve vysílačce neslyšel, oni mě slyšeli dobře. Podle toho poznali, že jsem stále žil a na někoho mluvil i po zřícení střechy, kdy nikdo neměl šanci uvnitř přežít. Sotva se jim podařilo oheň dostat jakžtakž pod kontrolu, vydali se nás hledat. Nenašli jen nás, ale i další čtyři mrtvé. Zachránili jich osm.

Oficiálně byl celý případ ještě v šetření, ale prozradil mi, že se jednalo o doupě obchodníků s bílým masem. Něco jako překladiště, kde si je předávali. Obchody zřejmě krachly a na těch pár ubožáků, kteří zde čekali na předání, zapomněli. Neví se, proč byli ti dole mrtví, ale prokázalo se, že nezemřeli při požáru ani nešťastnou náhodou. Víc se o tom všem neví. Snad jen to, že všichni zachránění byli pohřešováni několik měsíců ve třech okolních státech. Až na jednoho, kterého jsem zachránil já. Ten byl k překvapení všech jen podchlazený, ale stále v bezvědomí a nikomu nechyběl. Možná strach z odhalení donutil pachatele k pokusu o hromadnou vraždu. Úmysl byl již prokázaný. Jinak všichni zúčastnění vyvázli bez větší újmy a jen pár hasičů přiotrávených kouřem, zůstalo do rána v nemocnici.

Hned, jak skončila soukromá návštěvní hodina jen pro hasiče a procesí spolupracovníků vyhodila sestřička nekompromisně z pokoje, usmlouval jsem ji, aby mě pustila za neznámým zachráněným. Chtěl jsem vědět, koho jsem vlastně zachránil a jak se má. Moc nadšená nebyla, ale nakonec souhlasila pod podmínkou, že pojedu na vozíku. To se mi vůbec nelíbilo, ale zvědavost zvítězila.

S kapačkou zaháknutou na tyči u kolečkového křesla mě převezla o pár dveří dál. Nechápal jsem, proč nemůžu jít ten kousek po svých. Vždyť mi skoro nic nebylo. Až na pár modřin a na to, že se mi stále nesnesitelně motala hlava. Ale to prý časem přejde. Jen lehký otřes mozku. Sestra otevřela dveře do menšího pokoje, kde stálo jediné lůžko obklopené přístroji a v něm byl doslova utopený blonďatý kluk. Už ode dveří bylo znát, že není zrovna moc velký, ale toho jsem si všiml už v tom kostele. Štíhlé tělo zakrývala slabá přikrývka až po hrudník a bělostné ruce spočívaly nehnutě podél těla. Přistavila vozík až k posteli a já tak mohl nahlédnout do tváře, z velké části ukryté pod maskou dýchacího přístroje. Díval jsem se do dokonalé tváře lemované ještě dokonalejšími plavými vlasy a náhle jsem měl problém dýchat. Přede mnou ležel chlapec, který vypadal skoro stejně, jako můj Floriánek. Jen starší. Taky jsem necítil kolem sebe jeho auru. A navíc, jak by se sem dostal? Jak by se mohl zranit? Tohle musela být jen náhoda. Anděl by se přece nemohl stát jen tak člověkem. Nebo ano? Nebo mi Floriánek pomohl zachránit tohohle kluka, abych měl někoho, kdo mu je podobný?

„Jste v pořádku? Vypadáte, že každou chvíli omdlíte,“ strachovala se sestra a chtěla mě zavézt zpět na pokoj.

„Počkejte,“ uprosil jsem jí, když jsem se trochu vzpamatoval a naklonil se nad nehybné tělo. Pohladil jsem ležící paži a přivřel oči. Náhle jsem se cítil tak spokojeně, jako v době, kdy za mnou chodil můj anděl a objímal mě. „Floriánku,“ zašeptal jsem a zadíval se v očekávání čehokoliv do jeho tváře.

„Je v komatu, nevíme, jak se jmenuje. Vy ho znáte?“ pozorovala mě udiveně sestra. Zavrtěl jsem hlavou. Neznal jsem ho. Znal jsem jen anděla, který měl podobnou tvář. K němu se to jméno hodilo. Ještě jednou jsem pohladil tenké prsty, než jsem se zahleděl do téměř průhledné tváře.

„Pane bože, on se probral…“ vykřikla sestra, když se víčka spícího zachvěla a neznámý na mě upřel blankytně modrý zrak. Fascinovaně jsem zkoumal barvu velkých očí a byl si jist, že jsem nikdy nic krásnějšího neviděl. Zároveň mě zasáhla pravda, že Floriánek takové oči neměl. Jaké vlastně měl oči? Smutně jsem si povzdechl, když jsem si je nedokázal vybavit. Zapomněl jsem to snad? Chvíli jsme se vzájemně prohlíželi, než do pokoje vtrhla sestra s lékařem v patách. Vyvezla mě i přes protesty z pokoje a odvezla na mé lůžko. Zakázala mi tam jít a tak jsem jen tak ležel a vybavoval si jak svého anděla, tak i onoho neznámého, abych je mohl porovnávat. Přesto jsem moc nevěřil, že by se mohl stát zázrak.

I přes zákaz se mi podařilo za ním několikrát proplížit a v noci jsem u něj strávil dokonce skoro celou hodinu, než mě načapala sestra a vyhnala. Stejně celou dobu spal, ale aspoň jsem si ho tak mohl nerušeně prohlížet a rozjímat.

---

Další den ráno mě na vlastní žádost propustili. Cítil jsem se dobře a i přes lékařovy námitky jsem chtěl prostě pryč. Zašel jsem ještě navštívit neznámého. Lékař už mi oznámil, že má amnesii a nic si nepamatuje. Nezná své jméno, ani neví, odkud je. Jako by se tu zničehonic objevil bez minulosti. Přenechali hledání na policii, ale nedělali si velké naděje. Ani otisky prstů nebyly k ničemu a vzhledem k tomu, že rozuměl jen jedinému jazyku, bylo téměř vyloučeno, že je cizinec.

„Ahoj,“ přistoupil jsem k němu a díval se do smutné tváře. Modré oči, dosud upřené do stropu, se stočily ke mně a nepatrně se usmál. Věděl, že mi vděčí za svůj život, i když netušil, kým je. Stále jen mlčel a jediný projev toho, že vůbec ovládá své mimické svaly ve tváři jinak, než ke smutnému výrazu, byl onen nepatrný úsměv, který dokázala vykouzlit jen má přítomnost. Přisuzovali to faktu, že jsem ho zachránil a že si možná něco vybavuje. Jen já doufal, že je v tom něco víc.

„Už je ti líp?“ zeptal jsem se, jako při každé návštěvě a odpovědí mi bylo pokrčení ramen. „Dneska jdu domů,“ oznámil jsem mu po chvilce mlčení a neznámý posmutněl ještě víc. To mě dojalo. Pohladil jsem ho po ruce. „Zase za tebou přijdu,“ slíbil jsem a s povzdechem se vydal ven. Mučil mě pohled na nešťastného kluka. Nejraději bych ho objal, kdyby to nebylo nevhodné. Neuměl jsem si ani představit, jak bych se cítil, kdybych o sobě nic nevěděl a nikdo se o mě nehlásil. Ale chtěl jsem odejít. Až bolestivě jsem si uvědomoval, že k němu začínám cítit něco víc, než jen soucit nad jeho stavem. A to jsem nemohl dovolit. Nemohl jsem to udělat svému Floriánkovi. Toho jsem miloval. Co na tom, že mě opustil. Určitě na mě čeká na našem místě.

 Po krátké hádce v autě s velitelem, mě místo domů odvezl na zbrojnici. Ani se nedivil, když jsem hned zamířil k sošce svatého Floriana. Zapálil jsem svíčku a usadil se na svůj oblíbený schod. Smutně jsem se díval k nohám patrona a pokoušel se vnímat prostředí kolem sebe. Necítil jsem nic, ale srdce se mi rozechvělo, když jsem přece jen po nějakém čase zaznamenal závan andělské aury.

„Floriánku? Jsi to ty? Vrátil ses mi?“ zašeptal jsem s nadějí v hlase, ale nikdo se neozval. Nikdo mě zlehka neuchopil kolem ramen a netiskl se na má záda. Přesto jsem cítil, že tu nejsem sám. „Prosím, ukaž se mi,“ zoufale jsem se rozhlížel a nakonec s povzdechem sklopil hlavu a ukryl tvář v dlaních. „Jestli jsem něco provedl, pak se omlouvám, ale netuším, čím jsem vinen. Musím tě vidět, prosím.“ Aura kolem zesílila. 

„Nejsem ten, na koho čekáš,“ ozval se velice tichý zvonivý hlásek, tolik podobný tomu Floriánkovu. Prudce jsem se otočil a kousek od sebe zahlédl anděla. Stejně krásného, se stejně plamennými křídly i plavými vlasy. Vznášel se v průzračném oparu, až hrozilo, že se každou chvíli rozplyne.

„Floriánku?“ nevěřil jsem, že to není on. Byl naprosto stejný. Ale srdce nejásalo jeho přítomností, jak mělo ve zvyku.

„Byl jsem jeho bratr,“ prozradil anděl a upřel na mě červené oči.

„A kde je Floriánek? Proč byl?“

„Prohřešil se proti řádu i pravidlům a byl zapovězen, vyhnán. Náš pán…“ stočil svůj pohled k sošce svatého Floriana a odmlčel se. Místo smutku nad jeho slovy v mé duši vzplála naděje.

„Je ten kluk, co jsem ho zachránil můj Floriánek?“ vyhrknul jsem dychtivě. Že by se přece jen mohly dít zázraky? Anděl mlčky přitakal. Cítil jsem to správně. Moje srdce ho poznalo, když oči a mozek věřit nechtěly.

„Ale jak?“ nechápal jsem to a dožadoval se vysvětlení. Anděl uchopil do ruky skicák, který jsem tu posledně nechal ukrytý pod schody a podal mi ho.

„Stále ho miluješ? Jako když jsi ho kreslil?“ 

„Ano… ale, co se stalo?“

„Sám jsi ho poznal, tak ti vše můžu říct. Není nám povoleno cokoliv cítit k lidem. On to porušil. Zamiloval se do tebe a i přes zákaz tě stále navštěvoval. Pán ho potrestal podle práva. Vzal mu vše, co měl a vyhnal ho ze svých řad. My se o něj nesměli postarat. Stal se člověkem. Ale já se nedokázal dívat, jak bezcílně bloudí světem. Nikdy byste se už neviděli. Trochu jsem náhodě pomohl, když jsem tě viděl, jak nad ním truchlíš. Tvá láska k němu, kterou jsi vykreslil do těchto obrázků, mě utvrdila v tom, že musím zasáhnout. V těch kresbách je zachycena tvoje láska k němu a já do nich přidám tu, co cítil k tobě. Uvěznil jsi ji do papíru a jen díky tomu má šanci ji získat zpět. Ale musí na to přijít sám. Nesmíš mu napovědět. Pak ztratí svou moc.“ Natáhl dlaň nad první obrázek a vyslal jasné světlo, které se hned vpilo do papíru.

„Takže to ty jsi mě zastavil v tom kostele? A shodil mě dolů?“ užasle jsem svíral výkresy, které byly stále stejné a přece z nich vyzařovalo něco víc. Bezbožně jsem civěl na anděla před sebou, když mi docházelo, co jsem v tom kostele cítil. Anděl pokýval hlavou a roztáhl červená křídla, až se pírka zatřepotala jako hravé plamínky ohně.

„Anděl na zemi je odsouzen ke smrti. To je trest za lásku. Proto o nás nikdo neví. Lidé nedokážou ocenit naši lásku a ta nás stojí život. Ale ty jsi jiný. Máš dobré srdce. Pomoz mu, není schopen žít sám,“ pronesl, než se rozplynul spolu s přáním, aby o něm nikomu neříkal.

Nad schody se ozvaly kroky a já rychle ukryl obrázky zpět pod ně, kde by je nikdo nenašel. Nestihl jsem se ani vzpamatovat z jeho slov, ani o nich popřemýšlet. Můj Floriánek je člověk…

„Rosťo? Jsi v pořádku?“ ozval se hluboký hlas velitele a za chvíli už ke mně sešel starší muž v uniformě. „Jsi tu dlouho, už jsem se o tebe bál.“ Pokýval jsem hlavou a pousmál se, když se posadil vedle mě.

„Co vlastně bude dál? Myslím s tím klukem,“ zeptal jsem se a v duchu už spřádal plány. Nejraději bych se vrátil do nemocnice a vrhnul se mu kolem krku. Ale co kdyby ho to vylekalo, když mě vlastně nezná?

„Zatím se nezjistilo, kdo za těmi obchody byl. Ale vyšetřuje se to. A co bude s tím klukem, to se neví. Představ si, že mu dali do ruky kalendář se jmény, ať si nějaké vybere. Zajímavý postup, ne? A víš, jaké jméno si vybral? Florián. Ani jsem netušil, že je v kalendáři,“ usmíval se velitel a já zalapal po dechu. To bylo další znamení.

„A kam půjde, až ho pustí z nemocnice?“ Velitel přimhouřil podezřívavě oči.

„Rosťo, je to cizí člověk. Vůbec nevíš, co je zač. Přece si ho nechceš nastěhovat domů? Co když tě třeba okrade, až se uzdraví? Nevíš, že nemáš míchat práci se soukromým životem? Neměl bys tu lásku k bližním přehánět,“ rozhořčil se velitel, když mu došlo, na co myslím. Zeširoka jsem se usmál. „Rosťo!?“ nechápavě si mě prohlížel a zděsil se, nejspíš nad mým zasněným pohledem. „Neříkej mi, že ses do něj zamiloval?“ povzdechl si, když mu došel výraz v mé tváři. „Ježíši, kdys to stihl? Vzpamatuj se, Rosťo…“

„Znáte mě líp, než znám já sebe. Zachránil jsem ho. Přece ho nemůžu nechat být, když nic nemá a nemá kam jít. Nevěřím, že by mi ublížil. On ne…“ nechtěl jsem přiznat, že ho znám už dlouho. Že už dlouho má své místo v mém srdci. Nechal jsem ho při myšlence na náhlé vzplanutí lásky. Velitel si povzdechl a zakroutil hlavou. Bylo marné mi cokoliv vymlouvat.

„Dělej, jak myslíš. Jsi dospělý. A teď už pojď, měl bys doma odpočívat. A kluci tě chtějí přivítat mezi živými,“ rezignoval a odvedl mě do společenské místnosti, kde už všichni čekali. Kdyby jen věděli, že to nebylo žádné hrdinství tam zůstat, jen pouhá slabost, zbabělost žít dál sám… O to víc jsem byl teď přesvědčený, že musím Floriánovi pomoci. Teď teprve jsem viděl, že i když nemám žádnou rodinu, že rozhodně nejsem sám. Florián neměl nic. Jen mě. Neuměl jsem si představit, že najednou nebudu v bytě sám, že budu sdílet svůj život ještě s někým. Ale po tomhle jsem vždy toužil. Teď ještě aby s tím souhlasil on.

---

Ani po týdnu pátrání se nepřišlo na to, kdo vlastně Florián je. On si stále na nic nevzpomínal a jen já znal příčinu. Navštěvoval jsem ho každý den a celý týden přesvědčoval lékaře a ostatní, kteří o jeho osudu rozhodovali, aby ho nechali bydlet u mě. Nakonec s tím po přímluvě velitele hasičů a na přání neznámého souhlasili, a takzvaně na zkoušku ho propustili do domácí péče. Vzal jsem si dovolenou na zotavenou a těšil se, jak se mu budu věnovat. Aby dostal nějaké doklady, muselo se celé vyšetřování uzavřít a tak měl jen prozatímní. Do kolonky věk napsali osmnáct a čekaly ho ještě testy, aby se zjistilo, jak je na tom s vědomostmi a schopnostmi. To všechno bylo na dlouho, a kdybych ho k sobě nevzal já, skončil by někde v ubytovnách pro neplatiče, nebo kdoví kde.

Zatímco já byl za tu možnost rád, Florián vůbec nevypadal, že by tušil, do čeho jde a čemu unikl. Jako by se ho lidské starosti vůbec netýkaly. Ale chtěl odejít se mnou. To vše přisuzovala lékařská komise jeho amnesii. Nebyl schopen se o sebe postarat sám.

Konečně jsem si odváděl Floriána do svého bytu a neustále po něm šťastně pokukoval. Blonďatý kluk těkal modrýma očima po všem kolem a zkoumal neznámé jen letmým pohledem. Jako by to už dávno znal, jen si to nepamatoval.

„Tak tohle bude tvůj nový domov. Vítej a doufám, že se ti tu bude líbit,“ popostrčil jsem Floriána do bytu a seznámil ho s prostředím, v němž jsme měli společně žít.

Ani bych nevěděl, že je se mnou jak mlčky pozoroval, co dělám. Pokoušel jsem se být trpělivý a učil ho, co a jak funguje. Učil se velice rychle a stačilo mu vše názorně předvést jen jednou. Později už mu ani nebylo třeba nic ukazovat. Stačilo, že mě pozoroval při práci. Stále však nepromluvil jediné slovo a to mě znervózňovalo. Nepoznal jsem, jestli je rád, nebo mu má péče vadí.

Všude mě doprovázel a já mu ukazoval všechna místa, která jsem měl rád a která jsem navštěvoval. Ukázal jsem mu běžný život lidí. Staral jsem se o něj s veškerou láskou, kterou jsem k němu vždy cítil, ale po týdnu snažení jsem začínal propadat beznaději, že by mě někdy mohl mít Florián rád. Stále si zachovával jistý chladný odstup i přesto, že se častěji v mé přítomnosti usmíval a nehnul se ode mě pomalu na krok. Nedokázal se uvolnit a vnímat vše krásné kolem sebe. Úplně jako pozorovatel, jako loutka, která dělá vše, co viděla u jiných a neměla vlastní pohled na svět. Po večerech jsme v objetí na gauči sledovali televizi a po nocích sedával smutný na posteli, když si myslel, že spím a pozoroval oknem oblohu, jako by tam něco hledal. Trápilo mě, že ho nedokážu udělat šťastným.

 ---

Dovolená skončila a já nastoupil do práce. Nechal jsem ho samotného doma a doufal, že se nic nestane. Vlastně jsem neměl důvod se bát. Beze mne stejně nic nedělal. Při odchodu jsem ho objal a jako vždy se nedočkal vstřícné reakce. Florian se nechával hladit i objímat, jako by to byla součást jeho povinností a to mě mrzelo. Jenže já ho potřeboval obejmout, cítit ho ve své náruči. Věřil jsem, že když mu budu dávat svou lásku, že i on ji jednou opětuje. Nemohl jsem si nikde postěžovat na jeho netečnost. Ani jsem nechtěl. Sám jsem si na sebe ušil tenhle bič. Pohladil jsem ho po tváři a pročísl blonďaté vlasy. Bylo mi líto, že se jen pousmál a ani mě neobjal. Odhodlal jsem se a sklonil k jeho rtům, abych mu na rozloučenou věnoval náš první polibek. Byl to úžasný pocit smět ho políbit, ale jeho nadále chladná reakce bodala do srdce víc než nůž.

Na služebně šlo zase vše jako dřív. Dozvěděl jsem se veškeré novinky za dobu, kdy jsem byl doma a nikdo by na mně nepoznal, že se trápím. Opět jsem nasadil masku otrlého profesionála a vtipkoval o svém spolubydlícím s ostatními. Když mi k večeru hlásili, že mám návštěvu, byl jsem překvapený, koho jsem zahlédl u brány. Nejdřív jsem váhal, jestli se nenechám zapřít, ale jeho smutný obličej mě přesvědčil. S povzdechem jsem k němu došel a nevěřícně sledoval, jak se jeho tvář rozzářila, když mě zbystřil.

„Floriáne, co tady děláš? Měl jsi zůstat doma,“ zlobil jsem se, ale hned mě to přešlo, když se v modrých očích zalesklo slzami. Tohle bylo poprvé za celou tu dobu, co jsem ho znal. Blonďák sklopil hlavu a otočil se k odchodu. Opět nic neřekl. Otočil jsem ho k sobě a přitáhl do náruče. Uvědomil jsem si, že je to poprvé, co něco udělal sám od sebe. Přišel za mnou do práce… zahřálo mi to duši. Potřeboval mě. Byl jako malé dítě. A já potřeboval jeho.

„Floriáne, jdi domů, já přijdu ráno, ano?“ pustil jsem ho a díval se do jeho tváře. Florián přitakal a pousmál se, než odešel. Něco se změnilo, cítil jsem to. Nejraději bych se za ním rozeběhl, ale to nešlo.

Služba probíhala až podezřele klidně a než jsem se chystal odebrat domů, navštívil jsem ještě sošku ve výklenku. Nikdo mne však nenavštívil. Nikdo nepřišel vyslechnout mé otázky a odpovědět mi na ně. Skončí tohle někdy? Opravdu ke mně Floriánek nic necítí?

 

Siréna zazněla těsně před koncem služby a já se už ze zvyku naučenými pohyby nasoukal do obleku i do bot. Výjezd k požáru, téměř shodný s jinými. Jen objekt byl tentokrát opravdu prázdný, a i když celá stodola naplněná až po střechu senem lehla popelem, považovali jsme zásah za úspěšný. Žádné ztráty na životech, jen majetková škoda. Podle zběžného šetření vznikl požár nedopalkem z cigarety, kterou tam nechtěně nechala dcera majitele, když ji nachytal při kouření. I takové věci se stávaly.

Vrátil jsem se mezi posledními, až když jsme měli jistotu, že nehrozí znovuvznícení a první kroky mě automaticky naváděly k sošce svatého Floriana. Zapálil jsem svíčku a usadil se na schod naproti. Byl jsem unavený víc, než jindy, ale chtěl jsem nejdřív poděkovat za ochranu. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem byl pryč a že už je skoro poledne. Nevzpomněl jsem si, že na mě Florián ráno čekal. Sklonil jsem hlavu na kolena a přivřel na chvíli oči. Nikoho jsem zde nečekal, a tak jsem si mohl tuhle slabost dovolit.

„Rosťo,“ objaly mě pevně štíhlé paže kolem ramen a na zádech jsem ucítil tíhu cizího těla. V polospánku jsem si myslel, že sním a pohladil bělostné prsty na své paži.

„Floriánku…“ posteskl jsem si a uvěznil ve svých dlaních ruce, které mě hladily. Nechtěl jsem je pustit a probudit se.

„Takhle jsi mi ještě neřekl, to se mi líbí,“ ozvalo se mi u ucha tichým hlasem a překvapeně jsem otevřel oči. Prudce jsem se otočil, až jsem málem setřásl kluka, který mě objímal.

„Floriáne?“ zíral jsem do tváře svého spolubydlícího a nemohl uvěřit tomu, že promluvil, že mě objímá. „Co… co tady děláš… a jak…?“ Nechápal jsem naprosto nic a myslel si, že přece jen sním. Florián se pousmál, pokrčil rameny, jako by netušil, o čem mluvím a zvedl ze země obrázky. Podal mi je a posadil se ke mně.

„Ráno jsem tě čekal, ale nešel jsi. Bylo mi smutno. Nevím proč, ale táhlo mě to sem. Vrata byla otevřená a nikdo si mě nevšímal. Chvíli jsem tu bloudil a našel tohle místo. Cítil jsem se tu tak známě. Cítil jsem tě tady a tak jsem tu zůstal. Je to zvláštní místo, byl jsem tu sám, ale necítil jsem se tak. Pak jsem našel tyhle obrázky,“ pohladil jeden papír štíhlými světlými prsty. Nevěřícně jsem chvíli sledoval nedokonalé obrázky, které držel v ruce a blonďatého kluka, který se stále usmíval. Tak nádherně se usmíval.

„Když jsem si je prohlížel… Nevím jak, ale cítil jsem, že jsi je maloval ty. Kdo je to? Ten anděl tě má rád, a já cítím, že i ty jeho,“ posmutněl a zadíval se na mě. „Rosťo… nevím, co se se mnou děje, já… víš, tady uvnitř…“ přiložil svou dlaň na prsa, kde bilo srdce, „...mám divný pocit… bolí to… a já nevím, co s tím… když jsem uviděl ty obrázky, myslel jsem jen na tebe… bojím se…“

Odložil jsem obrázky a objal nešťastného blonďáčka. Úplně jsem na ně zapomněl, i na slova, která mi řekl Floriánův bratr. Opravdu se to stalo? Opravdu mě má rád?

„Floriánku, můj Floriánku… na těch obrázcích jsi ty… tobě patří mé srdce. Tebe mám rád a je to zrovna taková bolest uvnitř, jakou cítíš teď ty,“ vískal jsem ho v hebkých vlasech, jak jsem to měl rád a v duchu děkoval bezejmennému andělovi, že nám pomohl. Florián mě objal v pase, zabořil tvář do mého ramene a rozbrečel se. Pochopil to… došlo mi, když jsem se radoval z první vstřícné odezvy a vůbec se mu nedivil, že pláče. Muselo to být hrozné, být tak dlouho prázdný a bez citů a najednou mít v sobě explozi lásky, kterou jsem vtiskl ve své mysli do jeho podobizen. A že jí nebylo málo. Vděčně jsem zvedl pohled k sošce svatého Floriana a mohl tak na krátký okamžik spatřit usmívajícího se anděla. Opětoval jsem mu úsměv a vtiskl na Floriánovo čelo lehký polibek. Uvědomil jsem si, jak je vzácné mít svého anděla strážného a netušil, čím jsem si zasloužil tu čest mít rovnou dva. Protože já je měl.

Naklonil jsem se k blonďákovi, který si mě tázavě prohlížel, pohladil jsem ho po tváři a přitiskl své rty na jeho. Chtěl jsem mu ukázat, jak moc ho mám rád. Toužil jsem po polibku a myslel si, že teď je ta nejlepší chvíle.

Florián na malý okamžik ztuhnul, ale po chvíli se těsněji přivinul a přidal se do jemného vzájemného zkoumání rtů. Hladil jsem ho a vískal v dlouhé záplavě plavých vlasů a v duchu děkoval tomu zázraku, který učinil z mého anděla člověka. Tiskl se ke mně a vláčně se poddával hýčkání, jako malé kotě, toužící po něžnostech. Jakoby chtěl najednou poznat všechny pocity spojené s láskou a hned mi je oplatit. Jako by to nebylo právě teď, kdy zjistil, že mě taky miluje, ale jako by to tak bylo odjakživa. Jeho bezejmenný bratr mu dal ten největší dar. Vrátil mu všechnu lásku, kterou kdy ke mně cítil a kterou mu jejich pán vzal.

 Slabé zasténání z jeho rtů mne přesvědčilo, že jen tohle nám už nestačí. Přestal jsem ho líbat a zadíval se do blankytných očí plných touhy a lásky. Už jsem nepochyboval o našich vzájemných citech. Mlčky jsem se zvedl a usmál se nad zklamaným výrazem ve Floriánově lehce nachové tváři, momentálně umazané od mých rukou. Už nebyl nadpozemskou bytostí, které se špína vyhýbala, ale přesto zůstane navždy mým andělem. Mým Floriánkem. Setřel jsem pár šmouh z jeho tváře, vzal ho za ruku a odváděl jsem si ho domů. Pohledy svých kolegů jsem ignoroval, a ani spokojeného úsměvu postaršího velitele jsem si nevšímal. Už jsem měl volno a bylo toho tolik, co jsme si chtěli říct a vzájemně si dát. Cítil jsem, že i Florián to vidí stejně. Už nebudu sám. Dostal jsem za svou víru ve věci tu nejhezčí odměnu.

---

Případ podpáleného kostela byl odložen pro nedostatek důkazů a Florián zůstal i nadále se mnou. I přesto, že začal mluvit a vnímal jako každý člověk, nikdy si nevzpomněl, čím byl a kde se vzal v tom kostele. Splnil jsem svůj slib, daný jeho bratrovi a uschoval tajemství jeho původu hluboko ve svém nitru. Florián byl potrestán životem mezi lidmi jen kvůli mně a já mu chtěl pomáhat, aby dokázal v tomhle světě přežít.

…Jen ten, pro koho byl anděl vyhnán, mu mohl dát šanci na nový život. Proto na světě nejsou andělé, neboť jejich láska nebývá opětována. A tak dál tajně ochraňujeme své lidské protějšky, aniž bychom se dočkali vděku, či lásky…

Tuhle část z vyprávění bezejmenného anděla s plavými vlasy, rudýma očima a plamennými křídly nikdy nezapomenu. Když usínám se svým andělem bez křídel v objetí, v duchu mě napadá, že je to pravda. Až na pár výjimek, které by v davu nikdo nepoznal.

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Floriánka...

(Jasalia, 1. 4. 2011 23:18)

... som čítala už na tvojej stránke a musím povedať, že síce aj mne trochu vadilo, že bol na začiatku zobrazený ako dieťa, ale celkový príbeh je taký úžasný, že je to len nepodstatný detail. V kostole som si poplakala a na koniec som bola celá šťastná, že to tak dobre dopadlo. Hoci z toho príbehu cítim zvláštny smútok. Ale asi to tak malo byť. Si jednoducho super.

Teda...

(Haku, 27. 8. 2010 15:17)

....uf,uz som sa skoro zlakla,ale nakoniec sa pribeh skoncil k mojej spokojnosti.

---

(Rapidez, 27. 8. 2010 15:17)

*ofrňuje * Nejspíš mě udolaly logické nesrovnalosti dříve, než se mi mohl začít líbit samotný příběh. Vadily mi především roztodivné popisy vybavení, nástrojů a obleků zasahujících; nic se mi pod nimi nevybavilo a od opětovného prozkoumání textu mě poněkud odradil jeho rozsah (mám prostě raději dialogy).

krásne

(angie, 27. 8. 2010 15:16)

také krásne, až nemám slov. jednoducho nádhera

povedená

(Kat, 27. 8. 2010 15:16)

povídka. Místy jsme fakt měla slzy na krajíčku. Líbilo se mi to, i ot jak ho maloval, ajk bratr mu přišel an pomoc. pěkné moc.

:333

(Milwa, 27. 8. 2010 15:15)

pro hasiče mám slabost odjakživa:3 moc hezká povídka a nápad s Floriánem!

...

(Profesor, 27. 8. 2010 15:15)

Moc hezké. Já hasiče ráda.
Musím přiznat, že jsem téměř nedýchala,když Rosťa spadl do té krypty. Jsem ráda, že to dobře dopadlo.

:-)

(Lachim, 27. 8. 2010 15:15)

Nádherné, romatické a nádherné. Jak se mezi těmi povídkami mámrozhodnout, když je jedna lepší než druhá.

..

(AidrienAssagir, 27. 8. 2010 15:14)

Ach... To byla nadhera.