Prudce se otočil a z jeho rtů splynulo úlevné vydechnutí. Pomalu natáhl ruku s koženým nátepníkem a několika jednoduchými prsteny a sevřel v dlani límec plátěné vestičky svého společníka. Jediným škubnutím ho dostal do své náruče. Chlapec překvapeně vyjekl a škobrtl o dlouhý chlupatý temně černý ocas. Občas ho zvyky jeho pána děsily. Obvykle býval milý a pozorný, když šlo jen o ně dva, ale nyní byl chladný a nepřístupný. Jako k nepříteli.

Skrývali se v lesích už dlouhou dobu, přestože pořádně nevěděli před čím. Dávno je nikdo nepronásledoval, avšak na stálou přítomnost stromů a nazelenalého přítmí za ten čas navykli natolik, že zde zůstávali už spíše ze zvyku. Byl to jejich domov. Splynuli s přírodou, jako se to málokterému člověku podaří. Les jim ochotně poskytoval své služby a oni ho na oplátku chránili před těmi venku.

Lidé do hvozdu nikdy nevkročili. Báli se temnoty a neznámých nebezpečí ukrytých ve větvích. Blázniví hlupáci. Kdyby se jednou pokusili proniknout mezi hradbou stínu a poznat les v celé jeho nádheře, dokázali by z něj čerpat víc, než jen několik haluzí na okrajích, kam ještě slunce zasahovalo a rozhánělo temnotu.

„Vyděsil jsi mě,“ zasyčel muž a pevněji přitiskl kočičáka na svou hruď skrytou pod upnutou koženou vestou, již pohromadě držely jen cvočky pobité pásy. Chladným pohledem propálil tvář překvapeného chlapce. Něco se mu na něm nezdálo. Byl nějak…. Jiný. Na okamžik zesílil stisk, ale pak ho pustil. „Stalo se něco? Chováš se divně,“ s nezájmem si odhodil po pas dlouhý pramen vlasů dozadu a odkráčel několik metrů hlouběji do lesa. Ta otázka byla jen ubohá zástěrka pro jeho vlastní nestabilitu. Necítil se jistý sám sebou. Dělo se s ním něco, co se mu vůbec nelíbilo, ale nedokázal to zastavit.

„Se mnou nic, ale ty jsi v poslední době zvláštní,“ broukl a olízal si tlapku. Pak ho ale něco zaujalo. Něco dlouhého, co se provokativně pohupovalo ze strany na stranu na zádech jeho pána. I v jeho lidské podobě ho ovládly kočičí pudy a on skočil a chňapl za to lákadlo.

Lidský muž zaskučel a zvrátil hlavu, když se jeho kočičí přítel pověsil celou vahou na jeho vysoko vyčesaný culík tmavých vlasů. „Já tě-“

Tůůůů-du-tu-tu-tu-tůůůů-tu-du-du-du-důůůů. Dokončil poslední tah pomalu se otupující tužkou a se znechucením hrábl po telefonu. Kdo mu může volat v tuhle dobu? Unaveně sundal brýle, promnul si oči a přijal hovor. Vždycky pracoval dlouho – ne, že by měl na výběr -  čekal ale, že když protáhne svou tvůrčí dobu do půl čtvrté ráno, bude mít konečně trochu klidu na snění. Věděl, že je to práce, ale slovo „snění“ mu přišlo vznešenější, vzhledem k jeho vztahu k…. Němu. Až teď si uvědomil, že mu vlastně stále nedal jméno. On. Začal na jeho příběhu pracovat teprve nedávno, přesto ho to trápilo. Tím spíš, když už teď, týden po jeho zrodu, ho dokázal milovat víc než kteréhokoli ze svých „synů“. Pan Záhadný tajemný hraničář.

„Hmm?“ zabručel otráveně, když si konečně vzpomněl, že už nějakou tu chvíli civí na přijatý hovor.

Ve sluchátku okamžik uraženě chrastilo, ale pak se z něj ozval zvuk tak hlasitý, až měl rozespalý umělec pocit, že se mu rozskočí hlava.

„Co chceš?“

„Co hned tak zostra?“ zamručel hlas na druhé straně telefonní sítě.

„Je půl čtvrté ráno, Ayano. Lidi v tuhle dobu spí, a když nespí, jsou nadmíru unavení z práce. Tak co máš?“

Ayano se tiše zachechtal a o vteřinu později se přidušený zvuk změnil v triumfální smích. „Jména!“

Nechápavě zamrkal. Trochu ho to probralo, stále však netušil, o čem jeho dlouholetý přítel z univerzity mluví. „Cože?“

„Jména pro tvůj novej příběh!“

Hiroto vyskočil, až se papíry s poznámkami, bez ladu a skladu rozeseté po celé pracovně, rozvířily a začaly hledat nové pozice zase na jiné kupě studijního materiálu. „Jaký? Povídej!“

„Ten lovec-“

„Hraničář,“ opravil ho automaticky.

„Lovec bude Rouka a-“

„Není to moc sladký? Má být chladnej, nepřístupnej, odtažitej…,“ marně hledal prázdný papír a něco, čím by mohl zaznamenat nápady svého kolegy.

„Vůbec ne. Vždyť jsi říkal, že s kočkou je milý.“

„To jo a jaký jméno máš pro něj?“ dalo mu hodně práce zůstat klidný. S kočkou…. Víš, jak dlouho mi trvalo vytvořit ho?!, lamentoval v duchu.

„Pro kočičáka? Jasper.“

Zhluboka se nadechl, aby dokázal přesně vyjádřit svůj dojem z uvedeného návrhu. „Ne!“

„Proč ne? Hodí se to k němu,“ zabručel uraženě.

„Je to jak z americkýho dívčího filmu!“

„Vůbec ne. Představ si ho, roztomilá černá kočička a jméno Jasper…“

„Dobrou noc, Ayano.“

„Ale-“

Prudce praštil telefonem, až s dunivou ránou spadl na zem. Nelíbilo se mu to. To jméno mu evokovalo všechno, jen ne charakter, který pro svou drahou postavu zvolil. Potřeboval jméno, které ho zastoupí. Jméno, vystihující osobu, která místo něj zaujímá pozici po Roukově boku. Rouka…. Čím déle nad tím přemýšlel, tím víc se mu to líbilo. Rouka a Jasper. „Budiž,“ povzdechl si a kostrbatým písmem naškrábal dvě jména na poslední útržek papíru, který v okolí našel. Ayano…. Tvoje nápady jsou vždycky tak hloupé, ale stejně je začínám mít rád.

Zmoženě se odvlekl k pohovce a padl na ni. Dnešní snění ho tak vyčerpalo, že ani nestihl sprchu. „Zítra…. Možná,“ zamumlal a pomalu se propadl do hlubin spánku.

Se zvráceným úsměvem sledoval Jaspera, jak se pečlivě umývá na větvi jeho oblíbeného stromu. Trochu mu záviděl, že nepotřebuje nic jiného, než svůj kočičí jazýček. Pokaždé ho pobavilo, jak je i ve své lidské podobě čistotný. Několikrát mu nabízel obyčejnou koupel v řece, ale Jasper to odmítal tak dlouho, až se Rouka jednou neubránil a prostě ho do vody hodil. Ty škrábance, jež mu pak kočičák stejně nemilosrdně vytvořil na hrudi, se hojily opravdu dlouho.

„Ani na to nemysli,“ houkl tiše a tlapkou si očistil ucho.

Nasadil záměrně špatně hraný nechápavý výraz a líně se položil na mech. Pořád musel koukat nahoru a už dlouho přemýšlel, kdy konečně Jaspera přestane bavit pořád někam šplhat. Přece jen byl to kocour a ti se ve vysokých místech vyžívají. „Na co nemám myslet?“

„Víš, že vodu nesnáším.“

„Ale ne, přece by sis nemyslel, že stojím o další škrábance!“

Jasper se škodolibě pousmál a jediným ladným skokem se dostal na zem přímo vedle překvapeného hraničáře. „A nestojíš? Minule se zdálo, že nemáš zas tolik proti,“ laškovně se usmál, zatímco zkoumavým pohledem žlutozelených očí pátral v přítelově výrazu po sebemenších známkách něčeho neobvyklého.

„Zmizni kočkodlaku!“ zavrčel škádlivě a odstrčil Jaspera, aby si uvolnil ruku, na níž kočičák ležel. „Nezapomínej, kdo je tu pán.“

Jasper se uraženě stáhl. „Myslel jsem, že jsme partneři. Navíc s kočkami se taky musíš občas mazlit,“ zahuhlal a vyplázl jazyk Roukovi do zad. Připadal mu čím dál odtažitější. Co se to s ním kruci dělo? Dřív si ho rád přitiskl k boku a spal vedle něj a teď ho nesnesl ani na několik metrů?

Rouka se opřel zády o strom a pohlédl do posmutnělých mandlovitých očí svého společníka. Putovali spolu už mnoho let, od té doby, co ho koupil na trhu s „přírodními raritami“, spoutaného a zbitého. Tehdy ještě volně procházel městem jako svobodný muž. Nikdy ho takové věci nezajímaly, prostě si odpočinul a šel dál, ale na tomhle tvorovi ho něco zaujalo hned na první pohled. Nebyly to ani kočičí uši, ani dlouhý huňatý ocásek. Důvod, proč tehdy vysypal měšec před kupce, byl ten pohled. Odhodlaný, ostražitý a přesto za ním bylo něco posmutnělého. Něco, co jen tak někdo neviděl; něco, co Jasper upíral přímo k němu. Tehdy nabídl nejvyšší cenu, ale kupec nechtěl o svou kořist jen tak přijít a poslal na ně své muže. Rouka znal pověrčivost lidí a jejich strach z lesů, a proto se uchýlili právě sem. Muži se zalekli a přestali je stíhat, přesto se s Jasperem ještě dlouho neodvažovali opustit zelené ochranné přítmí.

„Promiň mi to,“ usmál se a podrbal kocoura mezi ušima v podlouhlých tmavých vlasech. „Nechtěl jsem být hrubý, jen mi teď není moc dobře.“

Jasper pomalu nátáhl tlapku a tak, jak mu velely kočičí instinkty objal svého pána a tiše zavrněl. „Děkuji ti. Vždy jsi mě bral jako rovného; jako přítele. Jsem ti zavázán.“

„Co ta obřadní mluva?“

Kočičák se jen ušklíbl a přitáhl si Rouku blíž. Hodlal uzdravit jeho bolest, ať už pocházela odkudkoli. Byl si ale jistý, že to má co dělat s ním samým.

Seděl v kanceláři, před sebou štos papírů, vedle něj položené brýle, a s viditelnou nechutí žužlal tužku. Čekal to. Čekal, že dřív nebo později přijde takhle chvíle, kdy si ho editor zavolá, aby se podíval na jeho práci. Znovu prolistoval těch několik málo stran svého dosavadního příběhu a na okraj poznámkového bloku naškrábal pár odrážek přes jeden z prvních náčrtů Rouky. Zatím neměl moc velký úspěch a částečně to přičítal i společnosti, s níž pracoval. Tlačili ho, aby kreslil rychle a on pak neměl čas dotvořit všechny detaily tak, jak by je chtěl. Tak, aby jeho práce vypadala opravdu dobře.

Talent bezpochyby měl, to mu řekli už u přijímacího řízení na univerzitu, ale potřeboval svůj čas, aby všechno dotáhl do požadovaných detailů. Ayano ho chápal – asi jako jediný. Dokonce se mu snažil najít novou společnost. Zkoušel přemluvit svého editora, aby vzal i Hirota, on však zjevně nestál o evidentně ne moc úspěšného kreslíře.

„Kdybyste mi jen dali čas…,“ povzdechl si a nasadil elipsovité brýle zpátky na nos.

„Tak co?“ dveře se otevřely a v nich se svým obvyklým úsměvem stál Ayano.

„Tak bych dokázal Rouku a Jaspera nakreslit mnohem líp,“ odpověděl automaticky Hiroto, ještě než si uvědomil s kým to vlastně mluví.

Usmál se a utáhl malý culík, v němž měl svázané světle hnědé vlasy. „Takže jsi je přece jen pojmenoval takhle. Věděl jsem, že se ti to bude líbit. Dalo mi práci ta jména najít, víš?“ se zájmem nakoukl Hirotovi přes rameno na jeho kresby než kecl na vedlejší židli. „Už zase tě uhánějí?“

Pokrčil rameny. „Jako obvykle. Zvládl jsem to doteď, zvládnu to i dál.“

„Opravdu nechceš k nám? Zkusím to ještě domluvit.“

„Nemyslím si, že by to jinde bylo až tak lepší. Děkuju, ale nechci se vnucovat.“

Ayano se povzbudivě usmál a plácl přítele po zádech. „Kdybys neměl tolik práce, pozval bych tě na skleničku, ale teď asi nebude nejlepší chvíle.“

„To ne,“ přisvědčil tiše a skousl si ret. Nerad žádal o pomoc - zvlášť jeho. Byl mu vděčný za všechnu tu pomoc, co mu poskytl, ale teď se potřeboval pohnout sám. A hlavně promyslet si další kroky. Měl v plánu….

„Teď to nech být,“ pousmál se a prohrábl Hirotovy pískové vlasy. „Nějak to dopadne, tak se nevzdávej. Hodně štěstí!“ prohodil jako by nic a zmizel.

Hiroto brouzdal ulicemi a znuděně koukal do výkladních skříní obchodů. Se svým malým vzrůstem, roztrhanými džíny a dlouhou vytahanou mikinou působil spíš jako rebelující středoškolák než přepracovaný manga-ka. Jediné, co ho od mladší generace viditelně odlišovalo, byly tmavnoucí kruhy pod očima, pečlivě schované za obroučkami brýlí.

Nadhodil si sportovní tašku, plnou složek se skicami, na rameni a zarazil ruce do kapes. Do uší mu ze sluchátek duněla jeho oblíbená hudba. Ne, že by ji poslouchal nějak často, ale byl to jediný účinný způsob, jak se uklidnit, aniž by musel něco rozbít. Pouštěl si ji pokaždé, když odcházel z kanceláře. Pokaždé, když mu opět připomněli, jak je pomalý; jak všichni jeho kolegové vydali už XY knih a on má zatím jen jednu; jak neúspěšný je. Při práci poslouchal mnohem klidnější muziku, teď se však potřeboval pořádně vyvztekat a uvolnit, aby byl schopný myslet dál - kreslit dál. Potřeboval pracovat, vydat něco, potřeboval vidět Rouku.

Zastavil se u zapadlé kavárny a vešel dovnitř. Nejvzdálenější stůl tiše čekal a vybízel ho sednout si tam. Konečně s lehkým úsměvem nechal klesnout své zmořené tělo do pohodlného křesílka, objednal si pět káv do zásoby a pustil se do práce.

Už celé hodiny procházeli lesem. Jasper z toho byl unavený a rozmrzelý, nerad opouštěl svůj strom, ale Rouka ho nepřestal hnát dál do zelené hloubky tam, kde se vyskytovalo skryté údolíčko. Už nějakou dobu neměl dobrý pocit. S lesem se dělo něco špatného a on na to odpovídal svou uzavřeností a neochotou. Hraničář cítil, že na okraji už není bezpečno. Za ta léta prochodili les snad stokrát, nikdy si však nezvykl na Jasperovu uraženost ve chvíli, kdy ho donutil zvednout se a jít někam, kde bude uvolněnější atmosféra.

Kocour se líně protáhl a zívl. „Co se s tebou děje? Probudíš mě sotva hodinu po tom, co usnu, táhneš mě lesem do údolí a za celou dobu neřekneš ani slovo. To jsem ti tak na obtíž?“

Rouka mlčel. Byl moc ponořen do svých zmatených myšlenek, než aby odpověděl. Ta otázka ho však zasáhla. Na obtíž? Právě naopak! A to bylo to, co ho tak děsilo. V posledních dnech si uvědomoval svou osamělost, když Jasper třeba jen na chvíli zmizel; uvědomoval si, že bez něj nedokáže být. Ani nechtěl pomyslet na možnost, že by o něj někdy přišel. Opravdu byl podivný. Ten krásný hřejivý plamínek, jež mu vesele plápolal v hrudi, když se k němu Jasper v noci přitulil, a pomalu zmíral, když mu kočičí povaha zavelela neočekávaně zmizet…. Neznal to a i u sebe začínal poznávat hloupý lidský strach z neznámého. Přece jen byl stejný, jako ti venku.

„To nic,“ zahuhlal po chvíli a dál kráčel několik kroků před Jasperem.

„Nevypadá to jako nic,“ rýpl si škodolibě a dloubl Rouku do zad. Od té doby, co na něj hraničář spadl po tom, co se mu pověsil na vlasy, si dával velký pozor na svou hravou náladu. Nebyl žádný svalovec a osmdesát kilo živé váhy se ukázalo jako poměrně velký problém. Taky Rouka si na svůj ohon dával větší pozor a mnohem častěji ho nosil hozený přes rameno, přestože mu tak trochu překážel.

„Nech to být,“ odbyl ho s dokonale předstíraným nezájmem. Mrzelo ho, že se před ním tak často přetvařuje, nechtěl ale, aby Jasper něco věděl, dokud si sám nebyl jistý tím, co se s ním děje. Kocour však dávno věděl, že s jeho pánem není všechno v pořádku. Pokaždé, když byl poblíž, choval se divně, když však na nějakou dobu zmizel, byl Rouka úplně normální. Teď už si byl naprosto jistý, že to má co dočinění s ním. Nedokázal ale říct, jestli je tahle změna k lepšímu nebo horšímu. Nevěděl, co přesně se na hraničáři mění. Kdybys tak byl trochu otevřenější….

Rouka se zastavil tak prudce, až do něj Jasper málem vrazil. Pomalu se otočil a pohlédl do těch nádherných očí. Věděl, že tohle byl důvod, proč ho k sobě toužil připoutat ještě víc. Něčím mnohem silnějším, než bylo jen přátelství. Matně si začal uvědomovat, co to všechno znamená. Povzdechl si a nejistě položil dlaň na kocourovu tvář. Mírně se pousmál. „Časem ti to všechno řeknu, slibuju.“

„Promiňte….“

Trochu nevrle zvedl hlavu od práce a zahleděl se na narušitele. Před ním stála dívka s dlouhými černými vlasy a jiskřivým pohledem v typické školní uniformě, složené z bílé halenky, tmavě modré vestičky a krátké skládané sukně, bílé podkolenky shrnuté k vysokým botám. Za ní se kousek dál krčil chumel jejích spolužaček, jež ji tiše podporovaly. Hiroto ji provrtal, možná trochu hrubým, pohledem a tiše čekal na zbytek věty. Možná víc než zlobilo ho mrzelo, že zastrčený stůl ve své funkci klidného místa pro práci selhal.

„Promiňte,“ zopakovala znovu trochu jistěji, „vy jste Kayashi Hiroto? Ten fantasy yaoi manga-ka?“ s nadějí na něj upírala tázavý pohled, nervózní úsměv zdobil její mladou tvář. Mohlo jí být sotva sedmnáct. Hiroto věděl, že dnes se děti dostanou ke knihám pro dospělé mnohem snadněji než dřív, přesto ho mírně šokovalo, že děvče, které by o jeho práci ani nemělo vědět, ji zřejmě docela důvěrně zná.

Překvapeně sebou škubl. Nečekal, že by ho někdo poznal, nebo třeba jen věděl o jeho knihách, když editoři tolik nadávali, jak málo je slavný. „A-ano,“ zakoktal pořád trochu zaraženě.

Dívka nadšeně zavýskla a na jejích rtech zazářil triumfální usměv. Natáhla ruku se zdviženým palcem ke kamarádkám a ty věrně napodobily její reakci. Pak se otočila zpátky ke kreslíři. „Víte, nechtěly jsme vás rušit, ale my,“ lehce se začervenala, „prostě milujeme vaši práci. Kreslíte nádherně a ty příběhy! Jsme vaše velké fanynky a tak jsme se chtěly zeptat jestli byste se nám…,“ chvíli štrachala v tašce než našla malý modrý bloček. Nalistovala prázdnou stránku a položila ho před Hirota. „Mohl byste se nám podepsat?“

Pomalu natáhl ruku s tužkou, již právě svíral a naškrábal svůj podpis. Jen co dokončil poslední tah, dívka deníček zaklapla a přitiskla si ho k hrudi. „Děkuji vám!“ rozzářila se, ale pak zas zvážněla. „Vy teď nemůžete pracovat?“

„Co prosím?“ trochu uraženě loupl očima po dívce, a pak svůj pohled zaměřil zpátky na rozpracovaný náčrt nové stránky.

Omluvně se usmála a raději o krok ucouvla. „Promiňte, jen že v poslední době od vás nic nového nevyšlo. My rády počkáme na další knížku, jen mě zajímalo…. To nic, nashledanou. Ještě jednou děkuju!“

Hiroto sledoval jak odběhla za spolužačkami podělit se o nové informace a na tváři se mu usadil spokojený výraz. Takže se přece jen někdo zajímá o jeho práci. Vyčítal si, že na ni byl hrubý – byla to jeho první čtenářka, o které věděl! Přestože ho hrozně vytáčela, nemohl si pomoct, ale líbil se mu její odvážný drzý styl, jakým s ním mluvila. Pochyboval, že tohle Ayano někdy zažil a na okamžik se cítil opravdu výjimečný. Přesto však zůstávala ta myšlenka. Ta malá hlodavá myšlenka na změnu. Vlastně už ji začal považovat za docela reálnou možnost.

„Už mi to řekneš?“ seděli v údolí na břehu řeky a tiše poslouchali bublání vody mezi kameny. Jasper si jako obvykle obsadil větev stromu a z ní shlížel na Roukova záda. Celý zbytek cesty sem nepromluvili jediné slovo. Kocoura to rozčilovalo, chápal však hraničářovu potřebu promyslet si všechno v klidu sám. Musel to být velký problém, když byl kvůli němu tak chladný.

Rouka ponořil dlaň do ledového proudu a zhluboka se nadechl. „Ano.“

„Cože?“ zamrkal zmateně.

„Řeknu ti to, pojď dolů.“ Mokrou rukou poklepal na trávu vedle sebe. „Nebo jestli nechceš k vodě…,“ pomalu se zvedl a s pohledem upřeným k zemi odstoupil několik kroků od řeky.

Jasper se nadšeně zakřenil a seskočil z větve. Sotva se ale dotkl tlapkami země, Rouka ho popadl za ramena a přitiskl ke kmeni stromu. Překvapeně vyjekl. Vší silou se vzepřel proti hraničáři. „Pusť…,“ zakňučel tiše.

Rouka se jen bláznivě zachechtal. „Chtěl jsi to vědět,“ povzdechl si a pomalu povolil stisk. „Omlouvám se,“ zašeptal se sklopenou hlavou.

Kočičák byl otřesen. Pořád nechápal, co to mělo znamenat. Chce ho zabít? To je opravdu tak otravný? „To je d-“ zasekl se, když hraničář opět zvedl pohled. V jindy zářivých, přívětivých, tmavých očích se leskly slzy, překrývaje lehký záchvěv láskyplného zoufalství, když ho něžně chytil za bradu. „Promiň mi,“ skryl smutek za dlouhými řasami a naklonil se k vyjevenému, nechápajícímu kocourovi. Jemně otřel rty o ty Jasperovy a slzy beznaděje znovu smočily jeho tvář.

Ukradl si kočičákův polibek a bez jediného slova odešel do lesa. Nechal ho tam zmateného, rozzlobeného…. Nevěřícího. Nedokázal pochopit, proč to udělal, přesto mu rozuměl; věděl, o co šlo. Takže takhle to cítíš, příteli, lehce se pousmál a přejel si prstem přes rty. Vlastně to nebylo tak špatné….

Zvonek nad dveřmi tlumeně cinknul, když Hiroto stiskl kliku a zatlačil do skleněné výplně. Zamumlal pozdrav a vyrazil důvěrně známým obchodem do oddělení komixů. Zabrán do vlastních myšlenek procházel mezi nízkými regály plnými knih. Byla to tradice. Pokaždé, když šel domů z kanceláře, zastavoval se tady, aby si ověřil, že editoři opravdu nelhali. Věděl to, přesto se musel podívat.

Zahnul za roh do skříněmi uzavřeného prostoru až po strop vyplněného mangou. Automaticky zamířil ke knihám svého vzoru. Nějakou shodou okolností měla hned vedle místo jeho vlastní tenoučká, ubohá tvorba a Ayanovy série.

„Je to opravdu zajímavý příběh. Škoda, že tě nenechali víc ho rozvinout.“

Leknutím uskočil dozadu. Díky svým myšlenkám si ani nevšiml, že před ním stojí jeho přítel s jeho knihou v ruce. „Ayano! Vylekal jsi mě,“ zahuhlal uraženě. Pak si všiml, co muž drží a vrhl se na něj. „Zahoď to! Nečti to! Vždyť ty…. Nemáš rád yaoi…,“ jeho hlas se vytratil v nesrozumitelné brblání, jež přerušil až Ayanův smích. Hiroto překvapeně vzhlédl a pousmál se. Vždycky ho rozesmál. Věčně veselý, usměvavý Ayano Mizuo.

„Přítelův komix si přečtu rád, ať je jakéhokoli žánru.“

„Díky, Ayano,“ usmál se a oči schované za sklíčky se mu rozzářily.

Mizuo jen přikývl a vrazil mu knihu do rukou. „Měl bys pokračovat. Vezmi staré poznámky a navaž. Čtenáři si to zaslouží a tebe to vynese.“

Zvážněl a zavrtěl hlavou. „Ne, Ayano, nemůžu. Editoři to nevezmou a já už mám jiný příběh,“ láskyplně si přitiskl svou první práci k hrudi. Pak opět vzhlédl, vrátil ji do regálu a začal se hrabat o kus vedle v mangách svého drahého kreslíře ve snaze najít něco nového. „Potkal jsem dívku,“ začal a prolistoval jednu z knih, „řekla, že má mou tvorbu ráda. Chtěla podpis i pro své kamarádky. Nevím, jak mě poznala, ale potěšilo mě to. A pak že o mě nikdo neví…,“ sebral tašku a vyrazil k pokladně.

„ No vidíš!“ přátelsky ho poplácal po zádech. „Máš fanoušky.“

Hiroto pokrčil rameny a poděkoval slečně za pultem, jež si je se zájmem prohlížela. „Nemohl bys zítra přijít? Chci s tebou mluvit.“

„Jaspere?“ pomalu rozlepil oči. Po tom, co udělal tu věc a odešel, posadil se kus od tábora na jednu z větví tak, jak to dělával Jasper a plakal. Věděl, že to nesmí; že mu tím jen ublíží, přesto nedokázal odolat té otevřenosti, s níž ho kocour vybízel, aby to udělal. Teď ležel na zemi, hlavu v kočičákově klíně a celé jeho zorné pole zabíral jeho spokojený úšklebek. „C-co to děláš?!“ zakoktal a odstrčil ho od sebe. Hned toho ale litoval, když Jasper po tvrdém dopadu bolestně zaskučel. Nedocházelo mu, proč u něj jeho přítel klečel a culil se jako sluníčko. Měl by ho přece nesnášet, být uražený, naštvaný, tak něco. Nebo ne?

„Jaspere?“ zopakoval nejistě a po čtyřech se k němu doplazil. „Jsi v pořádku?“

Zvedl hlavu a natáhl paže. Pak je z ničeho nic obtočil Roukovi kolem krku a přitáhl si ho k sobě. „Proč?“ vzlykl mu tiše do ucha, „Dřív jsi byl rád, když jsme byli spolu. Copak ti ten cit brání mluvit se mnou; usínat vedle mě?“

Hraničář na sucho polkl. Vůbec to takhle nemyslel. Jen nechtěl kocourovi ublížit, kdyby se náhodou spustil víc než předtím. Už tam u řeky mu dalo spoustu práce odtrhnout se od něj. „Ne, to není pravda, já-“

Jasper přikývl. „Chápu,“ přisunul se blíž a pevněji stiskl Roukovu hlavu. Váhavě se přisál na jeho rty. Ignoroval přítelovy slábnoucí protesty a drsným jazykem mu olízl rty, čímž ho donutil polibek prohloubit. Nevěděl, co dělá. Nevnímal sebe – své tělo – ani hraničáře. Cítil jen zmatek a bolest a nutnost udělat to a tichou hlodající nedůvěru. Potřeboval ji něčím umlčet, potřeboval uzdravit Roukův smutek. Zaplašil němé slzy ještě něž se stihly vytvořit v jeho potemnělých, prázdných, mandlovitých očích. Na jednu stranu doufal, že ho Rouka znovu odstrčí, na druhou nechtěl, aby mu v tom bránil.

Rouka se cítil rozpolceně. Celou dobu snil o tom, že tohle někdy přijde, přestože mu bylo jasné, že je to jen naivní představa, ale teď, když se to stalo, měl dojem, že to Jasper dělá jen kvůli němu; nedobrovolně, protože mu to jeho instinkty nařizují. Bylo to špatné, ale líbil se mu ten nádherný škrábavý pocit, když mu Jasper jazykem zkoumal vnitřek úst. Vlastní tělo ho neposlouchalo. Chtěl to zastavil, místo toho se podvolil tlaku z kocourovy strany a nechal se položit do trávy.

Tiše zasténal, když se kočičákovy zoubky jemně zaryly do kůže jeho krku. Využil chvíle, kdy si Jasper svlékal plátěnou vestičku a prudce se nadechl. Váhavě ho konečky prstů pohladil na hrudi. Toužil po něm. Tolik ho chtěl, přesto tu zůstávala ostražitá myšlenka, že tohle není to, co si vysnil.

Jasper s hraným spokojeným úsměvem sledoval, jak Rouka pod jeho rukama slábne. Posadil se mu na stehna, koleny přitlačil hraničářovy paže k zemi a nespokojeně švihl ocáskem. Odhrnul si vlasy z očí, než se znovu přisál k přítelovým rtům. Cítil jeho nejistotu. Tělo pod ním bylo tak napjaté, horké, lákavé…. Odstrčil jeden z dlouhých pramenů z jeho tváře. Byl krásný. Mladý, plný života, a přesto tolik nešťastný.

Drsným kočičím jazýčkem zhojil poraněné místečko na krku a pomalu se svezl dolů. Obratnými prsty rozepnul pásky na vestě a pohladil Roukovu vypracovanou hruď, pak lenivě navázal na svou pouť. Jemně políbil na klíční kosti a pokračoval stále níž. Ostrými zoubky opatrně stiskl bradavku, hned vedle vtiskl malý polibek. Hrál si, přestože pořádně nevěděl, co dělat. Cítil se zoufalý. Nechtěl to. Rouko…. Zastav mě, prosím!

Na hraničářovo břicho dopadlo několik slaných kapek, přesto ho Jasper nepřestal hladit. Poslední značku udělal na podbřišku. Opět si ukradl jeho rty a vklouzl rukou pod lem jeho kalhot. „Rouko…,“ zašeptal, máčeje slzami přítelovu tvář.

„Ne!“ vykřikl a jako by se konečně probudil z transu, odstrčil ze sebe kocoura a prudce se posadil. Pak ho zase přitáhl k sobě a choval ho v náruči, dokud se jeho pláč nezmírnil. „Tohle nechci, Jaspere. Nikdy bych to po tobě nemohl chtít.“

Celý se třásl, když se odtahoval, aby mohl hraničáři pohlédnout do zkroušené tváře. „Přece jsi to chtěl,“ odporoval.

„Ano,“ přiznal se tiše a pohladil ho po tváři, „ale ne z donucení. Nechci, abys to dělal kvůli mně.“

„Tak proč to neuděláš sám?“ zamumlal. Nechápal, co to do něj vjelo. Vůbec nechtěl tuto větu začít. Věděl, že by to Rouka neudělal, přesto se té myšlenky nedokázal zbavit. „Proč si mě nevezmeš, když máš možnost každý den?“

Povzdech si a s tichým zoufalým smíchem prohrábl Jasperovy tmavé vlasy. „Protože tě miluju, troubo.“

Seděl u nízkého stolu proti Ayanovi a probíral se náčrty. Na jeho vzdálené straně mu už nějakou dobu stydla káva, ale on ji odmítal pít, dokud nenajde tu skicu, jenž hledal. Byl to zatím poslední návrh na přebal pro Roukův příběh. Pomalu ho dokončoval, tak se chtěl poradit o obrázku na titulní stranu. A taky mu říct o svých plánech.

„Už jsi to našel?“ zívnul znuděně Ayano a rozvalil se na obrovském polštáři, který mu právě sloužil jako židle.

Hiroto po něm loupl rozezleným pohledem. Takhle se v pravidelných intervalech ptal už půl hodiny. „Ne.“

„A nechceš to prostě popsat?“

„Co kdyby ses zvednul a pomohl mi?“ zavrčel a znovu prohrabal celou tašku. Byl si jistý, že ten papír dával k ostatním stránkám komixu. Tiše zaklel, zatímco otáčel zavazadlo naruby a ničil veškerý pečlivý řád, jež tak pracně vytvořil ve svých nepřehledných poznámkách.

Ayano se zrovna připravoval opustit svou pohodlnou pozici, když se z druhé strany stolu ozval triumfální smích. Zvedl hlavu právě ve chvíli, kdy před ním přistával tvrdý papír s černobílým obrázkem. Nebyl ještě dokončený, přesto už šlo poznat, co je jeho námětem. Roztomilý kočičí muž pověšený kolem krku dlouhovlasému hraničáři, v pozadí náznak lesa. Usmál se. „Je to perfektní.“

„Nelži,“ vybídl ho tvrdě autor, „a řekni mi, co bys udělal jinak. Chci, aby má poslední práce měla aspoň pořádný obal, když už nic.“

Ayano vyslechl celý obsah Hirotovy řeči, jediné co ale opravdu vnímal byl fakt prohozený jen tak mimochodem. „Poslední práce? Vždyť je teprve druhá!“

„Já vím,“ zamumlal tiše. Nechtělo se mu o tom mluvit, věděl však, že dojde i na tohle téma. Konec konců byl to hlavní důvod, proč Ayana pozval. „Vím to, ale tohle není nic pro mě. Nedokážu kreslit dost rychle, aby to editoři brali a nezvládám to. Začínali jsme spolu a podívej se kolik knih máš ty a kolik já. Ne, rozhodl jsem se, že toho nechám. Najdu si jinou práci.“

„Ale to nemůžeš! Vždyť jsi teprve na začátku, sláva přijde časem. Copak chceš zklamat to děvče, co si tě našlo i v kavárně, aby ti řeklo, že miluje tvou tvorbu?!“ nedokázal tomu uvěřit. Copak chce skončit hned po druhé knize? Jeho nápady byly vždycky fascinující a zpracování nádherné a on teď chtěl přestat jen proto, že se mu jednou nedařilo? „Seženu ti jinou společnost, kde tě ocení a počkají na tebe!“

„Ne, Ayano, děkuju ti, ale rozhodl jsem se. Hlouček šestnáctiletých dětí, co náhodou narazily na komix, který ani nemají znát není zase tolik, aby mě to přesvědčilo. Za chvíli takhle poběží zase za někým jiným. Potřebuju něco jiného. Neříkám, že přestávám kreslit, jen už nebudu vydávat,“ usmál se, přestože se ani zdaleka necítil šťastný. Teď, když to řekl nahlas to znělo tak opravdově. Už se to nedalo vzít zpátky. „Zítra zavolám do kanceláře a domluvím to tam. Díky za všechno,“ natáhl se přes stůl a objal stále vyjeveného Ayana.

„Jak chceš, bránit ti nemůžu.“

„Ne, to nemůžeš,“ znovu zvlnil rty, tentokrát už spokojeněji. Byl Ayanovi vděčný, že ho tak snadno pochopil a na nic se neptal. Nedokázal by mu to vysvětlovat. Nedokázal by říct, proč se rozhodl a obhajovat se. „Mám tě rád, příteli….“

Rouka stál na břehu řeky a poslouchal šepot stromů ve větru. Na tváři se mu usadil vážný výraz. Události posledních dnů ho vůbec netěšily, co však bylo horší, les mu neodpovídal. Nedokázal s ním komunikovat jako dřív. Jediné, co věděl jistě, byl fakt, že u západního konce se děje něco špatného. Stromy naříkaly a šustivé hlasy němě křičely o pomoc.

Jasper se nezpozorován vynořil ze stínu lesa a nastavil tvář vlhkému větru, čechrajícímu jeho tmavé vlasy. Pomalu přistoupil k hraničáři a se stejnou nejistotou pohlédl údolím po proudu k západu. „Něco se děje.“

„Ano,“ mírně přikývl. Neodvažoval se mluvit moc nahlas,nebo dělat velká gesta. Cítil potřebu být skrytý, nerušit stromy víc, než je rušilo to něco daleko u ústí řeky. „Jsou neklidné, zmatené, rozzlobené. Cítím z nich strach a nenávist. Takové nikdy nebyly. Vidíš to?“ zabodl prst do nebe tam, kde se nad hustými korunami tetelil proužek dýmu. Pak se prudce otočil, popadl jejich skromné vybavení, rozložené kolem táboráku a vyrazil po břehu tím směrem.

Kocour ho zmateně následoval. „Kam jdeš? Co chceš dělat? Nemůžeme tam prostě jen tak vpadnout. Co když tam budou kupci?“

„Nebudou,“ zavrčel a dál rázoval bahnem a trávou.

„Rouko, prosím počkej, nemůžeš to vědět, vždy hledali nové zboží v lesích nebo aspoň v jejich okolí!“ cítil se zoufale. Nevěděl, co dělat. Na jednu stranu mu rozuměl, na druhou odmítal připustit, aby se přimotali do nějaké potyčky, kde by si oni se svým jedním mečem a lukem museli poradit s množstvím seker ozbrojených hromotluků. „ Copak chceš zemřít? Chceš abych se zase dostal na trh? Neříkal jsi, že….“

„To sem teď nepleť!“ překřičel ho rázně. Byl rozčilený. Na ty muže, co ničili les; na sebe, že se nedokázal ovládat a byl na Jaspera hrubý; na kocoura samotného za to, že vytahoval jeho city v situaci, kdy lidskost a soucit šel stranou. „Tyhle stromy jsou už několik let můj jediný domov! A víš proč? Protože jsem tě koupil; protože jsi mě uhranul těma svýma očima! Dokud jsem tě neviděl na tom trhu, byl jsem svobodný, vážený, vítaný muž. Všude se předháněli, aby mi posloužili a teď…. Nejsem nic! Vyvrženec, zběh hledaný někde v lese, do nějž se konečně odvážili vstoupit! Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli. Doufal jsem, že jednou dostanou rozum a vkročí sem, ale v míru! Nenechám si tenhle domov vzít, když jsem se konečně smířil s tím, že postel v dobré putyce mi už nikdy nebude dopřána! Tak mi tu nemluv o kupcích. Jestli nechceš jít, zůstaň tu.“

Zasáhlo ho to. Zastavil se a jen sledoval, jak na něj jeho přítel, jež mu ještě předchozí noci tvrdil, že ho miluje, křičí a obviňuje ho. Šokovaně, nevěřícně na něj hleděl a v mandlovitých očích se mu zračil smutek a pochopení. „Promiň mi,“ zamumlal tiše a vytrhl mu z rukou smotanou hrubou pokrývku.

Rouka se zarazil uprostřed svého výbušného monologu. „Cože?“ překvapeně zamrkal.

„Promiň mi,“ zopakoval a upřel pevný pohled do hraničářových úzkých tmavých očí. Nikdy dřív si neuvědomil, jak málo jdou vidět. Nakolik se skrývají za dlouhými řasami a žaludek se mu zhoupl, když si uvědomil na co myslí. Vypadal tak nádherně ve své nedůvěřivé, pečlivé, tajemné uzavřenosti, již odkládal jen hodně zřídka kdy. „Musel jsi kvůli mně hodně obětovat. Děkuji ti za to. Mrzí mě, že jsem takovou přítěží,“ pomalu vykročil k místu, z nějž se linul tlustý pruh kouře, ignoruje zaraženého Rouku, jež stále nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo.

„Jaspere,“ vysoukal nakonec. Ani ve snu ho nenapadlo, že to cítí takhle. Nikdy ho nepovažoval za přítěž, nyní si však uvědomoval, že se za celou dobu, co spolu cestovali, ani nepokusil projevit opak. Najednou mu bylo líto, jak se choval. Nesměle natáhl ruku, pak však pevně sevřel kočičákovu paži a přitáhl ho k sobě. „Nikam nepůjdeš,“ prsty volné ruky jemně stiskl kocourovo chlupaté ucho a mírným tahem ho donutil zvrátit hlavu. Lačně ukradl jeho polibek. Vychutnával si slanou příchuť krve, když ho Jasper ve zmateném šoku ostrými špičáky kousnul do rtu.

Pomalu se odtáhl a pustil hluboce oddechujícího přítele. Mírně se pousmál a setřel si tenký pramínek rudé tekutiny ze rtů. „Nepůjdu ani já. A samotného tě nepustím, jsem tvůj pán.“

Až teď si Jasper všimnul, že Rouku zranil. „Omlouvám se,“ vykřikl a vrhl se na něj, aby to nějak odčinil. Sevřel hraničářovu hlavu v dlaních a jemně olízl ranku. Cítil, jak sebou Rouka cuknul, když se jeho drsný jazyk dotknul poraněného místa. Se svým typickým úšklebkem mu vlepil malý něžný polibek a odtáhl se. „Jak si přejete, pane,“oznámil ironicky a vysekl dokonalé pukrle.

„Něco pro tebe mám,“ zanotoval nadšeně Ayano a vhopkal do kanceláře. Hiroto opět seděl za stolem jako mučedník, brýle sundané a soustředěně si mnul kořen nosu, zatímco systematicky ožužlával tužku.

„Co máš?“ zahuhlal s nezájmem, hrabaje se v papírech od editora.

Ayano se na okamžik uraženě stáhl, pak se ale téměř vznešeně posadil naproti němu a podal mu obyčejnou úřední obálku, jakých dostával každý měsíc milion. Obvykle s účty nebo výpisy z konta.

Nechápavě pozvedl obočí. „Co to má být?“ vzal si ji a chvíli jen otáčel v rukách.

„Jen to otevři,“ zasvěceně kývl a netrpělivě poklepal prsty na stůl.“

Hiroto nedůvěřivě vytáhl tužku z pusy a zarazil ji pod odchlíplý okraj čistého papíru složeného do tvaru obdélníku. Několika škubnutími obálku roztrhnul a vytáhl z ní složený papír. Byl nervózní. Co mohlo být tak úžasného, že z toho byl Ayano tak nadšený?

„No čti,“ vybídl ho napjatě a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv, když jeho přítel opatrně rozložil list, nasadil brýle a začetl se. Bavilo ho sledovat, jak se na Hirotově tváři střídá výraz překvapení s rozhořčením a nadšením. Nakonec papír odhodil a nedbaje na to, že je v kanceláři, přelezl stůl a pevně objal Ayana, jehož úšklebek nyní vyzařoval pocit zadostiučinění. „Jak jsi…?“

„Říkal jsem, že to seženu, tak ne, že teď přestaneš.“

„To…. Ne, já už se rozhodl, ale děkuji ti,“ povzdechl si. Měl z toho ohromnou radost a nechtěl ji kazit Ayanovi. Určitě mu dalo mnoho práce tohle zařídit, přesto ho jen při pomyšlení, že by dál pokračoval v téhle práci, přemáhala nesnesitelná únava.

Mizuo uraženě nafoukl tváře. „No ták, sami si o tebe řekli! Jen jsem jim podstrčil pár poznámek k tomu, na čem teď pracuješ a oni se o tebe přímo prali! Říkal jsem to, sláva přijde časem. Teď už bude jen líp.“

„Víš, Ayano,“ začal pomalu, „přemýšlel jsem, že si zařídím kavárnu. Už mám i pěkné místo. Nebudu to stíhat oboje zároveň. Ale…. Páni, nová společnost, spousta času, víc možností…. Díky moc!“ široce se usmál a na okamžik se zdálo, že i tmavé kruhy pod očima zmizely. Pak zase zvážněl. „Chci se od toho oprostit. Žít normálně. Najít někoho, s kým strávím zbytek života, mít rodinu, podnik. Chci se odpoutat od toho černobílého světa. Je v něm tolik možností, přesto to ten reálný nenahradí.“

Ayano pokrčil rameny a poplácal Hirota po rameni. „Vždyť víš, že tě budu podporovat, ať se rozhodneš jakkoli. Jen o tom zkus přemýšlet,“ utáhl culíček a vesele opustil kancelář. Byl rád, že Hirota potěšil. Vždycky se pak cítil líp – užitečný. Věděl, že tímhle ho postrčil; zasadil mu do hlavy červíka pochybností a donutil ho uvažovat, jestli chce vážně skončit. Z ničeho nic vůči sobě pocítil vlnu hrdosti. Nakonec to přece jen dokázal.

Hiroto znovu a znovu pročítal nabídku, jež mu Ayano donesl jako posel dobrých zpráv. Znamenalo to snad, že by mohl začít úplně znovu? Vydat další knihy a stát se opravdu slavným? Rouko…, s tichým šťastným smíchem ještě jednou překontroloval pořadí stránek a vytáhl telefon. První kapitolu měl dokončenou, stačilo jen zkontaktovat jeho novou společnost. „Takže tě přece jen poznají i ty dívky, záletníku…,“ spokojeně naházel slohy do tašky a vyběhl z kanceláře za Ayanem. Ten dopis mu změnil pohled na situaci. Vlil do něj novou energii a touhu kreslit, přesto uvnitř prahnul po něčem jiném. Měl v sobě zmatek, jedním si byl ale jistý – do téhle kanceláře se už nikdy nevrátí.