SONP

Za zataženými závěsy je těžký vzduch. V zaneřáděném pokoji se vznáší ve vzduchu celé chuchvalce prachu a ještě víc je jich na zemi. Je tam takový nepořádek, že je snazší o něco zakopnout než v tom zmatku něco vyhledat. Skříně na stranách pokoje mají dveře dokořán, oblečení, které v nich snad kdysi bylo, se válí bez ladu a skladu všude po pokoji. Některé panty, které drží dvířka už jen tak, tak zůstávají na svém místě a na mnoha místech jim rez dala tolik zabrat, že stále visí v podstatě silou vůle.

Dřevěná podlaha je prožraná červotoči natolik, že je vidět zdivo, které jediné chrání pokoj před vlhkostí země. V rohu stojí postel, je široká, stará a asi jí dlouho nikdo znovu nepovlékl; vedle ní jsou dva noční stolky, každý na jedné straně, na prvním je petrolejová lampa, ovšem už zcela bez náplně a s tak zaprášeným ústím, že působí dojmem jako by byla prvním prototypem, který byl kdy vyroben a od té doby na něj nikdo ani nesáhl. Na druhém stolku stojí několik lahviček. Tedy stojí, většina je rozbitá, jeden fialový flakónek však dokonce vypadá, že byl nedávno použitý. Voní po mandlích. Ale je ještě plný, ještě ho nikdo neshledává užitečným, ještě ne.

A konečně na posteli. Na posteli leží spáč. Je hubený, stroze oblečený a zaprášený stejně jako zbytek pokoje. Nedýchá, je bledý. Paže má rozhozené a obličej bezvýrazný. Tělo je vláčné jako hadrová panenka, kdybyste zvedli paži, padla by bezvládně nazpět.

Tvář je tváří mladého muže, má štíhlý krk, poměrně nevýrazné lícní kosti a tvary jeho tváře splývají až do neuvěřitelné jednolitosti. Děsí, je zvláštní, není krásný, spíš byste si řekli, že vypadá, jako kdyby si sama smrt nasadila lidskou masku a nedokázala schovat oči, které řeknou vše.

Ale jednou jistě byl krásný, tenhle človíček v zaprášeném pokoji s rozbitými skříněmi, na staré posteli.

Jednou se určitě rozzářil úsměvem a neležel tu tak mrtvě bezvýrazný. Určitě se někdy něčeho dotkl bezvládnýma rukama. Nohy ho nosili po městě na výpravách do oblíbených míst, třeba do parku, kdo ví. Smál se s ostatními, plakal, když odešel kamarád a spal, když byl unavený.

A co dělá teď? Není mrtvý a ani nespí.

Je na cestě, sní a přemýšlí zároveň, potkává lidi, které nikdy nevěřil, že uvidí.

Nevěřil a možná ani nechtěl. Třeba mu to bylo proti srsti s někým být, třeba byl samotář. Třeba… Krásné slovo.

A co na své cestě dělá? Kudy kráčí, proč, jak? Kdo se ho zeptal, jestli chce? Komu řekl ano, pokud ho vůbec kdy vyslovil?

Kdo byl tenhle mladý pán s vyšitými iniciálami S. M. na svém plášti? A proč tu leží?

Pokud chcete vidět, kdo byl a co byl vlastně zač, vraťte se o nějaký ten pátek nazpět, přesněji řečeno o celých pět let.

…

„Simone… Neposloucháš mě? Nikdy mě neposloucháš, když se ti snažím něco říct! Teď, ano koukni se na mě…nemůžeš tu být zavřený jako krysa v kanále, nemůžeš tu být s těmi svými čmáranicemi. Bůhví jestli ty barvy nejsou i jedovaté…“ Hlas je naléhavý, prosebný, ale je v něm znát už jistá rezignace zapečetěná léty opakování toho samého.

„Hm…“

„Už zase nevnímáš…“ Tichý povzdech.

„Ale ano vnímám, já jen, že…chci to dokončit.“

„To říkáš pořád, Sime, kdy jsme spolu byli naposledy venku? Kdy? Před šesti měsíci?“ Hlas je smutný, hořký, vyčítá.

„Prosím tě, teď mě nech, chci to dokončit, je přeci krásný ne? A konečně jsem dostal ty objednané barvy, podívej, červená je tu krásně ředitelná.“ Simon, je nadšený, nevidí zoufalost, která je v pokoji.

„Nechám tě, Simone, ale uvědom si jednu věc. Že jednou sem už nepřijdu. Jednou bude už moc pozdě, rozumíš? Ale to si někdo jako ty uvědomí, asi až když mu dojdou barvy, že? Ahoj…“ Zhořklý podtón a pak vrznutí a klapnutí dveří.

Simon ani neotočí hlavu, nebylo by to poprvé, a jestli naposledy…je mu to jedno. Dál míchá rudou barvu a opatrně kreslí konturu rtů. Jsou jako krev, čerstvá krev. Vidí toho muže, jako kdyby stál před ním, je nebezpečný, ví to, ale ty jeho oči, stejné barvy jako rty… Jsou čarovné, má šílený strach, ale je to jako kdyby se na něj díval tygr, hypnotizují ho, uchvacují ho. Přísahal by, jako kdyby k němu obraz celou dobu šeptal a tiše zpíval.

Na hranici slyšitelnosti a viditelnosti, občas zaslechne věci, které nejsou úplně z tohohle světa, a koutkem oka zahlédne zákmit pohybu, ale když se otočí, obraz je nezměněný.

Znervózňuje ho to, čím víc kreslí, tím silnější má pocit, že něco ztrácí. Zvlášť u tohohle muže. Jako kdyby kapku po kapce krvácel, ale nemohl najít ránu. Jako špendlík pod nehty, ale nic necítil.

Není zvyklý brát tyhle věci na lehkou váhu. Vždy jim věřil a teď… Jendou v noci ho probudil sen o tom obrazu. Muž k němu mluvil a usmíval se. Říkal, že si nakreslil vlastní smrt.

Ve snu se mu vysmál, ale v realitě si tak jistý nebyl. Nebylo to prostě jeho bojiště. Jeho tělo bylo slabé, moc nejedl a byl až skoro vychrtlý, tvář měl pohublou stejně jako zbytek těla a působil dojmem, že když zafouká vítr, uletí pryč. Jediné čím v realitě vládl, byl štětec, barvy a plátno. Jeho svět v kostce: zaprášený pokoj, jeho koutek na malování a pár základních věcí pro nejnižší lidské potřeby, kterým stejně nikdy moc nedal.

Jenže čím slabší tělo, tím se dřív nebo později zbuduje silný duch. A on byl silný, kdokoliv koho kdy potkal, by řekl to samé.

Ale ten muž… Neměl nad tím obrazem žádnou kontrolu. To plátno žilo, tím si byl jistý. Jako kdyby ho ty oči sledovaly po místnosti. Občas měl dokonce pocit, že slyší tichý smích.

Dokončí ho a přestane s tím, rozhodl se náhle, když drobným štětečkem dodělával obočí. Byl zvláštní malíř, začínal vždycky od nohou a kreslil celou postavu, tak jak mu to zrovna přišlo pod ruku. Známý nebyl, ale okruh rodiny a nejbližších přátel, kterých rychle ubývalo, tvořil trvalé zákaznictvo.

Když dodělal límeček u černé košile a pak pár detailů na břišním svalstvu rozhodl se, že pro jeden den to stačilo, a že tedy půjde spát.

Umyl štětce a další potřeby a pak celé své nádobíčko přemístil na stůl, odkud na zem shodil několik svršků.

Pak vrhl pohled na koupelnu, chvíli přemýšlel a pak se tam přeci jenom vydal. Vydrhl se dočista, dokonce se i přemluvil, aby sesbíral špinavé věci, které dal do koše, který paní domácí pravidelně vybírala.

Pak sebou praštil do peřin, až se vzedmul oblak prachu. Rozkašlal se a chtě nechtě peřinu vyklepal z okna ven. Byla už tma, ale pro něj to bylo jako kdyby se díval do hejna světlušek. Ve městě bylo jako ve dne.

Škoda, že nesehnal bydlení na venkově. No, nemá cenu lámat si hlavu nad rozlitým mlékem. Pokrčil tedy rameny a zapadl do už vyklepané postele. Vrhl pohled na obraz a pak zavřel oči. Chvíli je držel urputně zavřené a pak jednu z nich opatrně otevřel. Ano! Ano! Ten muž se usmál. Určitě.

Sám pro sebe se ušklíbl a zavrtal se do peřin. Usnul.

A vzápětí se prudce probudil. Otevřel oči a vytřeštil je do tmy. O sloupoví postele se opíraly dvě štíhlé a svalnaté ruce, slabounké paprsky světla z města kreslily po obnaženém břiše a ze tmy svítily rudé oči a zářivý zlověstný úsměv. Chtěl křičet, ale zjistil, že nemůže, muž byl totiž v mžiku u něj a položil mu dlaň na ústa. Druhou rukou, ukazováčkem si v divadelním gestu poklepal na rty a tiše se zasmál.

Simon myslel, že omdlí. Měl strach, šílený strach. Krásná tvář, jeho tvář, se naklonila až k němu a čelem se o něj opřela. Muž se ušklíbl. „Bojíš se sám sebe?“ Zeptal se.

Simon nechápal. „Zítra mě dokončíš, to víš, ne? A víš, co se pak stane?“

Zvládl jen trhnout hlavou v jistém neurčitém gestu, ale myslel, že neví vůbec nic. Jeho výtvor to pochopil.

„Stanu se tvým pánem já, nebudeš mít nad svými obrazy žádnou moc. A víš, co já po tobě budu chtít?“ Znovu se zlověstně zašklebil a Simon si v tu chvíli přál víc než kdy jindy vypadnout se svým kamarádem ven do města, hlavně pryč od toho hříšného hlasu, který mu tu říkal, že…že bude sloužit obrazu. Svému obrazu.

Je šílený, zešílel. Pomyslel si Simon a pomalu začal panikařit.

Muž ho zatlačil hlouběji do pokrývek a Simon by se mu se svým útlým tělíčkem neubránil, ani kdyby chtěl.

„Tak nejdřív, ti vezmu život…“ Začal muž pomalu s úsměvem. Simon začal mít problémy s dýcháním.

„A potom až budeš úplně můj,“ usmál se tak, že Simon začal velmi vážně uvažovat nad tím, jestli se dají sehnat cyankáli na dobírku,“ a potom, už budeš plnit každé mé přání. Protože takového jsi mě stvořil, takového jsi mě chtěl, jsem tvoje touha, osud, tvoje smrt, drahý Simone. Všechna tvoje vášeň, kterou jsi ventiloval do obrazů, se vrátila. Ve mně. A věř mi, že si to užiju.

Ale, my jsme pořád ještě při vědomí? To je dobře.“ Lehl si k němu na postel a Simon se snažil počítat do sta, a když to nezabralo, začal do dvoustovky.

„Spi, drahý, nepotřebuju, abys mi tu zkolaboval, máš před sebou ještě úkol, nezapomeň.“ Mrkl na něj, přitáhl si ho na hruď a spokojeně zavrčel. Hřál příjemně a Simon, snad z úleku, okamžitě usnul.

A ráno se probudil sám. Muž se na něj díval zase zpátky z obrazu, kam patřil a jediné co dokládalo jeho přítomnost, byl dolík v posteli a rozházená peřina.

Simon zasténal. Bylo mu zle. Byl zmatený a unavený a vystresovaný. A vůbec mu nepomohlo, že se mu zazdálo, že na něj jeho noční společník mrkl.

A možná z těchto všech důvodů se bez protestů zvedl, namíchal barvy a začal dokončovat pozadí.

Dělal celý den bez přestávky a snažil se, být co nejpreciznější. Snažil se namluvit si, že se mu to všechno jen zdálo.

Nějak to nezabíralo. Večer byl už tak vyčerpaný, jednak nedostatkem spánku a jednak nedostatkem potravy, že se sesul na postel, jak byl a vyčerpaně zavřel oči.

Z mrákot ho probral až lehký dotek na čele. Muž stál nad ním a usmíval se.

Simon byl tak vyčerpaný, že ho sotva sledoval a muž si toho byl vědom. Jemně ho nadzvedl a posunul na posteli, oblékl ho do kabátu a pohladil ho po tváři. Ten kabát měl iniciály S. M.

„Sbohem drahý, uvidíme se jinde.“ Řekl s úsměvem, políbil ho a zároveň se nadechl. Slabé vlákenko bytí se přetnulo.

Simon Mallory zemřel.

…

Pojďme si popovídat o logickém myšlení. Mnohým lidem probíjí celkem účinně cestu životem a drží je nad vodou, když mají problémy, těm dalším lidem předchozí lidé lezou strašně na nervy, protože myslí tak zatraceně vykalkulovaně, jako počítače, a poslední skupina lidí je natolik spontánní, že je jí to jedno.

Simon zvažoval, ke které z nich asi patří. Kdyby nad tím neuvažoval, musel by se prohlásit chovancem Bohnic.

Pamatoval si, jak se ho jeho výtvor políbil a pak se cítil, jako kdyby ho někdo strčil ze srázu.

 Chvíli se smiřoval s myšlenkou, že ho zabil, a že je tím pádem skutečně mrtvý. A pak se probudil.

Ležel na trávě, kolem létali motýli, slyšel křik ptáků, vonělo to kolem květinami a on se díval na to nejblankytnější nebe jaké, kdy měl nějaký člověk možnost spatřit. Mimoděk ho napadlo: Mít jen takovou barvu, to by byl obraz… Pak se kolem prohnal vánek a vysoká stébla nad ním se zavlnila jako vlny na moři. Zavřel oči a usmál se. Pokud je tohle posmrtný život tak to celkem ujde.

Byl si na sto procent jistý, že kdyby byl ještě živý kousnul by ho v nejbližší době nějaký prudce jedovatý chrobák nebo ho zaškrtila nejbližší anakonda, měl totiž přirozeně vřelý postoj ke zvířatům a ta mu to vracela natolik družně, že první pes, kterého kdy potkal, ho pokousal a kůň kterého vlastnil jeho kamarád, se splašil a utekl, jen ho uviděl.

Tohle prostě muselo být jeho posmrtné útočiště. Protože to tu bylo tak krásné a příjemné. A hlavně to po něm nic nechtělo. To bylo asi to podstatné.

Klidně by ležel i na dně oceánu jen kdyby ho neokusovaly ryby.

Spokojeně si dal ruce pod hlavu, nohu přes nohu, rozverně zabrumlal a řekl, že té pohody využije.

Možná by i usnul, kdyby se nedaleko od něj neozvalo decentní odkašlání.

Kdyby se mu mohlo srdce zastavit, určitě by teď několikrát škobrtlo a vydalo pár dýchavičných vzdechů.

Asi dva metry od něj si v trávě hověl jeho sexy portrét a usmíval se úsměvem, který by podle slov Simonovy matky, zasloužil cihlu.

Panu Mallorymu rázem svět zešedl a zchuravěl. Skoro i doufal, že se ho zbaví.

„Je tu hezky, že ano?“ započal nezávaznou konverzaci muž s rudýma očima, opřel se vzadu rukama, zvrátil hlavu a chvíli se snažil tvářit, že se opaluje.

Simon ho mezitím vraždil pohledem.

„Bylo,“ podotkl po chvíli a taky si sedl. Rozhlédl se kolem. Byli na jakési pastvině, nebo obrovské planině, jen v dálce zaznamenával špičky stromů, asi lesa.

„Hele, nestěžuj si, stvořil sis mě jen ty sám, já za nic nemůžu,“ ohradil se s úšklebkem jeho společník a odmítl se na něj podívat.

 „Hm, ani nevím, jak se jmenuješ,“ zabručel, utrhl si jednu stéblo a vstrčil si jej do pusy.

„Jestli tě to potěší já to taky nevím.“

„Hm. Víš, říká se, že každý má nějakého kostlivce ve skříni. Ty jsi ten můj?“

„Obávám se, že do kostlivce mám daleko,“ prohlásil se smíchem a ukázal na své břišní osvalení, o kterém si mohl Simon nechat jen zdát a radši se na ně ani nedíval, nechtěl by mu svým zbožným pohledem udělat radost,  „řekněme, že u tebe budu třeba plátno pod postelí.“

„To je od tebe hezký, že to tak dobře víš.“

Tím byla nezávazná konverzace vyčerpána.

„Jestli chceš, něco mi dej, docela rád bych měl jméno.“

 Simon se na něj úkosem podíval a chvíli zvažoval, co by se k němu asi nejvíc hodilo. Dobře, sexy-sviňák-který-mě-připravil-o-život-a-nervy by asi nebylo to pravé ořechové. Pousmál se a znovu se na něj v zamyšlení podíval.

„Armand, co ty na to?“ Nadhodil po chvíli, když nepřišel na nic jiného.

Muž se usmál a kývl hlavou. „Ano, to je ono…Armand… Armand.“ Chvíli si s tím jménem hrál, povaloval ho na jazyku.

„Jo to se mi líbí,“ řekl nakonec a narovnal se tak prudce až Simon leknutím nadskočil.

„A co teď?“ zeptal se s tím svým neutuchajícím úsměvem, který měl Simon takovou strašnou chuť vymazat mu navždy z tváře.

„Co já vím? Jsem tady pár minut, ještě mi ani pořádně nedošlo, že jsem vlastně mrtvý! O tobě vím kulový, jen to, že mi lezeš na nervy, zabil‘s mě a jsi chlap, co mi v noci ležel v posteli a ve dne na plátně, tak mi řekni, co chceš slyšet, já osobně bych si tu klidně lehl a spal až do skonání světa a klidně to taky udělám, abys věděl…“ Ukončil svou litanii, uraženě se k němu otočil zády a flákl sebou na zem. Křečovitě zavřel oči a začal s osvědčeným počítáním oveček.

K jeho ještě většímu podráždění se Armand začal smát. A čím víc se smál, tím míň Simon dokázal udržet uražený výraz.

Ozvalo se zašustění trávy a na Simona padl stín, Armand se přesunul vedle něj, lehl si k němu a nezávazně mu hodil ruku a nohu přes bok.

„Pak budu spát s tebou.“

„Klidně, ale jestli ti to nevadí, kapku mě drtíš.“ zabručel Simon, a když se k němu muž z obrazu víc přitiskl, začal myslet na mrtvé krysy, berušky a baseball, což ho uklidňovalo ve chvílích, kdy byl vzrušený, což sice nebylo moc často, ale praxe byla.

Nezabralo to a po chvíli tím vyvolal u Armanda další neutuchající záchvat smíchu.

„Jdi do prdele!“ zařval nevychovaně, zvedl se a zamířil si to přímo k lesu. Šlo se mu špatně, a nebylo to jen vysokou trávou, ale i „osobním“ problémem.

Armand za ním se nepřestával smát a to ho nutilo zvyšovat krok, až už skoro běžel.

K lesu dorazil za deset minut, protože když viděl, že se Armand zvedá, dal se do běhu. Vběhl mezi stromy a začal se prodírat hustým porostem. Po chvíli za sebou uslyšel praskání, Armand šel za ním.

„Promiň, ale víš, kam jdeš?“ Ozvala se za ním pobavená otázka a Simon trucovitě jen přidal do kroku. „Jestli to chcete vědět, pane Neohrožený tak za pár minut dorazíte k bažině.“ Křikl za ním Armand a podle zvuků byl už skoro u něj. Simon se zarazil. Pak se pomalu otočil, aby se pohledem střetl s rudýma očima.

„Já už jsem mrtvý, v bažině se utopit nemůžu,“ řekl, ale byl v tom podtón otázky. Armand jen pokrčil rameny, opřel se o strom a založil si ruce na hrudi.

„Utopit se sice nemůžeš, ale věř mi, strávit staletí na dně a čekat až bažina vyschne, by tě určitě nebavilo.“ Ušklíbl se. Simon byl bezradný, přál si být na míle daleko od něj, a přeci jisté jeho části mozku i těla se k němu chtěly přitulit, nechat se hýčkat a hlavně ho nikdy nepustit.

A jako kdyby toho pro jeho zbědovanou dušičku nebylo málo, začala se na obloze stahovat mračna.

Armand vrhl lhostejný pohled na nebe a pak si začal čistit nehty.

Simon tam jen tak stál a chtělo se mu brečet. Připadal si strašně sám a věděl, že to není jen fyzickými následky Armandovy přítomnosti, ale taky těmi léty, které strávil sám se sebou ve svém bytečku za zataženými závěsy.

Kdy po nocích sledoval noční chodce a říkal si kam a s kým asi jdou. Proč jsou venku. Kdy se osaměle díval na hvězdy a dával jim jména, protože nic krom svých obrazů pravými jmény nazývat nemohl.

A když se rozpršelo a jeho oblečení a vlasy začaly vlhnout, začaly se mu po tvářích koulet slzy jako hrachy.

Simon si sedl na zem, mezi listí, jehličí a bláto, a plakal.

Léta kdy si namlouval, že mu společnost vadí, že jí nepotřeboval, že si vystačil sám, přišla s tučným účtem a ještě si připsala úroky. Připadal si tak osamělý jako nikdy, to se jeho utlačené podvědomí probralo a vrátilo mu vše, co si do něj pohřbil až na úplné dno.

 Znovu cítil bezradnost dnů, kdy se díval na druhou židli u stolu, když snídal, když se v noci díval až do tří ráno na ulici a čekal, až kolem projde nějaký chodec, aby ho mohl až na druhou stranu ulice doprovodit aspoň pohledem.

Když se občas sám objal, aby si nepřipadal tak sám, když se pohladil a představoval si, že je tam někdo s ním.

Když chtěl, tak moc chtěl, aby někdo přišel a pomohl mu pryč ze samoty. Pro ostatní byly dveře jeho ulity, ve které se uzamkl, otevřené dokořán, ale jemu léta odříkání nasadila stovku zámků a závor a vzala mu klíče od vlastních dveří.

A tak plakal, protože přestal žít a jeho život byla jen plátna a on sám se v nich rozplynul. Plakal pro hvězdy a noční chodce, plakal pro ta osamělá jídla, plakal pro své krásné obrazy, které mu lhaly o kráse, protože on si chtěl lhát sám o tom, že není osamělý.

 Složil si hlavu do dlaní, cítil, jak mu zespoda vlhnou kalhoty a jak je má špinavé od bahna, jak mu skrz kabát a za krk stékají proudy vody, ale byl až moc zabrán jinými pocity než aby se něčím takovým zabýval.

Na okolí přes opuchlé oči a slzy skoro neviděl a až po chvíli si uvědomil, že ho kdosi drží, hladí po vlasech a stíní před proudy vody.

Armand ho držel, zmoklý jako kostelní myš, ale něžně se usmíval. Nebyl v tom znát ten předchozí škleb ani ironie. Nemyslel to nijak zle.

A Simon toho využil a zachumlal se mu do mokré košile a zařval bolestí a jako by se ulomilo stavidlo hráze, všechen ten smutek se začal ventilovat a on cítil, jak mu slzy přináší úlevu. A že jí bylo hodně. Chvíli tam ještě seděli a pak ho Armand zvedl a šel kamsi dál do lesa. Simon se nechal nést, v tu chvíli mu bezmezně věřil.

Za chvíli dorazili k velkému stromu, většímu než kterýkoli strom, o kterém Simon kdy slyšel. Mezi kořeny měl dutinu a tou Armand Simona postrčil a pak vlezl za ním.

Na Simona spadla mezi kořeny hrouda bláta, ale skoro si toho nevšiml a lezl dál, zezadu postrkován Armandem.

Nakonec vpadl do jakési nory, jinak se tomu říkat ani nedalo. Byla velká asi pětkrát pět metrů, kulovitá a uprostřed hořel malý ohýnek, nad kterým byl malý odvod. Kolem byly rozprostřené deky a v koutě pár ranců. Na stěnách byly vidět stopy velkých drápů a Simon raději ani nechtěl vědět, které zvíře je tam zanechalo, koneckonců mohlo by to být ještě naživu a ze stropu vysely konce kořenů okolních stromů.

Opatrně se usadil na jednu z dek, co nejblíže k ohni. Armand vlezl do nory hned za ním a ihned zamířil k jednomu z vaků. Vytáhl kus látky, která velmi připomínala kapesník, a jemně Simonovi otřel slzy. Pak se na něj usmál.

„Jestli potřebuješ ještě plakat, můžeš. Nebudu se smát, pochopím to,“ pronesl klidně a ještě jednou mu kapesníkem přejel vlhké oči.

„Jestli jsi mnou, pak víš, proč jsem plakal,“ podotkl Simon po chvíli tiše. Černovlasý muž jen kývl hlavou a hodil do ohně pár větví, které se podezřele doposud ukrývaly za ranci.

„Děkuju,“ řekl jen Simon a prsty si projel vlasy. Dlaň vytáhl celou špinavou od bláta, zašklebil se.

Armand si toho všiml a přisedl si blíž k němu a začal mu rozepínat kabát. Simon podezíravě sledoval co, že to jako dělá. Když mu sundal svetr i košili a pak i kalhoty začal se třást jako ratlík zimou. A kupodivu se ani nijak zvlášť nestyděl, asi zjistil, že to nemá cenu.

Armand mu podal ručník a sám se začal svlékat. Simon ho velmi nenápadně pozoroval. Doslova na něm visel očima a bylo mu nad slunce jasnější, že si je toho jeho mokrý, špinavý a přesto stále atraktivní společník vědom. Předváděl se a to takovým způsobem až se Simon divil, že se z něj voda neodpařuje v chuchvalcích.

Ale když se Armand otočil, byl předtím totiž celou dobu k němu zády, uviděl Simon jeho úsměv a ztuhl.

Byl tak…tak milý. Armand se ho prostě jen snažil vytrhnout z melancholie a to se mu dost efektivně dařilo. Nejistě se na něj usmál a utřel se do ručníku, pak jen ve spodkách obešel oheň a sedl si vedle něj. Armand mu položil ruku kolem ramen a přitáhl si ho na klín. Hřál jako roztopená kamna a Simon se k němu bez skrupulí doslova přisál. Byla mu zima a zoufale potřeboval cítit něčí přítomnost a Armand tu pro něj byl a věděl o všem, co se mu honilo v hlavě.

Armand ho hladil po vlasech a poprvé za život Simon usnul bez obavy, že bude zase ráno sám.

A že to bylo krásné ráno. Vzbudila ho snídaně, pohlazení a příjemný hluboký hlas. Otevřel nejdřív jedno oko, aby se přesvědčil, jestli se mu to nezdá, a pak i to druhé, když uviděl otáčet se Armanda kolem ohně ve své nezapomenutelné černé košili ovšem rozepnuté a stále ještě dost špinavé.

Usmál se a posadil se. Armand mu s přáním dobrého rána podal jeho porci míchaných vajec na chlebu, a pak si sám udělal snídani.

Simon to hltavě spořádal a začal se rozhlížet po svém oblečení, koneckonců byl jen ve spodním prádle a v noře i přes oheň nebylo nejtepleji.

Nakonec je našel, ale zoufale zaneřáděné a bůhví odkud roztrhané. Žalostně se díval na svůj kabát a snažil se nehtem odstranit aspoň tu nejhorší špínu.

„To nemá cenu, koukni se do vaků, bude tam něco nového, tohle si stejně nemůžeš vzít,“ ozval se za ním Armandův hlas, a když se na něj otočil, viděl, jak si dopíná košili a obouvá se.

Pokrčil tedy rameny a nakoukl do vaků. Vytáhl odtamtud košili, kalhoty a vysoké boty. Vše působilo poněkud předpotopním dojmem, ale když se do toho oblékl, bylo to aspoň k něčemu dobré. Nebyla mu zima.

„Tak, hotovo, půjdeme?“ optal se Armand, upravil si límeček a vydal se k východu. „Kam?“ podivil se Simon zaujatě.

Černovlasý společník na něj jen mrkl a vydal se do lesa. Simon spěchal za ním, ale nebyl ani z poloviny tak obratný jako Armand a ještě míň zkušený v pochodech lesem, takže za chvíli odfukoval jako lokomotiva.

Nakonec si trucovitě sedl na jeden padlý kmen a odmítl jít dál. Jeho společník ho povzbudivě pohladil po ruce a usmál se. „Neboj, už to není daleko.“ Pak ho za onu ruku vzal, vytáhl na nohy a táhl ho dál lesem, dokud nenarazili na volné prostranství.

Tedy…volné. Bylo tam velké, blankytně modré jezero. Simon nikdy takovou barvu neviděl, vypadalo to jako kus nebe na zemi.

 Chvíli na to ohromeně zíral a až po chvíli k jeho smyslovým receptorům dorazil fakt, že Armand vedle něj stojí nahý, a že začíná lézt do vody. Kdyby na něj nekývl, asi by tam zůstal stát jako tvrdé Y a celý den se na něj díval.

Takhle se rychle svléknul a vletěl za ním do vody. A vzápětí zaprskal a rychle se vynořil. Voda byla totiž slaná a pálila do očí.

Uslyšel Armandův smích a vzápětí mu začal jeho společník prsty pročesávat vlasy a pak z nich i vymývat kousky bahna a větviček. Simon si pomyslel, že musel vypadat jako lesní muž, když vlezl do nory.

Chvíli poslušně držel a pak zvedl hlavu, aby viděl Armandovi do tváře. Zarazil ho pohled jeho očí, byl tak žádostivý, lačný.

Na Simona se takhle nikdy nikdo nevídal, neboť pravá ruka nemá oči, ale tenhle pohled…jeho instinkty alarmovaly a řvaly: „Pozor, něco se děje!“ A ono se skutečně něco dělo.

Nebyl schopen se odtrhnout, ani když se Armand sklonil a políbil ho. A nepřestával, jeho ruce z vlasů sjely na ramena, přejely hrudník, sklouzly po břiše, přešly na boky a přitáhly ho k vyššímu, žádostivému tělu černovlasého muže.

Simon byl nervózní, ale polibky stejně náruživě oplácel, přistoupil na Armandovu hru a po chvíli osmělování mu začal rukama bloudit po těle. A byl i zmatený, moc dobře mu nedocházelo, co na něm Armand vlastně vidí. Tváří zajímavý moc nebyl, on sám by se nikdy za krásného, ani aspoň hezkého, neoznačil. A přece tu před ním stál nádherný chlap jako hříšný anděl, který by srazil na kolena celý kúr boží a ještě by si skočil na cigaretu. Vzrušený, hříšný anděl. To zjistil, když si ho Armand přitáhl ještě blíž, sjel rty na krk a kousl ho. Zalapal po dechu a musel se ho zachytit, protože ani jeho nenechával Armand chladným.

Postupně si začal uvědomovat, že jsou v čím dál hlubší vodě, od kolen, přes boky až po hrudník, šli hloub, až Armand zastavil. To už se věnoval oběma Simonovým bradavkám a ten se rozhodl podniknout první svůj odvážný krok a věnoval se jeho podbřišku a údu, co nejdál dosáhl.

Lhal by si, kdyby řekl, že ho Armand od prvního okamžiku nedoháněl k šílenství. A v tuto chvíli měl v hlavě místo jen pro pravdu a nakonec i pro tu ne, to když ho Armand stáhl pod vodu. Chvíli se snažil topit, ale nakonec mu došlo, že je pro něj stejné být na hladině i pod ní.

Dokonce si jeho oči přivykly na sůl, což byl další zajímavý fakt, který nezpozoroval, protože ležel na dně, Armand nad ním a zrovna mu roztahoval nohy.

Když do něj pronikl prvním prstem, jen sebou trhl. Naštěstí ho Armand nechal chvíli si zvyknout, než přidal další. Ale Simon na něm jasně začínal vidět, jak moc se snaží ovládat, a že mu to už moc nejde.

Se škodolibostí sobě vlastní se rozhodl trošku ho rozdráždit. Nohama se mu zachytil kolem boků, ruce obtočil kolem krku, dlouze ho políbil a pak napjal všechnu svou sílu a povalil ho na dno pod sebe.

Ne že by to nebylo těžké, voda nadnášela a udržet se na dně nebylo zrovna jednoduché, Armand to ovšem vyřešil, nadzvedl Simona v bocích a pomalu mu pomáhal se spouštět na jeho klín.

Simon chvíli držel pevně stisknuté rty, nebyl absolutně zvyklý na něco podobného a chvíli všechen chtíč a vášeň převládla bolest. A Armand čekal, sice musel začít odvádět svou pozornost od křehkého tělíčka nad sebou, ale čekal. Nedokázal by mu ublížit.

Nakonec sebou Simon přeci jenom pohnul a bolest odezněla, bez ní se vrátilo jako lavina vzrušení do obou těl, a tak když Armand přetočil Simona pod sebe, a doslova ho přirazil na dno, vznesl se k hladině oblak prachu.

A Simon jen zvládal se držet těla nad sebou, s očima pevně zavřenýma, ústy pootevřenými a tělem napjatým k prasknutí.

A když přišlo vyvrcholení, vytřeštil oči a…omdlel.

Jinak by si to nedokázal vysvětlit, že se probral zabalený v teplé dece, zády přitisknutý na hřejivou, širokou hruď a s hlavou otočenou k popraskávajícímu ohni.

Bylo mu dobře jako už dlouho ne, zapředl tedy, otočil se a zavrtal Armandovi na hrudi.

Ten ze spaní cosi spokojeně zabrumlal, jednou rukou si ho přitáhl blíž, druhou mu vjel prsty do vlasů a spal dál.

Simon se tomu pousmál a taky usnul.

Druhé probuzení už tak příjemné nebylo, probudil se totiž sám, uprostřed noci s ohněm již úplně vyhaslým.

Nadzvedl se na loktech a rozhlédl se Armandovi. Nikde však nebylo ani živáčka, jen z křoví opodál se ozýval cvrček a občas z lesa zahoukala sova. Ležel na břehu jezera a začínala mu být zima. Zvedl se tedy, zabalil se, stále nahý, do deky.

Znovu se rozhlédl, nikde nic. Rozhodl se tedy jít po břehu jezera s nadějí, že na Armanda narazí.

Po půl hodině, značně promrzlý a rozmrzelý na něj narazil. Seděl, také nahý na břehu a zaujatě pozoroval hladinu, ani si ho nevšiml a zaznamenal ho, až když si sedl vedle něj. Zlehka se na něj usmál, a pak se znovu odvrátil. Simon do něj po chvíli šťouchl, když neřekl ani slovo a tvářil se tak vážně.

Armand promluvil s pohledem stále upřeným na jezero. „Myslíš, že kdyby ses teď mohl vrátit zpět, choval by ses jinak?“

Simon se na něj zpytavě podíval a pak se zamyslel nad odpovědí.

„Ano, určitě. Mrzí mě to, že jsem nebyl schopný žít. Ale obrazů bych se asi nevzdal.“ Přivřel oči a usmál se.

„Nakreslil bych to tady, tebe, mě, tenhle les. Nás.“ Spokojeně se usmál a podíval se na Armanda.

Ten ale vypadal smutně. Zarazil se.

„Co se stalo? Řekl jsem něco?“

Armand jen zavrtěl hlavou, natáhl ruku a hřbetem ho pohladil po tváři. „Nečekal jsem, že to pochopíš tak rychle, já… přál jsem si, abys nepochopil. Chtěl jsem, abys tu byl déle…se mnou. Abys… ach, nevím, snad abys zapomněl. Chtěl jsem, abys zapomněl. Na to co bylo.“ Černovlasý nad sebou zavrtěl hlavou a znovu se odvrátil. Simon nic nechápal.

„Jak pochopil, co pochopil?“ zeptal se, když mu začalo docházet, že se něco změnilo.

Armand si povzdechl a přetřel si tvář dlaní.

„Víš, věříš na anděly strážné?“ zeptal se a otočil se na Simona. Ten jen zavrtěl hlavou. „Existují, každý jednoho má, a když anděl vidí, že jeho člověk nešťastný snaží se mu jakkoliv pomoct. U tebe to bylo jiné, ty jsi jakoukoliv pomoc tvrdohlavě odmítal, jak jen to šlo a bylo možné. Proto jsem byl stvořen já.

Tvůj anděl už…nevěděl jak tě přinutit žít a tak poslal mě. Abych ti pomohl. Jenže já, hm…vložili do mě všechno, co sis přál mít a tak jsem velmi milující bytost a je strašně těžké, ani si nedovedeš představit jak, teď tě opustit.“

Červené oči byly smutné, skoro by řekl, že tam někde uvnitř pláčou.

„Já musím zpátky?“ zadrhl se Simon, hlas mu nechtěl projít staženým hrdlem. Armand přikývl.

Mallory se naštval. „A to mu jako nedošlo, že když odejdu, teď když jsem začal chápat, když jsem se začal cítit bezpečně, že to bude ještě horší, než kdybych byl navždy zavřený?!“ Teď už byl dopálený.

„Víš, řídil se asi slovy archanděla Gabriela: „ Dokud člověka neprovedeš peklem, neuvidí světlo“.“ Pokrčil Armand rezignovaně rameny.

„ A co bude s tebou?“

„Já…nevím, asi nebudu potřeba, zřejmě mě nezlikvidují…spíš mi vymažou paměť a pošlou na svět jako normálního člověka, nevím. Nejsem si jistý.“

„Kdy?“ zeptal se Simon tiše a začal cítit první záchvěv zoufalství.

„Ihned.“

„Cože?“

Než však dořekl, popadl ho Život za ruku a odtáhl pryč, na Zem.

Lapl po dechu a prachem se rozkašlal. Ležel na posteli, tělo slabounké jako pápěří a vyhublý skoro až na kost. Rychle se zvedl, zavrávoral, roztáhl závěsy a otevřel všechna okna. Dovnitř se nahrnul hladný noční vzduch a světlo pouličních lamp.

Vrhl obviňující pohled na hvězdy a pak se otočil zpět do svého pokoje. Skoro nic se tam nezměnilo, jen Armandův obraz byl pryč. Chvíli měl chuť natruc začít žít zase jako předtím, ale pak si uvědomil, že by tím zradil Armanda i sebe. Že by byl jeho příchod i odchod zbytečný.

Další den si tedy uklidil, nechal domácí, aby mu pokoj vycídila, odnesla matraci, polštáře a peřinu do čistírny peří a dokonce si tam nechal i vymalovat.

Začal poctivě jíst a dbal i na oblečení, ale všechno tohle bylo tak…prázdné.

Jen povinnost, nesplněný dluh.

Uvnitř zůstával stále prázdný, nenaplněný. Jako kraslice bez středu. Jako prsten bez drahokamu. Jen schránka.

Jeho anděl už neměl daleko k tomu, aby si rval vlasy rozčilením. Zase všechna snaha šla do kopru.

Jednoho únorového dne, bylo šero a nevlídno, vyšel Simon z domu paní domácí pro jablka do obchodu, požádala ho o to a protože poslední krajinku dodělal, vyrazil ven.

Šel v zamýšlení po ulici, nevšímal si kolemjdoucích, čepici staženou do čela. Došel do obchodu, bezmyšlenkovitě si nechal navážit dvě kila jablek a vracel se pomalu zpátky, stále zabraný do úvah.

Pak se mu před očima mihl karton a on skončil na zemi. Na něm několik krabic plných ořechů.

Jen vyhekl a snažil se chytit dech, který mu ta váha vyrazila z plic.

„Já se strašně omlouvám, pane. Neviděl jsem vás přes ty krabice.“ Donesl se mu najednou hlas ke zvukovodu a jakýsi muž mu začal pomáhat na nohy. Chvíli na něj ostřil, a když zaostřil, otevřel pusu. Muž měl nádherné černé oči. Kolem panenky byly červené. Vlasy měl černé jako havraní peří a postavu Apollóna. 

Nádherně se usmíval, trošku kajícně, trošku šibalsky a stále ho držel za ruku.

„Armande?“ vydechl. Muž se usmál.

„Asi si mě s někým pletete, jmenuji se Arluin Hall a vy jste…?“

„Simon Mallory, těší mě.“ Usmál se pohotově Simon a podal mu ruku. Armand- Arluin si s ním potřásl a stále se příjemně usmíval. Simon absolutně nepochyboval, že je to on. Nikdy by nedokázal ten úsměv zapomenout.

„Poslyšte, neznáme se odněkud?“ zeptal se po chvíli Arluin zadumaně a pozorně si ho prohlížel. Simon se usmál.

„Ne, myslím, že ne, asi jen shoda náhod. Já jen, musím si ten kabát dát do čistírny, a protože to vypadá, že to zboží už asi nebude použitelné,“ ukázal na sáčky ořechů valících se v louži, „můžu vám to nahradit tím, že vás někam pozvu? Třeba na kafe?“ nadhodil stále s úsměvem. Skoro se v tu chvíli nepoznával, jindy by se šel zahrabat a teď mluvil naprosto bez uzardění. 

Arluin se však jen rozesmál a kývl hlavou.

„Přijdu rád, pane, ostatně to já jsem vás přece shodil, ne vy mne. Tak třeba v Café Aquarium ve čtyři?“

Simon šťastně kývl hlavou, rozloučil se, divže ne se zpěvem tančil dál ulicí. To, že tam zapomněl jablka, mu došlo až když mu to paní domácí, celá napružená, připomněla.

Rychle tedy zapadl do nejbližšího obchodu a přichvátal i s nimi zpátky. A v půl páté už seděl u stolu v Café Aquarium, před sebou kafe, naproti Arluina- Armanda a měl pocit, že se svět změnil v koncentrované štěstí.

Jeho strážný anděl visel, nikým neviděn, na nejbližší lampě a bedlivě ho sledoval. Pak si dlaní přejel přes čelo a oddechl si, konečně klid.

„Víte, stejně mi někoho připomínáte,“ pronesl Arluin a upil své kávy.

„Vy mě taky, Arluine. Ale opravdu si nedokážu představit odkud vás znám,“ usmál se Simon a podíval se z okna. Skoro se mu zazdálo, že viděl bílá křídla.