SONP

Bylo září. Zem byla pokryta listím všemožných barev, vzduch se začínal ochlazovat. Pobledlý chlapec s černými rozcuchanými vlasy seděl na lavičce v parku a užíval si tu nádhernou podzimní atmosféru. Přemýšlel. V hlavě měl tolik myšlenek, že už se v nich sám nevyznal. Sundal si z očí brýle a chytil se za kořen nosu. Bolela ho hlava. Měl by se vrátit do výtvarného studia, ale nechtělo se mu. Tady mu bylo dobře a mohl si hezky všechno urovnat. Trápil se, protože jeho srdce si dělalo, co chtělo. Pocity, ve kterých měl přes deset let jasno, se z ničeho nic úplně zbláznily a jeho myšlení zcela přehodnotily. Nelíbilo se mu to. Ale smířil se s faktem, že s tím nic nenadělá. Byl zamilovaný, ať chtěl nebo ne. Hlasitě si povzdechl a vyskočil na nohy. Nasadil si zpátky brýle, aby se cestou nepřerazil a vrátil se zpátky do studia, kde vzal do ruky štětec a nechal se unášet řekou fantasie.

,,Páni.“ To bylo to jediné, co z něj vypadlo. Vysoký hnědovlásek stál čelem k obrazu bez rámu. K obrazu, ze kterého měl husí kůži. Mohl by se na díla svého přítele dívat donekonečna a vždy by na nich našel něco, čeho si ještě předtím nevšiml. Zrovna teď zíral na louku plnou květin, které vypadaly, jako že každou chvíli vystoupí z plátna a začnou zpívat. Pestrobarevní motýli se rozlétli do všech koutů, sálalo z nich teplo a radost. Byl to obraz plný emocí. Srdce mu bušilo jak o život. Tobiasův talent mu připadal úžasný. Když se na obraz ještě chvíli díval, všiml si malého motýlka v prachu mezi květinami. Nelétal jako všichni ostatní a ani nebyl tak barevný. Byl šedý, pravděpodobně mrtvý. Tenhle fakt vnášel do kresby ještě více citu a nádhery. Zezadu na něj někdo skočil.

 ,,Ahooooj!“ ozvalo se mu u ucha tak nahlas, že skoro ohluchnul.

,,Bože Tobi co blbneš?“ houkl na osobu, co jednou opravdu zapříčiní jeho ohluchnutí a třel si své – na chvíli funkce neschopné – ucho. Mladík s veselým úsměvem vedle něj tuto otázku ignoroval a pohled otočil ke skupince dívek v koutě studia, které o něčem horlivě diskutovaly. Jedna z nich, Marika, se otočila a s úsměvem Tobimu oplatila zamávání. Robi, ten momentálně napůl hluchý, si cosi žbrblal pro sebe a vrhal na Tobiho vražedné pohledy.

,,Ty si zrůda, víš o tom?“ poslal poznámku na jeho účet a Tobi se jen pousmál.

,,A právě proto mě máš tak rád, že?“ Poplácal ho po zádech, vzal si ze židle tašku, kterou si při cestě ke dveřím hodil přes rameno. Bolestný výraz, který si dovolil ukázat jedině když byl zády k Robimu, viděla jenom Marika, která po Tobim pokukovala.

Robi šel společně s Tobiasem po ulici, smáli se. Proč se zdálo, že v Tobiho očích se něco změnilo? Nebyly už tak nevinné a plné dětské radosti a Robi nevěděl, kdy se pohled jeho přítele tak změnil. Jakoby ze dne na noc dospěl a sám si to neuvědomoval. V tváři už to byl okouzlující mladý muž a ne to usmrkané třeštidlo, kterým býval. Dívky po něm neustále koukaly a z nějakého důvodu ho to štvalo. Nechtěl, aby se na jeho kamaráda dívaly takhle. Začínal si uvědomovat, že takhle to nebude navždycky a ta představa se mu vůbec nelíbila. Byla spíš děsivá. Vždyť byli pořád spolu, pořád. Ve dvou letech spolu stavěli bábovičky na písku, v šesti spolu šli poprvé do školy, v deseti si spolu hráli na zahradě s míčem, ve čtrnácti Tobi začal kreslit a s tužkou v ruce ho pozoroval, jak se prohání po fotbalovém hřišti, v sedmnácti se poprvé pohádali a poprvé usmiřovali a teď jim je dvacet. Co se stane teď?

Na rohu ulice se museli rozejít. Robi šel rovně a Tobi musel zahnout. Když byli jeden druhému z dohledu, oba nechali úsměv sklouznout dolů. Jediné, na co dokázal Tobi myslet, byla Robiho smějící se tvář. Nenáviděl se za to. Jediné, na co Robi dokázal myslet, byly Tobiasovi stále smutnější oči. Nezeptal se proč. Nenáviděl se za to.

Dny ubíhaly jako voda a několik Tobiasových obrazů bylo vystaveno v místní galerii. Měl z toho strašnou radost a mrzelo ho, že se Robi najednou choval tak odtažitě. Dokonce ani do té galerie se nešel podívat. Povzdechl si. Seděl na balkoně a paprsky zapadajícího slunce ho hřály na tváři. Byla mu zima, ale nějak se nemohl donutit vstát a jít dovnitř nebo si aspoň vzít bundu. Podíval se na hodinky. Za půl hodiny Robi končí v práci. Měl by na něj počkat? Ještě asi pět minut jen tak seděl, střídavě zíral z oblohy na studenou zem a zase zpátky na nebe. Odhodlaně vstal a rychle se převlékl. Vyběhl ze dveří a běžel za hlasem svého srdce.

Robi byl celkem dost překvapený, když Tobiho uviděl stát venku přešlapujícího na místě. Jeho zářivý úsměv, když ho konečně uviděl vycházet, byl k nezaplacení.

,,Co tady děláš?“ zeptal se ignorujíc fakt, že tentokrát na něj Tobi neskočil jako obvykle.

 ,,Ale, jen sem si tak říkal, že jsme se poslední dobou moc neviděli, tak mě napadlo, že na tebe počkám až skončíš v práci,“ usmál se. Lháři. Sotva jsi dýchal, když jsi sem před dvěma minutami doletěl. Říkal si v duchu. Prohodili pár slov a rozešli se směrem k Robiho domu. Po cestě ho Tobi najednou zastavil.

,,Nepůjdem se projít do parku?“ řekl, tváříc se nějak nejistě.

Robi nechápal, ale kývnul. ,,Jo, proč ne?“ usmál se a tak šli tedy do parku. Už byla tma, když šli po osvětlené betonové cestě kolem pískoviště. Mluvili a mluvili, dokud se Tobi zase nezastavil.

,,Dobře, takže budeš se dál chovat tak divně, nebo mi už konečně řekneš, co se děje?“ Skoro se plácl do hlavy. Nechtěl se zeptat tak hrubě. Momentálně měl sto chutí ho obejmout. Tobi chvíli zíral do země a když už chtěl Robi udělat krok a obejmout ho, udělal ho Tobi. Přitiskl své rty na jeho s rukama kolem jeho krku. V tu chvíli jakoby dostal ránu do břicha. COŽE?!?!?! Křičel v hlavě, ale neodtáhl se. Ovšem ani mu polibek neoplatil.

 Tobi se odtáhl, ruce na jeho hrudníku, pohled zabodnutý někam do země. ,,Miluju tě“ zašeptal a na pěknou chvíli nastalo ticho.

A tehdy si to Robi uvědomil. Všechno to do sebe zapadalo. Miloval ho. Tobi vypadal jako hromádka neštěstí, co se každou chvílí sesype. Vyděšeně se podíval Robimu do očí a ustoupil o krok dál.

,,Já.. pro-promiň! T-to..“ koktal nesouvisle sám překvapený z toho, co právě udělal. ,,Já to tak.. nechtěl jsem.. já..“ Když už chtěl se slzami v očích utéct, Robi mu dal ruce na tváře a zašeptal: ,,To nic.“ Usmál se a tentokrát ho políbil on. Nebyl to ani tak úplně polibek, bylo to spíš jako letmý dotyk motýlích křídel. Přitiskl ho k sobě a zašeptal

,,Taky tě miluju ty hlupáčku.“ Políbil ho do vlasů a slyšel, jak Tobi popotahuje.

,,Vážně?“ řekl tím svým uplakaným hláskem a Robi se zasmál.

,,Jo, vážně.“

Ve dvou letech spolu stavěli bábovičky na písku, v šesti spolu šli poprvé do školy, v deseti si spolu hráli na zahradě s míčem, ve čtrnácti Tobi začal kreslit a s tužkou v ruce Robiho pozoroval, jak se prohání po fotbalovém hřišti, v sedmnácti se poprvé pohádali a poprvé usmiřovali a ve dvaceti se konečně dali dohromady. A jejich skládačka byla tímto krokem dokončena.