SONP

 Ach jo, letní prázdniny jsou už skoro u konce a mě čeká nástup na novou školu. Ne že bych se tam netěšil, spíš naopak. Jsem i docela rád, že jdu na nové místo, protože mám novou příležitost najít si pár nových kamarádů a taky doufám, že by se našla příležitost k novému vztahu, protože řekněme, že můj momentální vztah snad nikdy ani nějaký vztah nebyl.

Abych to uvedl na pravou míru, tak můj tzv. vztah trvá asi tak tři měsíce a něco a z toho jsme se viděli asi tak desetkrát.

Na začátku vztahu jsem dokázal pochopit, že nemá tolik času jako já, protože ještě chodil do školy, kdyžto já už měl měsíc po škole kvůli maturitě.

Ale když už byly prázdniny a on mi tvrdil, jak pořád pracuje, a že nemá čas, tak na jednu stranu jsem to dokázal pochopit, ale na druhou stranu ne vzhledem k tomu, že i moji kamarádi si udělali čas, abychom se párkrát sešli a to taky chodili do práce.

Prostě to bylo pro mě nepochopitelné, dokonce i moji rodiče mi říkali, že je to divný a kamarádi taky říkali, že to nemůže být normální. Až jsem se jednoho dne rozhodl, že se ho na to zeptám, protože jsme se měsíc už neviděli.

Jako obvykle mi neodepsal hned, ale asi tak s dvou denním zpožděním, že mě má rád, ale že je prostě takový, a že to byl jeden z důvodů, proč jeho předešlé vztahy nevydržely.

Když mi potom psal, jestli nemám čas, řekl jsem mu ano, ale cítil jsem, že se mi nějak nechce jít s ním ven. Dokonce jsem uvažoval o tom, že mu napíšu, že nepůjdu, ale nakonec jsem šel.

Když jsme spolu ten večer byli, cítil jsem, že je něco jinak. Asi to bylo tím, co jsem zjistil. Nakonec jsme se asi tak po necelých dvou hodinách rozloučili s tím, že musí vstávat ráno brzo kvůli práci nebo co.

Od té doby jsem cítil, že je něco jinak, že už nemám takovou potřebu ho vídat a psát mu, ale nakonec jsem mu jeden den napsal, že jdeme s pár přáteli si sednou, tak jestli nechce jít s námi. On mi neodepsala a to pro mě tentokrát byla poslední kapka!

Už jsem se nesnažil, protože mě to nebavilo vzhledem k tomu, že to nemělo žádný efekt. Myslel jsem si, že se to zlepší, když jsem mu řek, co si myslím, ale spíš mi připadá, že se to zhoršilo. On mi nepíše a já mu taky ne.

Ani jeden z nás to neukončil, ale kdo ví jak to je a já přece nebudu sedět doma a čekat než se pán usmyslí mě vidět, tedy pokud vůbec se tak někdy stane. Takže ať je to jak je to, já si připadám volný, a tak se budu i chovat.

„Nicku, večere je na stole,“ zavolá na mě mamka, a tak zaklapnu deník a dám ho na své místo a sejdu dolů do kuchyně.

Po večeři zapadnu do koupelny, kde spáchám večerní hygienu a jdu na kutě.

Crrr. Zazvoní budík a já ho vypnu. No jo prázdniny utekly jako voda a já dneska musím do školy. Ještě napůl spící vlezu do koupelny, kde na sebe pustím vodu, abych se pořádně probral. Nakonec vodu vypnu, usuším se ručníkem, který si potom omotám kolem pasu a stoupnu si před umyvadlo a začnu si čistit zuby.

„Nicku, snídaně,“ zavolá na mě mamka zrovna, když vcházím do pokoje. Obléknu si džíny a své oblíbené modré tričko, popadnu tašku a sejdu dolů na snídani.

„Přeji dobré ráno,“ řeknu a sednu si na židli naproti tátovi, který čte ranní noviny a upíjí k tomu kávu. „Dobré ráno,“ odpoví mi oba a mamka přede mě postaví snídani.

Po snídani se jdu obut, rozloučím se a vyrazím na autobusovou zastávku. Chci si nasadit sluchátka do uší, ale když vidím, jak autobus přijíždí, tak v tu ranu zapomenu na nějaký sluchátka a rozběhnu se.

Uff. Stihnul jsem to říkám si, když se udýchaný posadím na sedadlo vedle staré paní. Zhruba po dvaceti minutách autobus zastavuje na zastávce kousek od školy, kde vystoupím a vydám se k budově.

Na nástěnce, která stojí hnedka u vchodu, když člověk vstoupí do budovy, se dozvím, že mám jít do čtvrtého patra do třídy 509.

Třída není nijak zvlášť velká. Je v ní asi tak osm lavic, učitelský stůl, tabule, skříň, na které je televize a taky věšák na bundy.„Ahoj,“ pozdravím své nové budoucí spolužáky. Třída už byla skoro plná, ale ještě jsem objevil volné místo v druhé řadě vedle nějaké dívky, a tak jsem se vydal k tomu místu. „Prosím tě, je tu volno?“ zeptal jsem se jí. Ona se na mě otočila a mile se usmála, „jasně.“

„Dobrý den žáci,“ vstoupí do třídy učitel ve chvíli, kdy si sednu na židli. „Takže abych se představil, mé jméno je Kyle Hamilton a budu váš třídní, takže kdybyste někdy něco potřebovali, tak se můžete obrátit na mě. Už jistě víte, že hodiny probíhají od pondělí do pátku a to vždy ráno od osmi do čtvrt na dvanáct a během toho budete mít patnácti minutovou přestávku. Bude se vám střídat zhruba šest učitelů a z toho jeden bude přímo rodilý mluvčí pan Hiroki Takado, kterého budete mívat v úterý ráno.

A takhle pokračoval třídní až nám řekl všechny informace a my se nakonec každý sám třídě představil. Dívka, vedle které jsem se posadil se jmenuje Kate a myslím si, že z nás budou dobří přátele, protože už jsme si stihli dobře popovídat.

„No kde si čoveče?“ „Promiň, jsem to trochu neodhadl s tím časem,“ řeknu svému dlouholetému kamarádovi. „Však v pohodě, nic se neděje. Znáš mě, musel jsem si rýpnout.“ „No právě, že tě znám.“

„Hele jo, nech si toho,“ řekne mi Rick s úsměvem, „slyšel jsem, že za rohem je nová cukrárna, tak co kdybychom ji vyzkoušeli?“ „Jsem pro,“ odpovím a už si to míříme do nové cukrárny, jejíž název zní “U Sakury“, jak jsme se před vchodem mohli dočíst.

„Hele a dokonce hledají výpomoc,“ mrkne na mě Rick. „Jo jasně a čekají přímo na mě!“

Sakra, to se vážně může stát jenom mě! Říkám si, když běžím po ulici do práce, protože jsem zaklapl budík a tudíž jsem zaspal.

A jak tak běžím a nekoukám pořádně na cestu, tak do někoho vrazím vší silou a oba skončíme na zemi. „Sakra nemůžeš dávat pozor,“ ozve se hlas toho dotyčného, kterého jsem srazil. „Strašně se omlouvám,“ řeknu a ani se pořádně nepodívám na danou osobu a už jsem na nohách a běžím dál.

„Strašně se omlouvám pane Nakano, že jdu pozdě, ale zaspal jsem,“ vypadne ze mě sotva otevřu dveře do cukrárny. „Nic se nestalo Nicku. Běž se rychle převléct a dej se do práce,“ řekne mi mile šéf a já zapadnu do šatny.

Jedna velká výhoda totiž je, že otevíráme až za pár minut a dřív jsem měl dojít, abych pomohl s přípravami. Pan Nakano je opravdu milí člověk a tahle cukrárna, v které už pracuji dva měsíce od doby, kdy jsem do ní vstoupil poprvé se svým kamarádem Rickem za účelem dát si něco dobrého na zub a trochu pokecat, patří jemu.

Cukrárna je zařízená v japonském duchu a uprostřed venkovní zahrádky stojí sakura a kolem ní stojí další stoly a židle, kdyby si hosté chtěli sednou ven, a právě proto se to tu jmenuje “U Sakury“.

Pracovní uniformu, která se skládá z černých kalhot, bílé košile a černé vesty, mám na sobě oblečenou v rekordním čase a už si jenom kolem pasu zavazuji bílou zástěru.

„Dobrý den, co si dáte?“ ptám se s úsměvem už dnes po několikáté nově příchozích. „To jsi ty?“ řekne hlas, který je mi nějak povědomí a já se podívám na mladíka s červenými vlasy. „Prosím?“ řeknu udiveně, protože si nejsem jistý, že se známe.

„Dneska ráno si do mě narazil, shodil mě na zem a div ses ani neomluvil, jak si běžel dál,“ říká mi ten kluk a já cítím, jak rudnu. „Ale no tak Ravene, nech ho být, vždyť se ti omluvil,“ řekne někdo a já si až teď uvědomím, že u stolu sedí ještě někdo další.

„Kate?“ „Ahoj Nicku, dlouho jsem se neviděli co?“ ptá se mě smějící se Kate. „Vy se znáte?“ ptá se ten kluk, kterého Kate nazvala Ravenem. „Jo, chodíme spolu na kurzy japonštiny, vždyť jsem ti to říkala.“ „Si mám jako pamatovat každého o kom mi povídáš?“ „To neříkám, ale někdy bys mě mohl poslouchat.“

„Nicku, nelelkuj a do práce,“ zavolá na mě pan Nakano. „Jistě.“

„Jeje, asi tě zdržujeme co?“ ptá se mě Kate. „Vůbec ne,“ řeknu ji se smíchem, „jenom by mi stačilo říct, co si dáte.“ „No jo, promiň,“ omluví se mi Kate, „já si dám jahodový pohár a ledový citrónový čaj.“ „A já si dám tiramisu a perlivou vodu.“ „Jistě hned to bude,“ zapíšu si to do bloku a hned jdu objednávku připravovat.

„Tak tady to je,“ postavím před ně jejich objednávku a už si to mířím k dalším zákazníkům.

Tak a padla, říkám si a zamykám vchod. Teď už jenom poklidit a můžu domů.

„Dobrou noc pane Nakano,“ loučím se, když je všechno hotovo a jsem i převlíknut. „Dobrou Nicku a dávej pozor,“ řekne mi šéf jako pokaždé, když odcházím domů večer.

„Jsem doma,“ zavolám, hodím klíčky na poličku a vyzuji se. „To je dost, že jsi doma. Večeře už je hotová Nicku,“ volá na mě mamka z kuchyně.

Ve chvíli kdy si sednu ke stolu přede mnou přistane talíř se špagetami a boloňskou omáčkou. „Dobrou chuť,“ popřeji a hladově se pustím do večeře.

Po večeři pomůžu mamce s úklidem, a potom si jdu nachystat věci do školy a jdu spát, protože jsem dost unavený.

„Hele Nicku, umíš hrát basket?“ zeptá se mě Kate jednou ve škole. „S děckama jsme to na střední hrávali, ale že bych v tom byl nějaký profík, to ne. Proč?“ „No s pár přáteli si vždycky jdeme někdy zahrát jen tak pro zábavu a chybí nám momentálně jeden hráč, tak jsem si říkala, jestli bys neměl zájem,“ usměje se na mě Kate. „Podle toho kdy?“ „V sobotu po obědě.“ „Jo to by šlo, protože mám zrovna volno, takže půjdu rád.“

„Tak to je super, i Raven bude rád.“ „Kdo?“ zeptám se s pocitem, že to jméno je mi nějaké povědomé. „No Raven, byla jsem s ním posledně v cukrárně. „Jo už si vzpomínám,“ přece jenom na ty červené vlasy, ty krásné oči a vypracovanou vysokou postavu jen tak nikdo nezapomene a hlavně, když se mi o něm zdává od té doby.

Jenom to jeho jméno mi bohužel z hlavy vypadlo, protože jsem ho slyšel jenom asi dvakrát a někdy mám prostě výpadky jmen jako každý druhý.

„Nicku, slyšíš mě?“ mává mi rukou Kate před obličejem. „Cože? Promiň, co si říkala?“ omlouvám se, protože mi dojde, že jsem se zase zasnil.

„Jestli nemáš po škole čas? Potřebovala bych něco koupit, tak jestli bys nešel se mnou?“ „Promiň Kate, ale hnedka po škole jdu do práce. Ale pokud bys počkala do zítra, tak s tebou půjdu klidně rád.“ „Hmm… jo to by šlo. Jsi zlato,“ řekne mi Kate ve chvíli, kdy do třídy vstoupí učitel a začne nám hodina.

„Tak ahoj.“ „Počkej. Kam jdeš?“ zastaví mě mamka u dveří. „Vždyť jsem ti říkal, že jdu s Kate a jejími přáteli hrát basket.“ „Tak hlavně buď opatrný a vrať se brzy domů.“ „Jasně,“ řeknu, abych mamku uklidnil a už běžím na domluvené místo.

Už z dálky vidím stát Kate a ostatní a samozřejmě jsem si nemohl nevšimnout vysokého červenovláska, který se stal hlavní postavou mých snů v poslední době.

Původně jsem si myslel, že Kate s Ravenem chodí, ale později mě vyvedla z omylu a já se tak dozvěděl, že je to její bratr, a že se mu taky líbí kluci. Jenomže k mému velkému štěstí má momentálně prý přítele a navíc bych u něj stejnak neměl šanci.

„Hej Nicku,“ mává na mě už z dálky Kate a tím mě vyruší z mého myšlení. „Ahoj,“ pozdravím, když k nim dojdu. Potom, co mi Kate všechny představí, tak se vydáme na cestu ke hřišti, která nám zabere asi tak deset minut ani ne.

Když dojdeme na hřiště, věci si odložíme na lavičky, které tam jsou, rozdělíme se do týmů a pustíme se do hry.

Je krásný sluneční den, a proto si párkrát uděláme menší přestávku, abychom se pořádně napili a trochu si odpočinuli. Všichni jsou fajn a dost si s nimi rozumím. Dokonce mi nabídli, že bych s nimi mohl hrát častěji.

Zrovna jsme zase začali hrát, tak jsem musel nějak špatně došlápnout, protože jsem najednou spadl na zem, a když jsem se snažil vstát, tak mě levá noha strašně bolela. Vůbec jsem se nemohl postavit, dokud ke mně nepřiskočil Raven a nepomohl mi na lavičku.

„Jsi v pořádku? Co tě bolí?“ ptal se mě ustaraně. „Levá noha.“ „Tak ukaž,“ řekl a začal mi rozvazovat botu a sundávat ponožku.

Začal mi prohmatávat nohu, a když se dotkl mého kotníku, tak jsem s ním bolestně cuknul. „Bolí?“ zeptal se mě a já mu na to přikývnul. Potom co nejopatrněji mi kotník prohlídl a já jsem byl v sedmým nebi, jak mi jeho doteky byly příjemné, že jsem málem vrněl blahem.

Tak a dost! Musel jsem se v duchu okřiknout. Vždyť má přítele a o mně se stará jenom kvůli tomu, že jsem kamarád jeho sestry.

„Řekl bych, že to bude jenom vyvrknutý kotník, ale pro jistotu bude lepší, když s tím zajdeš k doktorovi,“ oznamoval mi Raven a díval se na mě těma svýma krásnýma očima.

Já už jsem to nemohl vydržet! Ty jeho oči, jak se na mě dívali se starostí a hlavně, jak lehce se pořád dotýkal mé nohy a já přesně ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem byl nakloněn k Ravenovi a moje rty spočinuli na těch jeho a líbal jsem ho.

Ani nevím, co přesně mě vrátilo do reality, ale najednou jsem si uvědomil, co dělám a rychle jsem se od něj odtrhl.

„Promiň,“ pípl jsem a než se někdo nadál, tak jsem sebral svoje věci a i přes bolest v noze se vydal pryč. Slyšel jsem, jak za mnou někdo volá, ale to už jsem nastoupil rychle do autobusu, který byl právě na odjezdu.

Už ani nevím, jak jsem se přesně dostal domů, ale sotva mě mamka spatřila, tak mě posadila do auta a dovezla k doktorovi, který mi řekl, že kotník mám vyvrknutý, a že aspoň týden bych měl být pro jistotu doma, abych tu nohu moc nenamáhal.

Na kotník mi nasadil takovou tu modrou ortézu, abych ho měl zpevněný a řek, že se mám v pátek dostavit na kontrolu a pak mě propustil.

„Tak co řekl doktor?“ ptá se mě mamka, když jsem vylezl. „Že mám vyvrknutý kotník a mám být radši týden doma a v pátek mám přijít na kontrolu.“

Když dojdeme domů, tak jdu rovnou do svého pokoje, kde si vezmu čisté oblečení a jdu se osprchovat. Nakonec zalezu k sobě do pokoje, pustím si svoji oblíbenou kapelu a lehnu si to postele.

„Nicku, nechceš něco k jídlu?“ nakoukla ke mně mamka. „Děkuji, ale ne.“

V tuto chvíli vážně nemám myšlenky na jídlo. Kdybych ho aspoň políbil někde v soukromí, ale ne já ho musel políbit na tom hříšti přímo před očima všech přítomných.

A navíc už jenom to, že jsem ho políbil i přesto, že vím, že má přítele. A i kdyby přítele neměl pochybuji, že takový kluk jako je Raven by o mě měl zájem, zrovna o mě.

Ani můj první a zatím jediný vztah za nic nestál, tak proč zrovna teď bych měl mít štěstí, že bych se líbil tomu, kdo se líbí mně.

Z mého myšlení mě vytrhne můj zvonící mobil. Samozřejmě mi volá Kate, ale nechtěl jsem s ní mluvit, tak jsem mobil položil zase na místo a nechal ho zvonit dál.

„Nicku, vstávej jedeme na kontrolu k doktorovi,“ budí mě mamka ráno a zabuší mi na dveře. Ještě spící se vymotám z peřin a zamířím si to rovnou do koupelny pod sprchu.

Noha už mě tolik nebolí a já doufám, že mi doktor už dovolí jít zítra do práce. Doma už mě to totiž vůbec nebavilo. Přece jenom zkuste si být týden doma a nic nedělat.

Během toho týdne mi došlo tolik zpráv na mobil a měl jsem tolik zmeškaných hovorů jako nikdy před tím. Všechny byly od Kate typu, kde jsem nebo co děje atd.

Nechtěl jsem jí odpovídat, protože bych nevěděl, co bych ji řekl, ale jak se znám, tak by to bylo něco ve stylu, že mám rád jejího bratra.Věděl jsem, že dřív nebo později se tomu stejnak nevyhnu, ale já si radši vybral to později.

Už osprchovaný a nachystaný jsem vešel do kuchyně a pustil se do přichystané snídaně a potom, co jsem dojedl jsme vyrazili.

„Zdravím Nicku,“ pozdraví mě doktor, když jsem vstoupím do ordinace. „Dobrý den.“ „Tak se na to podíváme,“ řekne a pokyne mi, abych si sednul.

„Bolí tě to?“ „Skoro už ne. Jen někdy se stane, že to trochu zabolí,“ řeknu mu po pravdě. „No, vypadá to už v pořádku, takže v pondělí už můžeš jít do školy.“ „A mohl bych jít zítra do práce?“ „Co děláš?“ zeptá se mě doktor a zároveň něco zapisuje do papírů. „V cukrárně. Doma už se strašně nudím, tak bych rád už šel do práce.“

„Tak dobře, můžeš jít už do práce, ale snaž se ještě trochu tu nohu šetřit během víkendu ano?“ mrkl na mě doktor. „Ano.“ „Tak můžeš jít a kdyby něco tak dojdi.“ „Dobře a nashledanou.“

Když jsem dojel domů, zavolal jsem panu Nakanovi a domluvil se s ním, že další den už dojdu do práce. Potom jsem si lehl na postel a vzal si knížku, kterou jsem měl momentálně rozečtenou.

Večer jsem knížku zaklapnu s tím, že už ji mám dočtenou a jdu spát.

„Nicku, co ty tu tak brzy?“ diví se můj šéf. „A víte, že pořádně ani nevím. Prostě jsem si řekl, že dojdu trochu dřív.“ „Tak to potom jo,“ usměje se na mě a já si to namířím do šatny. „Jo a Nicku, abych nezapomněl, hledal tě tu nějaký mladík.“ „Cože?“ zarazím se v půli kroku. „Takový vysoký červenovlásek, jméno nevím to mi neřekl.“

Raven? Raven tu byl? Ale co by mi mohl chtít? Lítalo mi hlavou a doufal jsem jen, že dneska nedojde.

Skládám zrovna zákusky na talíř, když se ozve zvonek a já automaticky zvednu hlavu, abych se podíval, kdo vchází dovnitř.

Ještě štěstí, že jsem v ruce nic neměl, protože by mi to asi v tu chvíli vypadlo z ruky, když jsem zjistil, kdo že to vstoupil do cukrárny.

„Nicku, můžeš je prosím tě obsloužit?“ ptá se mě šéf a já jsem schopen mu na to jen kývnout. A tak vezmu blok a tužku a vydám se k nově příchozím hostům.

„Dobrý den, co si budete přát?“ zeptám se jich a musím se krotit, abych se nezačal nahlas smát, protože ten výraz, kterým mě Tim obdaroval byl vážně k nezaplacení.

„Já bych si prosím dal citrónovou minerálku a jahodový dort,“ řekne jeho společník a já si to všechno zapíšu. „A vy?“ zeptám se Tima a vůbec na sobě nedám znát, že se známe. „J-áá…si dám taky ten jahodový dort a neperlivou vodu,“ vzpamatuje se a začne se tvářit už normálně. „Hned to bude,“ řeknu jim a odejdu chystat jejich objednávku.

„Tak tady to je a přeji dobrou chuť,“ popřeji jim, když před ně položím jejich objednávku a odejdu zase pryč.

„Nicku, měli bychom si promluvit,“ ozve se najednou za mnou hlas Tima. „Já myslím, že nemáme o čem.“ „A co takhle o nás?“ nenechá se odbít. „Jaké “nás“? Ono je snad nějaké

“nás“? Jestli někdy bylo, tak to už je dávno za námi,“ řeknu mu a dál leštím skleničky. „Ale…“ „Žádné ale Time! Pokud vím, tak spolu už nejsme nebo sis snad myslel, že si pořád myslím, že spolu chodíme? Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme se domluvili, že to spolu zkusím, takže jsme to spolu zkusilo no a ono to nevyšlo, takže konec. Takže se opravdu nemáme spolu o čem bavit a pokud mě omluvíš, tak já tu mám ještě nějakou práci.“„Ale my se spolu máme o čem bavit Nicku,“ ozve se najednou a já strnu.

Nemusel jsem se ani dívat, kdo to je a bylo mi to hnedka jasné. Jen jsem doufal, že se tu dneska neobjeví.

„Ahoj Ravene,“ pípnu, ale k ničemu dalšímu se nemám. „Co se to tu děje Nicku?“ přijde pan Nakano. „Nic omlouvám se, hned se dám do práce,“ a jak řeknu, tak i udělám a o Tima se už nestarám a Ravena zahlédnu, jak si sedá k jednomu stolu a je mi naprosto jasné, že mám v plánu si na mě počkat.

„Tak zase příště Nicku,“ loučí se se mnou šéf. „Jasně. Mějte se,“ řeknu mu a už za sebou zavírám dveře.

„Myslel jsem, že už dneska nepůjdeš domů,“ řekne Raven, který na mě čeká před vchodem. „Nenutil jsem tě, abys tu na mě čekal,“ řeknu mu a jdu dál.

„Však já jsem to tak nemyslel a počkej Nicku,“ chytne mě za ruku a zastaví, „vážně bychom si měli promluvit.“

„Víš já…,“ chci začít, ale vůbec nevím jak. „Víš co? Začnu já souhlasíš?“ usměje se na mě Raven a posadíme se na blízkou lavičku.

Nakonec jsme na lavičce seděli ještě dlouho a povídali si. Raven se mi nakonec přiznal, že se mu líbím už od první chvíle, co mě uviděl, ale že právě vyšel z jednoho nepovedeného vztahu, tak se nechtěl hrnout do dalšího a hlavně nevěděl, jestli bych měl zájem.

Po tom polibku na hřišti prý o tom všem přemýšlel a došel k závěru, že ne každý vztah se musí vyvíjet stejně, a že když se mu naskytla taková příležitost, že se rozhodl toho využít. Jenomže nevěděl, kde bydlím a mobil jsem Kate taky nebral, takže se prostě chodil ptát sem do cukrárny a čekal, kdy se objevím v práci.

Raven mě nakonec doprovodil domů a my se dohodli, že to spolu zkusíme a uvidíme, jak to půjde dál. Potom mi popřál dobrou noc, přitáhl si mě do náruče a políbil mě na rozloučenou.

„Tak jo lidi dáme si na chvilku přestávku,“ zvolá Kate a všichni se ženeme ke svým flaškám s vodou.

„To slunko mě snad jednou zabije,“ stěžuje si Raven a sedne si na zem. „Ale prosím tě, ty můj malý chudáčku,“ řeknu mu a hlavu si položím do jeho klína.

Už je to půl roku, co jsme se s Ravenem dali dohromady a můžu říct, že není den, kdyby mě něčím nepřekvapil. Raven mi každý den dokazuje, jak moc mě má rád, ať už jakýmkoliv způsobem. Jsem strašně rád, že jsem Ravena potkal a jsem s ním opravdu moc šťastný.

„Nad čím přemýšlíš,“ nakloní se nade mě Raven. „V podstatě nad ničím,“ odpovím mu. „Jasně, to ti tak budu věřit,“ usměje se na mě Raven a pohladí mě po tváři. „A komu jinému bys měl věřit, když ne mě?“ udivím se.

„Ani nevíš jak moc tě miluji,“ řekne mi Raven a začne mě líbat a já mu samozřejmě s velkou chutí odpovídám.

Vůbec mě nezajímá, co se bude dít dál, protože momentálně teď mě zajímá, co se děje tady a teď, a to že jsem s osobou, kterou celým svým srdcem miluji a vím, že i ona miluje mě.