This is Halloween
23. 12. 2012
,,Boys and girls of every age wouldn’t you like to see something strange?
Come with us and you will see… This – our town of Halloween!“
(Marylin Manson)
Varování: černý humor, depresivní úseky
Znuděně jsem listoval učebnicí zeměpisu. Šestá hodina se vždycky táhne jako karamel v Deli… Navíc zeměpis… Bože, jak já ten předmět nesnášel…
,,Scythe, posloucháš mě vůbec?!“ ze své sebelítosti mě probral až hlas našeho třídního učitele. Zvedl jsem k němu oči s prázdným pohledem.
,,Ne,“ odpověděl jsem jednoduše.
,,Nechápu, proč se sem vůbec obtěžuješ chodit!“ Nějak podezřele začínal rudnou. Moc bych za to nedal, že za pár minut tu bude řádit jako černá ruka.
,,Já taky ne…“ zamumlal jsem. ,,Ale nejspíš proto, že pokud ještě zameškám, budu opakovat ročník.“
,,Do ředitelny!“
Po nanejvýš příjemné konverzaci s panem ředitelem – ze které mě ještě teď brněly uši, jak ječel – jsem zamířil rovnou domů. A už od dveří jsem slyšel příšerný řev. Tak nějak jsem si říkal, jestli by nebylo nejlepší vzít roha, ale na realizaci svého brilantního plánu jsem neměl čas. Dveře se rozlétly, než jsem se stačil vůbec pohnout a pár rukou mě popadl za klop trika a vtáhl dovnitř.
,,Scythe! Cos zase proved?! Žehlil jsem to s ředitelem půl hodiny!“
Můj starší brácha je jediný žijící příbuzný, kterého mám. Jediný problém je, že je permanentně naštvanej – a skoro vždycky na mě, podotýkám.
Nechápal jsem, proč na mě dneska všichni ječí. Nejspíš chyba v Metrixu, nebo co…
,,Já nic neudělal!“ bránil jsem se chabě.
,,Byls drzej na učitele, o řediteli radši ani nemluvim!“
,,Nebyl jsem drzej, ale upřímnej!“ odsekl jsem s bojovně vystrčenou bradou. ,,Navíc nechápu proč tu na mě řveš zrovna ty! Kdo narval učitele do popelnice, když byl na střední?!“
,,To je něco úplně jinýho! To bylo po maturitě!“ ospravedlnil se.
Zvedl jsem obočí, jestli to myslí vážně. Myslel…
Rezignovaně jsem rozhodil rukama.
,,Vždyť to je jedno…“ zahuhlal jsem a šel do obýváku, kde jsem sebou plácl na gauč. ,,Za pár dní už stejně nebude co řešit…“
,,Scythe…“ začal měkce, ale zarazil jsem ho dřív, než stačil dokončit větu.
,,Nech si ten soucitnej tón, proboha! Můj život byl… – je – skvělej! Není to žádná katastrofa, že za pár dní…“ selhal mi hlas. K čertu! Proč zrovna teď?!
,,Je mi to líto, brácho…“ dosedl vedle mě se ztrápeným výrazem v obličeji. ,,Ale nemůžu s tím nic dělat.“
,,Já vím,“ odvětil jsem a obdaroval ho klidným úsměvem. ,,Můžu si za to sám…“ zašeptal jsem trpce. Proč jsem byl tenkrát tak pitomej…?
Před deseti lety…
,,Proč nemůžu jít s váma? Mohl bych vám pomoct!“ fňukl jsem nešťastně. Zase šli na Halloween a já musel zůstat doma s Lucy – slečnou, která mě občas hlídala, když nebyl nikdo doma.
,,Zlatíčko…“ Maminka si ke mně klekla a rozcuchala mi vlasy. ,,Mluvili jsme o tom, ne? Musíme s tatínkem a tvým bráškou jít pomáhat lidem s velkými problémy. Mohlo by to být nebezpečné, víš?“
,,Ale on jít může!“ stěžoval jsem si a ukázal prstem na Faitha. Už mu bylo 18 a myslel si, že když je starší, tak se může povyšovat.
,,Sklapni, prcku…“ zavrčel. ,,Až ti bude tolik co mně, budeš moct jít taky.“
Tenkrát jsem ještě nevěděl, že jsou Průvodci. Úkolem Průvodce bylo každý rok v den Halloweenu hlídat hranice mezi světem mrtvých a živých. Hranice se úderem půlnoci stávala nestabilní a křehkou a mrtví tak mohli volně procházet. Pouze v tento jediný den. A pouze v tento jediný den jsem ztratil všechno, co jsem měl. Jako lusknutím prstů…
,,Scythe… Maminka s tátou se už nevrátí…“
To byla první slova, která jsem slyšel, když jsem se probudil v nemocnici. Nerozuměl jsem té větě, kterou mi tenktát brácha řekl. Ani jsem nevěděl, proč ležím na nemocničním lůžku a na nic si nepamatuju.
Lékaři to klasifikovali jako dočasnou ztrátu paměti. Můj mozek zkrátka na chvíli zapečetil zlé vzpomínky na tu noc. Bohužel jen na chvíli…
Seděl jsem na studené zemi ve svém novém pokoji a houpal se dopředu a dozadu. ,,Já je zabil… Zabil jsem je…“ mumlal jsem a po tvářích mi stékaly potůčky slz. Nemohl jsem přestat. Pořád jsem se jen houpal a brečel.
,,Vyvolal jsem ho… a zabil je…“
Víte, termín ,,posedlý zlým duchem“ není zas až tak úplně přesný. Ve skutečnosti jste si zcela vědomi toho co děláte. Duch ovládne jen vaše tělo. Vaše vědomí a vnímání však zůstávají nedotčené. Vidíte co děláte, ale nemůžete to zastavit. Dokonce cítíte i krev na rukou. V mém případě krev mých rodičů na svých rukou.
Byl jsem strašně pitomé dítě a udělal jsem chybu, která se nedá jen tak napravit; vyvolával jsem o Halloweenu ducha.
A povedlo se mi to.
Mamon – jak se jmenoval – byl hajzl první kategorie. Když jsem ho vyvolal, ovládl mě a rodiče s bratrem v tu dobu bohužel dorazili z lovu domů. Faith přežil jen díky tomu, že se mnou Mamon nedokázal udržet duševní spojení déle.
Když jsem se o několik let později smířil s vědomím, že rodiče jsou mrtví kvůli mně, rozhodl jsem se stát se Průvodcem a také jsem se jím stal…
… Bohužel se vyskytl další problém. Posvátná kniha Průvodců totiž říká:
,Jestliže byl Průvodce v minulosti posedlý, zemře za deset let od doby, kdy se tak stalo rukou téhož zlého ducha.‘
Já sice nejsem ten typ člověka, který věří kdejakým žvástům, které si přečte, ale k mé smůle se už několik těhle případů stalo. Všichni zemřeli o desátém Halloweenu od jejich posednutí.
A můj desátý Halloween byl ten letošní. Ten, který přijde za dna dny…
První z mých zbývajících dnů života mě brácha vytáhl ven.
,,Jdeme do baru,“ oznámil mi večer jednoduše a vytahoval mi ze skříně různorodé kusy oblečení.
,,Cože?“ zeptal jsem se udiveně a odložil stranou pár DVDček, na které jsem měl v plánu se ještě podívat.
,,Nedivit se a oblíkat se!“ zavrčel varovně a hodil po mně košili s černými džínsy. Zaskočeně jsem je chytil.
,,Já ale nechci jít do baru,“ odtušil jsem znechuceně. Nesnášel jsem bary… Bylo tam hlučno, přeplněno a páchlo to tam cigaretami. A to ještě pomíjím fakt, že tam je každej druhej nadrženej.
,,Ale chceš!“ oponoval mi a zamračil se. ,,Nedovolím ti natáhnout brka bez toho aby sis pořádně užil! No tak! Umřít jako panic je trapný!“
Protočil jsem oči v sloup. Tohle že je můj příbuzný? Můj milující bratr?
,,Já chci mít před smrtí klid!“ vyštěkl jsem podrážděně. ,,Proč se mnou radši nejdeš vybrat nějakou pěknou rakev? To je praktičtější!“
Faith si ale jen odfrkl.
,,Na co rakev? Urna ti bude stačit! Víš vůbec, kolik taková rakev stojí? To mi chceš přidělávat starosti ještě po smrti? Jsi sobec, Scythe!“
Opravdu… Milující bratr!
Aby přestal remcat, hodil jsem na sebe to co mi dal a šli jsme.
V baru bylo šero, hudba mi rvala ušní bubínky a ty discokoule mě vytáčely do vývrtky. Radši vynechám fakt, že tam hráli samý rádoby hitovky. Měl jsem si vzít špunty do uší. Znechuceně jsem si sedl na jednu barovou židli a bratr si zabral druhou vedle.
,,Přestaň se tvářit jako kyselá prdel!“ napomenul mě. Všiml jsem si, že když vstoupí do tohohle prostředí, má sklony mluvit jako tatar.
,,A cos čekal? Že tu budu juchat, jako támhleti?“ pohodil jsem hlavou směrem k parketu, kde se svíjeli alkoholem opojení jedinci.
,,Jo!“ zdůraznil a mávl na barmana, aby objednal nějaké pití. Barman byl vcelku dobře vypadající mladý muž. Tipoval jsem ho tak na pětadvacet let, delší blond vlasy měl stažené v culíku a příjemným hlasem se nás zeptal, co si dáme.
,,Absinth!“ poručil si Faith a ignoroval jeho uznale zvednuté obočí. ,,Potřebuju ho rychle opít,“ dodal jeho směrem šeptem.
Barman se jen ušklíbl a zavrtěl hlavou. ,,Jestli není zvyklý, tak ho to neopije ale zabije,“ podotkl a kývl hlavou ke mně. Nepatřičně se mi vybavila myšlenka, jak by Mamon asi zuřil, kdyby zjistil, že jsem se uchlastal k smrti a on si ani neškrtl.
,,Jen to nalej,“ souhlasil jsem – no přiznám se, že ta představa byla lákavá… Barman se na mě krátce podíval, jakoby zvažoval, jestli to myslím vážně, ale za pár okamžiků před námi stály dva pohárky s čirou nazelenalou tekutinou a další dvě skleničky se studenou vodou. Lžičky a cukr se objevily v těsném závěsu.
,,Ty vůbec nepižš…!“ (ty vůbec nepiješ!) zahulákal Faith, když před sebe položil bůhví kolikátou prázdnou skleničku.
,,Zato ty jsi toho měl už dost,“ podotkl jsem a usrkl z té své.
,,Ty vé… Sem jak dělo…“ přiznal a rozplácl se na desce pultu. Ztěží už artikuloval. Já mu říkal, ať to nepije na ex!
Jen jsem se zašklebil, zítra mu tu kocovinu nezávidím.
,,Myslím, že zaplatíme a půjdem,“ kývl jsem na barmana, který se na bráchu škodolibě zakřenil.
,,Jestli ještě chvíli počkáš, tak ti s ním pomůžu domů,“ nabídl mi. ,,Za chvilku končím.“
,,Tak fajn,“ věnoval jsem mu vděčný úsměv. Ještě před dvěma absinthy bych mu to odmítl, ale teď mi to přišlo jako skvělý nápad.
Cesta domů nám trvala asi hodinu. Faitah byl ztěží schopen chůze, takže jsme ho popadli každý pod jednou rukou a šlo se.
,,Nesnášim tě, Scythe!“ prskl, když jsem ho pustil, abych mohl najít klíče od domovních dveří. Erik – jak se mi cestou barman představil – ho držel ve vzpřímené poloze. ,,Táhnout domů jsem měl já tebe a ne obráceně!“
,,Příště si to otočíte,“ utěšoval ho Erik.
,,Tsss… Žádný příště už nebu – nebude! Tenhle blbec totiž za dva dny natáhne brka!“ zakvílel jako zraněné zvíře.
Erik na mě zamračeně pohlédl a mezi obočím se mu udělala starostlivá vráska.
,,Jak to myslel?“ zeptal se, když se mi konečně podařilo otevřít dveře a vmanévrovat je dovnitř.
,,Nijak, plácá nesmysly…“ ujistil jsem ho, ale bezděčně se mi vytvořil knedlík v krku. Tak nějak se mi podařilo bratra uložit do postele a vnutit mu vyprošťovák. Nejspíš moc nezabere, ale aspoň budu mít já čisté svědomí.
,,Dík, žes mi pomohl,“ řekl jsem, když jsme s Erikem sešli dolů. ,,Sám bych to asi nezvládl.“
Usmál se.
,,Jsem rád, že jsem tě mohl doprovodit,“ přiznal, ale přes tvář se mu mihl stín a mezi obočím se mu znovu udělala ona starostlivá vráska. ,,Ale rád bych věděl, co mají znamenat ty dva dny života.“
Trhl jsem sebou, ale rychle jsem se rozkašlal, abych to zamaskoval.
,,Byl opilý, ani nevěděl co říká…“ uhnul jsem pohledem před tím jeho zpytavým.
,,Když je někdo opilý, většinou říká pravdu,“ podotkl a dlaní mě donutil zvednout k němu hlavu. ,,Nemá to náhodou něco společného s tím, že je za dva dny Halloween?“
Jak zvedl ruku, volný rukáv košile mu sklozl a odhalil kousek předloktí. To tetování, které se tam vyjímalo jsem naprosto nezaměnitelně poznal. Sám jsem jedno takové měl.
Rychle jsem se od něj zpakoval do bezpečné vzdálenosti.
,,Průvodce?!“
Přikývl.
,,Byl jsem k tobě přidělen po dobu tvého desátého Halloweenu. Mám tě chránit.“
Hleděl jsem na něj jako na blázna.
,,Chránit mě?“ zeptal jsem se jako bych mu nerozuměl. ,,Před Mamonem?“ začal jsem se smát. Přiznávám bez mučení, že v tom byl lehký nádech hysterie. ,,Zbláznil ses?!“ vyštěkl jsem nakonec vztekle. ,,Nemáš ani nejmenší tušení jak je mocný!“
,,Myslím, že mám,“ oponoval nevzrušeně. ,,Ale tak či tak, tvůj desátý úplněk bude jeho konec.“
,,Tak to bych moc rád věděl, jak to chceš udělat…“ zavrčel jsem ironicky. Tenhle člověk je cvok! Naprostej šílenec! ,,Ducha nemůžeš zabít, pokud ti to nedošlo.“
Pobaveně se zasmál, což mě vytočilo ještě víc.
,,To mě taky vživotě nenapadlo,“ přitakal. ,,Můj úkol je ochránit tě po dobu desátého Halloweenu, o zabíjení tu nebyla řeč.“
Doslova jsem cítil jak rudnu. Zčásti to bylo vzteky a z části studem. Tohohle chlapa jsem tu nehodlal mít už ani minutu!
Nakonec jsem rozhodil ruce. ,,Dělej si co chceš!“
,,Opravdu? Skvěle!“ zaradoval se. ,,V tom případě tu přespím. Kde máš pokoj?“
,,V mým pokoji spát rozhodně nebudeš!“ zavrčel jsem nepřátelsky.
,,Ale říkal jsi - …“
,,Ven!“
Dohromady jsem spal asi jenom čtyři hodiny, ale když jsem se ráno vzbudil, necítil jsem vůbec žádnou únavu. Navlékl jsem na sebe to, co se mi zrovna dostalo pod ruku a sešel jsem dolů, abych si udělal snídani. Asi si umíte představit mé překvapení, když jsem zjistil, že máme nezvaného hosta.
Erik se pohodlně rozvaloval na gauči a před sebou měl šálek čaje.
,,Dobré ráno,“ pozdravil mě dřív, než jsem vůbec otevřel pusu.
,,Co tu k čertu děláš?!“ vyjekl jsem.
,,Ale jo, mám se dobře, děkuju za optání,“ odvětil a zašklebil se. ,,Dáš si čaj?“ Ne, že by čekal na mou odpověď… Prostě si to jednoduše namířil do kuchyně. Byl jsem mu okamžitě v patách.
,,Neodpověděl jsi na otázku!“ zavrčel jsem a sledoval, jak ze skříňky vyndavá hrneček s rybičkama.
,,No, zrovna teď ti nalívám čaj,“ mrkl na mě.
Bože můj, tenhle chlap mě dokázal nehorázně vytáčet! Navíc se tu choval úplně suverénně, prostě jako doma!
,,Ty víš jak jsem to myslel!“ čertil jsem se dál a zatarasil mu vstup do obýváku. ,,Jak ses sem dostal?“
,,Proboha neřvěte tak!“ ozval se za námi zoufalý hlas a šouravé kroky. Brácha zrovna sešel dolů a vypadal, jako kdyby ho převálcoval při nejmenším kamion. Měl tmavé kruhy pod očima a vypadal, že bude každou chvíli zvracet. ,,Pustil jsem ho dovnitř, když jsem šel večer na záchod.“
,,Což bylo asi dvě minuty po tom cos mě vyhodil,“ upřesnil Erik a lehce prošel kolem mé ohromené maličkosti.
,,Tys o tom věděl?!“ utrhl jsem se na bráchu, který jen zakvílel a zacpal si uši.
,,Samozřejmě, že jsem o tom věděl, myslíš, že bych do baráku pustil cizího chlapa?“
,,Vzhledem k tomu, jaks byl včera nalitej? Hmm, počkej chvilku – ano!“
Ale to už jsem mluvil s jeho zády, protože se plouživě vracel nahoru do pokoje. ,,Tak tu nerozbořte barák,“ upozornil nás. ,,Já si jdu ještě lehnout…“
,,Fajn, tak co máš zítra v plánu?“ zeptal jsem se s jistou rezignací v hlase, když jsem si k němu sedal. Pohlédl ně mě přes okraj hrnku a v očích mu zatančily pobevené jiskřičky.
,,Myslíš s Mamonem?“ zeptal se, jakoby netušil kam tím mířím.
,,Ne, s Johnym Deepem…“ odsekl jsem sarkasticky. ,,Samozřejmě, že s Mamonem!“
Zakřenil se a zajel rukou do kapsy. Chvíli tam něco štrachal a pak vytáhl stříbrný řetízek, na němž se houpal přívěšek v podobě obráceného kříže. Většina lidí se mylně domnívá, že jde o satanský znak. Ve skutečnosti to je však znak pokory. Jeden Kristův stoupenec se nechal ukřižovat na obráceném kříži, protože si prý nezasloužil umřít stejně jako jeho pán.
,,Co je s tím?“ zeptal jsem se nechápavě, protože jsem opravdu netušil, jak nám stříbrný křížek může pomoct.
,,Je v něm instatntní duch,“ vysvětlil.
,,To jako, že ho zaleju horkou vodou a vyleze z něj duch?“ zeptal jsem se stále tak nechápavě jako před tím.
Zakvílel spolu s plácnutím do čela, ale začal se smát.
,,Ale ne! To znamená, že když ho budeš mít na sobě a vyvoláš ducha, který je uvnitř zapečetěn, vytvoří kolem tebe něco jako éterickou bariéru. A Mamon si může jít leda tak pískat.“
,,A ty si opravdu myslíš, že to bude fungovat?“ optal jsem se ho s dávkou nedůvěry.
,,No, je pravda, že je to sice ve fázi výzkumu, ale…“ pohledem utkvěl na mé ztuhlé tváři, když jsem uslyšel slova ,fáze‘ a ,výzkum‘. ,,…Myslím, že v praxi to bude fungovat dokonale.“
V den H jsem si tedy navlékl řetízek na krk a vyvolal ducha v něm. Z minulosti jsem v tom měl praxi, takže se žádné komplikace díkybohu nenastaly.
Duch, který měl za úkol mě chránit se jmenoval Christin a musím říct, že to byla velmi milá osůbka – nebo spíš nadpřirozená bytost? Čert to vem…
Vyprávěla nám, že se živila jako klavíristka, ale jednou, když se vracela z vystoupení domů, upadla do mikrospánku a projela svodidly.
Povídali jsme si s ní a ani bychom si s Erikem nevšimli, že se začíná stmívat, kdyby nás nepřišel zburcovat Faith.
,,Měli bychom vyrazit,“ ozval se, když strčil hlavu do dveří. ,,A nezapomeňte si vzít pečetě, já jich mám málo a půjčovat vám je nebudu!“ Houkl ještě, když jsme se sbírali z postele. Ze stolu jsem si vzal štos popsaných papírků - vesměs to byly všechno různé pentagramy a symboly – a seběhl jsem dolů otevřenými dveřmi na ulici. Erik mi byl těsně v patách.
,,Fajn, takže Eriku, ty půjdeš se Scythem na západ a já na východ. Kdyby jste na něco narazili, dejte mi vědět.“ S tím se s námi rozloučil a šel svým směrem.
Možná bych měl upřesnit ještě jednu věc. Průvodci nelovili každého ducha, na kterého narazili. Lovili jen ty s temnou aurou. Normální neškodné duchy nechávali být, od nich nehrozilo žádné nebezpečí.
Prošli jsme půlku západní čtvrtě, když sebou najednou Erik cukl.
,,Cítíš to?“ zeptal se a otočil hlavu směrem k lesu.
,,Ne, nic -…“ chtěl jsem mu odpovědět, když mi přes záda přeběhl mráz, který rozhodně nebyl od chladu, který panoval venku. ,,Zatraceně,“ zavrčel jsem a rozběhl se tím směrem. Tuhle auru prosáklou krví jsem důvěrně znal.
,,Scythe, počkej!“ křičel za mnou Erik, ale já se ani neobtěžoval zpomalit. Hnal jsem se k místu, kde jsem ho cítil. Mezi stromy… Ještě o kousek dál…
Pak ale jako když někdo luskne prsty, jeho stopa zmizela.
,,Christin?“ zašeptal jsem potichu. ,,Cítíš ho?“
,,Ne…“ hlesla. ,,Byl tu, ale zmizel.“
Začal jsem se divoce otáčet kolem dokola. Jak to?! Nemohl zmizet jen tak! Každý duch za sebou zanechává stopu své aury! Každý! Tak jak to, že on ne?!
Chtěl jsem se otočit a utíkat zpátky, ale než jsem se stačil byť jen pohnout, přiletěla odněkud zezadu silná a dobře mířená rána – na můj zátylek, abych byl přesný.
Zapotácel jsem se a žuchl dolů na studenou zem. Šok mě na chvíli zbavil vůle nad vlastním tělem a já se nezmohl na nic jiného, než na zalapání po dechu, když mi pohled padl na toho, kdo mě napadl.
,,Eriku?“ zašeptal jsem nevěřícně. Vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, co se to tu děje. Na jeho tváři se vyrýsoval zlý škleb plný uspokojení.
,,Je posedlý,“ ozvala se Christin. ,,Mamon ho ovládá…“
Nevěřícně jsem na něj zíral. To snad ne…
,,Musím říct, že za tu dobu, co jsme se neviděli jsi se hodně změnil, Scythe…“ zapředl, ale po nějakém vřelém tónu nebylo ani památky. Spíš z jeho slov odkapával jed.
,,Zato ty ses vůbec nezměnil,“ zavrčel jsem. ,,Pořád stejnej vypočítavej hajzl!“
Ledově se zasmál.
,,Vypočítavý, říkáš? Nelichoť mi, Scythe, uvádíš mě do rozpaků!“ Chvíli se odmlčel, nejspíš aby si vychutnal pohled na mou ubohou klečící maličkost. ,,Ale když už mluvíme o vypočítavosti… Nemusel jsem do toho tvého přítele vůbec zatahovat, kdybys kolem sebe neměl tu bariéru, kterou ti vytvořila naše malá Christin. Mohl jsem tě jednoduše zničit, rozsápat tvou duši na kousky… Ale teď mi nejspíš nezbyde nic jiného, než tě zabít rukou tady tvého přítele.“ Bez obtíží pohnul Erikovou rukou a sevřel ji v pěst.
To byla bohužel bolestná pravda. Christinina bariéra dokázala odrážet jen útoky jiných duchů – útoky na astrální úrovni. Fyzické útoky byly něco zcela jiného.
,,Umlátím tě k smrti, když bude třeba…“ prohlásil.
,,Ani si neškrtneš,“ zavrčel jsem ho a obratně jsem z balíčku papírků vytáhl ten pro znehybnění a poslal mu ho vstříc.
Nedalo mu skoro žádnou práci se mu vyhnout a rychle se dostat ke mně. Než jsem se nadál držel mě pod krkem a třískl se mnou o kmen stromu. Zoufale jsem zalapal po vzduchu, který jsem ale nemohl dostat do plic, kvůli stisku, kterým mi drtil hrdlo. Jednou rukou jsem mu automaticky stiskl tu jeho a druhou jsem sjel ke štosu s kartičkami. Popadl jsem jednu, která byla na vrchu – ani jsem se nestaral, která to je – a vpálil mu ji do středu hrudníku.
Zaječel, jako kdybych mu tam s ní udělal díru, ale kýžený účinek to mělo. Pustil mě a odporoučel se do bezpečné vzdálenosti.
Já jsem padl na kolena a sýpavě polykal vzduch.
Málem mě uškrtil…
Nehodlal jsem ale ztrácet čas, sáhl jsem opět po balíčku a vytáhl pětici stejných symbolů. Byly to nejsilnější útoky, které jsem měl.
Rychle jsem vstal a chystal se na něj vrhnou, abych mu je mohl rychle připevnit, ale nestačil jsem udělat ani krok, když promluvil.
,,Scythe…“ Zarazil jsem se a ruka s útočnými symboly okamžitě klesla podél těla. Tohle nebyl hlas Mamona.
To promluvil Erik.
,,Eriku?“ rozběhl jsem se k němu, protože to vypadalo, že za chvilku ztratí vědomí. Že by s ním Mamon taky ztratil spojení? Možné to bylo.
Rychle jsem ho podepřel, než se mohl složit na studenou zem. Chytil se mě kolem ramen, aby měl lepší oporu.
Nebo to jsem si spíš myslel.
Jakmile měl totiž obtočenou paži, zaryl mi nehty bolestivě mezi trapéz a klíční kost. Už jsem nestačil uhnout, když mě kolenem bolestivě nabral do žaludku. Ten hajzl mě zase dostal. Další rány padaly ani jsem nevěděl odkud. Nestačil jsem ho vykrývat a za chvíli jsem se opět válel po zemi. Obrátil jsem se na břicho, abych mohl vykašlat krev. Kartičky, které bych mohl použít se dávno válely někde v trávě.
Zvedl jsem oči k Erikovu tělu pod nadvládou toho parchanta. Chystal se mě dorazit, a já už neměl sílu se bránit. Christin mi šeptala ať v sobě seberu ještě špetku síly a utíkám, ale už jsem neměl ani tu špetku.
Napřahoval se k další ráně. Skvěle… Teď mě dorazí…
Moje periferní vidění, stačilo ještě zazanamenat nějakou bílou letící věc, než jsem ztratil vědomí a kolem se začala rozprostírat tma.
Probraly mě až hlasy, kterým jsem ztěží rozuměl.
,,… Myslím, že … v pořádku.“
,,Jo… díkybohu… v čas.“
Slyšel jsem sám sebe, jak jsem zasténal a náhle se zvuky začaly zostřovat.
,,Probouzí se,“ zaslechl jsem Erika. Nejspíš byl někde hodně blízko. Podařilo se mi zvednout víčka a dokonce i zaostřit. Ležel jsem ve své posteli a nade mnou se skláněl Faith s Erikem.
,,Jak se cítíš, mrtvolo?“ zeptal se můj bratr – tedy aspoň to o sobě tvrdil.
,,Jako by mě převálcoval buldozer,“ přiznal jsem. Faktem bylo, že mě bolel celej člověk a nepochyboval jsem o tom, že hraju všemi barvami.
,,No poděkovat můžeš tady Erikovi…“ podotknul a zakřenil se.
,,Omlouvám se,“ hlesl výše jmenovaný a věnoval mi lítostivý pohled. ,,Nechtěl jsem ti ublížit, ale nedokázal jsem ho zastavit.“
,,Já vím. Taky jsem byl posedlý, vzpomínáš?“ zakřenil jsem se, ale neměl jsem to dělat, protože mě rozbolela čelist. ,,Co se vůbec stalo?“
,,Jakožto hrdina, jsem musel přijít až na poslední chvíli, to doufám chápeš…“ zasmál se Faith. ,,Hodil jsem na Erika pár pečetí, vrazil mu pár pěstí a když ztratil vědomí, Mamon se zpakoval sám. Děkovné dopisy a dary přijímám každý den od dvou do čtyř odpoledne.“
Začal jsem se smát.
,,Myslím, že by ses měl ještě prospat,“ řekl Erik a vstal, bratr taktně následoval jeho případu. Vzhledem k situaci, připouštím, že to nebyl ten nejhorší nápad. Byl jsem ještě docela unavený, ale pak jsem si na něco vzpomněl.
,,Hej, Eriku!“ zavolal jsem na něj, než za sebou zavřel dveře. Nakoukl zpátky do pokoje.
,,Hmm?“
S obtížemi jsem se zvedl do sedu a vzal si z nočního stolku přívěšek ve tvaru obráceného kříže. Chvilku jsem ho otáčel v dlani, než jsem mu ho hodil.
,,O tvůj desátý Halloween ho budeš potřebovat,“ podotkl jsem s úšklebkem.
A něco vám řeknu, ten jeho výraz byl k nezaplacení!
Komentáře
Přehled komentářů
bolo to napínavé aj vtipné, ale žiadna romantika, alebo náznak niečoho...hrozne mi to tam chýbalo
Líbilo se mi:
(Mall, 27. 12. 2012 18:11)pěkné zpracování povídky, napínavý děj, moc hezké, jen si říkám, že si na konci mohli dát alespoň pusu, trošku mi tam chyběla romantika mezi hlavními aktéry..
XD
(Li, 26. 12. 2012 19:37)tak táto poviedka nemala chybu...humor a napätie boli v super kombinácii..obaja bratia boli poriadne kvítka, takže mi to nepripadalo veľmi depresívne takže moje obavy neboli na mieste :D...dúfam, že ešte budem mať možnosť prečítať si nejakú poviedku od autora/ky
Ou
(Dark Davil, 26. 12. 2012 17:22)Tak teď mám opravdu dilema jestli mam hlasovat pro tuhle povídku nebo pro přízrak -_-" no uvidím :D
geniálne!
(angie, 23. 12. 2012 17:29)
"Umřít jako panic je trapný"... *umrela od smiechu*
"Nepatřičně se mi vybavila myšlenka, jak by Mamon asi zuřil, kdyby zjistil, že jsem se uchlastal k smrti a on si ani neškrtl." *umrela druhýkrát*
neskutočne dokonalý humor. dokonalé hlášky a prirovnania. pravdu povediac, práve som si našla favorita:)
...
(Týnka, 30. 1. 2013 15:34)