SONP

Donesu šéfovi hotovou práci a hned dostanu novou. Abych to upřesnil lépe, pracuji jako překladatel a moje omentální práce se jmenuje Přízrak Hallowenské noci. Mám pocit, že jí šéf vybral naschvál, protože se jedná o pověst vázanou k městečku, kde momentálně bydlím.

V centru nastoupím na autobus, který mě odveze do toho malebného městečka pár kilometrů za New Yorkem.

Z autobusového nádraží musím ještě čtvrt hodiny pěšky domů. Cestou potkávám sousedy a známé lidi, se kterými prohodíme pár slov a jdeme dál.

Jen co dojdu domů položím svou práci na stůl v pracovním pokoji. Udělám si kafe a s nadšením se vrhnu do překládání. Už jen podle názvu usoudím, že je knížka velmi zajímavá. Jako vždy začnu nejdřív překladem zadní strany, kde je popsáno, co se bude v knize odehrávat. Musím uznat, že autor měl opravdu bohatou fantazii, když tohle psal. Bez otálení jsem začal překládat prolog k tomuto dílu...

 

 

 

 

Musel jsem přestat překládat. Srdce mi z toho bušilo jako splašené. Je mi líto toho chlapce, kdybych mu tak mohl pomoct. Přemýšlím, do jakého žánru bych tuto knížku zařadil, když ani sám autor si není jist, kam patří. Možná historie? Pověst? Realita nebo fantasy? 

Rozhodl jsem se knížku překládat za chodu. Chci zjistit, jestli je to pravda. Teple se obléknu, protože je venku už chladno. Vezmu knížku a vydám se ven. 

Podle seznamu míst na první stránce všechna ta stanoviště navštívím. K mému údivu každý popis místa souhlasí se skutečností. Autor se nespletl ani v té nejmenší podrobnosti. Díky tomu, co jsem viděl, přemýšlím ještě víc nad pravdivostí této knihy. Co když je to pravda a ten chlapec se objeví? Povzdechnul jsem si a v kuchyňce si udělal teplý mátový čaj. Pohled stočím ke kalendáři. Hallowen je už za čtyři dny a do té doby chci přeložit co nejvíce té knihy, abych věděl, co se během té noci odehrává.

Zbytek dne jsem proseděl v pracovně nad svou novou prací a lámal si s ní hlavu, co jen to šlo. Jako by něco nechtělo, abych se dozvěděl, co se píše uvnitř… Je psaná v angličtině to ano, ale slova jakoby mi najednou nedávala smysl. Zničeně jsem hleděl na čtyřicátou stránku. Tohle se i stalo, když se zrovna měl v noci objevit ten chlapec. Za celou tu dobu ani jednou nezmínili jeho jméno, jen mu říkali černý princ. Každý musí mít jméno a tenhle kluk taky, vždyť před tím normálně žil ne?

Venku začal poletovat první sníh a vločky si mezi sebou rozverně hrály. 

„Nechceš, abych se dozvěděl, co se s tebou opravdu děje, že ano, princi?“ Záměrně jsem vynechal zbytek oslovení, protože se mi to nelíbí. Chce být jen šťastný a ostatní lidé z něj dělají zrůdu. 

Dal jsem si chvíli pauzu na další čaj a malý zákusek. Už teď si přeju spatřit přízrak, který bloudí po ulicích jen v tu jedinou pro něj magickou noc. I když nejsem ztracená duše, ale jsem sám, to by mohlo stačit k tomu, aby se i objevil. Po hodinové pauze a přemýšlení si opět sednu ke stolu a přemýšlím nad dalším překladem. Jde to hodně pomalu, ale jsem rád, že se aspoň pohnu z místa.

Více jak půl knížky mám přeloženou, ale stále jsem se nedostal k tomu, co se stane těm, které princ svede na svou cestu. Uvědomím si, že v tom bude nejspíš ten háček. Osamělí lidé nemají co ztratit, proto ho následují a jdou s ním, kam chce. Nikdo, kdo byl viděn s princem se už nevrátil. Zní to celkem děsivě, ale i tak mi je toho chlapce líto.

V půl dvanácté jsem skončil s překladem, víc bych toho už nezvládl. Do toho se mi míchaly mé vlastní myšlenky a nápady, jak zbavit chlapce prokletí. S těžkou hlavou jsem se osprchoval a zalehl do postele. V noci se mi zdálo o princi, jak si ho představuji já. Vypadal smutně, osaměle a nevinně.

Vzbudil jsem se za svítání se smíšenými pocity. Moc jsem toho nenaspal a cítil jsem se unavenější než včera v noci. Rychle jsem si udělal něco ke snídani a šel zase rychle překládat. Miluju svojí práci, protože mě baví a sám jsem si jí vybral, ale teď bych byl možná rád, kdybych to nemusel dělat. Cítím z toho líčení v knize úzkost v duši. Jde mi to ještě hůř jak včera, tak se na to po pár hodinách vykašlu. 

Snažím se vstřebat informace, které jsem zatím z té knížky získal a pokouším se utvořit si svůj obrázek o tom, jak to vůbec bude všechno probíhat, pokud je to podle skutečné události. Na papír si načrtnu postupně všechna místa, kde se pravděpodobně může princ ukázat a podle toho co vím od sousedů si sepíšu pár jmen lidí, kteří jsou osamělí a jsou tedy potencionálními dušemi pro mého Temného prince. Mého? Odkdy o něm smýšlím, jako o mém princi? Asi od té doby, co se mi osvětlil jeho smutný příběh a já ho chci zbavit prokletí, ať mě to stojí cokoliv.

Ani jsem se nenadál a těch pár dní do Hallowenu uteklo jako voda. Stihnul jsem si udělat menší výzdobu před dům a pomocí vonných tyčinek, jsem do domu vnesl příjemnou osvěžující vůni citrusů. Byla to krásná atmosféra. Přeju si, abych mohl takové chvíle strávit se svým princem. Zbývá posledních pár hodin, než začnou chodit děti z okolí v maskách a koledovat si sladkosti.

Já se nepřevléknu do ničeho. Stejně plánuju jít ven, až rozdám dětem všechny sladkosti. Neustále musím myslet na toho chlapce, a jestli náhodou nebyl jedním z dětí, které se tady objevili, ale to asi ne. Další věc, která mi vrtala hlavou byla, proč mi nešel přeložit konec knížky. Nemůžu tak zjistit rozuzlení a východisko, jak tomu chlapci pomoct. To mě snad štve z toho všeho nejvíc. Poslední sladkost jsem dal dívence ve vílí masce a ta se smíchem utíkala za kamarády. Vypadají všichni tak šťastně. 

Uprostřed ulice se nerušeně prochází postava v černém plášti. Je větší než tyhle děti, starší. Možná, že je to temný princ… Rychle jsem na sebe navlékl bundu a vydal se opatrně za tou postavou. Neslyšně kráčela dál ulicí a ostatní se nerušeně smáli a pobíhali okolo ní, jakoby jí ani neviděli.

V hlavě se mi rozezněl příjemný hlas volající mé jméno. Pochopím, že mě volá k sobě, přesně jako to bylo psané v knize. S jistotou, že jeho hlasu nepodlehnu, jdu za postavou. Projdeme lesem, až se nakonec zastavíme za městečkem, kde je velký sráz. Není vidět na dno strže, proto nese jméno ‘Nekonečná‘.

„Proč jsi mě sem dovedl princi? Nebudu jedním z těch, které vezmeš na druhou stranu, aby nebyli osamělí.“ Promluvím pomalu a tiše.

 Neotočí se ke mně, přesto vidím, jak se tělo v plášti napjalo.

„Nemusíš tohle dělat.“ Promluvím znovu.

Otočí se ke mně.

V záři měsíce vidím smutnou tvář chlapce kolem 17-ti let. Vyhaslé světle modré oči a ebenové vlasy, halící většinu jeho tváře.

„Proč se raději nepokusíš u někoho získat lásku, než abys osamělé lidí osvobozoval tím, že je necháš spadnout do téhle propasti?“ Zeptám se.

Nic neodpoví, jen na mě dál smutně hledí.

Udělám pár kroků blíž k němu. On zase pár kroků ode mě.

„Byl jsi to ty, kdo mě nenechal dopřeložit tu knížku?“ Otáži se na něco jiného.

Zavrtí hlavou v záporu.

„Tak kdo tedy? Proč nesmím znát konec?“

„Musíš na konec přijít sám,“ promluví. Má stejný hlas jako ten, který jsem slyšel v hlavě.

„Jak mám přijít na konec knížky, kterou jsem před pár dny viděl poprvé?“ Nechápu jeho slova.

„Dám ti čas do deseti hodin večerních. Potom si pro tebe přijdu a vezmu tě na druhý břeh,“ oznámil mi a zmizel.

 

Stál jsem tam neschopen slova, či pohybu. Když jsem se podíval na hodinky, zaklel jsem. Mám jen necelé dvě hodiny na rozluštění konce. 

Když jsem doběhl domů, se zděšením jsem zjistil, že kniha zmizela a mám tady jenom to, co jsem stihnul přeložit.

Počkat! Nikde v té knize se nepsalo o tom, že by zemřel. Pokaždé je zmínka jen o prokletí. Ale jak by člověk, mohl žít takhle dlouho a nezestárnout ani o den? Ne, to je prostě nemožné. Složím hlavu do dlaní, jsem bezradný. 

Přesně v deset hodin se s bouchnutím rozevřou dveře a v nich stojí temný princ.

„Na co jsi přišel Kakeru?“ Nevešel dovnitř, jen tam stál a pozoroval mě.

Zničeně na něj upřu pohled. 

„Neznám konec, ale chci tě zachránit. Proč mi nemůžeš říct, jak to mám udělat?“ dožaduji se odpovědi.

„Pokud neznáš odpověď, je mou povinností tě poslat dál. To je mým úkolem každý rok. Vybrat si jednu duši. Pokud neodpoví správně, skončí tam, jako každá další.“ 

Vejde do domu a pomalu jde ke mně.

„Dej mi ještě čas. Ještě chvíli,“ žádám ho.

Zavrtí hlavou a dojde ke mně. Ruku přibližuje, chce mně polapit… Nesmím to dovolit. V mysli se mi objeví jméno. Jedno jediné neznámé a přesto tak známé. Dokonale se hodící k chlapci přede mnou.

„Damiene, miluju tě.“ Obejmu ho.

Ta slova, vyřčená z hlouby srdce, pravdivá slova, jenž dokáží mnoho zázraků…

Chlapec ke mně zvedl pohled a pousmál se.

Jeho oči znovu získaly lesk, vlasy změnily barvu v nádhernou kaštanovou a černý plášť byl najednou zářivě bílý jako právě napadnutý sníh.

„Děkuju, Kakeru.“ Políbil mě.

 

Na zem dopadla kniha. Sehnul jsem se pro ní a otevřel jí. Byla celá přeložená. Nalistoval jsem konec. 

 

Jen ten, kdo doopravdy miluje, přijde na to, jak temného prince smrti vysvobodit a probudit tak jeho čistou duši z věčného prokletí temnoty. Tato možnost nastane pouze jednou za 50 let, kdy se objeví člověk, který skrze nástrahy dojde konce a zamiluje se do přízraku temnoty. Nikdo jiný, nebude té lásky schopen. Pokud selže i vyvolený, temný princ smrti bude navždy odsouzen k popravám osamělých a ztracených duší. Pokud vyvolený zvítězí nad temnotou, vysvobodí duši přízraku a stane se z něj opět člověk a bude opětovat lásku svého zachránce.