SONP

 Byly doby, kdy jsem žil jinak. Pil jsem jako duha, chodil po hospodách a po klubech, spal s každým, kdo se namanul. Pak se něco stalo. Můj kamarád, nejlepší kamarád, který tohle všechno podnikal se mnou, se jednoho dne nakazil smrtelnou nemocí. Zjistil to celkem pozdě a mně se tím změnil celý život. Okamžitě jsem šel na testy. Absolvoval jsem je s obrovským strachem, protože i my dva jsme spolu občas zaháněli touhu a chtíč. Testy mi dopadly dobře, ale přesto nade mnou visel mrak v podobě smrti mého kamaráda. A od té doby se datuje moje proměna. Začal jsem chodit do školy, kterou jsem dosud zdárně zanedbával, přestal jsem navštěvovat bary, vyklouzl jsem z opojení alkoholu a můj sexuální život, no, dalo by se říct na bodu nula. Zjistil jsem, že existují jiné hodnoty než ty, co jsem uznával dříve. A jednou z nich byl život. Život mého kamaráda, který pomalu umíral. V nemocnici, daleko od všech. Chodilo za ním pár návštěv, vlastně jen já a ještě Matěj. Pokaždé, když vyšel ze dveří jeho pokoje, měl v očích slzy a stíny a já jsem ho velmi dobře chápal. V těch mých musely být taky. Při každém pohlédnutí na umírajícího kamaráda, na jeho ztrhanou tvář a ochabující tělo. Při vzpomínce na jeho bývalou krásu, na radostný smích, který ho vždy provázel. Teď je z něj jen troska, už to ani není on, nepoznávám ho. Nemoc si ho vzala. Neví, kde k ní přišel. Po výsledcích testů upadl do obrovské deprese. Byl jsem s ním. Celou dobu. Držel jsem ho za ruce, když se jiní odtahovali. Konejšil jsem ho v náručí, když mu jiní nadávali. Chátral mi v rukách, každý den vypadal hůř a hůř. Nebylo mu pomoci a ani mně ne. Pak přišlo malé vzpružení.

Najednou se do bytu, kde jsme spolu trávili skoro veškerý čas, začal dobývat nějaký kluk. Otevřel jsem mu a pustil ho dovnitř. Skočil mému kamarádovi Kamilovi do náruče a já se v tu chvíli ptal sám sebe, co je to za kluka. Vypadal roztomile a vnesl do naší depresivní nálady trochu sluníčka. Bylo to jenom krátké zapomenutí na nevyhnutelný osud, ale i tak jsem mu byl vděčný. Díky němu Kamil ožil, alespoň trochu a na chvilku. Pak se zase vrátilo zpět to špatný a naše tváře se jako na povel stáhly. Kluk, představil se jako Matěj, byl hodně překvapený tou změnou, a pak se na Kamila pořádně podíval. Viděl to, co jsem viděl i já. Hodně nemocného člověka. Kamil pak vyslovil ty čtyři písmena. Matějova reakce byla k nezaplacení. Hodil se mu kolem krku, tiskl ho a něco mu šeptal do ucha. Neslyšel jsem co a nikdy to ani nezjišťoval. Chvíli po tomto setkání musel jít Kamil do nemocnice. Nějaká komplikace a asi dost velká, nikdo mi neřekl, co se vlastně děje, protože nedávají na vědomí nikomu, kdo není z rodiny a Kamil ani nestihl uvést jména lidí, které mají doktoři informovat o jeho zdravotním stavu. Byl totiž v dost špatném stavu, když ho přivezli. A dosud se neprobral. Chodíme za ním s Matějem na návštěvy. Vždycky každý zvlášť, ale domů jdeme společně. Nedovedu si představit, kdybych seděl v Kamilově bytě úplně sám. Matěj mi dělá tichou společnost. Skoro nemluvíme. Víme, že smrt si pro našeho přítele už přichází a je zatraceně blízko. Ani není jisté, jestli se vůbec probere. Alespoň to jsme dokázali z jedné milé sestřičky vypáčit. Nic jiného jsme z ní nedostali. Přesto chodíme do nemocnice každý den. Každý den na něj mluvíme, aby věděl, že není sám. Není, nebyl a nebude. Co na tom, že ho zavrhla rodina? My jsme teď jeho rodina.

Zahledím se na Matěje. Je to fakt krásný kluk. A navíc milý. Tak nějak jsem si na něj zvykl. Jen ještě neudělal jednu hodně důležitou věc. Nejdůležitější věc. Zatím nebyl na testech. A já se rozhodl, že ho tam prostě dotáhnu. Vidím, že se snaží na to zapomenout, ale tak úplně mu to nejde. Může být taky nemocný. Taky s Kamilem spal. Když jsme zjistili tu příšernou zprávu, zavolali jsme všem jeho milencům, na které jsme měli číslo. Ani se nedivím, jaká slova z nich padala. Nejhorší je, že na všechny Kamil neměl kontakt a ani si je vlastně nepamatoval. Jedním z nich byl právě Matěj. Byl poslední, s kým měl můj kamarád sex.

„Matěji, jdeme.“ Zatáhnu ho za rukáv a směřuju ho k odběrům krve. Už mám toho dost.

„Nejdu.“ Tvrdohlavě stojí za svým.

„Proč? Není to nijak daleko.“ Zeptám se ho.

„Prostě nechci.“ Zarputile se mi dívá do očí.

„Musíš tam jít.“ Prohlásím přesvědčeně.

„Ne.“ Rezolutní odmítnutí. Zatáhnu ho do kouta.

„Důvod.“ Naléhám.

„Bojím se.“ Sdělí mi roztřeseným hlasem.

„Ty nechceš vědět, jak na tom jsi?“

„Ani ne. Teď mám alespoň naději, že třeba jsem zdravý, ale když mi testy potvrdí opak, bude to definitivní. A já nechci zjistit, že budu taky umírat.“ Vzlykne Matěj. Obejmu ho.

„Je lepší to vědět. Můžeš se podle toho chovat a žít ještě pěknou řádku let.“ Říkám, když ho hladím po zádech.

„Podívej, jak to s Kamilem šlo rychle z kopce.“

„U tebe to tak být nemusí. No tak. Nemusíš být nemocný. Pojď.“ Začnu ho zase tahat k odběrům. Sice neochotně, ale poddá se. Nechá si vzít krev a teď nastane dlouhé čekání na výsledky. Matěj nezvládá. Sotva dojdeme domů, sesype se na sedačce v nezvladatelném pláči. Dojdu k němu, ani si neodložím boty a vezmu ho do náruče. Tady se nedá dělat nic jiného. Nemůžu mu tvrdit něco, co možná nebude pravda. Nechci mu lhát. Už jednou jsem si tím prošel. Můžeme jen čekat.

Tu noc Matěj přijde k mé posteli.

„Nespíš?“ jemný hlásek, který mě hned probudí.

„Ne. Co se děje?“ trochu nevrle se zeptám.

„Ale nic.“ Odpoví a dekuje se pryč.

„Pojď sem a řekni mi to.“ Chytnu ho za ruku.

„Bojím se.“ Špitne a zadívá se do země. Co na tohle mám říct? Tak jen zvednu přikrývku a Matěj se nasouká ke mně do postele. Obejmu ho a on se ke mně přitiskne. Chápu ho. Nechce být na to sám. Já jsem nebyl. Já měl vedle sebe Kamila, i když už byl nemocný. Ale byl tu.  Pro mě. Tak teď tu jsem já zase pro Matěje. Cítím jeho chvějící se tělíčko, které nezvládá nápor strachu. Celý se klepe. Vtisknu si ho pevněji do náruče a on se pomalu uklidňuje. Po chvíli se jeho tělo uvolní a já zjistím, že usnul. Jedině dobře. Potřebuje si odpočinout.

Ráno vstáváme do školy. Opatrně Matěje probudím. Otevře oči a nepřítomně na mě zírá. Začíná první den agónie, která bude za tři neděle neúnosná. Na chvíli se usměje, a pak mu dojde, co se včera stalo. Jeho tvář se stáhne a v očích se mu usadí strach.

„Musíme do školy.“ Pohladím ho po vlasech. Udělám snídani, a když dlouho nepřichází, jdu za ním zpátky do pokoje. Uvidím ho zachumlaného v peřinách, které se trochu chvějí. Odtáhnu deku a spatřím, jak se Matěj otřásá vzlyky. Otočím ho k sobě. Jeho oči plné slz se na mě dívají a tváře má celé mokré. Vezmu ho do náruče a jen ho držím.

„Vždyť nemusíš být nemocný. Nemusíš.“ Šeptám jako kolovrátek a do očí se mi valí slzy. Začnu se s ním houpat a slovíčka, která jsem potichu říkal jemu, teď recituji jako mantru sám pro sebe. Protože co bych dělal, kdyby on nemocný opravdu byl? S tím jsem totiž vůbec nepočítal. Ale co když se bojí oprávněně? Po chvíli zatřepu hlavou, jako kdyby se tím daly vyhnat ošklivé myšlenky. Nepomáhá to, tak je násilím potlačím, otřu si slzy a i s Matějem v náruči se zvednu. Musím být silný. A ne jen pro Matěje. I pro Kamila.

„Matěji. Ještě nic nevíš. Nepočítej ani s jedním a zatím žij jako dosud.“ Prohlásím celkem nekompromisně. Šokovaně se na mě podívá. Pak se zvedne a jde do koupelny. Vrátí se po docela dlouhé době a mě překvapí, že je klidný a bez nějakých řečí se pustí do snídaně.

„Dělej, už je dost hodin, přijdeme pozdě.“ Začne mě pohánět. A to je ještě divnější než jeho klid.

„Co se stalo?“ divím se. Hodně.

„Nic. Jen jsem si v koupelně uvědomil, že máš pravdu. Mám šanci padesát na padesát, že nejsem nemocný. Kdyby testy dopadly špatně, budu se hroutit pak. Nemá smysl být mimo už teď a užírat se.“ Vysvětlí mi svůj nynější postoj.

„To jsem rád, opravdu moc. A kdybys byl nemocný, jsem tu pro tebe.“ Prohlásím a obejmu ho. Rychle ho zase pustím, protože musíme utíkat do školy.

Na rozcestí se rozloučíme, protože každý studuje jiný obor a já spěchám na přednášku. Škola ubíhá pomalu, protože se bojím, jestli Matěje zase nepopadla špatná nálada. Ráno mi sice říkal, že si z toho zatím nebude nic dělat, ale vím, jak hlodá červíček nejistoty. Snažím se díváním se na hodiny posunout vteřinovku, aby tikala rychleji. Je to marné, tak upřu zrak na přednášejícího a konečně si začnu dělat zápisky. Když skončí, pádím domů, jak nejrychleji to jde. Matěj už na mě čeká a mezi dveřmi se mi vrhne do náruče. Oči má zalité slzami, ale usmívá se.

„Konečně jsi tu. Špatně to zvládám, když tě nemám vedle sebe.“ Přizná a táhne mě k sedačce, kde se ke mně stulí.

„Měli bychom jít za Kamilem.“ Opatrně prohlásím.

„Tak jo, jen se oblíknu.“ Vyvine se mi z náruče a jde se oblíknout.

Stojím před Kamilovým pokojem, kde je právě teď Matěj. Dneska je jeho návštěva opravdu dlouhá. Dveře se otevřou a Matěj vyjde. Vypadá jak spráskaný pes. Rozevřu ruce. Matěj se mi do nich zhroutí. Chvíli ho uklidňuju. Pak ho nechám stát přede dveřmi a jdu dovnitř. Zadívám se na klidně ležícího Kamila, pak si sednu na židli u jeho postele.

„Ahoj. Tak jsem zase tady. Konečně jsem přesvědčil Matěje, aby si nechal udělat testy. Vypadá to, že než budou hotové, z nás obou se stanou trosky. Matěj to naprosto nezvládá a já pomalu přestávám taky. Nejsem tak silný, jak si oba myslíte. Mám o něj strach a o tebe taky.  Ničí mě to. Asi budu muset hodně brzy navštívit psychologa, protože tohle se nedá zvládnout. Ty se neprobouzíš a Matěj se hroutí. Co mám dělat? Vím, že kdybys tu byl, řekl bys něco a já bych se rozesmál. To jsi vždycky uměl. Dávat radost. Teď je na nás, abychom ti to splatili. Ale to se musíš hlavně probudit. Když budeš vzhůru, všechno bude lehčí, jednodušší, už bych se tolik neužíral a i Matěj by byl víc v klidu. Tak už se konečně prober.“ Ukončím svůj monolog a z oka mi vyklouzne jedna slza. Teče dolů po tváři, až mi přistane na ruce. Zvednu se, naposledy se na něj podívám a vyjdu ven z pokoje. Teď potřebuju útěchu já, takže očima hledám Matěje, který okamžitě přiskočí a tentokrát vezme do náruče on mě. Tisknu se k němu jako k záchrannému lanu. A uvědomím si, jak je to přirovnání trefné. Za tu dobu, co přišel ke Kamilovi, se pro mě stal někým nepostradatelným. Zvládal se mnou Kamilovy špatné nálady, byl tu, když jsem byl na dně z toho, co se mému kamarádovi stalo, což mě jednou za čas přepadá. Vždycky dokázal utišit moje rozjitřené nervy. Mám mu co vracet.

Vyvinu se mu z objetí, vezmu ho za ruku a jdeme domů. Matěj se na naše spojené ruce překvapeně podívá, ale nijak neprotestuje a s malým úsměvem mi jde po boku. Když dorazíme do bytu, sedneme si na sedačku a já opět chytnu Matějovu ruku do své. Jen si je přeměří pohledem.

„Proč?“ zazní jeho otázka.

„Uvědomil jsem si, jak jsi pro mě důležitý.“ Teď není čas na přetvářku. V situaci, v jaké se nacházíme, ani nikdy nebyl.

„Kdy jsi na to přišel?“ zajímá se.

„Když jsi mě objal po návštěvě u Kamila.“ Prozradím mu.

„Tak to tě budu objímat častěji, abys na to nezapomněl.“ Se smíchem prohlásí Matěj a na důkaz svých slov to okamžitě udělá.

„Ale víš, že do výsledků se nebudeme líbat ani milovat?“

„Je mi to jasné. Nenaléhal bych na tebe, ani kdybys nečekal na výsledky testů. Život má cenu.“ Prohlásím a políbím ho jemně na rty. To je přece dovoleno. Přesuneme se ke mně do postele, kde se k sobě stulíme. Jsem vzrušený a Matěj taky, ale víme, že nesmíme. Tak ho jen hladím po vlasech, dokud neusneme.

Ráno zase budíček. Škola čeká. Sehnu se a probudím Matěje polibkem.

„Vstávej, šípkovej.“ Zašeptám mu do ucha.

„Nechce se mi.“ Prohlásí a obtočí mi ruce kolem ramen.

„Zvedej se.“ Řeknu nekompromisně a vzápětí se musím usmát, jaký má na hlavě rozcuch. Matěj se neochotně vysouká z peřin a skoro poslepu zamíří do koupelny. Hltavě do sebe naházíme snídani, protože zase nestíháme. Rozloučíme se malým polibkem a jako obvykle pádíme na své katedry. Já se celou dobu nemůžu dočkat, až Matěje zase uvidím. Hodinám se opět nechce spěchat, takže přednášky trvají dvakrát tak dlouho. Běžím domů, kde nedočkavě otevřu dveře a v tu chvíli mám v náruči tornádo jménem Matěj. Zase se sbalíme a jdeme vesele do nemocnice. Jako vždy zaklepe první Matěj a vejde dovnitř. Po chvíli se však zase vrátí bílý jak stěna.

„Není tam.“ Pronese tiše a mně poleje mrazivý pot.

„Pojď.“ Popadnu ho za ruku a vyrazím s ním v závěsu hledat nějakého doktora.

Zahlídnu ho na chodbě. Běžím k němu a Matěj za mnou skoro vlaje.

„Kde je Kamil Prášek?“ vybafnu na něj bez pozdravu.

„Vy jste jeho rodina?“ přísně se na nás zadívá.

„Ne, ale jsme jediní, kdo za ním chodili na návštěvy, takže kde je.“ Naštvaně vyjedu.

„Klid, já to vím. A musím vám říct smutnou zprávu.“ Odmlčí se.

„Néé, jen to né.“ Modlím se, aby to nebyla pravda.

„Ne.“ Slyším zašeptání od Matěje.

„Bohužel, je mi líto. Bylo toho na něj příliš.“ Smutně řekne doktor a odchází.

Já stojím jak solný sloup a nemůžu tomu uvěřit. Není prostě možné, aby Kamil jen tak zemřel. Oči mám upřené do vzduchoprázdna a skoro ani nevnímám Matěje, který se hroutí k zemi. Když se na něj podívám, zjistím, že se sesunul po dlaždičkách až na zem, kde se schoulil a brečí s rukama v klíně a hlavou položenou na kolenou. Stále otupěle se sehnu k němu a položím mu ruku na rameno. Zvedne hlavu a já uvidím potůčky slz, které mu tečou po tvářích, zarudlé oči a nateklá víčka. Obejmu ho a pomalu ho zvedám na nohy.

„Pojď, jdeme domů.“ Zašeptám a odvádím ho klopýtajícího pryč. Po cestě míjíme lidi, kteří si nás podivně prohlížejí, ale mně je to dneska totálně jedno. Jde mi pouze o to, dostat Matěje do klidu domova. Sotva se za námi zavřou dveře bytu, Matěj se ke mně přetočí a křečovitě mě obejme. Vezmu ho do náruče a odnesu na sedačku. Tiskne se ke mně jak o život a jeho slzy máčí moje triko. Opřu si hlavu o jeho a konečně si uvědomím tu smutnou pravdu. Pravdu, že už Kamila nikdy v životě neuvidím, nebudu naslouchat jeho smíchu ani potrhlým řečem, už nikdy se nebudu smát jeho hrozným kombinacím oblečení, nikdy ho nesevřu v náruči, neuvidím jeho oči, ve kterých to jiskřilo radostí a životem. Jeho duše zmizela v prázdnotě a já tu zůstal. Oči mi přetékají slzami, které se hrnou ven, vytváří mokrou cestičku a kapou do Matějových vlasů. On mě tu nechal. Zůstal jsem tu sám. Ne, sám ne. Opravím se. Je tu se mnou Matěj. Silně ho k sobě přivinu a napadne mě, že možná skončí jako Kamil. To ne, to už se nesmí stát. Copak jsem provedl strašného, že mi osud bere ty nejbližší?

Celou noc strávíme brekem a konejšením jeden druhého. Ráno jsme absolutně vyčerpaní, takže se jen natáhneme na sedačku a usneme si v objetí. Když se probudíme, rozhodneme se zjistit, kdy bude mít pohřeb. Musím jít za jeho rodiči a to bude hodně vyčerpávající. Nechci, aby to musel Matěj snášet se mnou. Takže ho nechám stát před domem a jdu na ně zazvonit. Otevře mi jeho otec, který mi málem práskne dveřmi před nosem.

„Jen se chci zeptat, kdy a kde bude pohřeb.“ Zašeptám.

„Ty úchyláku, tebe tam rozhodně nechci, jedině ty za všechno můžeš, kdyby nebylo tebe, Kamil by byl normální. Všechno je to tvoje vina.“ S tím zabouchne a já se pomalu sunu ze schodů dolů. Sakra. Cestou potkám ještě jeho bratra. Nevšímavě projdu kolem něj, dokud mě nezastaví jeho ruka.

„Proč jsi přišel?“ zeptá se.

„Jen chci jít Kamilovi na pohřeb.“ Šeptem pronesu a z oka se mi skutálí slza.

„Aha a naši tě vyhodili, předpokládám.“ Účastně řekne.

„Přesně.“ Odpovím.

„Je to v sobotu v půl čtvrté na Klaninském hřbitově.“ Prozradí mi.

„Díky, díky.“ Vděčně se na něj podívám.

„Nemáš za co. Měl tě rád. Chtěl by tě tam.“ Smutně se na mě podívá. Já pokývnu, ještě jednou poděkuju, rozloučím se a jdu za Matějem čekajícím před domem.

Přijdu k němu, a když opět uvidím zrádné slzy, vtisknu mu polibek.

„Zlato, zjistil jsem to. Neboj, rozloučíme se s ním.“ Tiše řeknu a vezmu ho za ruku. Ani nevím, jak se dostaneme domů. Tam se zase schoulíme k sobě a myslím, že oba čekáme na zázrak, kdy naše bolest bude menší a slzy už nepotečou. Ale toho se v nejbližší době nedočkáme. Opět usínáme vyčerpaní pláčem a zlomení krutým osudem.

Až do soboty jsme zavření doma a utěšujeme se, jak se dá. V určený den dorazíme do pohřební místnosti. Stoupneme si úplně dozadu, abychom v den Kamilova pohřbu nevyvolali nějakou scénu. I když mám pocit, že on sám by proti tomu rozhodně nebyl. Kdyby ještě žil, smál by se, jak jsme jeho rodině hnuli žlučí. Vzpomenu si na něj a opět mi vyklouzne slza. Prolil jsem jich už tolik, až se divím, že vůbec ještě tečou. Že moje slzné kanálky ještě nevyschly. A Matěj na tom není o nic líp, spíš bych řekl, že naopak. Na konci pohřbu se se vytratíme, ještě než se k odchodu otočí jeho rodina.

„Pojď.“ Vezmu Matěje za ruku a táhnu ho do obchodu s alkoholem. Dneska se musíme pořádně ožrat. Koupím dvě flašky vodky, myslím, že to by mělo stačit. Ještě pár krabic džusu na zapití a s tímto nákladem se táhneme domů. Okamžitě po příchodu nám oběma naleju pořádného panáka.

„Na Kamila.“ Pozvednu skleničku.

„Na Kamila.“ Přidá se ke mně Matěj. Sklo cinkne o sklo a alkohol v nás za chvíli zbourá všechny zábrany. Připíjíme stále jen na něj a brzy už v nás zmizí první flaška. Pustím nám muziku a začínáme oba pořvávat naše oblíbené písničky. Tiskneme se k sobě a tančíme. Taková oslava by se Kamilovi líbila. Druhá flaška následuje tu první. To už nezvládáme ani mluvit, ale nevadí nám to. Klopýtáme po bytě a nakonec dopadneme do postele a ani jeden z nás se nedokáže zvednout.

Probudím se s ohromnou kocovinou. Jak už nejsem zvyklý pít, tak absolutně nezvládám. Raději běžím na záchod a stihnu to jen tak tak. Po chvíli mě vystřídá Matěj. Když se můj rozbouřený žaludek uklidní, jdu se osprchovat. A pak zase zachumlat do peřin. Musím se vyspat. Na školu kašlu. Vedle mě se prohne matrace a vzápětí mám na sobě natisknutého Matěje. Přitáhnu si ho a během chvilky spím.

Po pohřbu jsme se jakoby uklidnili. Je to jen navenek. Už nebrečíme, ale ani se nesmějeme. Vlastně jen čekáme. Čekáme na ortel. Dny plynou pomaleji než vždycky. Je to nekonečné. Každý večer při usínání Matěje pevně obejmu. Nesmím o něj přijít. On mě zachránil a ani si to neuvědomuje. Bez něj… ani si neumím představit, jak bych na tom byl bez něj. Každou volnou chvíli trávím s ním. Od Kamilova pohřbu jsme nebyli ani ve škole. Pokud se zjistí, že je taky nemocný, chci mít s ním co nejvíc vzpomínek. Dobrých i zlých. Proto nechodím do školy. Matěj o tom nemluví, ale myslím, že mě chápe. Veškerou mou péči přijímá s radostí. Skoro ho nosím na rukou a ještě jsem za to vděčný.

Nastává den D. Pečlivě se obléknu a čekám na Matěje na chodbě. Je nervózní a klepe se. Nedivím se mu, jsem na tom stejně. Vezmu ho za ruku a skoro ho táhnu za sebou, jak chci vědět výsledky co nejdříve. V čekárně je plno lidí. Posadíme se a já Matěje obejmu. Je mi naprosto jedno, kdo se na nás pohoršlivě dívá. Záleží mi jen na něm. On je jediný, kdo mi zbyl. To čekání je nekonečné. Asi po dvou hodinách přijde Matěj na řadu. Se strachem ve tváři zapluje do ordinace. Teď je to čekání pro mě dvojnásob mučivé. Napadají mě hnusné myšlenky. Co když?? Ne, musí to být v pořádku, prostě musí.

Pak vyjde Matěj z ordinace. Jeho oči září. Vlastně nejen oči. Září úplně celý. Rozesměju se jak blázen, popadnu ho do náruče a zatočím s ním. Pak ho postavím na zem a konečně ho políbím. Pořádně, beze všech obav. Jazykem propátrávám místečka, která mi byla dosud zakázána. Nesouhlasné reptání ostatních pacientů odháním od uší jako dotěrný hmyz. Když se ho trošičku nabažím, znovu ho vezmu za ruku a vedu ho zpátky domů. Sleduju stromy, trávu, listí a květiny. Dělá mi to radost. Konečně se můžu pořádně podívat okolo sebe. Svět je najednou tak krásný. Mám ještě pořád v mysli stín z Kamilovy smrti, ale momentálně nejsem schopný smutnit, protože Matěj je zachráněný, můj Matěj je zdravý. Podívám se na něj a střetneme se pohledem. Jeho nádherné čokoládové oči se vpijí do mých a já nezabráním jedné slze, aby nevyklouzla z oka.

„Teď už to bude v pořádku. A neboj, nezapomeneme.“ Setře mi jí Matěj z tváře.

„Nezapomeneme.“ Opakuji po něm. Skloním se k němu a znovu ho políbím.