Jdi na obsah Jdi na menu
 


Králova prosba

29. 12. 2012

Carmel se ze svého trůnu zadíval na klečící postavy svých poddaných. Ani jeden se mu neodvážil podívat do očí, všichni klopily zraky a dívaly se buď pod sebe nebo někam do neurčitého místa. Jeho nejlepší ministři, vědci a čarodějové. Království se ocitlo v krizi a ne ledajaké. Zmizeli z něj všichni bohové a bůžkové, kteří byli jeho každodenní součástí. To samo o sobě mělo katastrofální následky. Týdny nepršelo, všechny potůčky začaly pomalu vysychat, protože vodní bohové byli pryč. Každý říční tok jednoho měl a ten byl jeho vládce. Všechna zeleň začala uvadat, protože ze země zmizely bohyně plodnosti a obnovy. Za chvíli dojdou zásoby obilí v sípkách a lidé nebudou mít co jíst. A nejhorší bylo to, že na hranicích se sousedi připravovali zaútočit, protože z nadpřirozených bytostí nezbyl nikdo, kdo by zemi bránil před nepřítelem a jeho bohy. V neposlední řadě nerad viděl smutek ve tvářích svých vojáků, kteří se rádi proháněli po lese s lesními nymfami.

„Takhle to dál nejde!“ zahřměl z trůnu králův hlas. Jeho oči se zaměřily na skupinu mágů a čarodějů,  kteří většinou s bůžky komunikovali a měli k nim nejblíže.

„Anxo,“ oslovil král nejmocnějšího čaroděje, který seděl u stěny na lavici a jednou rukou držel svou hůl vyřezanou z bílého dubu. Velice mocnou a starou.

„Co mi poradíš ty? Tvé rady bývají většinou moudré.“

Anxo zvedl hlavu a na krále se tak zadívaly dvě bystré oči. Postava čaroděje ve vínové kápi vstala.

„Radil bych ti, abys vzal svého koně a sám se ubral do království Temnohradu, kde sídlí  nejmocnější a nejnebezpečnější z  bohů, jehož jméno nikdo nezná. On jediný by ti mohl poradit, jak obnovit blahobyt království a přivolat bůžky zpět.“

Davem se ozvalo nesouhlasné zamručení, nikdo si nepřál, aby král odjel ze země. Ale mladý panovník miloval velice svou zemi a svůj lid. Na trůn usedl před rokem, kdy kvůli válečnému zranění zemřel jeho otec. Matka odešla ze světa už dávno, při jeho porodu. Zavázal se ochránit zemi a ten závazek chtěl splnit za každou cenu, i za cenu svého života.

„Myslím, že je to jediná rozumná rada. Nechci nikoho ohrozit, proto pojedu sám,“ pravil tiše král a sám sklopil pohled.

„To nemyslíš vážně,“ zakřičel dosti neuctivě mladý hlas. Král zvedl hlavu. Jediný, kdo by mohl být tak drzý byl Cyprián, jeho nejlepší přítel. Dotyčný ve zbroji vykročil rázným krokem k trůnu, na obličeji nesmlouvaný pohled. Vlasy barvy hnědého písku měl stažené do culíku, přesto mu několik pramenů jemně stékalo kolem obličeje. Cyprián se na krále zašklebil, protože věděl, že si to na něj jako jediný může dovolit a nebude to bráno jako provokace nebo urážka. Král si povzdechl a naklonil hlavu na stranu. Vlasy barvy mědi se mu stáčely v hustých loknách po zádech. Jemně nakrčil nos až se nakonec plnými rty usmál. Čokoládové oči pozorovaly muže před sebou.

„Tak dobře, pojedeme dva,“ řekl nakonec a usmál se. Nakonec byl šťastný, že to břímě ponese někdo s ním.

Vyjeli ještě ráno za úsvitu. Král cválal na bílém koni, vedle něj Cyprián na černém. Uháněli krajinou na svých koní neúnavně a bez odpočinku. Jedli pouze ráno a večer. V noci spali pod širou oblohou, ale hvězdy se jim ukázaly až když vyjeli z království. Jakoby překročili neviditelnou hranici, všechno bylo najednou bylo živé. Jakoby se v ten moment probudili z dlouhého spánku nebo vzpamatovali z vážného zranění. Obloha se rozzářila tisícem světel. Ano, v této zemi bohové byli přítomní. Carmel pocítil smutek, protože jeho zem naopak uvadala a skomírala každým dnem víc a víc.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se Cyprián svého krále, který si prohlížel mapu vyrytou na volské kůži.

„Za hranicí tohoto království již začíná Temnohrad. Lidé této země k hranicím vůbec nechodí, prý tam vládne tma a beznaděj. A je tam nekonečná mlha.“

„Zní to dobře,“ prohlásil Cyprián a přitáhl si k tělu kabátec.

„Určitě to bude místo na skvělou dovolenou,“ pokračoval, až se oba dva rozesmáli, aby tak zaplašily všechny chmury, které se jim honily hlavou. Za dva dny dorazili k horám na jejichž druhé hradě se měl nacházet cíl jejich cesty. Vrcholky hor vypadaly zlověstně už od okamžiku, kdy je v dáli spatřili, jak se den uchyloval k odpočinku, světla ubývalo a mlha houstla. Teď byla už jako mléčná poleva.

Jak král, tak Cyprián se rozhodli, že dřív než se rozjedou vstříc svému osudu povečeří v místním hostinci a přespí zde. Cestu za temným bohem odložili na ráno a tím na chvíli i svou tíseň.

V malé vesničce, která se schovávala v údolí pod horami vzbudili okamžitě rozruch, ale ne tím, že jsou oba cizinci a k tomu velice sliční, ale cílem své cesty.

„Mládenci, ušetřete životy a zůstaňte ve vesnici. Taková pomocná síla by se nám hodila a mladých děvčat je tady taky dost. Živobytí by jste tady neměli špatné.“

Cyprián se s úsměvem zadíval na krále, který ze dřevěného džbánu upíjel silné pivo. Asi místní specialita, pomyslel si a lokl si další doušek lahodného moku.

„Jestli chceš, můžeš tu zůstat, vidím, že se ti tu líbí.“ Cyprián se zadíval na krále a tomu bylo hned jasné, jakou odpověď dostane.

„Ani omylem. Pojedu tam, kam pojedeš ty.“ A k tomu polohlasně dodal – „Jen přes mou mrtvolu“

„To tě ani nelákají poklady místní vesnice?“ optal se polovážně král a očkem ukázal na děvčata s bujným poprsím, která se kolem nich nenápadně točila.

Novinka o dvou cizincích, kteří se chtějí setkat s temným pánem se rozkřikla po celé vesnici. Král ani Cyprián však neodhalili svou pravou identitu, ani neřekli důvod, proč do Temnohradu směřují a co vlastně chtějí. Bylo kolem desáté, a Carmel chtěl jít už spát, když si k nim přisedl shrbený muž s hnědou kápí přes tělo i obličej.

„Slyšel jsem, že chcete do Temnohradu“ začal bez okolků a drze si přivlastnil králův pohár s pivem. Cyprián už se natahoval po meči, aby takovou drzost potrestal, ale král jej jemným pohybem ruky zastavil.

„Ať mluví,“ vyzval podivného muže. Ten pokračoval. „ Je to jednoduché, chcete do vedlejšího království, já chci peníze. Už jsem tam několikrát byl. Můžu vás provést tajnými cestami až k sídlu temného pána. Berete nebo ne?“

Král a Cyprián se na sebe podívali.

„Jak můžeme vědět, že nás nedovedeš rovnou do léčky?“ optal se Cyprián a podezíravě si muže před sebou měřil.

„No, nezbývá než to, že mi budete muset věřit.“ Při tom se usmál. Král váhavě přikývl.

„Veličenstvo, nelíbí se mi to,“ opakoval tiše už asi posté Cyprián, když stoupali po vrzavých schodech do svých pokojů.

 „Mně se nelíbí spousta věcí, ale nic nenaděláme. S ním budeme mít větší šanci dostat se k cíli, co nejrychleji. Mysli na naši zem. Pustne každým dnem..“ Carmel zesmutněl a natáhl se na svém lůžko. Usnul hned a za několik minut upadl do hlubokého spánku. Zdál se mu jen jeden sen. Byl o krásném muži s černými vlasy. Probudil se dokonce v noci celý zpocený. Rukou nahmatal a rozetřel mokrou tekutinu po stehně. Po tom zážitku si však nemohl na tvář černovlasého jasně vzpomenout. Obraz jeho tváře byl zamlžený a pak znova usnul. Tentokrát už jej nic nevzbudilo.

Ráno se Carmel i Cyprián vzbudili s mnohem lepší náladou, než se kterou usínali. Nezměnilo se to ani v okamžiku, kdy u brány zahlédli svého podivného průvodce na cestě do neznámé země.

„ Bude to daleko?“ optal se Cyprián, když nasedal koně. Ten jakoby cítil, že se něco děje. Řehtal a pohazoval nohama. Carmel se vyhoupl na bělouše. Podivín si k úžasu obou přivedl krásného koně. Majestátního tmavě hnědého hřebečka s čerty v očích.

„To je nádherný kůň,“ prolomil mlčení první král a zadíval se na muže pod kápí.

„Vím, je to moje chlouba. A k tvojí otázce,“ s tím se otočil na Cypriána.. „ Do včera bychom tam měli být. Není to daleko.“

Všichni stři se hnali jako o závod. Carmelovi se zdálo jakoby koně znali cestu a těšili se do cíle, stejně jako on byl sám zvědavý. Možná už dnes bude moci pronést svou prosbu na Temného pána  a jeho zem se uzdraví. Věděl, že to nebude zadarmo, ale každá cena byla nicotná s tím, co bylo v sázce.

Podivný muž je hnal neúnavně celé dopoledne. Projeli mlhou, která obklopovala vysoké hory. Překročili je a jejich očím se naskytl pohled na malebnou krajinu. Ta zem se jim nezdála už tak strašidelná. Za celý den nepotkali ani živáčka. Nakonec zastavili u průzračného potoka. Když opatřil svého koně, šel si král sám uhasit svou žízeň. Zrovna si omýval obličej vodou, když se vedle něj objevil Podivín.

„Proč chceš vidět nejmocnějšího boha? Co od něho chceš,“ zeptal se muž vážně a Carmel měl nepříjemná pocit, že na jeho odpovědi tomu muži bude hodně záležet, i když sám nevěděl proč. Nakonec nebyl důvod, proč mu to neříct. Vedl je dobře, zatím nepadli do žádné léčky, jak stále očekával Cyprián. Král vstal, narovnal se a pohledem vyhledal muže v kápi, který hleděl kamsi do dáli.

„Chci uzdravit svou zem, proto jsem přijel. Jsem král a má zem umírá.“

„Takže žádáš pomoc a víš také o tom, že nic není zadarmo a že budeš muset něco obětovat?“

„Možná jsem mladý Podivíne, ale ne hloupý. Jsem připravený zaplatit.“

„Tak rychle na koně, ať jsme tam, co nejdřív,“ zasmál se muž a vyrazil ke koním.

 Slunce se už dávno uložilo k odpočinku, když dorazili k sídlu Temného boha. Král i Cyprián se dívali na veliký hrad obložený bílým kamenem a osvícený nespočtem luceren, světel a svíček. Oba dva žasli, protože to celé byla nepopsatelná nádhera na kterou nebyli ani jeden připravený. Okolo se nacházely udržované zahrady, ve vzduchu byla cítit vůně květin, tak omamná a intenzivní, že se jim oběma točila hlava.. Projeli velikou branou zdobenou několika druhy barevných květin, a tak se jejich zraku zjevilo rozlehlé nádvoří s kašnou jako dominantou. Celé sídlo bylo obrovské, lemovali jej obrovské altány a nespočet mramorových kašen z kterých zurčela voda. Všude byly umělecké sochy, zobrazující většinou spoře oděné mladé muže nebo několik vedle sebe. Při některých výjevech se král začervenal. Jen jediná věc je oba znervózňovala – zatím neviděli a ani nezahlédli byť jen jediného obyvatele království či sluhu.

Podívín je vedl dál a bylo vidět, že se zde cítí dobře. Dovedl je až ke stájím. Opět krásným a majestátním. Tady se teprve setkali s prvním obyvatelem této země. Byl to sluha. Uctivě se uklonil a převzal otěže všech tří koní.

„Co dál můj králi?“ zeptal se tiše Cyprián, když oba bezradně stáli na velikém nádvoří kam je zavedl sluha, který se z ničeho nic zjevil s lucernou. Podivín se mezitím stačil vypařit. To oba zneklidnilo, ale odvedl svou práci. Jsou tady.

Sluha je mírně pobídl rukou, aby jej dál následovali. Při pohledu na přeplněný sál už chápali, proč neviděli byť jen jediného obyvatele tohoto bohatého a krásného království. Přijeli právě doprostřed probíhající slavnosti. Sál byl přeplněný lidmi i bohy, Carmel nikdy neviděl tolik nádhery, tolik skvostů a tak mnoho světel zavěšených na stropě, jako nebe poseté hvězdami. Jakmile vešli do sálu, všichni se utišili a upřeli na ně své oči. Uprostřed se utvořila ulička, která vedla až k trůnu na kterém seděl pán toho všeho. Carmel se ve svém oblečení cítil trochu nepatřičně, protože byl po celodenním putování unavený a nemohl říci, že by zrovna voněl. Cyprián na tom byl podobně, ale stejně jako král i on vykročil vstříc cíli své cesty. Jak se blížili, zostřovali se i rysy obávaného boha sedícího na trůně. Nakonec se oba přiblížili natolik, aby si jej mohli prohlédnout. Carmel v ten moment ztuhl a ztěžka se mu dýchalo. Bůh před ním měl černé vlasy, které se mu jako vodopád vydávaly po ramenou až skoro k lopatkám. Měl oči barvy temné modři. Ostře si měřily krále. Ten přestal na moment dýchat, když se jeho hnědé setkali s bystrým pohledem boha. Na sobě měl temně modré roucho v kombinaci s šedou. Na čele mu seděla čelenka s velkým diamantem zasazeným uprostřed. Carmel o krok ustoupil a žasl, když poznal muže ze svého snu.

„Králi,“ promluvil bůh tím nejmelodičtějším hlasem, který kdy Carmel slyšel. Ihned si vzpomněl na svůj sen a cítil po celém těle podivné mravenčení. Sklopil oči. Teď musel tohle vytěsnit a udělat to, pro co sem přijel.

Carmel padl na jedno koleno, pak na druhé, až před Temným pánem klečel. Cyprián následoval přikladu svého pána a učinil to samé. Temný pán jen čekal než se král pustil do svého vyprávění o tom, jak z jeho země najednou zmizela všechna božstva, vypravoval o neštěstích, která se na jeho lid stačila snést, o nebezpečí, které číhalo za hranicemi a o záhubě, která je jistě všechny čekala, pokud se bůžkové opět neujmou vlády nad přírodou. 

„A proto jsem přijel požádat tě o pomoc, protože i když neznám tvé jméno, slyšel jsem, že ty jsi pánem bohů země a ty jediný mi dokážeš poradit a snad i pomoci. Na oplátku můžeš žádat cokoliv.“

S těmi slovy král skončil svoji řeč.

„Jmenuji se Weland a vím o situaci v tvého království.“

Král, který stále klečel zvedl hlavu a zadíval se na boha před sebou. I když to bylo v tu chvíli naprosto nevhodné, napadlo jej, že nikoho tak přitažlivého ve svém životě neviděl. Weland si toužebného pohledu krále moc dobře všiml, ale uznal, že na to bude čas až po vyřešení této situace a proto pokračoval.

„A protože vím o situaci v tvé zemi, nechal jsem předvést bůžka v tvé zemi, který spravoval jezero blízko tvého paláce.“

Najednou se z davu vynořil mladík s dlouhými vlasy barvy mořského písku, sahaly mu až pod zadek. Nesl se jako víla. Jemné rysy obličeje doplňovali veliké zelené oči, na sobě bílou volnou tuniku se zlatým vyšíváním. Zastavil se před Welandem a hluboce se poklonil. Tentokrát při pohledu na něj oněměl Cyprián, který z toho půvabného stvoření nemohl spustit oči.

„Můžeš mluvit Ilyó,“ vyzval jej jemně Weland. Dotyčný obrátil svůj pohled přímo na krále a začal vyprávět.

„Byl jsem vodním bůžkem ve tvém království, výsosti. Cítil jsem se spokojený, ale nikdy jsem se nikomu neukázal. Znám i tebe, ctěný Cypriáne, vím, že se jezdíš do mého jezera koupat.“ Dotyčný v ten moment zčervenal a dal hlavu dolů. Proto mu ta voda přišla vždycky tak příjemná. Jezdil se tam koupat, jistě, ale ulevoval tam i jiným potřebám. Sakra! Ten malý šmírák! Napadlo jej okamžitě, ale přesto se v duchu usmál a cítil se polichocen.

 „Jednoho dne tam přijel tvůj čaroděj Anxo, donutil mě, abych se mu ukázal a řekl mi, že král rozkázal, aby všichni bůžkové opustili jeho zemi. Ukázal mi dokonce lejstro s tvým podpisem. Nebyl důvod nepochybovat, proto jsem odešel. Stejně jako ostatní.“

Carmel v ten moment začal vidět rudě. Postavil se a mračil se tak jako nikdy v životě. Vztek, který z něj v tu chvíli pramenil byl snad i hmatatelný.

„Utlum svůj hněv, králi. Pokud si opravdu přeješ návrat  přírodních bohů do tvé země, nebude to problém. O čaroděje, který tě toužil vidět mrtvého, se postaráme. Vezmu svoji armádu a pojedu s tebou.“

Král přikývl. Měl ještě jednu otázku.

„Proč mě poslal za tebou? On si myslel, že mě zabiješ, že ano?“ Weland se vědoucně usmál.

„Nejsi hloupý král. Vlastně měl Anxo pravdu, udělal bych to, nepouštím cizince do svého království, ale měl jsi štěstí, že jsi se zastavil ve vesnici. Všichni jsou to mí lidé a jsou mi oddání, ale ani to by tě nemuselo zachránit. Máš štěstí, že jsi potkal mě samotného.“ Weldan se rozesmál a král si vše uvědomil.

„Tys byl ten podivín, co se k nám přidal.“

Cyprián zalapal po dechu. Málem se s mečem pustil do temného pána. „Nemusíš se bát Cypriáne, jen jsi chránil svého pána, i když mám pocit, že brzo získáš nového, ale v úplně jiném smyslu.“ Na tváři vodního boha se při tom objevil ruměnec.

Carmel se rozhlédl po celém sále a všiml si, že většina přítomných se na něj přívětivě usmívá. Snad se mu i nezdálo to, že v davu zahlédl známé obličeje z vesnice.

„Dobře, vše zní hezky, já ti děkuji za tvou pomoc, ale je tu ještě jedna věc. Chtěl bych vědět, jaká je cena toho všeho?“

V tu chvíli se Weland postavil, díky tomu vynikla jeho výška, která krále o hlavu převyšovala. Bůh sešel tři schody z svého podstavce svého trůnu, zastavil se před králem  a natáhl k němu ruku. Carmel, kterému srdce tlouklo jako dusot koňských kopyt natáhl také ruku. Nakonec se prsty dotkly. až  Weland jemně uchopil jeho ruku, lehce se předklonil a políbil její hřbet. To gesto Carmela donutilo, aby zčervenal. Nakonec mu Weland opatrně navlékl prsten s tmavě modrým kamenem uprostřed.

Sálem se ozval jásot a osazenstvo slavilo až do rána, protože věnovat někomu prsten v jejich zemi bylo zavazující. Na stvrzení slibu a za jásotu přítomných přitiskl Weland své vláčné rty na ty královo a Carmel se rozhodl nebránit se. A slíbil v duchu sám sobě, že se nebude bránit nikdy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parada

(Karin, 19. 3. 2020 12:42)

Moc pěkné.

:-)

(bacil, 4. 3. 2013 22:28)

Nádhera. Teda já nemám slov :-) Asi pokračování nebude, že? I tak dík za krásnou povídku :-D

...

(Katy-chan, 23. 2. 2013 23:01)

Moc pěkná povídečka... u téhle bych si klidně přečetla pokračování :)

...

(Týnka, 30. 1. 2013 16:14)

poviedka bola veľmi pekná, páčila sa mi a aj by som povedala, že mi tam nič nechýbalo, aj keď by som chcela vedieť čo sa stalo s tým najlepším priateľom a tým vodným bohom, ale čo už...

milé

(angie, 20. 1. 2013 13:32)

naozaj sa to veľmi príjemne čítalo. skvelý nápad.

Mám svého výtěze :)

(Elen, 5. 1. 2013 10:59)

Už jsem myslela, že budu mít velký problém s rozhodováním, ale po přečtení této povídky mám jasno. Byly tu pěkné povídky, ale vždy jim něco chybělo nebo přebývalo. Tato má nápad a krásně se četla :) díky

Re: Mám svého vítěze :)

(Elen, 5. 1. 2013 11:02)

proboha... vítěze "hambou by se propadla"