SONP

Hrají si, hašteří se, provokují jeden druhého. Dovádí až do brzkých ranních hodin, kdy jeden z těch okouzlujících žluťásků sklouzne na zem a sveze se po jednom stromě. Jako by ho chtěl rozpůlit ve dví. 

Nic takového se ale nestane. Blesk uhodí do země a hned zmizí. Prostě se vypaří. Na jeho místě se ale objeví jemný bílý opar, jako kdyby něco vybuchlo. V jemné mlze se pomalu začínal rýsovat obrys postavy. Jakmile ale zmizel úplně, bylo hned vidět, že se o rozlehlý kmen stromu opírá nějaký mladík. 

Dlouhé blonďaté vlasy volně víří kolem hlavy. Jako nabité statickou elektřinou. Nádherné tmavě modré oči se záhadně podobají černé obloze, která vládla této krajině ještě před pár hodinami. Jsou tak tmavé, že by se v nich jeden ztratil. Černé tříčtvrteční plátěné kalhoty mu volně spadají pod kolena. Na sobě má zlatou tuniku z pravých zlatých nití. Rukávy má krátké s rozparky až k ramenu. Naopak mu tunika sahá do půlky stehen, taktéž s rozparkem až k boku na levé straně. 

Až když se úplně rozednilo a na oblohu se vyhoupla rudá žhavá koule, odloupl se blonďáček od stromu a vyrazil na cestu. Jeho vlasy, stejně jako tunika, se v slunečních paprscích třpytí, jako největší a nejblyštivější drahokamy. 

V třpytivých stříbrných balerínách si to kráčí prašnou cestičkou. Našlapuje tak lehce, že se sotva dotýká země. Ani jemný poprašek se ze země nezvedne. Vlasy lehce vlají podle dirigujících pohybů příjemného vánku. 

Trvá pár hodin, i když pro něj je to otázka několika málo minut, než se dostane do nejbližšího města. V těchto končinách bývá dost často. I když takhle osobně ani moc ne.

Po cestě pár lidí pozdraví a rovnou si to zamíří do jedné útulné hospůdky. Ne že by měl potřebu ládovat do sebe nějaké místní tekutiny, jako čaj, káva, pivo, medovina nebo jiný alkohol, ani nějaké pochutiny, které jsou dozajista dobré. Ne. Přišel vyzvídat. Tady jsou totiž ty nejčerstvější drby z celé země. A on by se rád dozvěděl drby především o jednom člověku. O králi.    

 

 

V zemi řádí bouře. Po nebi se prohání blesky. Zemi bičují ostré dešťové kapky. Vítr šlehá ve spirálách vzduchem. Naráží do domů, ohýbá větve stromů.

Oblohu rozzáří zářivá síla a na jednom místě na louce se rozprší tak prudce, až to na chvíli připomíná snad vodopád odnikud. Nikde nikdo. I ptáci jsou zalezlí ve svých hnízdech, zvířata ve svých skrýších, lidé ve svých domech. Jakmile vodopád ustane, přestane zároveň pršet úplně.  

Na místě, kde se k zemi snášel prudký déšť, se objevil černovlasý mladík s vodově modrýma očima. Modrá splývavá tunami mu sahá ke kolenům. Pod nimi má černé úzké kalhoty a na nohou stejně černé balerínky. Tichými kroky se rozešel napříč loukou, kde každé stéblo trávy bylo pokrytou alespoň jednou kapičkou vody. Při každém jeho kroku se každá molekula vody rozvlní. Jeho dlouhé lesklé černé vlasy za chůze zavlají jako závoj. 

Jeho kroky vedou až na kopec. Tam, kde se pojí země s nebem. Na obzoru. Tam, kde se tyčí vysoký kamenný hrad s mnoha věžičkami a věžemi. Hned si všiml černých vlajek. Pro zemi špatné znamení, pro něho naopak skvělé. 

S klidem dojde až k hradu. Nemusí ani klepat, protože jakmile se objeví v blízkosti padacího mostu, most sám spadne. Může vidět, jak z nádvoří vyjíždí eskorta mužů v brnění na koních. Pochybuje, že ho jedou přivítat. Ale i tak hodlá svůj plán zrealizovat. Nemohl už dál zůstat doma. Tady mu určitě bude mnohem lépe.

„Kdo jste?“ zeptá se odměřeně muž jedoucí v čele celé eskorty, čítající zhruba devět členů. Zřejmě jejich vůdce. Šéf. 

„Jmenuji se Lisandr, Lisandr Contenburg. Synovec Alexandra Contenburga. Vašeho zesnulého krále a mého strýce,“ poví s takovým sebevědomím, jistotou, přesvědčením, že jestli někdo váhal, brzy váhat přestal. Lisandr jim předvedl tak dokonalou lež a iluzi, že každý uvěřil, že je doopravdy synovec jejich krále a tudíž i jediný následník trůnu.

O pár dní později se v zemi roznese zpráva, že mají nového krále. Nikdo neprotestoval. Potřebovali někoho, kdo jejich zemi udrží nad vodou. Kdo pomůže lidu, když bude v problémech. 

Lisandra si každý zamiloval. Bylo sice pár těch, kteří se vyptávali na jeho minulost. Na minulost jejich bývalého krále. Také se vyptávali, proč je stále tak mladý. Jenže na žádnou z otázek tohoto typu neodpověděl.

Nikdy pověděl, odkud přišel. A tak se o něm vedlo několik spekulací. Že přichází z daleké země, stejně jako jeho strýc. Že přišel z řad poddaných, aby se ucházel o trůn jako jediný přeživší. Jedna teorie dokonce naznačovala, že je synem démona, a hraje si na jejich krále. Že ve skutečnosti chce jejich zemi zničit. Ale žádná z těchto teorií nebyla ani zdaleka blízko k pravdě. A ta poslední, byla spíše opakem. 

Přišel z velké dálky. Jeho země ale byla tak velká, že by lidem trvalo tisíce let, než by ji osídlili. Jeho zemí totiž nebyla Matička země, ale nebe. Otcem není démon, ale Stvořitel toho všeho. Stvořil nejen jeho, ale i jeho bratra. Byli stejní a zároveň jiní. A to byl důvod, proč odešel sem na zem. Utekl. Utekl před vlastním osudem. Osudem, kterému se stejně neubrání. Ale chce se o to aspoň pokusit. 

Za jeho vlády na ně zaútočilo nejedno království. Ale žádné z vojsk se nedostalo dál jak k hranicím. Jak je to možné? Nikdo neví. Celá vláda krále Lisandra je zvláštní. Obehnaná tajemstvími, která nikdo nezná a král je nikomu nevydá. Sám si je střeží, jak nejlépe dokáže. 

V klidu a míru vládl dlouhých deset let. Myslel, že je skryt před zraky svého bratra. Před svým osudem. Doufal, že útěkem se všechno vyřeší. Jeho problémy se vyřeší. Ale nevyřešilo se vůbec nic. Jen vyvrcholení, které jej čeká tak jako tak, se jen oddálilo. Získal pouhých deset lidských let. Což pro něj není tolik, kolik by si přál.

Aniž by nějak vnímal čas, protože tam u nich nahoře plyne úplně jinak, tak si nevšiml schylující se bouře. Bouře, která se dostala mnohem blíž, než jakékoliv dobyvačné vojsko. Tahle se dostala téměř až nad hrad. 

 

 

Blonďáček stoupá po kopci až k hradu. Slyšel spoustu povídaček a jedna byla směšnější než druhé.

 Stráže ho hned zmerčí a chtěj ho udat králi. Ale mladík ve zlaté tunice není tak obyčejný mladík, jak se může zdát. Jednoduše stráže přesvědčí, že se přišel ucházet o místo na hradě. Dlouho se dohadují, co teda jako bude. Až nakonec zasáhne nějaká komorná s tím, že shání pomocníka. 

Podmínky byli jednoduché. Musel pomáhat kuchařovi s přípravou jídel, služce s úklidem pokojů a dalších podobných prací. Hlavním a důležitým bodem byla podmínka, kvůli které náš neznámý okamžitě přikývl. Nesměl králi na oči. A to on taky chtěl. Nemohl jít před něj. Okamžitě by ho poznal. A on už měl plán, jak se mu představit.

Komorná ho provedla hradem, než ho odvedla do pokoje, kde mu dala věci na převlečení a řekla, kde se zítra má ukázat. Nový sloužící jen přikývl a tak ho nechala o samotě.

Chlapec, nebo skoro muž, jak se to vezme, se převlékl, dal sprchu a zalezl do studené postele. Ale to mu nevadilo. Brzo už tak studená nebude. „Přišel jsem si pro tebe, bratříčku,“ usměje se, než zavře oči a uloží se ke spánku.

Tu noc se oběma zdá stejný sen. Sen, který ale každý z nich bere trochu jinak.

Na druhý den se blonďáček převleče do úboru, který mu tam komorná zanechala a vydá se do kuchyně, kde se seznámí s místním kuchařem.

„Tak ty jsi ten nový pomocník? Jak se jmenuješ?“ podívá se na něj kuchař. Je to postarší pán s lehce našedlými vlasy v kuchařském úboru. Se zástěrou i vysokou čepicí. 

„Christopher, ale klidně mi říkejte Chrisi,“ představí se blonďáček. Na to se kuchař usměje. „Těší mě, Chrisi, jmenuji se Paul,“ představí se a pak mu ukáže, kde co je a pustí se do vaření. Jejich král nemá nijak velký apetit, ale na hradě je spousta lidí, kteří také musejí jíst. Nejprve udělají lehkou snídani, kterou služka odnese králi. Pak se do toho teprve pořádné pustí. Vaří až do odpoledne, kdy si konečně může odpočinout a najíst se.

Pak jde na řadu pomáhání služkám uklízet pokoje a později i zbytek hradu. Celý den se nezastavil. Oni koutkem oka krále nezahlédl. Ale i tak měl na tváři stále úsměv. Nikam nespěchal. Času dost. 

Takhle to trvalo skoro měsíc. Občas pomáhal i na zahradě. Vytrhával plevel, zaléval květiny. Ani jednou svého bratra nezahlédl. Když chtěl nakouknout a vidět ho, vždy se našel někdo, kdo ho vyrušil. 

Vždy usínal s vidinou svého bratra. Krále této země. Ale ať byl tady na zemi čímkoliv, stále to byl jeho bratr a jeho osud byl úzce spjatý s jeho vlastním. Tentokrát byl jeho spánek snad nejklidnější za celou tu dobu. Klidná byla proto, že se na obloze opět proháněli blesky a dešťové kapky pleskali do skleněných okenic. 

„Dneska nikoho nechci vidět, Mariano,“ mávne rukou Lisandr na služku, která ho přišla vzbudit. Bylo totiž neobvyklé, aby v polední hodiny král ještě spal. U něj to bylo neobvyklé. Vzhůru býval ještě před východem slunce a spát chodil až dlouho po jeho západu. Ale dnes to spíš vypadalo, že králi není dobře. Byl lehce pobledlý a neustále koukal z okna. Jako by čekal, až uvidí na obloze nějaké znamení. 

Po několika hodinách se ozve klepání. „Řekl jsem, že nechci někoho vidět,“ ozve se nepříjemně černovlásek. To dotyčného ale nezajímá a klidně vejde dovnitř. „Myslím, že mě uvidíš rád, bratříčku,“ usměje se Chris a přistoupí k posteli svého bratra. 

„Christophere,“ prudce se posadí. „Co tu děláš? Proč jsi přišel?“ zamračí se černovlásek, zatímco se blonďáček usmívá. „Přišel jsem si pro bratra, který utekl. Proč jsi tak náhle zmizel. Nenechal jsi dopis, nic“ upře na něho pohled. Lisandr ho nevydrží a sám pohledem uhne.

„Nemohl jsem zůstat. Bylo toho na náš příliš mnoho. Otec věděl o tom, co nás čeká, a já to nechtěl přijmout. Ne za takových okolností.“ Nemluví se mu snadno. Spíš to skoro drtí mezi zuby. Nenávidí jejich osud. 

„Já myslel, že to chceš, stejně jako já.“ pohladí ho Chris po ruce, ale Lisandr ucukne. „Chtěl, ale ne proto, že musíme“ otočí se na něj se vztekem v očích. Jako by bylo vám, kdybyste milovali vlastního bratra a on vás. Všechno by bylo pořádku, ale pak byste se dozvěděli, že vaším osudem je spojit se s bratrem skrz nejintimnější akt a ztvrdit tak to, co vám osud přikázal. A když se vám zjeví osud, jeho neuposlechnutí je takřka nemyslitelné. Znát osud bylo stejné, jako když vám někdo přikáže, abyste to udělali. Prostě jste museli. 

„Miloval jsem tě. Chtěl jsem se s tebou milovat. Ale ne proto, že musím, ale proto, že chci!“ v očích mu plane surový vztek. Miloval Chrise jako nikdy nikoho. A stále ho miluje. Ale nechce se jen tak podvolit osudu. Ne jako on.

„Když říkáš, miloval, znamená to, že mě už nemiluješ?“ chytí jeho tvář do dlaní a natočí mu ji tak, aby se mu díval do očí. V těch jeho temných modrých vodách plave smutek a bolest. „Doufám, že to tak není, protože já tě stále miluju a kašlu na nějaký osud,“ poví Chris a dívá se mu přitom do očí. Chce, aby mu věřil. Nemůže o něj přijít po druhé. Nepřežil by to.

„Před deseti lety jsi mluvil jinak,“ zašeptá Lisandr. Neví, co mu na to má říct. Najednou si přijde, vyznává se mu tu, a co jako čeká?

„Před deseti lety jsem tě měl u sebe. Teď je to ale jiné. Víš vůbec, jaké to bylo, když jsem přišel k tobě do pokoje a ty nikde? Prohledal jsem celé nebe, zapojil všechny tam nahoře. Víš, jak mi bylo? Nejsi jenom můj bratr, ale někdo, za koho bych položil život. Musel jsem všechno přehodnotit, než jsem si uvědomil, jak jsem ti ublížil, když jsem řekl, že to uděláme podle osudu. Vyznělo to jinak, než jsem myslel, ale to už nezměním. Ale teď jsem tu. Dokážu ti, že za to stojím. Že stojím o tebe,“ mluví zcela vážně a ani jednou neuhnul pohledem. 

Lisandr neví, co si o něm myslet. Má mu odpustit a vrhnout se mu do náruče? Nebo ho s jeho slovy vyhodit? Je tak rozladěný, že si pozdě uvědomí, jak moc mu blízko bratr je. Vyskočí z postele. „Myslíš, že ti odpustím tak snadno? Tvá slova mě ranila. Hodně. A teď si přijdeš a říkáš…tohle. Co ode mě chceš. Co chceš slyšet“ dívá se na něj s bolestí. 

Nemůže mu jen tak odpustit. Chtěl se s ním vyspat jen proto, že jim to přikazoval osud. Jen ho chtěl využít.

„Slova odpuštění by byla asi moc že?“ pousměje se smutně a taky vstane. „Promiň mi mou hrubost. Slibuji, že už nic takového neudělám. Ale prosím, vrať se mi“ roztáhne ruce. Jasná pozvánka, aby k němu přišel a on ho mohl obejmout. 

„Voda se vždy podvolí blesku, že?“ ušklíbne se a klesne na kolena. Má příliš měkké srdce. Nerozhodné a měkké.

„Ne Lisandře. Ne vždycky,“ pousměje se a obejme ho. Konečně ho má u sebe. Svého milovaného bratříčka. Černovlásek ho pevně obejme a přitiskne se k němu. „Máš pravdu, stále tě miluju,“ usměje se Lisandr a zvedne hlavu, aby spojil jejich rty.

V ten den se usmířili. Když Lisandr vyšel ze svého pokoje, ustanovil Chrise svým osobním sluhou. Nikdo nesměl mít podezření, co mezi nimi je. Už tohle bylo víc než divné. On totiž k sobě nikoho nepouštěl. Ani po těch letech nikdy svou lásku k bratrovi nezradil. 

Trvalo to týden, než se Chris začal vkrádat do Lisandrova pokoje. Nakonec to dopadlo tak, že se k němu nastěhoval. 

„Co teď?“ zavrní Chris, když se sklání nad Lisandrem a znemožňuje mu tak útěk. Chudák král je namáčknutý na zeď a může sotva dýchat, jak moc je blonďáček blízko.

„N-nevím,“ hlesne a polkne. Za tu dobu, co jsou zase spolu, má pocit, že se do něj znova zamiloval. Jeho polibky jsou tak jemné, něžné, až má pocit, že mu v podbřišku létají motýli. Jeho letmé dotyky způsobují husí kůži a zanechávají horká místa. Místa prahnoucí po dalším dotyku.

Chris se usměje, dvěma prsty mu nadzvedne bradu a lehce ho políbí. Jemně ho líbá a Lisandr se ničemu nebrání. Dokonce se přemůže a připojí se k té souhře rtů a tanců jazyků. Sám položí dlaně na Chrisovo tělo a vklouzne pod vršek oblečení. 

Neví jak, a za chvíli jsou oba bez košil a Chris dokonce i bez kalhot. A je na ostro!

Lisandr, král neznámé země, klečí na kolenou a hledí na svého bratra, které sedí na posteli, jako na někoho, kdo ho konečně vrátil zpět do života. Vtrhl z koloběhu útěků a plánů, jak se nepodvolit. 

„Chrisi!“ zachrčí Lisandr. Jeho tělo je jako v jednom ohni. Dlouho se tak necítil. Možná až příliš dlouho. Po čtyřech se připlazil k posteli a rukama se opřel o postel. Přitom stále klečel na zemi. Chris se usmíval a sklonil se, aby ho mol políbit. Chvíli se líbali, než se Lisandr odtáhl a zamilovaně se usmál. 

„Kašlem na osud, teď už jsme jen my dva,“ usměje se černovlásek a pohladí brášku po těle, než narazí na jeho tepající úd. I ten pohladí, než se skloní a pohltí ho. Chris slastně zasténá a rukou se zapře o matraci. Druhou vnoří do těch nádherných černých vlasů. 

Tehdy prožili tu nejhezčí noc vůbec. A jistě na ni ani jeden nezapomene.

Mezi lidmi našli nového krále a oni dva se vrátili tam, kam patří. Domů. Tam, kde se blesky prohánějí po obloze doprovázené za zvuku pleskajících kapek deště.